Hidanova Anabáze

Předem bych chtěla pronést pár slov Jakožo autorka této..no...ehm...tohoto výtvoru...jsem povinna vás, kteří mě ještě neznáte, upozornit, že tato snad humorná a lehce dobrodružná story, je plna černého, někdy až temného humoru. Není vhodná pro slabší povahy xD
Dále pak k významu názvu samotného, ten napovídá, že budeme sledovat Hidana a jeho strastiplnou a dlouhou cestu = anabázi, za jeho nově vytyčeným cílem, který se dozvíte, až se k tomu pročtete

PS: Šílenost této povídky odpovídá úměrně šílenosti mé a mojí sestry, se kterou jsme tento námět nedávno probíraly před spaním (jako večerníček, bych to ale číst zrovna nedoporučovala )

A teď už k výtvoru samotnému, enjoy :)

Hidanova anabáze

Byla noc. Nad temným lesem svítil rudý měsíc, v dálce se ozývalo vytí psů, houkání sovy, bzučení komárů a...a Hidanovi už to lezlo krkem. Doslova.
Není tomu ani pár dní, co ho tady Shikamaru rozporcoval svými výbušnými lístky na stovky malých, ale pořád živých, kousíčků, a už ho to přestává pomalu ale jistě bavit. Pravda, moc se toho tady dělat nedá.
A tak tu Hidanova hlava leží pohřbená pod nánosem hlíny bez jakékoliv možnosti úniku. A už jí, té hlavě, z toho začíná pěkně hrabat.
„Jé hele...mravenec!“ zmerčil malého tvora, co se mu zrovna procházel po nose. „A hele, další...a nese si drobek z rohlíka!“
Chvíli tam ležel a zkoumal okolní faunu, až nakonec pohár šílenosti přetekl.
„Tak a DOST!“ křiknul, načež se mu povedlo pár nešťastných tvorečků spolknout. „Fůůůj! Blééé,“ prskal naštvaně. „To by teda nešlo. Já mu dám, bude pomstáááá!“ ječel ještě dobrých pár minut než se najednou zarazil. „No jo...ale jak se ocaď mám jako sakra dostat?! Nohy mám někde támhle...támhle...a tam je taky kousek! A o rukách ani nemluvě.“
V takové situaci zná Jashin jediné řešení, jak praví pravidlo číslo třicet tři v Jashinově bibli: Když nevíte coby, pomůže vám Tobi. Hm...Tobi tu teď není a že by zrovna on mohl nějak...aha, to bude spíš pravidlo třicet čtyři: Když nevíte coby, vzpomeňte si, co by asi tak udělal ve vaší situaci McGuyver!
„To je ono!“ radovala se Hlava. To co zbylo z jejího mozku se snažilo zavzpomínat, co by asi McGuyver udělal, kdyby ho někdo nechal vybouchnout a jeho hlava by byla uvězněná pod tunou hlíny. A nezapomínejme na ty těžkooděné válečné jeleny, co to hlídají venku. „Hm...proč mě to nenapadlo dřív! To by Kakuzu vejral, jaká sem to hlava!“ A hlava to je.

O pár měsíců později

Hidanova hlava přemohla veškeré zábrany a začala se prokusovat podzemím směrem, ve kterém tušil svoji oběť - mladého Nara génia Shikamara.
Překonal vyprahlou pustinu, krutou černozem, proplaval podzemními vodami, rašelinou, ilegální skládkou odpadu i hnojem farmáře Izukiho. Pro jednou byl rád, že nemá žádný žaludek.
Prokousal se na povrch a rozhlédl se kolem. Dokázal to! Byl těsně za plotem, který ohraničuje území klanu Nara. Jeho cíl byl téměř na dosah...teď už jenom vypočítat správně dráhu „tunelování“.

O pár dnů později

„Vstávej ty lenochu jeden lenošná!“ běsnila Nara Yoshino a hnala svého manžela z gauče.
„Ježííííš...co zas...tje votrava...“
„No to teda je! Poď mi pomoct.“
„Pro všechny shogi figurky na světě...proč?“ zamračil se, ale stejně se pomalu sbíral na nohy.
„Je tam pořád, já už fakt nevím co s ním. Naházela sem tam jed na krysy, pesticidy, dokonce i arzén, ale nic nezabírá!“ zlobila se Yoshino.
„Kdo tam je?“ nechápal Shikaku.
„Ten zpropadenej krtek přece! Máme pozemek celej posetej kopečkama, víš jak to vypadá?! A moje tulipány, ach ty tulipány!“
„No a co s tím chceš jako dělat?“
Yoshino se na chvíli zamyslela. Pak odpochodovala na okamžik kamsi do kumbálu a když se vrátila, byla plně vyzbrojená...motykou.
„Tak, a deme!“ zavelela a tak se šlo. Shikaku je sice línej, ale není to šílenec, aby vzdoroval svojí manželce, když má v ruce motyku. Už teď mu toho krtka bylo líto.

Hidanova hlava byla pěkně frustrovaná. Nejen že pozemky klanu Nara jsou prolezlé všelijakou havětí, jako jsou krysy a potkani, kteří ho pochopitelně zdržovali jak se dalo (dokud nezjistili, že opravdu není k jídlu), ale přísahal by, že to celé tady jednou byla skála. Jeden přední zub už se mu zlomil a další visí už jen na vlásku.
Ale Hidan, ani jeho hlava, se nevzdává. Jistý si svými výpočty, že teď už se vynoří minimálně u prahu do domu, vystrčil nejdřív jedno oko, pak druhé a pak...
„Tady je potvora!“ uslyšel jak někdo ječí a pak už ho ten dotyčný přetáh přes celej ksicht motykou. „Tu máš ty čuchto jedna uhrabaná!“
„Ženská...au...hej...přestaň sakra...au...au...to je moje oko...au...jauvajs...jau...au...Jashin tě ztrestá ty....AU...HEJ!“
„Já ti dám, likvidovat mi tulipány a dělat mi ze zahrady pooraný pole! Tu máš, a ještě!“
...
Shikaku to jen tak (z bezpečné vzdálenosti) pozoroval a kroutil hlavou. Dej ženský do ruky motyku, a půjde i Madara do kytek. Doslova.

Byla noc. Nad temnou zahradou klanu Nara svítil rudý měsíc, v dálce se ozývalo vytí psů, houkání sovy, bzučení komárů a...a Hidanovo oko tak leží pod tulipány paní Yoshino a jeho mozek kdesi ve škarpě přemýšlí, co by asi dělal McGuyver teď...

Et tuto finito