Rodičovy oči (Boruto-Mitsuki)

Boruto seděl na zábradlí nad náspem nad železniční tratí a kýval nohama. Za chvíli měl jet vlak. Normálně by se Boruto těšil, až na něj naskočí; vítr mu bude čechrat vlasy a on se poveze, okolo vesnice, jednou, možná dvakrát...

Ale dnes se netěšil. Vlastně poslední dobou se netěšil vůbec. A za všechno mohlo to pitomé oko. Jeho úžasné oko. Hvězda naděje. Jenže co to bylo platné, když nevěděl, jak ho aktivovat, ani k čemu slouží?

A nikdo jiný ho navíc ani neviděl. Nikdo z dospělých Borutovi prakticky nevěřil. Tak jak by mu mohl kdokoli s tím okem poradit?

"Ahoj, Boruto," ozvalo se zezadu.
"Mitsuki?"

Mitsuki se objevil jako vždycky jakoby odnikud, Boruto ho vůbec neslyšel přicházet. Ale teď byl tady, stál nad náspem, usmíval se na Boruta a zlatavé oči v jeho bílém obličeji zářily jako dvě slunce.

Natáhl ruku - o něco dál, než by většina lidí dokázala - a vyhoupl se na zábradlí vedle Boruta.

"Hledal jsem tě," řekl.
"Hledal jsi mě?"
Mitsuki přikývl. "Hm. Nebyl jsi u stánku s hamburgry, tak jsem zamířil sem."

Chvíli seděli mlčky. Když ticho trvalo nějakou dobu, Mitsuki se naklonil blíž a upřeně se na Boruta zadíval.

"Ty tady nesedíš jen tak normálně, že?"
"Já tady... co tím myslíš?"
Mitsuki se odtáhl a luskl prsty na jedné ruce.
"To je ono. Ty jsi... smutný, ne, Boruto-kun?"

Boruto se zachmuřil.
"Já nevím, dattebasa."

Opravdu to nevěděl. Jestli měl nějaký pocit, pak to bylo to, že má v hlavě úplně vygumováno.
Mitsuki se zahleděl kamsi do dáli a začal si tiše mumlat - vypadalo to, jako by si mumlal sám pro sebe, ale současně to znělo, jako by hovořil k Borutovi.

"Je jasné, že jsi smutný," řekl přemýšlivě Mitsuki. "Sedíš tady, ale nemáš radost. Netěšíš se, až pojede vlak. Kdyby ses těšil, tak by ses díval doleva, směrem odkud vlak má přijíždět, jako to děláváš vždycky; mhouříš přitom oči, protože ti do nich svítí odpolední slunce; vždycky u toho krčíš nos, a tvoje obočí se přitom tak zvláštně zakřiví, tak..."
"Hej, hej..." Boruto přerušil proud Mitsukiho slov, ten se ale jen pousmál.
"A také bys mě přerušil mnohem dřív a řekl bys mi, že smutný nejsi, nebo bys mi vysvětlil, že nad něčím přemýšlíš. Ale ty jsi smutný." Jeho úsměv zmizel. "To je mi líto."

Dole zahoukal vlak. Boruto ho jen netečně sledoval. Vlak s drnčením prorachotil kolem a zmizel v dálce.
Boruto se narovnal. Musím to někomu říct, rozhodl se. Jinak to nikam nepovede.

"Ty, Mitsuki..."
"Ano, Boruto?"
"Víš, jak Sarada má ten její sharingan, žejo?"
"Ano. Oční technika klanu Uchiha."
"Jo... Víš, takových technik je víc..."
"Samozřejmě. Například byakugan klanu Hyuuga; takový, jako má tvoje matka. A tvá malá sestřička."
"Jo..."
"Ty ho ovšem nemáš."
Boruto přikývl. Zdálo se mu, že Mitsuki rozumí. Byl rád.
"To je právě to, Mitsuki... Já mám... No... Něco. A nevím, co to je."
"Aha."
"A chtěl bych to zjistit."

Mitsuki se zamyslel. Vzhlédl k obloze, po které kroužilo hejno bílých ptáků.
"Hm. Sám ti nemůžu pomoci. Ale vím o někom, kdo oční techniky dlouho studoval a mohl by ti poradit."
Boruto vyskočil. "Vážně? Kdo to je?"
"Můj rodič."

***

"Á, Mitsuki. A Boruto-kun... Vítejte."
"Dobrý den, dattebasa."

Mitsukiho rodič působil nanejvýš přívětivě, skoro až pohostinně. Byl vysoký, černovlasý a jeho oči byly skoro stejné jako Mitsukiho. Také byl podobně bledý, ačkoli narozdíl od Mitsukiho doslova vyhlížel jako člověk, který zřídkakdy vychází na čerstvý vzduch. Na sobě měl domácký dlouhý župan obepnutý fialovou stuhou a lehké sandály.

"Pojďte dáál, jen pojďte dál. Nu, nemusíš se zouvat, Boruto-kun, je tady poněkud studená podlaha... Jen beze všeho dál... nebo kdyby sis chtěl udělat pohodlí, Mitsuki ti jistě přinese nějaké svoje starší pohodlnější botky na doma..."
"Skočím pro ně," usmál se Mitsuki a zmizel v boční chodbě dřív, než ho Boruto mohl zastavit.

Boruto se obrátil k Mitsukiho rodiči.
"Vy mě znáte?" otázal se.
Bledý člověk se usmál.
"Ale ano, Boruto-kun. Mitsuki mi o tobě hodně vyprávěl."
To Boruta trochu překvapilo.
"Vážně? Nepamatuju se, že by Mitsuki kdy měl čas jezdit domů..."
"Ach, my spolu udržujeme kontakt telefonicky," odvětil rodič blahosklonně. "Jsem moc rád, že má Mitsuki kamaráda jako jsi ty. Rodič vždycky rád vidí, když jeho dítě prospívá; nejen když se dobře učí, ale že si také najde někoho, s kým může trávit čas..."
Boruto se zachmuřil.
"Mému tátovi je úplně putna co dělám a jak prospívám," řekl. "Vsadím se, že ani netuší, že jsem mimo vesnici."
Bledý člověk se jenom zasmál.
"Tvého otce si pamatuji ještě z dob, kdy nedokázal rozlišit pravou ruku od levé," řekl. "Toulal se, kam neměl, a taky byl kolikrát mimo vesnici bez povolení... kopal lidem do dveří, boural mosty," Mitsukiho rodič se zamyslel, jako by vzpomínal na nějaké dávné události. "Ale takový ty nejsi," dodal a shlédl na Boruta s úsměvem. "Ty, když přijdeš k někomu na návštěvu, dorazíš slušně předním vchodem, a navíc v doprovodu mého dítěte... Ostatně, kdepak ho máme... Á, tady!"

Mitsuki se vynořil z bočního tunelu, v ruce červeně lemované pantoflíčky.
"Myslel jsem, že tyhle ti půjdou hezky ke kabátu, Boruto-kun," řekl a s úsměvem je Borutovi podal.

"Díky, dattebasa," řekl Boruto, shodil z nohou své boty a pantofle si navlékl. Byly celkem pohodlné a nebyly mu ani zvlášť malé. Boruto předpokládal, že je Mitsuki buďto nosíval ještě nedávno, nebo je používal v době, kdy mu ještě byly velké. Měkce vycpávaný vnitřek přispíval k pocitu pohodlí a současně by umožnil i člověku s menší nohou v pantoflíčcích chodit, aniž by mu kloktaly na chodidlech. Nakolik Boruto věděl, Mitsuki v žádném případě neměl nijak velkou nohu.

Mitsukiho rodič sňal ze zdi jednu pochodeň a pokynul jim kupředu.

"Tudy, prosím. Sedneme si u mne ve studovně... je tam nejvíc židlí."

Kráčeli dlouhou kamennou chodbou. Podlaha byla vydlážděná mozaikou v podobě proplétajících se hadů, na stěnách byly v pravidelných rozestupech koše na pochodně; v některých byly dosud černé oharky.

"Tvůj rodič to tu má hezké, dattebasa," zašeptal Boruto Mitsukimu, který se usmál.
"Myslím si, že u tebe doma je to hezčí, Boruto-kun."
"Také si myslím," ozval se zezadu Mitsukiho rodič, který měl zjevně lepší sluch, než Boruto předpokládal. "Moje bydlení je nakonec především praktické... Mám tady jen to, co potřebuji pro svůj výzkum a experimenty; laboratoř... No vida, a jsme tu."

Na Boruta udělala studovna velký dojem.

"Teda," řekl, "tohle by táta nikdy doma neměl." Ukázal na polici s těžkými, v kůži vázanými knihami. "Tohle určitě bude dost vzácné, co?"
"Dalo by se to tak říct," odtušil rodič. Pochodeň odložil do koše za dveřmi a v místnosti samotné rozžehl velký lustr, dva svícny v podobě hadů a ještě jasně zářící elektrickou lampu nad stolem zavaleným papíry.

"Jeden z vás si může sednout tady," pokynul jim ke křeslu za stolem, ze kterého předtím smetl několik srolovaných svitků. "Třeba ty, Boruto-kun. Mitsuki se posadí tamhle na ten polštář na podlaze. Já chvilku postojím. Seděl jsem ostatně celý den."

Boruto se váhavě zabořil do ušáku.
"Myslel jsem," zamumlal, "že jste říkal, že ve studovně je nejvíc židlí."
"Je," usmál se rodič. "Jedna."
"Aha."
"Nabídl bych vám nějakou potravu, ale... bohužel, žádnou tu nemám," omluvil se rodič. "Nu! Povězte mi, co vás sem přivádí."
"Boruto potřebuje pomoc," vysvětlil Mitsuki, který mezitím přisunul svůj polštář před křeslo, ve kterém seděl Boruto.
"Ach, tak? A jakpak bych ti mohl být nápomocen, Boruto-kun?" Rodičovo žluté oko se na Boruta upřeně zadívalo.

Vždycky, když měl možnost hovořit o svém zvláštním oku s někým dospělým, Boruto pociťoval určitou nedůvěru a nakonec neochotu se vůbec svěřovat - předně proto, že neměl žádný viditelný důkaz toho, jak jeho oční technika vlastně fungovala, nebo že ji vůbec měl. Mitsukiho rodič však působil svým způsobem důvěryhodně. No co, pomyslel si Boruto, nemám co ztratit.

"Potřeboval bych zjistit něco víc o oční technice, kterou mám," řekl nahlas.
Bledý člověk pozvedl obočí.
"O oční technice...?"
"Jo, dattebasa." Fakt, že v rodičově hlase nezněla pochybnost ani nedůvěra, ale spíše zájem, Boruta povzbudila. Jedním prstem si ukázal na pravé oko. "Začala se u mě projevovat před nějakou dobou... to když jsme tady s Mitsukim a se Shikadaiem stopovali ducha v naší vesnici. No, on to vlastně nebyl duch, jenom-" Boruto se zakoktal; nechtělo se mu vykládat celou historii, tím méně chtěl mluvit o čemkoli, co by mohlo znovu připomenout roli předsedkyně. Naštěstí mu Mitsukiho rodič pomohl z úzkých.

"Něco o tom vím," přikývl. "Takže tvoje oční technika ti umožnila vidět toho... ducha? Jeho... čakru, řekněme?"
"Přesně tak, dattebasa!" Boruto měl radost, že mu Mitsukiho rodič tak rozumí. Mitsuki také vypadal šťastně; snad ho těšilo, že jeho rodič dokáže Borutovi pomoci.

"Myslím, že jsem viděl čakru. Viděl jsem ale taky... no, nevím jak to popsat... byli jsme třeba na jednom místě a... viděl jsem proud... teda, viděl jsem, kudy..." Boruto se znovu zakoktal. Mluvit o zvláštním oku se zdálo být hrozně složité, zvlášť, když nedokázal přesně popsat, o co šlo.

Bledý člověk se však pokojně usmál a natáhl se po jakési nádobě, která spočívala nahoře na knihovničce.

"Podívej se na tohle, Boruto-kun."

Boruto se podíval a vykřikl.
"Fuj! Co to je?"

Uzavřená nádoba byla z poloviny naplněná vazkou, mírně nazelenalou tekutinou. A v tekutině plavala jediná, zčernalá oční bulva.

"To je sharingan," odvětil Mitsukiho rodič a natočil nádobu ke světlu, prohlížeje si ji jako by se jednalo o vzácný kus z limitované edice ninja karet. "Přesněji řečeno jeden druh sharinganu, a nijak zvláštní."

"Boruto zná sharingan," řekl Mitsuki. "Sarada ho má."
"Ach ano, Uchiha Sarada," povzdychl si rodič. "Třeba mě také jednoho dne navštíví." Vrátil nádobu na místo a zpoza ní vytáhl jiný válec. Boruto si s hrůzou uvědomil, že válců je na vršku knihovničky celá řada, ale obrnil se.
Přece tady nehodím šavli u Mitsukiho doma, pomyslel si. Nakonec, v laborkách jsme jednou pitvali mrtvou žábu. A jestli se chci něco dozvědět, budu muset zatnout zuby a něco vydržet.

"Když se člověk chce něco dozvědět, musí občas zatnout zuby a leccos vydržet," řekl Mitsukiho rodič. "Poznání je málokdy bez obětí," dodal mírným tónem. "Nu, podívej se tady, Boruto. Tohle znáš?"
"Ne."
Tentokráte pohled na plovoucí oranžové oko nevyvolal v Borutovi zvláště silnou reakci.
"Kekkei genkai jednoho vyhynulého klanu," vysvětlil rodič, strkaje válec zpátky. "Chtěl jsem ti ho ukázat, abys věděl, že ve světě je, nebo byla, spousta očních technik, o kterých lidé ani nevědí. To, o čem ty mluvíš, ovšem nebude tenhle případ. Ale podíváme se..."

Následujících bezmála půl hodiny strávili tím, že Mitsukiho rodič trpělivě ukazoval Borutovi jedno oko naložené ve sklenici za druhým, stručně mu popisoval některé jejich hlavní vlastnosti a Boruto jedno po druhém odmítal s tím, že žádná z očních technik se nezdála odpovídat tomu, co on prožil. Mitsuki po celou dobu seděl na polštářku u Borutových nohou a povzbudivě přizvukoval, kdykoli se zdálo, že by pátrači mohli být na stopě, a naopak Boruta konejšil, když se ukázalo, že se nikam nedostanou. Nakonec bledý člověk zasunul poslední naložené oko zpátky na místo a s omluvným úsměvem se obrátil k Borutovi.

"Moc mě to mrzí," řekl. "Ale zdá se, že ti nemůžu pomoci."
"Z toho si nic nedělejte, dattebasa," řekl Boruto. Byl sice zklamaný, ale nechtěl, aby se Mitsukiho rodič, který mu věnoval tolik svého zajisté drahého času, kvůli tomu také cítil špatně. "Moc si vážím toho, že jste mi pomohl."
"To je v pořádku," usmál se rodič. "Mitsukiho kamarádovi vždycky rád pomůžu. Jestli tomu ale dobře rozumím, je dost dobře možné - a po pravdě se mi to zdá očividné - že tvoje oční technika je jedinečná, Boruto-kun. To ovšem neznamená, že o ní nemůžeme zjistit víc."

"Můžeme zjistit víc... chcete říct, že i když se setkáme s něčím neznámým, naše poznání se vždycky dá prohloubit, dattebasa?"
"Správně," pochválil Boruta Mitsukiho rodič. "Je vidět, že jsi velmi bystrý... o tom ostatně celá ta předchozí půlhodina byla. Chtěl jsem ti ukázat, kolik toho ve světě je, kolik technik, kolik nepoznaných tajemství. Ale ty jsi mladý a můžeš toho ještě spoustu probádat. Teď, když máš informace, které jsem ti řekl o jiných očních technikách, můžeš sám dál studovat, porovnávat, přemýšlet o tom, čemu se tvá oční technika podobá nebo nepodobá, jak by se mohla používat a jak aktivovat."

Pousmál se.

"Ber to jako takový dárek ode mne. A budu jenom rád, když mi dáš vědět o čemkoli, co zjistíš. Jak jsi viděl, samotného mě takové věci dost zajímají."
"Moc vám děkuju," řekl Boruto, vstal a uklonil se. Málokdy se mu stávalo, že by na něj někdo z dospělých takhle zapůsobil, a málokdy to bylo na první pohled. Mitsukiho rodič mu byl ale sympatický, snad to bylo tím, že se tolik podobal svému dítěti.

"Vyřešíme to tajemství spolu, ne, Boruto?" zeptal se Mitsuki.
"Správně," řekl rodič. "Jen se spolu hezky vraťte do Konohy a já se vrátím ke svému studiu. Věřím, že vy dva toho ještě dokážete moc a moc, a i tohle velké tajemství spolu odhalíte."
Boruto přikývl. Obrátil se na svého kamaráda, pohlédl do jeho jasných, žlutých očí a nemohl se ubránit úsměvu.
"Mitsuki... jsem rád, že do toho jdeš se mnou, dattebasa!"