Není se čeho bát

Údělem shinobiho je poslouchat svého pána a jeho rozkazy.
Alespoň takový byl Inoichiho názor. Být shinobim pro něj nebylo důležité společenské postavení, ale povinnost. Povinnost dodržet rodinné tradice, povinnost následovat prastaré meziklanové vazby, společenská povinnost…
Povinnost, povinnost, povinnost.
K tomuhle postoji samozřejmě nedošel hned. Než nastoupil na Akademii, tak se dokonce těšil, že se stane ninjou, takovým, jakým byl jeho otec.
Jenže během studia jeho iluze o tom, jak úžasný je život shinobiho, stačila popraskat. Nevěděl proč. Možná to bylo kvůli tomu, že se až moc zajímal o historii?
Z vyprávění veteránů z první světové války ho mrazilo. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se historie měla opakovat.
„Není se čeho bát.“
Obavy mírnilo pomalu vznikající přátelství s Shikakem a Chouzou.
Prastaré meziklanové vazby, musíš na to pamatovat, Inoichi. Tak mu to říkával jeho otec a on se to snažil respektovat. Nezbývalo mu nic jiného než zatnout zuby a nějak se přizpůsobit tomu, co se od něj očekávalo.
Absolvování Akademie a rozdělení do týmu dopadlo dle očekávání.
Rok a půl klidu utekl jako voda. Během té doby se nové trio Ino-Shika-Chou naučilo efektivně spolupracovat. Ale když se rok překlopil do druhé poloviny, atmosféra začala houstnout.
Bylo zřejmé, že se k něčemu schyluje.

„Hele, kluci, slyšeli jste to?!“ Chouza se k nim řítil takovou rychlostí, až se Inoichi bál, že nestihne včas zastavit a vrazí jim do stolku s rozehranou partií shougi. Sice proti Shikakovi pokaždé prohrál, ale byl to skvělý zabíječ času.
„Hm?“ zamumlal znuděně Shikaku, který ani nezvedl zrak od herní desky.
„Prej jsme rozpoutali válku!“ zamával Chouza konožským tiskem.
„Cože?“ Inoichi se nevěřícně po novinovém plátku natáhl a Chouza mu jej ochotně předal.
„Jo! Tvrdí se, že ty pohraniční potyčky s Deštnou, o kterých nám říkal sensei, vyeskalovaly do obřích rozměrů!“
Inoichi zběsile listoval novinami. Potřeboval to vidět černé na bílém, klepy mu nestačily.
„Předposlední strana,“ poradil mu Chouza.
Našel si příslušnou stranu. Článek byl téměř na konci, jen maličký odstaveček, jako by o nic nešlo. Snaha nešířit paniku? Jenže klevety se šíří světelnou rychlostí…
„Tak? Kdo to vyhlásil?“ zvedl konečně hlavu Shikaku.
„Hm?“ otočil se na něj Inoichi.
„Ptám se, kdo vyhlásil válku. Jestli my nebo oni.“
„My,“ povzdechl si Inoichi. Shikaku ho udivoval, byl tak v klidu. Mluvil o tom, jako by se ptal, co má nakoupit…
Jeho to ale děsilo. Už jen to samotné slovo nevěstilo nic dobrého. A to, že nedávno všichni tři obdrželi obsílku o tom, že musí povinně absolvovat chuuninskou zkoušku, najednou dávalo smysl.
Plánovali to už tehdy?
Listová se horko těžko vzpamatovávala z první války, pomalu ani dvacet let nestačilo na to, aby se obnovila vojenská síla.
Inoichi se bál.
Bál se budoucnosti, bál se následků, bál se o život, přestože byl shinobi. Bál se povinnosti.
„Nemáš se čeho bát.“

Pár dnů na to skutečně podstoupili velmi osekanou chuuninskou zkoušku, oficiálně postoupili o hodnost výš a stali se kvalifikovanou vojenskou silou.
Možná, že Třetí neměl žaludek na to, aby poslal do zuřící války geniny.
Inoichiho strach byl oprávněný.
A když dorazili na bojiště, které vypuklo na území Země mračna, v níž se nacházela Deštná, tak už se nebál jen on.
Bál se Chouza.
Shikaku.
Dokonce i spousta dospělých.
Ale nikdo z nich to nedal najevo.
Protože povinnost byla silnější.
Bojiště bylo až moc reálné. Neustále pršelo, Inoichi si nevzpomínal, že by tam kdy bylo alespoň polojasno. Neustále pod mrakem, většinou času byli zmáčení nejenom vodou, ale i bahnem a krví.
Hlavně krví.
Inoichi viděl zemřít tolik ninjů, že by je na všech prstech ani pětkrát nespočítal. A ještě víc jich viděl dezertovat.
Co s povinností, když vás pošlou na místo, kde strach o vlastní život je silnější? Kde vzletná slova „položím život za svou vlast“ u mnohých ztrácejí smysl?
Vytrvají jen ti nejodolnější.
A Inoichi vytrval.
I přes veškeré hrůzy, co se přes den na bojišti odehrávaly, a noční můry o mrtvých očích, které jej noc co noc provázely.
Vytrval až do konce.
Protože to peklo jednou přeci muselo skončit.

Skončilo až o pět let později. Během té doby zestárli. Z neohrabaných chuuninů, které doslova vykopli na bojiště, se stali ostřílení shinobi, kteří neváhali zabít své nepřátele.
Ekonomicky zdevastované vesnice potřebovaly klid, a proto válka skončila. Konflikt zamrzl na mrtvém bodě, až se nakonec státy rozhodly jej zamrazit. Jinak by to vojenské přetahování nebralo konce.
Přeživší se vrátili do vesnice a všem byla zvýšena hodnost.
Prý za zásluhy.
Kolotoč nepříjemných povinností však neustal.
Jen změnily svou tvář.

„Inoichi-san!“
Hlas jej vyrušil z tréninku. Ukončil techniku a otevřel oči.
„Co se děje?“ Vstal z tureckého sedu, oprášil kalhoty a podíval se do očí mladíkovi z jeho klanu. Vypadal uříceně, v očích strach, ve tváři vepsaný šok.
Inoichimu se stáhl žaludek zlou předtuchou.
„Moc mě mrzí, že vám to musím sdělit, ale nechtěli jsme, abyste se to dozvěděl z druhé ruky… Inoichi-san… Váš otec zemřel.“
Kdyby neměl praxi stoického klidu, asi by se zoufalstvím rozesmál. Ten šok ale skrýt nedokázal. Srdce se mu rozbušilo, ruce roztřásly, a přesto stál s narovnanými zády.
„Kdy?“
„Dnes odpoledne. Prý zástava srdce.“
Infarkt. Zkušeného ninju, veterána, co přežil dvě války, nakonec zabil infarkt.
Ach, jak ten svět dokáže být krutě absurdní.
Sebral se a zamířil za matkou, která bude potřebovat synovu podporu víc než kdy jindy.
Navíc…
Něco se válelo ve vzduchu. V té atmosféře uvolnění a klidu se plížilo něco zlověstného. Přeci nemohl nechat klan na holičkách. A tak převzal otcovo místo.
Naděje, že by někdy vedl svůj vlastní tým, se rozsypala v prach, stejně jako Shikakovi před rokem. Ne, že by tu naději nějak předtím toužebně vyhlížel… Vedení jejich klanů, politikaření v konožské radě a nově i pozice snoubence. To všechno ho plně zaměstnávalo.
A on jako poslušný shinobi plnil své povinnosti.
„Nemáš se čeho bát.“

Mír netrval dlouho a na stole mu přistála další obsílka vysílajícího do války.
Již třetí v historii.
Doufal, že se od té druhé nebude lišit. Přeci jenom tým Ino-Shika-Chou byl zocelen předchozími zkušenostmi.
Jenže ona se lišila, a hodně.
Všechny státy trpěly nedostatkem bojových sil. A tak na bojiště vysílali i mladé geniny, co sotva získali svou čelenku. Aby ji vzápětí mohli ztratit proti silnějšímu nepříteli.
Co naplat, že Listová vyhrávala, když její vojáci vraždili děti? A když i jejich děti byly vražděny?
Inoichi se nedokázal ostatním podívat do očí.
Shikaku a Chouza na tom byli podobně.
Ale…
Vždyť jen plnili svou povinnost.
Válka se neskutečně táhla a všichni toho měli plné zuby. Krutostí a rozměrností převýšila tu předešlou.
Nakonec s reálným plánem na ukončení přišel Třetí. Nápad, který v Listové vzbuzoval pobouření a kvůli kterému musel odstoupit z funkce, však zbylé země podpořily a konflikt skončil podepsáním mírových smluv.
Mohlo se to nazvat ideální situací.
Až na to, že z ekonomického hlediska byly všechny země na mizině. To byl ten pravý důvod, proč boje skončily.
Válka je totiž finančně náročná.
Život ve zdevastovaných zemích se pomalu vracel k normálu.
A Inoichi se nechal unášet proudem.
Spousta jeho vrstevníků, včetně jeho, si uvědomila, že život shinobiho je velmi krátký, a tak na nic nečekali a stanuli před oltářem.

Inoichi, znechucen válkou, přemýšlel, co dál. Budoucnost byla nejistá a nejen civilisté se potýkali s problémy.
Debata s chotí, jestli přivést do tohoto světa dítě, se protahovala, ani jeden si nebyl jistý. Odpověď však přišla samovolně a Inoicihi se tomu nebránil.
Pověsit kariéru shinobiho na hřebík bylo velmi lákavé.
Ale udělat to nemohl.
Z povinnosti.
A tak si otevřel květinářství.

„To snad nemyslíš vážně!“ rozesmála se Atsuko.
„No proč by ne?“ objal Inoichi svou ženu a lípnul ji pusu na tvář. „Květinářství je přeci geniální nápad!“
Pustil ji a nadšeně odcházel realizovat svůj dávný sen.
„Když myslíš… Já se o to ale starat nebudu!“ stihla za ním zahalekat, než vyšel ven.
Sehnat prostory bylo na jeho pozici snadné. A ještě snadnější byla realizace.
Sice s tím nápadem přišel v tu nejhorší možnou dobu, ale byl nadšený jak malý kluk. Miloval květiny. Fascinovaly ho svými barvami, zbožňoval jejich rozličné vůně. I když vedle sebe viděl dvě stejné květiny, pro něj byly jiné.
Každá byla originál.
„Konečně se nemáš čeho bát.“

Květinářství. Jedno z těch nejlepších rozhodnutí, co kdy učinil. Přestože s tím nápadem přišel v celkem nevhodnou dobu, poskytlo mu neuvěřitelně vřelé útočiště. Přestal brát nové mise a soustředil se jen na svou novou práci a klanové záležitosti.
Staly se z toho příjemné povinnosti.
Když totiž trávíte čas převážně na místě, kde po vás člověk chce maximálně svázat pugét, nemusíte tolik přemýšlet. Inoichi v květinářství vlastně meditoval.

Byl nadšený, když se mu narodila dcera. Lhal by, kdyby nepřiznal, že toho na zlomek sekundy zalitoval, ale ve světě ninjů vlastně bylo jedno, jestli jde o muže či ženu.
Jenže jak šel čas, úzkostlivě sledoval, jak má Ino k údělu ninji podobný postoj, jako míval kdysi i on. Na rozdíl od něj ho však výrazně ventilovala.
Tohle se snad dědí…
Včasným zásahem dokázal Ino nasměrovat na správnou cestu.
Byla radost sledovat ji, jak roste a sílí. Z poupátka se stávala silná květina, na kterou mohl být náležitě hrdý.
Jenže jak šel čas, Inoichi po letech znovu ve vzduchu ucítil tu dusnou atmosféru. Střídavě sílila a slábla, až nakonec vybuchla.

Definitivní ortel byl vynesen po schůzi pěti Kagů.
Inoichi cítil, jak se na něj upírají oči nejen civilistů žijící v Listové, ale i ninjů. Cítil narůstající tíhu nepříjemných povinností. Těch, kterých měl za svůj život plné zuby.
Na stole spatřil červenou obálku s oficiální pečetí Hokageho. Dopis, který již dvakrát dostal.
Povolání do války.
Já už tam nechci!
Přesto se sebral a znovu vyrazil dostát své povinnosti.

Tentokrát ale naposledy.