manga_preview
Boruto TBV 07

A nakonec on uloví tebe

V našich pevně propojených rukou
zrodilo se světlo. Uvolněme ho.

„Čekám dítě,“ řekla, instinktivně svírajíc roh stolu v očekávání bouře. Nemýlila se.
„Ty ses snad zbláznila?!“ reakce byla téměř hysterická, „dobře víš, že nesmíš!“
„A napadlo vás někdy, jak se bude cítit muž, kterého jsem si vzala? Nemysleli jste si snad, že si ho beru jen tak pro legraci?!“ rozčílila se hned na počátku, i když si předsevzala nehádat se.
„Ale... netvrdíme přece, že by to nešlo nikdy, ale musíš sama vnímat, že teď není vhodná doba. Politická situace je velmi nestabilní, vztahy mezi vesnicemi jsou napjaté a teď, když máme trápení i ve vlastních řadách, pochop, teď to zkrátka není možné,“ druhá strana se pokoušela nasadit chápavý tón, ale byl příliš očividně falešný.
„Politická situace mi může vlézt na záda. Konec debaty, nehodlám o tom vůbec diskutovat,“ opět nabyla zprvu ztracenou rovnováhu, „to dítě tu je. Tečka.“
„Ale drahá...“
Při tom slově se v ní znovu ozval vztek.
„Nikdo tady nechce ublížit ani tobě, ani plodu...“
Jak nečekané, budou se tvářit, že její dítě vlastně není dítě, znovu rozvztekleně sevřela stůl.
„Musíš si ale uvědomit, že se s velkou pravděpodobností konce těhotenství ani nedožije, nebo zemře při porodu. Chceme tě jen ušetřit...“
„Bolesti?“ skočila jim prudce do řeči, „tak to jste se zpozdili o 12 let, přesněji o 4412 dní. Počítám to každý den. Neopovažujte se mi vykládat něco o bolesti! Dobře vím, že na mojí bolesti vám vůbec nesejde, jenom nejste ochotni riskovat, ale já ano a naneštěstí pro vás je tohle rozhodnutí na mně! A co týče života mého dítěte, o ten se nemusíte strachovat, zajistit mu bezpečí je moje věc. Vy máte skoro devět měsíců na to, abyste vymysleli, jak tu bestii udržet na uzdě. Myslím, že to je při vyhlášených schopnostech vašich lidí víc než dost!“
„Kushino,“ pokusil se ještě jeden z nich zaprotestovat, ale to už mířila ke dveřím.
„Hodně štěstí,“ popřála jim jízlivě a zavřela za sebou dveře.

Město se západem slunce zabarvilo zlatem
a odráželo smutné světlo i stín.

Vypadalo to jako černý mrak, ale byl to kouř. Štípal ji do očí a pálil ji na jazyku. Rána z milosti. Příliš hustý, aby skrz něj viděla zuhelnatělá těla. A jestli dosud někdo křičel, ani slyšet to nebylo. Tiskla se do stínů a splývala s kouřem, jen aby na chvíli zmizela, na chvíli se ztratila z očí. Z Jeho očí.
Jdu si pro tebe, děvčátko...
„Nejsem děvčátko!“
Ale... kdopak tu bude poučovat starého lišáka? Vaše životy jsou pro mě jako záchvěv větru, fouknu... Kouř se náhle rozptýlil a ukázal jí celou hrůzu pustiny.
... a jsou pryč. Zůstala jsi tu úplně sama, děvčátko.
„Zavři už tu svou prašivou hubu, ty liščí chcíplotino!“ musela křičet vzteky, aby nekřičela hrůzou, „už nejsem dítě, sakra! Já ne!“
A jo, už chápu, promiň, málem bych zapomněl. Už tu vážně nejsi ta nejmenší. Ale musím tě zklamat. Idylické dětství není to, co ho čeká.
„O tom ty nerozhoduješ!“ procedila mezi zuby.
Počkat, já ti to neřekl? Jsem to ale bestie, co? Ty to dítě nikdy neuvidíš.
„Lžeš, nic mu udělat nemůžeš, jen to na mě hraješ, abych ztratila hlavu!“
Opravdu? No, možná ano. Ale možná jsem konečně našel tvé slabé místo, děvčátko.
Kushino.
Jeho rozšklebená tlama konečně vystoupila ze stínů. Náhle v sobě nenalézala dost vzteku, aby mu plivla do tváře další hrubé slovo, ani dost sebejistoty, aby ho umlčela sarkastickým odseknutím. Byla přesně taková, jakou ji viděl. Malá ustrašená holka.
„Varuju tě, lišáku, já...“ zadrhla se.
Kushino!
A co bys mi tak mohla udělat, krom toho, co mi už děláš? Ne, děvčátko, to já tě varuju. Tvé dítě bude moje!
„Kushino! Kruciš, to je moje ruka, ne antistresovej míček!“
Prudce otevřela oči. Teprve teď si uvědomila, jak strašlivě ho svírá. Prudce ruku odtáhla.
„Promiň,“ zašeptala zahanbeně, „nevěděla jsem o sobě.“
„To jsem si všiml,“ řekl a v jeho hlase zazněla směska pobavení a soucitu, „trápí tě noční můry?“
„Ne. Jen jedna konkrétní a velmi reálná můra.“
„Měl bych ji prohnat?“ nenuceně si ji přitáhl k sobě.
„A kdo jiný, Žlutý blesku?“ usmála se na něj unaveně a vděčně, že se na nic nevyptává.
„Neboj se, co bych to byl za hokageho, kdybych nedokázal ochránit ani vlastní rodinu?“ konejšil ji a z jeho hlasu sálala jistota. Jenže teď jí to najednou nestačilo. Poznala jinou jistotu, hnusnou, děsivou jistotu, s jakou jí démon šeptal svá poslední slova. Poprvé ji napadlo, zda tomu malému neubližuje nejvíc tím, že ho chce přivést na svět. Zda by neměla poslechnout hlas rozumu a vzdát se ho, než bude pozdě. Než ho získá někdo mnohem pomstychtivější a krutější než smrt. Odehnala ty myšlenky jako obtížný hmyz, který na chvíli zmizí, aby se za chvíli zase vrátil.
„Já vím, Minato, věřím ti. Spolu to zvládneme,“ řekla nahlas, ale v duchu prosila dítě, které jí rostlo v lůně, o odpuštění. A když ji Minato objal, zoufale se snažila nemyslet na spáry, které se po ní z veliké hloubky natahovaly.

*

„No, tak posloucháš mě vůbec?! Ty to pořád nechápeš!“
„Ano?!“ odsekla vzdorovitěji, než chtěla, ale nekonečná kázání na téma její nezodpovědnosti ji vyčerpávaly čím dál víc.
„Vím, že bys pro něj byla ochotná obětovat i vlastní život. Ale tady není v sázce jeho život proti tvému. Je to jeho život proti všem. Jestli se kyuubi uvolní, nezemřeš jen ty, ale dost možná celá vesnice. A tvé dítě bude první na řadě. Pochop to, prosím, žádná varianta, ve které by tvé dítě žilo, zkrátka není, živíš v sobě marné naděje!“
„Jak laskavé, teď už o něm alespoň mluvíte jako o dítěti!“ cítila vzrůstající zuřivost.
„No, tak, Kushino, pochop už konečně, že to s tebou myslíme dobře.“
Ale ten vztek vlastně nebyl její, ne, byl rudý jako její vlasy, ale její nebyl... Takhle to tedy je... Copak, lišáčku, bojíš se, že je poslechnu a ty přijdeš o svoji jedinečnou šanci? Neboj, tu radost jim neudělám. Ale nemysli si, že to budeš mít tak snadné. Teď už totiž vím, co mám dělat.

Spousta zázračných vláken
se s námahou propletla a spojila.

I když měla rada a kyuubi opačné zájmy, postupovali v zásadě stejně. Snažili se v ní vyvolat strach. Snažili se, aby se pro ni její dítě stalo noční můrou, ohrožením, budoucí ztrátou, chybou, kterou neměla dopustit. Snažili se, aby ho nemilovala, protože jen tak by jí ho mohli vzít. Jenže podcenili, jak zoufale tvrdohlavá umí být. Já vám ještě ukážu!

Je třeba začít právě tady a teď.

„Stojím si za tím, co jsem řekla,“ uzavřela bez hněvu, ale neústupně, „s taktickým a nejpraktičtějším řešením si jděte za stratégy, já jako matka mám jen jeden úkol. A teď mě omluvte, mám na práci důležitější věci.“ Jako by jim těmi posledními slovy vzala nečekaně vítr z plachet, nikdo nepromluvil, ani když vycházela z místnosti.

Proplout současností...

„To jsou... dětské oblečky?“ podíval se na ni překvapeně.
„A proč tě to překvapuje? Copak budoucí matky pro své děti nenakupují?“ ohradila se naoko nahněvaně.
„Ne, jen jsem... Myslel jsem... No, naše situace není úplně...“
„Minato, čekáme dítě, ne Armageddon, uklidni se.“
Viděla jeho zmatení, ostatně byl to on, kdo ji mnohdy přes půl noci tiše konejšil, ale bleskově se ovládl.
„Máš samozřejmě pravdu,“ výmluvným gestem si zamknul pusu na zip a políbil ji do vlasů.
„Pozor, ať se mi tam tím zipem nezasekneš, to bych tě nepochválila,“ napomenula ho a spíš ucítila, než uslyšela, jak se tiše zasmál.

Tvé srdce je tak uzavřené.

„Zachránil jsi mě tehdy, víš? Ne před těmi únosci, ale před mým vlastním strachem. Kdybych nepotkala tebe, asi bych nakonec nenáviděla úplně všechny.“
„Víš, že to tak není...“
„Víš, že to tak je. Nikdy jsi nebyl jinchuuriki, ale nejsi hloupý. Umíš si domyslet, co s tebou taková obrovská hromada nenávisti dovede za pár let udělat. Nebýt toho, že si mě vybral ten nejidealističtější a nejaltruističtější muž ve vesnici, dávno bych ztratila všechnu víru v lidi. Jen díky tobě mám pořád srdce, Minato. A teď je tu někdo, komu ho mohu celé dát. Nedívej se na mě tak, víš, že tvé je už dávno, ale nikdy se nezbavím podezření z pragmatismu, že tě tolik miluji prostě proto, že ti toho tolik dlužím.“
Chtěl zaprotestovat, ale nepustila ho ke slovu.
„Jemu ještě nic nedlužím, můžu mu dát své srdce úplně nezištně. Můžu ho milovat jako první. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená...“ Ale když se na něj dívala, zdálo se jí, že ví. Do pohledu, kterým se na ni díval, mohla spadnout jako do propasti.
„Pomoz mi. Pomoz mi milovat a ochránit naše dítě,“ zašeptala skoro zahanbeně. Jeho obličej roztál úsměvem.
„Teď když mi konečně věříš, myslím, že to opravdu zvládneme. Myslím jako rodiče.“
Zastyděla se za své unavené lži o tom, jak je optimistická, jako by ji snad neznal a nepoznal, když lže...
„Minato, promiň, já...“
„Máš úplnou pravdu. Teď není čas na sebelítost. Měli bychom myslet na Naruta. Zatím mu dáváme do vínku tak akorát pěknou depresi,“ zazubil se na ni, jako by byl pořád malý kluk.
„Nevzpomínám si, kdy jsem souhlasila s Narutem,“ zaremcala a vděčně mu položila hlavu na rameno.

Se zaváháním ho otevři.

A najednou to bylo tady. Věděla, že ji Minato drží za ruku, ale necítila to, otupělá bolestí. Měla dojem, jako by se jí kyuubi doslova pokoušel prohryzat ven z těla. Zůstaň, sakra! A ty pojď, pojď, Naruto! Cítila, jak se od ní synova chakra pomalu, ale jistě odpoutává. Bylo to krásné a bylo to děsivé.

V našich pevně propojených rukou
je důkaz, že nezmizíš.

Naposledy na ni dolehla hrůza všeho, co za posledních devět měsíců vyslechla. Pochybnosti, hrozby, varování... Od tohoto okamžiku bude Naruto sám za sebe. I když mu dá všechno, co bude potřebovat, nikdy ho už nebude moci tak chránit, jako mohla doposud, nikdy už nebudou jeden. Nedokáže ho ochránit před jeho vlastní vůlí. Nedokáže ho ochránit před selháním, ani před smutkem. Nedokáže ho ochránit před životem.

Začněme tím,
že teď své ruce uvolníme.

Jenže my jsme vlastně nikdy nebyli jeden. Tvůj život nikdy nebyl můj. Je čas, abys okusil svět z první ruky. Prudce se vzepjala pod dalším přívalem bolesti. Odpusť mi, že tě tak hrubě vrhám do světa, ve kterém ti nemohu zajistit bezpečí. Ale jednou ti slíbit můžu. Nenechám tě napospas Jeho nenávisti. Z hloubky se k ní dralo temné vrčení, ale neposlouchala ho. Miluju tě, Naruto. Oba tě milujeme. Proto tě kyuubi nikdy nedostane!

A najednou všechno skončilo. Naruto se nadechl a rozplakal se.

Poznámky: 

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Uzumaki clan
Vložil Uzumaki clan, St, 2019-09-11 15:06 | Ninja už: 2169 dní, Příspěvků: 573 | Autor je: Leeho závaží

Krásny príbeh...Z lásky
Je veľká škoda, ako Narutovy rodičia skončili. Kaput

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, St, 2019-09-11 16:25 | Ninja už: 2297 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Ten príbeh vyrozprávaný Kushinou je skutočne dojemný, až ťaživý a bolestný. Na druhej strane ale aj inšpiratíny, plný odvahy a veľkej lásky.

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Po, 2019-09-09 21:48 | Ninja už: 2297 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Tak sme sa dočkali. Smiling Aj som rozmýšľala, keď som Ťa tu videla včera a dnes viac než obvykle...
Tvoja poviedka je krásna. Rozosmiala ma aj dojala. Je taká naozajstná a hlboká, možno preto že ja v tom vidím, koľko neistoty skúšajú mnohé matky s dieťatkom v lone. Sama som vďačná mojej mame, že som sa vôbec mohla narodiť.
Kuubi je desivý, zlomyseľný a zároveň plný očakávania. Kushina je správne hubatá, silná a vnútri krehká. Minato je jej opora, vždy pozitívny. Páčila sa mi myšlienka nezištnej lásky k dieťaťu. Vidíš, takto som sa na to zatiaľ nepozerala. Ďakujem. Má to pre mňa veľkú hodnotu, nakoľko nezištnosť v láske je to, čo mi často chýba.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2019-09-09 18:58 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: ONLINE, Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Ach Lee, jak by mohla urazit... Naopak, děkuju moc, že jsi na mě myslela, ani nevíš, jakou mám radost. Jak bych mohla odolat bídnému proradnému lišákovi, který láká a zastrašuje. Kushinu navíc zastrašuje i Rada, ale ona jako máma ví nejlíp... a Minato vlastně taky.
Líbí se mi ta velmi přirozená interakce mezi Kushinou a Minatem, znají se, milují, doplňují... Je to tak lidské, blízké... Ale nejvíc se mi líbí obecná pravda na konci, kdy se maminka loučí s miminkem uvnitř sebe. Nedokáže ho ochránit před jeho vlastní vůlí. Nedokáže ho ochránit před selháním, ani před smutkem. Nedokáže ho ochránit před životem. Je to prostě tak...
Měla pravdu. Kyuubi ho nedostane. Ať už si budu představovat světlé pokračování, které by klidně mohlo navazovat, nebo nám všem známý příběh, nedostane ho. Nakonec ne. (Zato Naruto dostane Kyuubiho xD) Moc hezká práce s písničkou. Delší psaní ti svědčí, koukám, jak ses hezky rozšoupla nad limit xD A jsem moc ráda, že tě mise inspirovala; samozřejmě uznáno. Však já taky díky, Lee Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, Po, 2019-09-09 19:41 | Ninja už: 4681 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Tsunadin poskok

Děkuju moc. Vlastně mi ta povídka zrála v hlavě už hodně dlouho, úplně úvodní část, kdy se Kushina hádá s radou, jsem napsala v dubnu. Laughing out loud Na písničku jsem to tak dost roubovala, i když některé části jsou jí inspirované, to je fakt. (Vlastně zrovna asi konkrétně to loučení Kushiny s Narutem, co se Ti líbilo, jsem neměla v hlavě od počátku a je to asi spíš inspirováno posledními verši písně. /Původně jsem měla v úmyslu dojít až k tomu, že Naruto vypustí kyuubiho, ale došlo mi, že by to byl už strašně dlouhý a jen těžko koherentní příběh./) Každopádně vzhledem k tomu, že prapůvodní idea je starší než mise, jsem byla nervózní, jestli to nebude na hranici uznatelnosti, spíš jsem se tam s tím písňovým textem prala, než že by mi tam kdovíjak seděl. Laughing out loud Tak mě moc těší, že Tě to snad za oči netahalo. A jsem moc ráda, že se Ti líbila interakce těch dvou, ta mě vlastně donutila to dotáhnout, protože se mi hrozně hezky psala a připomnělo mi to, jak jsem milovala psát o Minatovi a jeho bratrovi, jak vůbec ráda píšu o postavách, které mám ráda...
Vážně děkuji, Aku. Vymanit se ze stoslovného formátu je pro mě fakt těžké, ale v něčem taky hrozně osvobozující. Smiling
Jsi skvělá!

Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!