Jednorázovka

Zvuk čvachtavých kroků se rozléhal lesem. Nespěchal, i když to bylo už téměř sedm let, co odešel, a nyní se celým svým srdcem toužil vrátit. Měl však obavy. Tenkrát to nezvládl nejlépe, řekl slova, která neměla být vyřčena, a opustil ty, na které nechtěl zapomenout. Ale věděl, že chybu neudělal, musel odejít a dokázat sám sobě, že, sakra, taky za něco stojí. Přece není jen privilegovaný synek, ale shinobi hodný úcty. A teď věděl, že si respekt zasloužil. Skutečně?

Jedna…

Teprve teď si začínám uvědomovat, jak naivní a bláhová jsem musela být, když jsem byla menší. Teprve teď vím, že někdo jako já nebyl stvořený pro to, aby se stal ninjou.
Tak proč…?

„Můj pane, poslušně hlásím, že v Listové všechny naše špehy odhalili a ani jeden z nich se po výslechu Ibikiho nevrátil tak úplně v pořádku. Lépe řečeno, jeden, přesně ten, který z toho vyvázl nejlíp, vidí všude kolem sebe znaky Konohy a trpí utkvělou představou, že se mu všechny smějí. Další slintají, kulhají, vzájemně se podpírají a zpozoroval jsem u nich počátky… ehm… jak bych to řekl… jo to je to správné slovo… homosexuality.

[center]Z posledných síl kráčala po tej ceste.
Prázdnej.
Navonok.
Nebola sama.
Takmer nikdy.
Vedela to.
Neostáva veľa času.
Ale musí to dokázať.
Musí.
Jej povinnosť.
Nadýchla sa a utrela pramienok potu, ktorý jej stekal po čele.
Niekto tam bol...
Cítila to.
Vedela, že je blízko.
Chcela to zvládnuť sama.
Pokračovala v chôdzi.
Vietor sa jej hral s vlasmi.
Začala bežať.
Ťažko.
Zrazu prestala.
Uvidela to miesto.
Tú budovu.
Vošla dnu.
Teplo.
Bola na správnom mieste.
Tu je to.
Dokázala sa sem dostať bez cudzej pomoci.

Bylo ráno, do pokoje mi vnikaly sluneční paprsky a rušily tak mou dřímotu. Trvalo několik minut, než se jim podařilo vytáhnout mě z postele.
Po paměti jsem sáhla na židli, kam si každý večer chystám věci na ráno, a oblékla se.
Mé napůl spící oči jen matně vnímaly cestu do koupelny, kde jsem potrápila zuby kartáčkem a vzala z poličky hřeben. Společně s ním jsem zamířila zpátky do svého pokoje, kde jsem měla velké zrcadlo, do kterého se pravidelně dívám každé ráno snad odjakživa.

Dům byl prázdný.

Obalené ve vatě v proutěném košíku sedělo a čekalo. Bílé, se třemi šedivými kapičkami na spodku, na boční straně červenou barvou vytetované číslo: 273.
,,Jseš poslední, drobku.“

Tiché slzy se osvobozují z tvých jasně azurových očí. Pláčeš … a pro takovou zbytečnou věc. Kam se vytratila tvá sebedůvěra a nepoddajnost? Nechápu to, to tvé chování, teď, v této chvíli, mateš mě. Víš, že umřu, ale nechceš si to připustit, stále … jako když jsi mě ztratil … Ale ty sis mě našel, po těch třech nesnesitelných letech. Měl jsi tak silnou vůli a odhodlání, že jsem se začal obávat, jestli proti tobě budu mít někdy navrch …
Chvíli to vypadalo, že tě bude snadné porazit, jenomže to šlo pouze tak, jak jsi mi říkal …

Zástupce ředitele personálního oddělení v řetězci Ichiraku byla drobná žena s protáhlým obličejem a paradoxně hubenou postavou. Prolistovala jeho dotazníkem, aniž by mu věnovala pohled. „Proč chcete pracovat u nás, pane..." Obrátila na první stranu. „... pane Hyuugo?" Podívala se na něj. Viděl ty jasné hnědé oči a její udivený výraz.
„Mám rád rychlé občerstvení."
Naklonila se trochu dopředu, jako by se k němu chtěla přiblížit. „Můžete si sundat ty brýle, prosím?"
„Proč?"

Seděl na lavičce před akademií a v puse cumlal stéblo trávy. Lokty opřené o kolena, hlava ledabyle položená v dlaních a v očích ten typický otrávený pohled.

A teraz tu len stojí... Veď na toto čakal celý život. Po tomto túžil, od malička si túto chvíľu prehrával v hlave, kvôli tomu zavrhol celý život, svojich priateľov, svoju nádej. Kvôli tomuto obetoval všetko, čo mu bolo drahé...

Válka mi vzala rodinu, mou matku, otce i malého bratříčka, kterého jsem slíbila opatrovat. Milovala jsem je, ale všechny je zabili. Přežila jsem na jejich úkor. Nezasloužím si žít. Vzali mi naději, chuť do života i vůli dýchat. Má lidskost se rozplynula a mé touhy spláchla voda. Mým přáním byla smrt.

Buch.
Buch.
Buch.
Nárazy majzlíku na skálu se rozléhaly celou vesnicí. Vytvářely ozvěnu, postupně doznívaly a zanikaly v šumění lesa.
„Hej, Tadao, kašli na to a pojď si odpočinout!”
Hnědovlasý muž odlomil poslední kousek kamene, odložil své nástroje a hbitě se z lešení dostal na zem. Nebyl zajištěný žádným lanem; stejně tak všichni. Jako dělník pracoval už dlouho, téměř od dětství, a adrenalin, pocit nebezpečí a risk, to k jeho práci patřilo. Měl rád tu volnost.

Nebo plakalo...

Oprel sa o strom a nastavil svoju tvár dažďu. Neudržal svoj vzlyk. Ale prečo vlastne plače?Zachránil predsa Konohu, svojich priateľov... A teraz tu stojí slabý, bez chakry a zúfalý. Skúsil spraviť krok vpred. Vzdialiť sa od temnoty, ktorá mu pomaly trhala srdce. Podlomili sa mu kolená.

Ticho ležal v blate, schúlený do klbka. Nevedel, čo má robiť. Asi by tu mal zomrieť. Sám, špinavý od krvy, nenávidený sám sebou...

[i]Předem bych chtěla pronést pár slov Jakožo autorka této..no...ehm...tohoto výtvoru...jsem povinna vás, kteří mě ještě neznáte, upozornit, že tato snad humorná a lehce dobrodružná story, je plna černého, někdy až temného humoru. Není vhodná pro slabší povahy xD
Dále pak k významu názvu samotného, ten napovídá, že budeme sledovat Hidana a jeho strastiplnou a dlouhou cestu = anabázi, za jeho nově vytyčeným cílem, který se dozvíte, až se k tomu pročtete

„Čože?! Vy určite žartujete!“ nechápavo a zmetene sa pozrel na člena ANBU jednotky.

Len pred pár minútami vtrhol do jeho obývačky s neskrývaným odporom a nechuťou k pridelenej úlohe. Ak mal u úmysle skaziť život ľuďom okolo seba, u mladého ninja sa mu to jednoznačne podarilo. A to nielen jeho prístupom k danému odkazu, ktorý mal doručiť, ale samotným odkazom.

Pairing: Hyuuga Hinata/ Sabaku no Gaara

Běžel lesem, směřoval ke skalám. Slyšel zvuky boje. To mu vlévalo krev do žil. Naprosto nečekaně zrychlil. Výkřik, který uslyšel, mu rval srdce na kusy a nutil ho k co nejrychlejšímu tempu. Poznal hlas, který křičel. Teď jen doufal, že nepřijde pozdě. Hluboko uvnitř ale cítil, že jakkoli rychle poběží, nebude to stačit, ztratí ji. Navždy.

Déšť...
nesnáším ho!
nemůžu ho vystát!
vždy mě uvězní na jednom místě, tedy, pokud nechci zmoknout..
A kdo by chtěl.
Slzy...
nesnesu je!
chci se smát!
vždy mě uvězní na jednom místě, tedy pokud nechci, aby mě ostatní viděli.
A kdo by chtěl.
Krev...
neunesu to!
chci být zdravá!
vždy mě uvězní na jednom místě, tedy pokud nechci zemřít.
A kdo by... to nezvážil.
Jemné růžové vlasy podlehly čirým kapkám dopadajícím na zem v rytmu hbitých prstů afrického bubeníka. Slepily se v tenké pramínky, které chladí horký obličej.

Ráno jsem vstala neobvykle brzy. Včera jsme slavili a všichni ještě spí. Koukala jsem po krajině. Byla nádherná a všude bylo ticho. Z kopců se linula mlha, večer pršelo. Slunce pomalu prostoupilo skrz mraky a házelo jas všude kolem mě. Stromy lehce šuměly ve vánku a ptáci se probouzeli a už spustili své cvrlikání. Příroda, jako by sama říkala „vzpomínej“. A Taky že ano.

Navzdory mnohačetným zraněním a vyčerpání se usmál. Pomalu se blížil k postavě, kterou viděl rozmazaně. Navzdory tomu, že prohrál, byl šťastný.
Povedlo se mu to, co všechno chtěl. Zemře a jeho rukou. Přesně jak plánoval.
Dokulhal k mladému muži, pro svůj špatný zrak neviděl strach a údiv, zračící se v černých očích. Představil si tam jenom nenávist, ke které ho vedl.