Kluku jeden zatracená

Seděl, ne, krčil se na hanbě. Na odřené stoličce v rohu, kam se posílaly zlobivé děti zpytovat svědomí. Přestože se bál, jaký trest přijde tentokrát, v jeho mlaďoučkém obličeji byly čitelné stopy vzdoru.
„To ty fakany nehlídáte?“ rozčiloval se pokročilý třicátník se sportovní postavou, zřejmě proto se mu malého uličníka podařilo dohonit.
„To víte, že ano. Ale… tenhle kluk je speciální případ, neustále utíká a tropí nějaké lotroviny,“ s krátkou odmlkou následoval nevraživý pohled jeho směrem, „musel zase lstivě proklouznout dozoru na hřišti.“
„Je mi fuk, jak k tomu došlo, jediný, co mě zajímá, je, kdo zaplatí škody na plotě. Je úplně zničenej, ty barvy nejdou dolů!“
„Vašeho plotu je mi opravdu líto, věřte mi, jenže sirotčinec je nezisková organizace, nemůže si dovolit jakékoli rozsáhlé položky,“ snažila se rozčarovanému muži vysvětlit hlavní vychovatelka, jak ji musel oslovovat, hodné děti jí i ostatním pracovnicím směly říkat teto.
„A co mám teda podle vás dělat?!“
„Zajděte za Hokage, třeba vám nabídne nějaké řešení,“ odkázala ho tam, kam všechny stěžovatele.
„To je perfektní. A jak se ten spratek vůbec jmenuje?“
„Uzumaki Naruto.“
„Dobře. To si zapamatuju,“ řekl opovržlivě si ho měře, „nashle.“
„Na shledanou.“ Žena si otřela pot z čela a mocně si oddechla, pak se otočila na mračícího se výtržníka.
„Neříkala jsem ti, že se máš chovat slušně a aspoň chvíli sekat latinu?! Takhle tě žádná rodina chtít nebude. To je jako mluvit do větru, kluku jeden zatracená… I když, kdo by taky adoptoval monstrum, že?“ Přestože byla již na odchodu, to hanlivé označení slyšel zřetelně, vlastně si ani nedala nijak velkou práci, aby tomu tak nebylo. Nerozuměl tomu. Proč ho častují nadávkami odkazujícími na zrůdy, bestie. Ač ho pravděpodobně čekal týden na samotce, mohl si na seznam připsat dalšího člověka, jež si hluboko do paměti vryl jméno budoucího Hokage, Uzumaki Naruta.

„Opakuji, že Technika klonování je nezbytnou dovedností k absolvování Ninja akademie. Vytvoření kopie svého těla je ideální k rozptýlení nepřítele a rozhodně se nejedná o schopnost, kterou byste nevyužili na vyšších úrovních,“ přednášející Iruka přerušil svůj výklad se zlostně nakrčeným čelem se dívaje na blonďatého studenta, jenž cosi prováděl pod lavicí, „naopak, nejednomu Jouninovi to zachránilo život. V boji, kdy vás od smrti mnohdy dělí pouhé vteřiny, je odvedení pozornosti klíčové.“ Otočil se od tabule, na které ukazovátkem poklepal na zkratkovité heslo odvedení pozornosti, a nenávistí sršícíma očima znovu šlehl po tom neukázněném lumpovi. Nebylo pochyb, že tam dělá něco nekalého.
„Nalistujte si stranu dvacet tři a přečtěte si, jak pomocí chakry správně vyprodukovat klon,“ zadal třídě práci, načež se zlověstným výrazem vyrazil k inkriminované lavici. Poklepávaje si onou dřevěnou pomůckou o dlaň stanul před jejím čímsi, jednoznačně ne přiděleným úkolem, zaneprázdněným okupantem.
„Někteří jedinci tu nastudování teorie zjevně považují za ztrátu času, mylně se totiž domnívají, že mají vrozený talent a jsou něco víc, přestože patří mezi nejhorší žáky akademie a drží se tu jen ze soucitu dobrosrdečného Sarutobiho-sama.“ Z předních řad se ozvalo pár posměšných uchechtnutí.
„Huh?“ Mladík sebou polekaně trh, jak byl do činnosti zabraný. Drobet zmateně se rozhlédl po ostatních, dle jejich příkladu sáhl po učebnici a začal hledat příslušnou stránku, leč Iruka mu před obličejem zakmital zvolna ohnutým ukazováčkem. Když se nic nedělo, převedl gesto ve verbální příkaz: „Dej to sem, Uzumaki.“ Jmenovaný se nervózně ošil, viditelně se mu učitelově pobídce nechtělo vyhovět, což znamenalo, že se jednalo o něco, co by nerad prezentoval před vrstevníky. To pro zaujatého Chuunina představovalo příležitost ho ztrapnit, a z té hodlal vytěžit maximum.
„Vím, že tam něco schováváš. Okamžitě. To. Vyndej,“ hláskoval ledovým hlasem. Zanedlouho na desce stolu nejistě přistál několikrát přeložený papírek. Sebral ho a rozložil.
„Moc se mi líbí tvoje vlasy. Nešla bys po škole házet žabky k řece? N.,“ přetlumočil zvědavým posluchačům kostrbatým písmem naškrábaný vzkaz. Zadostiučiněním mu byl pobavený smích.
„Nevím, komu je to určeno, ale právě jsem nebohou dotyčnou ušetřil nepříjemného odmítacího procesu,“ řekl a potěšeně sledoval, jak Narutovi studem rudnou uši. Po jízlivém řehotu se mu červeň nahrnula i do vztekem nateklých tváří. „Kdo by se s tebou toužil kamarádit, ty kluku jeden zatracená? Věčně vyrušuješ, vyřváváš, že se staneš Hokage a přitom nic neumíš. Snažit se tě naučit i primitivní věc je jako mluvit do větru.“
„Jednou mě budete všichni uznávat.“

„Promiňte, mohla byste mi poradit, kde tady najdu horké lázně? Mám se tam setkat se Zvr- se svým opatrovníkem, ale asi jsem se ztratil,“ papouškoval ne příliš nadšeně vštěpovanou frázi. Následoval nevinný kukuč bezbranného chlapce, který však ve výsledku vyšel spíš v jakousi znechucením pokroucenou grimasu. Celý tenhle plán pokládal za stupidní, nelíbil se mu. Nicméně neměl na výběr.
„Jistěže, zlato. Není to daleko,“ souhlasila nachytaná žena laskavě. Mlčky kráčel vedle ní, jak se postupně blížili k cíli, zaostával o čím dál větší vzdálenost.
„Jste tu na dovolené?“ zeptala se hovorně.
„Ne, jen jsme se tady rozhodli zastavit po dlouhé cestě,“ odpověděl po pravdě. Tohle byla jedna z chvil, kdy si zbožně přál, aby měl jeho doprovod jiného koníčka, třeba sbíral známky, nebo vyřezával malé dřevěné figurky ze dřeva. Tiše si povzdechl.
„Kde přesně se máte sejít?“
„Před vstupem.“ Vysoká bruneta přikývla a provedla ho ulicí, v níž se včera ubytovali. Obešli muže, který na rohu nabízel namalování portrétu, a kolem hromady stánků s různorodým zbožím pokračovali k rozlehlému komplexu.
„Tak, jsme tu. Vidíš svého opatrovníka někde?“
„Ne,“ zalhal, zatímco předstíral rozhlížení.
„Naruto! Naruto,“ vyřvával jeden ze tří Legendárních Sanninů prodíraje se k nim horlivě davem, „chlapče drahá, snad jsi nezabloudil?“ Přehnaně mateřsky ho chytil kolem ramen.
„Jo, ale tahle hodná paní mi ukázala cestu,“ odříkal strojeně, zatímco je oba obracel čelem ke zmiňované.
„Ah, to jste mo- Oh!“ Bělovlasý chlípník se zarazil v půlce slova, jeho okouzlující úsměv se rázem rozbředl ve zděšený škleb, doprovázený instinktivním odtažením. S vykulenýma očima a nelibě nakrčeným nosem čapl blonďáka za mikinu, hrubě si ho přitáhl a důvěrně se k němu naklonil.
„Neřekl jsem výslovně nějakou hezkou? Co mě na téhle mužatce asi má přitahovat?!“ cedil skrz zuby pološeptem.
„Musíš si furt tak vybírat? Už ti volavku dělat nebudu,“ odtušil zpruzele.
„Vybírat? Chtěl jsem pěknou babu s velkýma dudama. Co je na tom k nepochopení?!“ nechal se mírně unést a nevědomky přidal na hlasitosti, což opodál postávající oběti samozřejmě neuniklo.
„No, dovolte!“ Šum brebentících lidí zčistajasna pročísly dvě pleskavé rány.
„Opovažte se ke mně ještě přiblížit. Úchylové!“ hulákala přes rameno na zaraženě stojící dvojici, oba si svorně masírovali fackou postiženou líci, nasupeně odcházející žena.
„Člověk se ti pokouší předat užitečné rady, ale ne, to je jako třepit si hubu do větru, kluku jeden zatracená. Pojď, jdem se najíst,“ dodal o dost vlídněji, potom dětinsky pusu špulícího Naruta znovu objal a s neutuchajícím optimismem ho směroval do blízké restaurace.

Ne, to nemůže být pravda. To se přece nemůže dít…
Vlivem agresivního prachu, který se po vyvalení stěny úkrytu, pohotově zbudovaného členem ANBU, vznesl do vzduchu a tam se přátelsky smísil s tím z budov srovnaných se zemí, ten se pro změnu v těžkých mračnech snášel z nebes, se rozkašlala.
Jakmile se oblak miniaturních částic rozptýlil, zhrozeně zalapala po dechu. Po její krásné vesnici nezbylo nic než zbořeniště, v jehož středu se coby pěst na oko vyjímala kráterem vytvořená planina. Bez života.
Přestože napadení a proniknutí nepřítele za brány Konohy bylo jedno z nejpravidelněji prováděných cvičení, takže by každý obyvatel, ať prostý občan či ninja, měl vědět, co má dělat, holá skutečnost byla jiná. Zmatení lidé, které nestihli odvést do bunkrů skalního podzemí, a měli to štěstí, že jim zůstaly obě dolní končetiny, chaoticky pobíhali troskami a padali na nestabilních sutinách, někteří hledali příbuzné, jiní se prostě jen snažili bezhlavě utéct do bezpečí. Doznívajícími výbuchy se nesl zoufalý křik a nářek raněných. Drásalo to uši, jejichž prostřednictvím se v okamžicích omezené viditelnosti ona beznaděj šířila do hrudníku a postupně ochromovala nervový systém. I tak Pátá Hokage stoprocentně důvěřovala svým lidem.
Nezdržovala se udělováním rozkazů, místo toho se namáhavě vyškrábala na nohy a vydala se postavit uprostřed čekajícímu Painovi.
„Lady Hokage!“ Nedbala starostlivého hlasu muže, řadícího se svou porcelánovou zvířecí maskou k elitní jednotce, a zařvala na útočníka, že mu to nedaruje. Ačkoli ochranou tolika vesničanů vyčerpala velké množství chakry, byla odhodlaná se za ně bít do posledního výdechu.
„Teď to s tebou vyřídím!“ zvolala rozkročujíc se do bojové pozice.
„Můj cíl je…“
„… já!“ Zčistajasna se, jako by odnikud, objevil Naruto a jediným úderem zničil tu příšernou kreaturu, kterou na ni příslušník Akatsuki vyslal. Šokem vykulenýma očima s rozšířenými zorničkami se dívala na záda chlapci, jež dávno překonal své učitele a jemuž jedinému byla ochotná přenechat to těžké břímě.
„Gamakichi, vezmi babču Tsunade do bezpečí,“ rozkázal, aniž by z protivníka spustil oči. Tyčil se nad ní, silný a sebevědomý, zatímco kolem něho vznešeně povlával červeno černý plášť. Hořce se pousmála a unaveně přivřela oči.
„Neříkala jsem ti, ať zůstaneš na Myoboku a nevracíš se, dokud tě nezavolám? To je jako mluvit do větru, kluku jeden zatracená.“ Pak se její úsměv prohloubil, vlezla žabákovi do připravené přední nohy a nechala se zvednout.
Dávej na sebe pozor, Naruto.

Stál v oválné pracovně a s mírně znepokojeně zkrabaceným čelem sledoval obrovský dav shromážděný pod balkonem budovy. Třebaže to bylo naposledy, co okupoval tuto stranu stolu, nepociťoval žádnou nostalgii, o tuhle práci vlastně nikdy moc nestál. Naopak, těšil se na návrat do starých kolejí. Zacvakl v pravačce rozevřenou knihu, schoval ji do kapsy a znovu stočil zrak k nelítostně poposkakujícím ručičkám kulatých hodin na zdi. Zavrtěl hlavou a táhle si povzdechl. Měl dát na Shikamara a poslat za ním někoho dřív. Teď to tam bude muset jít nějak uklidnit.
Došel k věšáku, z něhož s neopadajícím respektem sňal špičatý klobouk, nasadil si ho na hlavu a s ještě hlubším áchnutím otevřel dvoukřídlé dveře. Masa netrpělivého lidu vydala nadšené zaševelení.
„Jsem tady, jsem tady!“ zasípal Naruto, jež po rozražení dveří do místnosti doslova doklouzal na jedné noze.
„No, to je dost. Nekladl jsem ti na srdce, aby sis nastavil budík, dva, nebo nejlíp tři, aspoň o půl hodiny dřív? To je jako mluvit do větru, kluku jeden zatracená,“ spustil Kakashi, v jeho hlase však nebyl sebemenší náznak zloby. Spíš pobavenost. Úleva.
„Já vím,“ připustil mladý muž rozpačitě se drbaje v rozcuchaných vlasech.
„Hlavně, že jsi tady. Tak pojď, už na tebe čekají.“ Když k němu dokráčel, v jakémsi otcovském duchu ho poplácal po rameni a přes neodmyslitelnou masku svému nástupci věnoval vlídný úsměv. Když společně vykročili na otevřené prostranství zalité sluncem, dav pod nimi horlivě zajásal. Na předávání funkce si nemohli přát hezčí den.