Jednorázovka

„Nie som si istá, či vieš, o čo tu ide, Naruto.“
Sakura si dá ruky do vrecák na plášti.
„Poznáš ma už roky, Sakura,“ povie Naruto sediac za stolom v kancelárii, na ktorom leží kopa spisov, ako je uňho pravidelne vo zvyku.
„Vždy mi záležalo na ľuďoch v Konohe.“
„Ale toto je šialené. Čo ak je to len nejaký šialenec, ktorý sem prišiel experimentovať s ľuďmi? Nepamätáš si? Takých sme tu už mali.“
Sakura len ťažko prehĺta pri predstave z jej mladosti.

„Hokage! Hokage sama!“ po chodbě byl slyšet hlasitý dusot a chvíli na to se do kanceláře Páté vřítila Shizune. Udýchaně stála ve dveřích, opírala se o jejich rám a vytřeštěně hleděla před sebe.
„Co je?“ ozvala se Tsunade. Dlouho neviděla svoji asistentku tolik vyděšenou. Vypadalo to, že celou cestu sem běžela. Muselo to být něco opravdu naléhavého. Shizune vešla do místnosti a rozhodně se postavila před stůl.
„Hokage sama, máme problém. Musíte poslat Naruta pryč!“ vychrlila.

Na trávu pred náhrobný kameň si kľukol chlapček. Mal čierne stredne dlhé vlasy v cope a oči rovnakej farby.
Ku náhrobnému kameňu, na ktorom stálo „Uchiha Izumi“ položil kyticu kvetov. Potom sa otočil a pozrel sa vyššie. Stál tam jeho otec. Usmial sa na neho, potom si k nemu kľukol a pohladil ho po vlasoch.
Dnes prešiel presne rok od tragickej smrti Itachiho manželky. Odvtedy sa snaží, aby jeho syn nepocítil stratu matky. Venuje mu celý svoj voľný čas.
„Môžeme ísť?“ opýtal sa syna.

Oblizol si prst a prevrátil stranu. Chvíľu si prezeral obrázok a prevrátil ďalšiu. List za listom prechádzal knihou. Nejaký čas to trvalo, lebo bola hrubšia než tá prvá. Na poslednej strane zostal kus prázdneho miesta. Bolo treba ho zaplniť. Nevytiahol však farby ani ceruzky. Vzal štetec, namočil ho do atramentu a pustil sa do písania. Napriek pokročilému veku mal pevnú ruku. Drobné úhľadné písmo zapĺňalo zostávajúci priestor. Občas zastavil, aby sa zamyslel. Nie však často. Všetko mal už dlho premyslené. Posledná čiarka. Spokojne odložil štetec.

[i]Pro začátek mého kratšího vyprávění, jmenuji se Uzumaki – pardon, pořád si nemůžu zvyknout, že jsem se vdala – Senju Mito a než jsem se nadála, měla jsem tchyni denně za zády. Kontrolovala, jak se starám o domácnost a hlavně o jejího syna, kterého milovala víc než Tobiramu. To jsem poznala okamžitě. Také jsem s ní měla ustavičné neshody, až jsem – těsně před svátky – vypěnila.

Dělat dvojitého špeha mi absolutně nevadilo. Byl jsem pro tohle vycvičen a navíc moje nenápadnost mi v tomto pomáhala. Ale na druhou stranu jsem musel své dovednosti skrývat a být jen obyčejným ninjou, co má náhodou něco víc… něco jako Kakashi-san, ovšem do jaké se tím dostanu situace, jsem nesnil ani v těch nejšílenějších snech.

V izbe boli dvaja. Chlapec a muž. Rovnako neposlušné, červené vlasy a hladké rysy napovedali, že ide o otca so synom. Sedeli na stoličkách oproti sebe. Syn hovoril oduševnene. Keď skončil, otec sa pousmial.
„Takže zamilovaný hovoríš."
„Aspoň myslím, je to najkrajšie dievča na akadémii. Vždy pri nej spravím nejakú hlúposť a ona na mňa potom jačí."
„Jačí?"
„Dobre, niekedy nielen to." Chlapec si namrzene pošúchal zreteľný otlačok dlane na líci.
Otec sa znovu pousmial. Spomenul si na priateľa a jeho mladícke ťažkosti s láskou.

Dávno, pradávno žili dvaja bratia, Dvojčatá Byakuganu, Hagoromo a Homura. Mali vzácny dar, ktorý museli uchrániť, inak by svet prepadol chaosu. Raz hrozilo, že oň prídu, preto sa mladší obetoval. Uvalil na seba kliatbu, pomocou ktorej hrozbu odvrátil. Posledným dychom zaviazal brata, aby jeho potomkovia pokračovali v tradícii ochrany Byakuganu tak, ako to učinil on. Iba tak jeho obeť nebude márna.

„Statočná princezná vytasila svoj meč a hrdinsky bránila svoj národ pred nepriateľmi. Nielenže porazila všetkých zloduchov, ale zachránila aj celé svoje kráľovstvo. V jej zemi opäť nastal mier.“ Sakura zatvorila rozprávkovú knižku a postavila sa z kresla vedľa postele.
„A to je koniec. Dobrú noc, chrobáčik.“
Priklonila sa k posteli a dala dcérke na čelo pusu.
Sarada sa usmiala a potom sa ticho spýtala.
„Mami?“
„Prosím.“
„Tá princezná je hrdinka, však? Ako náš ocko.“
Sakura sa pousmiala.

Už od malička som bol sám. Nikto ma nechcel, každý sa ma bál. Na rodičov si pamätám iba matne, no na ich lásku ku mne vôbec. A tak som v jeden deň od nich navždy odišiel. Stále rozmýšľam kedy, a či vôbec si všimli, že som preč.
Bolo to v deň, kedy som ich počul rozprávať sa. Bol som v izbe ako každý deň poobede. Zišiel som dole na zvuky hlasnej hádky. Sadol som si na schody a cez zábradlie som potichu načúval.
„Je to tvoj syn,“ naliehala matka na otca.

Vošla som do podniku, ktorého adresu mi dal Naruto. Hneď ako som vošla dnu, mi bolo jasné, že to nie je iba taký „podnik.“ Smrad alkoholu, ktorý tam „tiekol prúdom“ a pach cigariet, ktoré tam fajčil každý starý, zarastený a páchnuci chlap, mi navodzoval pocit, že by som mala hneď vziať nohy na plecia.
„Ah, bože môj. Keby teraz Sai vedel, kde som... z oslavy zásnub by sa zrejme upustilo.“

„Dobré ráno vespolek,“ pozdravím, jako každý den, své kolegy v šatně. „Doufám, že dnes budeme trénovat nové formace, už dlouho jsme nebyli bez mise, tak by se to hodilo,“ dodám a zároveň vím, že i když ostatní členové mého ANBU týmu sdílí můj názor, žádný z nich mi neodpoví.

Shikamaru seděl za stolem v tiché, zastrčené jídelně a dopřával si zasloužený oddych. Právě se dobře najedl a teď odpočíval, zatímco další skupinky ninjů z Konohy a z Písečné, nyní společně pod vlajkou Sjednocených sil, jedly, posedávaly a klábosily o chystaném návratu domů.

Jsme banda zoufalců, pomyslel si Shikamaru, zanořuje bradu do teplé vody. Jsme banda naprostých a totálních zoufalců. Všichni čtyři.
„No tak pravidla sou vám doufám jasný,“ zahalekal Kiba, opírající se zády o kámen čnící z lázně. „Kdo nechce diskutovat, ať odejde. Já si myslim, že tohle je nejlepčí čas na probírání chlapských záležitostí.“
Bože, já jsem se chtěl jenom v klidu vykoupat, pomyslel si Shikamaru a zabublal do vody.

Údělem shinobiho je poslouchat svého pána a jeho rozkazy.
Alespoň takový byl Inoichiho názor. Být shinobim pro něj nebylo důležité společenské postavení, ale povinnost. Povinnost dodržet rodinné tradice, povinnost následovat prastaré meziklanové vazby, společenská povinnost…
Povinnost, povinnost, povinnost.
K tomuhle postoji samozřejmě nedošel hned. Než nastoupil na Akademii, tak se dokonce těšil, že se stane ninjou, takovým, jakým byl jeho otec.

Seděl, ne, krčil se na hanbě. Na odřené stoličce v rohu, kam se posílaly zlobivé děti zpytovat svědomí. Přestože se bál, jaký trest přijde tentokrát, v jeho mlaďoučkém obličeji byly čitelné stopy vzdoru.
„To ty fakany nehlídáte?“ rozčiloval se pokročilý třicátník se sportovní postavou, zřejmě proto se mu malého uličníka podařilo dohonit.
„To víte, že ano. Ale… tenhle kluk je speciální případ, neustále utíká a tropí nějaké lotroviny,“ s krátkou odmlkou následoval nevraživý pohled jeho směrem, „musel zase lstivě proklouznout dozoru na hřišti.“
„Je mi fuk, jak k tomu došlo, jediný, co mě zajímá, je, kdo zaplatí škody na plotě. Je úplně zničenej, ty barvy nejdou dolů!“

Co Zabuza pamatoval, byl hřbitov Skryté Mlžné vždycky ponuré místo a nezáleželo ani na tom, kolik zákazníků mu sám hodil do chřtánu. Ať už Černá jáma určená poraženým nepřátelům nebo zbytek pahorku pro mlžné obyvatele, vichr tu stále stejně nemilosrdně bičoval líce a s krutou radostí oslepoval popraškem slané vody. Navíc se tu špatně kopalo. Nebýt Byakurenova iritujícího aktivního přístupu k životu ve zdravém těle zdravý duch, Rada starších by poslechla mladého Hoozukiho, hřbitov povolila na Planinách a nikdo by se nemusel trmácet do kopce. Hoozuki sice Zabuzu štvali svým falešným optimismem, musel však připustit, že někdy neměli tak špatné nápady.
„Copak to nevidím, ty snad truchlíš? A já myslel, že kromě nekonečného cynismu Démon z Mlžné ve svém srdci nechová žádné city, natož ke zrádcům.“ Hoshigaki Kisame se šklebil od ucha k uchu.

Boruto seděl na zábradlí nad náspem nad železniční tratí a kýval nohama. Za chvíli měl jet vlak. Normálně by se Boruto těšil, až na něj naskočí; vítr mu bude čechrat vlasy a on se poveze, okolo vesnice, jednou, možná dvakrát...

Ale dnes se netěšil. Vlastně poslední dobou se netěšil vůbec. A za všechno mohlo to pitomé oko. Jeho úžasné oko. Hvězda naděje. Jenže co to bylo platné, když nevěděl, jak ho aktivovat, ani k čemu slouží?

Vzbudily mě paprsky šimrající v obličeji. S úsměvem jsem si promnula oči a zašmátrala po telefonu. „Vstala jsem ještě před budíkem,” zamumlala jsem si pro sebe a sedla si. Spustila jsem nohy z postele a vstala. Rozhrnula jsem závěs a já tak viděla na rozkvetlé sakury před domem. Dneska bylo tak krásně.

Vonku bolo daždivo. Obloha bola posiata šedými mrakmi a na zem dopadali kvapky dažďa jedna za druhou. Dokonalé počasie na zločin, pomyslel som si. No dnes som nato nemal čas. Prečo? Blížili sa Hidanove narodeniny a ja som stále nemal pre neho dar.
Jeden by si možno pomyslel, má ten človek vôbec narodeniny?. Veď narodeniny sú od slova „narodiť sa.“ Keď som si v mysli predstavoval, ako ešte malý šedovlasý chlapec leží v perinke, prepadol ma záchvat smiechu. Možno už vtedy mal ako hračku kosu, len v detskom vydaní.