Proč jsi se vracel...

Zvuk čvachtavých kroků se rozléhal lesem. Nespěchal, i když to bylo už téměř sedm let, co odešel, a nyní se celým svým srdcem toužil vrátit. Měl však obavy. Tenkrát to nezvládl nejlépe, řekl slova, která neměla být vyřčena, a opustil ty, na které nechtěl zapomenout. Ale věděl, že chybu neudělal, musel odejít a dokázat sám sobě, že, sakra, taky za něco stojí. Přece není jen privilegovaný synek, ale shinobi hodný úcty. A teď věděl, že si respekt zasloužil. Skutečně?
Ladně se vyhnul velké kaluži, která zbyla na pěšině po silném dešti a při pohledu na bránu jeho staré vesnice se pousmál. Byla to dlouhá cesta, při které často přemýšlel, kam zajde nejdřív. Navštívit otce? Ne, chtěl si svůj návrat užít a ne znechutit se hned na jeho začátku. Otce miloval, ale jeho blahosklonně kousavý pohled ho vždy rozčiloval a to teď neměl zapotřebí. Možná navštíví bratra, ne že by si byli bůhvíjak blízcí, ale přece jen to byla rodina. Ano, tato myšlenka se mu zamlouvala, ale přesto jej kroky vedly záměrně jinam. Procházel klikatými konožskými uličkami a doufal, že jej nikdo nepozná, protože první, s kým chtěl opravdu mluvit, byla ona. Musela to být ona.
Stanul před nevýrazným šedivým domem a zadíval se do okna v druhém patře. Na chvíli jako by v něm opět zahlédl usměvavou tmavovlásku, jak na něj spiklenecky mrká, vázalo ho tolik vzpomínek. Zatřásl hlavou, aby se vrátil opět do přítomnosti, a popošel k domovním dveřím, s rukou napřaženou ke klepadlu se ale zastavil. Co jí asi tak řekne? Má vůbec právo přijít jí po těch letech na oči? Odpustila mu a dovolí, aby ji směl opět milovat? Zaslouží si to vůbec?
Povzdechl si a s poraženým výrazem ve tváři se otočil k odchodu. Ušel sotva pár kroků, když ho ženský hlas za ním doslova přibil na místo.
„Asumo, jsi to ty?“ zopakovala žena, když na její první zavolání nereagoval.
Pomalu se otáčel, protože se bál, aby to nebyl jen přelud, aby si třeba jen vítr nehrál s jeho napjatými nervy. Ale ona tam stála, nejkrásnější žena, jakou kdy spatřil, a její velké modré oči mu i po letech podlamovaly kolena.
„Tsuyu…“ zašeptal a přál si, aby se na ni takhle mohl dívat už napořád.
Ona ale tuto pro něj posvátnou chvíli přerušila, když k němu přišla blíž, tak blízko, že mohl cítit její horký dech. Upřela na něj svůj uslzený pohled a pak jej vší silou udeřila do tváře. Nebránil se, věděl, že si to zasloužil, ale v jejích očích četl, že na něj nezapomněla a to ho hřálo u srdce. Nedokázal se ovládnout a objal ji, křečovitě ji svíral ve svém náručí a nevěřil svému štěstí. Pak ji náhle pustil, když ho něco nečekaně udeřilo do nohy.
S povytáhlým obočím zíral na malého asi čtyřletého chlapce jak se ho svou titěrnou nožičkou snaží znovu a znovu nakopnout. Asuma už ovšem ustoupil mimo jeho krátký dosah a čekal až se to dítě vyzuří. Po chvíli se tak skutečně stalo a chlapec se s výhružným výrazem napřímil.
„Nech mou mámu být!“ vykřikl a postavil se před Tsuyu, aby mu ukázal, že pokud ji bude chtít ještě obtěžovat, bude muset přes něj.
„Má-mámu?“ opakoval po něm nechápavě a s pootevřenými ústy sledoval dětské pěstičky, které hrozily jeho směrem.
„To je v pořádku, synku. Nechtěl mi ublížit. Vrať se do domu k babičce a já hned přijdu, ano?“ a s úsměvem mu rozcuchala vlasy stejné barvy jako měla ona sama, dítě se však nehnulo.
„Nebuď zlobivý chlapec, Konohamaru a jdi už!“ řekla mnohem přísněji a její synek s výhružným brumláním konečně zamířil k tomu šedivému domu, kde chtěl před chvílí Asuma sám zaklepat.
„Tak ty máš syna?“ zmohl se po pár vteřinách konečně na slovo, protože tomu stále nemohl uvěřit. Ale na druhou stranu mohl očekávat, že na něj dlouhých sedm let opravdu nepočká.
„Ano, je to vnuk Třetího,“ řekla chladně.
Třetího… Na krátký okamžik se mu zatmělo před očima. Když je to vnuk Třetího, to přece znamená, že… Neuvěřitelné! Jak mohl být takový hlupák, jak ji tady mohl nechat, jak jen mohl… Schoval si tvář do dlaní a snažil se uvažovat. Odešel by, kdyby měl tušení? Už pochopil, jak velký byl sobec, když ji bez slůvka rozloučení opustil, ale zasloužil si až takový trest? A proč mu, sakra, nic neřekla? Mohla alespoň naznačit…
„Vypadá malý na svůj věk,“ vyhrkl nakonec.
„Bude mu pět,“ přivřela své blankytné oči.
„To není možné…“ vydechl, „Jak by potom mohl být vnukem…“
„Ani jsi se nerozloučil. Nikomu jsi neřekl, kdy se vrátíš nebo jestli vůbec. Nasliboval jsi mi modré z nebe a jen jsi mi dokázal zlomit srdce. Když jsi odešel, zničilo mě to…“
„Chápu a můj bratr tě, zdá se, skvěle utěšoval, co?“ podotkl sarkasticky. Najednou se v něm vzedmul hněv a nenávist, i když si nebyl vlastně jistý, koho by měl nenávidět, zda ji, bratra nebo vlastně sám sebe.
„Ty nemáš právo, cokoliv mi vyčítat, rozumíš?! To ty jsi nás opustil, nás všechny. Byl jsi sobec, který prý potřeboval zjistit, za co vlastně stojí, tak doufám, že už to víš. Sbohem, Asumo!“
Otočila se k němu zády a energicky odcházela, její dlouhé hedvábně temné vlasy za ní vlály jako závoj. Po pár krocích se ale zastavila a se slzami v očích se k němu napolo otočila.
„Mohl to být tvůj syn,“ zašeptala vyčítavě tak, aby to mohl zaslechnout jen on a poté zmizela ve dveřích svého starého domu.
Asuma stál a nevěřícně zíral před sebe, zíral do prázdna. Najednou si nedokázal vzpomenout, proč se vlastně chtěl vrátit. Co si myslel, že tu na něj po letech bude ještě čekat? Svůj starý život pohřbil svou samolibostí a teď by snad chtěl začít znova stavět na ruinách. Nic se nezměnilo, pořád je stejný hlupák, jediný rozdíl je snad v tom, že teď má o pár jizev navíc.

Už nemělo smysl dále setrvávat na tomhle místě, pochopil, že udělal chybu, když se vracel, a potřeboval vypadnout. Otočil se k odchodu a pomalu vytahoval papírovou krabičku ze své kapsy. Zkušeným pohybem si jednu cigaretu vložil do úst a zapálil ji.
„Asumo!“ ozvalo se za ním.
Zarazil se. Připadal si, jako by zažil deja vu a napjatě se otočil za zvukem volání. Štíhlá tmavovlasá žena se před ním udýchaně zastavila.
„Konečně jsem tě našla, hledám tě po celé vesnici!“
Zklamaně na ni pohlédl. Pamatoval si ji, jak by také ne, na její uhrančivě mrazivý pohled se nedalo zapomenout. V její přítomnosti se nikdy necítil zrovna nejlépe, ty rudé oči ho vždycky znervózňovaly a vypadalo to, že ani po tolika letech tomu nebude jinak.
„A proč, Kurenai?“ zeptal se ledabyle a labužnicky si potáhl.
„Mám tě přivézt k tvému otci.“
„Jak ví, že jsem se vrátil? Aha, strážní u brány mě poznali, co? Hm,“ vyfoukl kouř a zamyšleně pohlédl na nebe.
„Pojď, doprovodím tě,“ nabídla mu.
„Výborně,“ utrousil, i když mu vidina její společnosti žádnou radost neudělala.
Věděl, že teď už není cesty zpět a proto bez dalšího slova vyrazil k sídlu Hokage. Ale neodpustil si ještě naposledy se ohlédnout, aby spatřil své srdce v prachu před nevýrazným šedivým domem.