Buch, buch

Buch.
Buch.
Buch.
Nárazy majzlíku na skálu se rozléhaly celou vesnicí. Vytvářely ozvěnu, postupně doznívaly a zanikaly v šumění lesa.
„Hej, Tadao, kašli na to a pojď si odpočinout!”
Hnědovlasý muž odlomil poslední kousek kamene, odložil své nástroje a hbitě se z lešení dostal na zem. Nebyl zajištěný žádným lanem; stejně tak všichni. Jako dělník pracoval už dlouho, téměř od dětství, a adrenalin, pocit nebezpečí a risk, to k jeho práci patřilo. Měl rád tu volnost.
Došel ke svým spolupracovníkům – spíše kamarádům, se kterými se prostě dobře povídalo – a vzal si nabízený chléb.
„Tak co myslíš, Tadao? Udělali jsme dnes velkej kus práce. Jen se mi zdá, že Tsunadin nos je trochu nakřivo,” poznamenal Yoshio, který se právě chystal s vervou pustit do své svačiny.
Oslovený jen neurčitě pokrčil rameny. Byl ze skupiny nejmladší – teprve sedmnáctiletý – a ještě si na popichování od ostatních nezvykl. Pak se ale odhodlal přece jen odpovědět.
„Já... řekl bych, že Konohu čekají lepší časy. Že jednou se tu narodí někdo, kdo změní celý svět. Nějaký slavný ninja...”
„Podle mě jsou právě ninjové zdrojem všech potíží. Dokud tu budou, nemůže existovat mír,” zamračil se starý Daisuke.
„Někdo musí určit, jak to se světem dopadne, ale my, obyčejný dělníci, to nebudeme. Právě nějakej shinobi, případně kunoichi,” Daisuke se při těch slovech ušklíbl," to dá do pořádku. Ne teď, ne za deset let... ale jednou. Jednou určitě, „dokončil Tadao, který se díky svému oponentovi při slovní potyčce dostal do ráže.
„Tss, seš jen mladej kluk a o světě víš h***o, tak si to moc neidealizuj. Protože ninjové se zajímaj hlavně o sebe, o svoji sílu a slávu a ať si obyčejný lidi třeba chcípnou. Ve válce kradou a vražděj všichni, hodný i ty zlý, jestli to tak chceš nazvat. Mír si nevybojuješ silou, ale slovama,” opáčil Daisuke a vyfoukl Tadaovi kouř ze své nepostradatelné cigarety do obličeje.
„To ne-”
„Uklidni se, Tadao, Daisuke je starej mrzout, s ním nic nenaděláš. A my bychom teď měli ještě chvíli pracovat, dokud je světlo. Hokage by nám za ten nos mohla strhnout něco z výplaty.
Jo, a Daisuke, všimni si, že je to ta Hokage. Nejsilnější kunoichi. A navíc moc pěkná ženská.”
Daisuke si jen znechuceně odfrkl.

Buch.
Buch.
Buch.
Jeden zvuk.
Pak víc rukou, víc nářadí.
Melodie.
Rytmus staré písničky z dětských let.
Rytmus dešťových kapek, dopadajících na tělo.
Rytmus tlukotu srdce.
Nakonec umělecké dílo, zvěčněné ve skále.

„Jsem rád, že to pochopil,” pochválil Tadao nováčka. Od jeho poslední práce na skále uběhlo už hodně času. A změnilo se mnoho věcí. Vesnice, lidé v ní... Hokage. A on sám už byl vedoucím malé skupinky, která dostala za úkol vytesat do skály nového vůdce Konohagakure. Toho, který do světa přinesl velkou změnu - k lepšímu.
„Akorát jsi Narutovi udělal nos trochu nakřivo,” dodal s úšklebkem.