Vrátíš se?

Ráno jsem vstala neobvykle brzy. Včera jsme slavili a všichni ještě spí. Koukala jsem po krajině. Byla nádherná a všude bylo ticho. Z kopců se linula mlha, večer pršelo. Slunce pomalu prostoupilo skrz mraky a házelo jas všude kolem mě. Stromy lehce šuměly ve vánku a ptáci se probouzeli a už spustili své cvrlikání. Příroda, jako by sama říkala „vzpomínej“. A Taky že ano.

Vzpomněla jsem si na něj. Na toho, s nímž jsem prožila nejkrásnější chvíle života. S nímž jsem se vždy cítila, jako bych mohla létat. Na jeho něžné doteky. Na ty večery, když jsme spolu sedávali pod jabloní a pozorovali krásu přírody, východy a západy slunce a lehké čeření vodní hladiny. Do dnes si pamatuji náš první polibek. Byl tak sladký a lehký, ale přitom velmi vášnivý. Když mě hladil na tváři, po zádech mi vždy přejíždělo příjemné mravenčení. A když mi přejížděl prsty po zádech, velmi jsem se červenala. Styděla jsem se za to, ale on vždy říkal: „Tohle je na tobě úžasné.“ Líbila jsem se mu taková, jaká jsem. Pamatuji si i na ty pohledy ostatních holek, když jsem s ním šla po Konoze ruku v ruce. Jeho stisk byl pevný, jako bych ho slyšela: „Když tě pustím, tak se mi můžeš ztratit, vypařit, to bych nepřežil.“ Ale zároveň jemný. Ten zas říkal: „Jsi můj křehký andělík.“ Často mi šeptal do ucha, že jsem jeho lilie. Stejně tak krásná, vznešená a vytrvalá.

Slunce se schovalo za velký tmavý mrak. Ovanul mě chladný vánek. Přitáhla jsem si kolena k tělu.

Pak odešel. Prý to byl úlet, kterého bude do konce života litovat. Pohladil mě po tváři, když mi to říkal a opouštěl mě. Pak ještě dodal: „Neplač.“ Otočil se a zmizel mi z očí v záři zapadajícího slunce. Můj svět se v tu chvíli zhroutil. Několik dní, snad i týdnů jsem stále viděla jeho černé oči. Stále na mě hleděli. Kdykoliv jsem zavřela oči, tak jsem ho viděla. Jeho svalnatá hruď, o kterou jsem se mohla kdykoliv opřít, silné ruce, které mě chránily před vším zlým, jeho černé vlasy, hebké na dotek. Jeho rty, když se setkaly s mými byly jako samet. Pořád věřím, že se vrátí. Že neodešel jen tak, že za tím bylo něco víc. Věřím, že mě stále miluje. Věřím, že přijde, pohladí mě po tváři a řekne: „Neplač, udělal jsem chybu. Odpusť.“ Věřím v Sasukeho.

Vítr mi hladil tvář. Honil mi po ní slzy. Pak slunce znova zvítězilo nad mraky a jeho teplé paprsky mi sušily tváře. Pak přišel ten dotek. Tak teplý a láskyplný. A v zápětí i ten hlas. Hlas, který mě opustil, ale já ho stále slyšela.
„Neplač, udělal jsem chybu. Odpusť.“