Slabá

Teprve teď si začínám uvědomovat, jak naivní a bláhová jsem musela být, když jsem byla menší. Teprve teď vím, že někdo jako já nebyl stvořený pro to, aby se stal ninjou.
Tak proč…?
Nikdy jsem si dost nevěřila. Neuměla jsem se vyjadřovat. Byla jsem úplně k ničemu, a věděli to i všichni okolo, přestože nic neříkali. Možná si mysleli, že bych to neunesla, že bych se zhroutila v koutě jako malé dítě a dala se do pláče. Já, budoucí hlava klanu.
Nemuseli nic říkat. Byli příliš čitelní, jejich – ať soucitné, či opovržlivé – pohledy zraňovaly.
Nemuseli nic říkat. Vždyť jsem se dokázala zničit sama.
Tak proč, proč jsem musela být první?
Vždycky jsem se sama sebe v duchu ptala, proč já, a ne ona, má mladší sestra. Měla všechno, co jsem já postrádala. Silná, cílevědomá, schopná vydobýt si respekt. Krásná, nebezpečná, vždy lepší než já.
Pět let. Co je proboha pět let? To ona měla být vůdkyně, ne já.
Jsem jeden velký omyl.
Můj otec mi to ostatně dával neustále najevo. Nedokázala jsem se zlepšit. Stále jsem v očích ostatních zůstávala odpadem. Častokrát mě napadlo, že je to můj osud. Osud, vzpomínáš, Neji?
Ne. Zavrhl jsi mě stejně, jako všichni ostatní. Ale kdo by se ti mohl divit… vždyť jsem ostuda klanu. Neschopná kunoichi bez špetky talentu, která se stala vůdkyní klanu jen díky náhodě.
Už dávno jsem ti odpustila.
Ale kdo odpustí mně?
Nikdo takový už není.

Dříve jsem s Hanabi chodila na hřbitov, nosily jsme rodičům květiny. Ale pokaždé, když jsem vkročila mezi to moře náhrobků, zmocnil se mě takový pocit děsu, že jsem se musela téměř okamžitě vrátit domů. Nebo kamkoliv jinam, jen ne být na stejném místě, kde byl pochován on, můj otec. Protože jsem cítila jeho přítomnost a věděla, že mě z hloubi duše nenávidí, a že jsem zklamala nejen jeho, ale i všechny ostatní, kteří ve mně kdy věřili.
Pamatuji si naše poslední setkání. Nějakým způsobem zjistil, že jsem zamilovaná do Naruta. Tehdy ho popadl amok, zuřil a málem mě zabil. Nestihl to.
Dostal infarkt.
Matka se po jeho pohřbu zabila. Nebyla to moc silná žena… stejně jako já.

Otec mi před svou smrtí nadával. Do děvky, co se tahá s lištím démonem. Při těch slovech mi z očí začaly téct slzy a to strhlo další vlnu urážek a ran. Jen jsem se schoulila do klubíčka a trpěla bolestí. Chtěla jsem zmizet. Pryč od všeho.
Poté dodal, že by bylo lepší kdybych zůstala starou pannou, než abych se dala dohromady s někým takovým.
Jeho přání se nakonec vyplnilo. Naruto stihl zemřít dřív, než jsem se mu dokázala se svými city svěřit. Zabili ho Akatsuki.
Nikdy už jsem pak nebyla schopná nikoho milovat. Cítila jsem jen nekonečnou prázdnotu.
Já jsem se nezměnila, ale lidé kolem mě ano. Hanabi měla rodinu. Skvělého manžela a krásnou dceru. Přesto pokaždé, když jsem je potkala spolu, nic jsem necítila. Žádnou lásku, náklonnost, rodinou pohodu. Prázdnota a odevzdanost dostala i je.

Přesto mě překvapilo, že Hanabi nikdy nevypadala na to, že pouze čeká na mou smrt. Stala se jouninem, matkou a napravovala mé chyby.
Proč… proč ona nebyla ta první?
Ptám se dál. Ale kde jsou odpovědi?
Už nechci být na obtíž. Už nechci čekat. Chci se rozhodovat sama za sebe.
Ano… právě jsem se rozhodla.

Pomalu se zvedám ze studené podlahy, po tatami se snažím našlapovat měkce a tiše. Jako kdybych byla vetřelcem ve vlastním domě.
Po paměti nalézám sklad zbraní. Kunaie, shurikeny… katany. Opatrně vyndávám jeden z nablýskaných mečů a vydávám se do zahrady, k jezírku. Častokrát jsem u něj sedávala.
Najednou zase váhám. Čekám. Na co?
To ten strach. Z neznámého. Ze smrti.
Jsem to pořád já. Malá, slabá… nerozhodná.
Chci to změnit.
Chci, aby Hanabi konečně získala to, co jí náleží. Pomalu proti sobě natáčím ostří zbraně. Je to projev síly, nebo slabosti? Dokážu to? Já se… bojím.
V šoku vytřeštím oči a málem vykřiknu, ale na poslední chvíli v sobě hlas zadusím. Překvapeně se dívám na své břicho. Trčí z něj katana a ruka, má vlastní ruka, která ji tam zabodla, klesá bezvládně vedle těla.
Dokázala jsem to.
Déle už se na nohou neudržím. Pozadu padám do jezírka, voda mě objímá ze všech stran, z plic mi vyprchává vzduch. Jsem stále níž a níž, pořád při vědomí, ale vše se mi začíná rozpíjet před očima.
Měla jsem to udělat? Já přece chci žít. Jsem moc slabá na to, abych se zabila.
Kdo mi tedy zabořil katanu do těla? To jsem nebyla já… nemohla jsem to být já.
Něco mi stoupá z úst. Malé bublinky. Kyslík. A s nimi se vydává k hladině ještě něco. Rudá tekutina. Moje krev. Krev, kterou jsem se celý život bála prolít, mi nyní uniká z těla.
Bojím se. Ale už jsem silnější. Překonám strach.
Snažím se promluvit, ale jsem němá. Z úst mi vyklouzne dalších několik bublinek.
Stoupají k obloze. Připomínají ohňostroj… Ohňostroj…
Hanabi, buď dobrou vůdkyní. Chci na tebe být hrdá.
Věřím ti.