Největší slabost

Déšť...
nesnáším ho!
nemůžu ho vystát!
vždy mě uvězní na jednom místě, tedy, pokud nechci zmoknout..
A kdo by chtěl.
Slzy...
nesnesu je!
chci se smát!
vždy mě uvězní na jednom místě, tedy pokud nechci, aby mě ostatní viděli.
A kdo by chtěl.
Krev...
neunesu to!
chci být zdravá!
vždy mě uvězní na jednom místě, tedy pokud nechci zemřít.
A kdo by... to nezvážil.
Jemné růžové vlasy podlehly čirým kapkám dopadajícím na zem v rytmu hbitých prstů afrického bubeníka. Slepily se v tenké pramínky, které chladí horký obličej.
Bezmocně jsem seděla na rozbahněné zemi. Bezmocně. Ach bože, jak já to slovo nesnáším! A to je přesně ono. Nic jiného teď dělat nemůžu, protože.. já.. protože..já jsem..néé!
Nevím, jestli můj nářek spustil déšť, nebo naopak. Nevím, jestli mi vyhrkly slzy kvůli kunai v mém boku, nebo naopak. Jsem tak slabá. Nesnáším to!
Ne nadarmo se říká, že vodní element má co do činění s emocemi.
Takhle to dopadne vždycky! slečna se nechá zranit a zaleze pod strom. Vystrašená jako zajíc. Obaluje se nenávistí, aby skryla ponížení, ze své slabosti.
Padající dešťové vosičky neúprosně bodají do otevřené rány a naducaní vodní beránci se mi rozprskávají o hlavu. Nesnažím se jí chránit a přemýšlím o smrti. K čemu tohle všechno. Ostatní vyhrají, já se uzdravím a zase přijde nějaká mise a já budu na tom samém místě.. měla bych to skončit, přervat ten koloběh, nechat se zabít. Jsem k ničemu. Určená k prohře. Prostě chybový zboží se musí reklamovat.

Oblohu prořízl blesk.

Najednou jsem byla celá od bláta. Co c co se děje? Málem sem zapomněla, že boj ještě neskončil, i když ten můj je už dávno prohraný,s ostatními i se sebou. Pohled přede mnou byl hrozný. Neudržela jsem v sobě nenadálý výkřik...
Leželo tam zborcené tělo v tratolišti vlastní krve. Muž se na mě s námahou otočil. Málem ho nepoznávám. Rána na hrudi se hrozivě pochechtává a volá na utrpení ať si přijde taky kousnout. Jindy klidné hluboké oči.. o ten pohled jsem se mohla opřít..svírala neúprosná bolest v ostrých spárech se..se..se špínou za nehty! Lesklé vlasy vlčí barvy nasáklé krví a bahnem ztratily svou nepoddajnost."S..Sakuro..jsi v pořádku?" Od úst mu stékal rudě zabarvený pramínek, jak mluvil. Měla jsem sto chutí ho utišit, aby se nenamáhal, ale on jako by svá zranění ani nevnímal, snad ani nechápal proč se nemůže postavit. Byla to jen..malá nepříjemnost. Rozklepala jsem se. Snad zimou, snad strachem..snad nenávist probudila vztek. "Sakuro..neboj se...Naru..Naruto tě..on..tě ochrání.." Poté musel na chvíli vysílením zavřít oči.
Zato já své vytřeštila. Nebylo novinkou, že mi čte myšlenky, i ty ve kterých sama nemám jasno, naopak jsou dost pod mrakem jako dnes. Ono to nebude těžké. Jsem tak hloupá. Proč se mě snaží ochránit? Proč se nevzdáš, Kakashi, proč to nevzdáš a nezalezeš pod strom. Tak rád žiješ a vítězíš. Jsi silný, měl bys mě obětovat. Ani já ve své neschopnosti nemám sílu to ukončit. Ale ty se pro život necháš i zabít,viď? Ironický úsměv. I kdyby jen pro život jiných, I kdyby jen ten můj ... ubohej usoplenej cár papíru s rodným číslem a fotkama v dešti.

Jsem pořád na stejném místě a ty jsi tak daleko.
Natáhl ke mě ruku, cítil, že propadám zoufalství. I když jsem se k němu přišourala bahnem, i když jsem ho napůl zvedla ze země a hlavu opřela o mou náruč, jemně mě chytil za ruku a utěšoval, stále zachraňoval on mne... Jsi tak daleko i když tě mám u sebe...Slzy už se nedaly zastavit ani omylem, auu..tiše zakňučel. Až teď jsem si všimla spálené tváře, kterou jsem mučila solí. Bez své masky vypadal tak nepatřičně bezbranně. Přesto se pokusil o povzbudivý úsměv. Chránil mě i když se nemohl hýbat, chránil, před sebe samou. Stejně byl silnější.
Začínal se třást.
Jsem si jistá že to nebyla nenávist, ani strach, jen vztek, že mi nemůže pomoct víc..
A tak jsem pochopila v čem je jeho síla. Mít emoce je luxus, který si shinobi nemohou dovolit. Je to slabost! Naběhla mi v hlavě učebnice, tak jako vždycky. ...Ale nejlepší jsou ti, kteří obrátí svou slabost ve svou největší sílu... To bylo poselství, které mu Obito předal svým sharingamem a on se s ním sžil. A teď se dostalo i ke mně.
"sviiiiiist"
Kunai mi prosvištěl kolem levého ucha. Boj..stále zuří. Ani jsem se na Kakashiho nepodívala, protože vím co by mi radil. Nebyla sem ochotná ho poslouchat.
Svým stiskem dlaně mi dal víc, než si myslel. Chtěla jsem se vydat po cestě, kterou si zvolil on a Naruto. I když vím, že ty kroky budou bolet už nechci stát na místě! Měla jsem o něj tak strašlivý strach až mi svíral všechny útroby v těle...
Vzala jsem ho do náručí a rychle uskočila před letícím shurikenem.
děkuju, že si mě tu nenechal samotnou.
Dřív jsem se jen vztekala plná beznaděje. Když si říkáte, že to špatně skončí, nemáte chuť se přesvědčit o opaku. Ale teď tě musím ochránit. MUSÍM vyhrát! Dlužím ti to, chtěl jsi mě chránit a málem jsem tě zabila, protože jsem nebyla ochotná udělat to samé pro tebe. Jen to. To už nesmím dopustit!
Odhodlaně jsem zvedla hlavu. Občas se mračnou temnotou prohnal žlutý záblesk, nebo..pár stovek žlutých záblesků...
Naruto!
Debil.
...
Omlouvám se, ale jsem zvyklá takhle o něm smýšlet, to jen tak neporazíte. A přece jenom nadešel okamžik, kdy se učím já od něj. Kdy kráčím po jeho cestě.. Bojovat za to, co je nám drahé. Za naše blízké a naše sny...a nikdy to nevzdat.
A ta krev na boku? Jen škrábnutí, déšť odplavil krev, slzy vyčistily ránu.
najednou jsem uslyšela výkřik. Naruto jen naprázdno hmátl ve vzduchu, než ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Ubohému liščeti již dochází síla a jeden stínový shuriken mu proklouzl míříc přímo na Kakashiho.
Už byl moc blízko.Zase brečím?
Z dálky byl slyšet řezavý vítězoslavný chechot nepřítele, který se ozvěnou nesl do nekonečna.
Všechny mé bezradné pocity..otázky proč...najednou jsem rozuměla..
závan smrti..
tak blízko..
příliš blízko..
příliš pozdě.
Jen jeden krok..

Poslední co jsem viděla byl Kakashiho vyděšený obličej zkropený čerstvou krví a prázdné místo pod stromem...
pak jen světlo...
šum listů..
zpívají..
o ohnivé vůli.

Křik ostatních..nic nebolí..

Déšť..
miluju ho..
pomohl mi postavit se na nohy.
vždy odplaví a očistí minulost, aby mohl přijít nový den. Tedy pokud nechcete zůstat na místě.
A kdo by chtěl.
slzy..
mám je ráda.
odnesou smutek, když už ho nesnesme, abychom se mohli zase smát. Tedy pokud nechcete zůstat na místě.
A kdo by chtěl.

Krev..?
jsem šťastná.
srdce mi říká, že jsem měla dost síly, abych ochránila toho, kdo je mi nejdražší.
A kdo by...do toho nešel.

poprvé...se usmívám..