Skok pro dva se slevou
Zástupce ředitele personálního oddělení v řetězci Ichiraku byla drobná žena s protáhlým obličejem a paradoxně hubenou postavou. Prolistovala jeho dotazníkem, aniž by mu věnovala pohled. „Proč chcete pracovat u nás, pane..." Obrátila na první stranu. „... pane Hyuugo?" Podívala se na něj. Viděl ty jasné hnědé oči a její udivený výraz.
„Mám rád rychlé občerstvení."
Naklonila se trochu dopředu, jako by se k němu chtěla přiblížit. „Můžete si sundat ty brýle, prosím?"
„Proč?"
„Víte, snažíme se o osobní vztah se zaměstnanci. Jsme tu v podstatě rodina." Držela propisku s logem řetězce a přehazovala ji z jedné ruky do druhé.
„Aha."
Narovnala se a její tvář se vzdálila. „Tím chci říct, že o vás potřebujeme vědět všechno."
„Nemám rád světlo."
Chvíli mlčela, než nabrala odvahu se konečně zeptat. „Vy patříte k tomu klanu Hyuuga?"
Teď byl ten okamžik, kdy se odmlčel on. „Já patřím hlavně sám sobě."
„Ehm, dobře." Vstala a podala mu ruku s červeně nalakovanými nehty. „Zavoláme vám. Na shledanou."
Bylo to stejné jako vždycky. Vlastně ani nečekal, že to dopadne jinak. Nikdy mu nezavolali. Kdo to kdy viděl, aby někdo ze známého klanu Hyuuga prodával ve fast foodu?
Venku ho přivítal mrazivý vítr. Byl to ten nepříjemný konec podzimu, kdy všechno listí zhnědlo a opadalo, ale krajina se ještě neoblékla do bílé, takže přežívala ve věčném nesouladu blátivě hnědé a odstínů nevýrazné šedi. Jen blázen by v tuhle roční dobu nosil sluneční brýle. S půlkou obličeje vraženou za bavlněnou šálu, a druhou obrácenou k chodníku, se vydal po Konožských ulicích, směrem k předměstí.
„Haló, pane!" Zastavila ho dívka v tradičním kimonu, na kterém měla oblečenou péřovou bundu. V náručí nesla podnos s celým svým živobytím. „Nechcete koupit čaj, vonné tyčinky, svíčky?"
Přelétl laciné výrobky očima a pak si se zaujetím posunul brýle na špičku nosu. „Za kolik je tamten Buddha?"
Pouliční prodavačka náhle netušila, jestli se dřív dívat na jeho oči, nebo na umělohmotnou figurku Buddhy. „Gomenne," zadrmolila na rozloučenou a ztratila se v davu.
Vrátil svůj štít z tmavých skel zpět na místo. Co kdyby si chtěl skutečně něco koupit? Přišla by o zákazníka, chudinka...
Šel dál, ruce vražené do prázdných kapes, nepočítaje zářivě zelený kapesník, který v jedné z nich zapomněl Lee. Tuhle bundu si půjčoval docela často.
Konožské předměstí bylo velké, chudé, obludné, špinavé a přelidněné. Dovnitř jste se dostávali přeplněnými autobusy s vědomím, že ven se už nikdy dostat nemusíte. Ulice tu byly úzké a na podzim zabahněné, v létě se z rozbitých chodníků stávaly skládky. Sem tam se daly zahlédnout nestabilní chatrče, většinou je však lemovaly oprýskané paneláky. Vešel do jednoho z nich - poznávací znamení: grafity "Black Ninja" na vstupních dveřích. Díky černé a tmavě modré barvě panovalo v chodbě za dveřmi přítmí a jindy žluté stěny převzaly odstín vybledlého močálu.
Vystoupal do šestého patra k omláceným dveřím do bytu. Lee si na nich občas cvičil své taijutsu. Vedle postával Jiraiya a vrtal se v rozvodové skříni. Kdysi koupil panelák od města a začal s vybíráním nájmu, ale aby tu nějací nájemníci vůbec byli, musel podstatně snížit ceny. Tak zjistil, že je to prodělečný podnik a svůj žal nad nevydařenou investicí utápěl v psaní povídek do všemožných časopisů, zejména těch s poněkud lechtivou tématikou, které k nim domů někdy donesl Kiba. Jindy je dostali rovnou od Jiraiyi jako dárek.
„Zdravím."
Jiraiya soustředěně vyplazoval jazyk, když se probíral spletí drátů. „Dobrej Neji..."
„Něco se rozbilo?"
„Ále, jenom tu zase zamrzly ty -aný chakrobvody!" Ze skříně vylétla jiskra a Jiraiya se zařváním uskočil. „Do -ele, -rva!"
Neji odemkl dveře a vstoupil do úzké chodby dvoupokojového bytu. Jeden se využíval zároveň jako kuchyň, jídelna a obývák. Ve druhém s Leem a Kibou spávali. Kiba byl někde pryč a Lee se bavil přípravou večere. Dělal zrovna stojku na kuchyňské lince a zatímco se snažil udržet na jedné chvějící se paži, tou druhou míchal neidentifikovatelnou zelenou hmotu v hrnci na sporáku. „Zdar Neji, tak co ten pohovor?"
Neji odložil brýle a bundu, čímž odhalil svůj jediný, potrhaný svetr. „Jako vždy."
„Tak to je vážně pech! A neříkali třeba, že se ti ozvou?" dodal Lee nadějně a pomocí vydařeného přemetu se přesunul do vzpřímeného postoje.
„Oni se nikdy neozvou, Lee," odvětil Neji a otevřel blikající ledničku. „Kde je moje sushi?"
Lee se začal ošívat. „No, to bylo ten den, co jsem se vrátil pozdě domů a už se mi nechtělo dělat večeři, tak jsem se podíval do ledničky a bylo tam jen to sushi." Na konec se zářivě usmál: „Ale neboj se, uvařil jsem nám spoustu špenátu!"
Dřív než mohl Neji vyjádřit své díky nad Leeovou dobrotivostí, ozvalo se odemykání a dovnitř vstoupil Kiba. Z chodby se linula ozvěna Jiraiyových nadávek.
„Hele, všimli jste si, že zase vyhořely chakroobvody? V mrazáku mám hromadu zmrzliny a půl kila hovězího!" Kiba Inuzuka vyklouzl z bot a na nízký, jídelní stolek odhodil noviny.
Všichni tři se našli úplnou náhodou, když součastně obhlíželi stav bytů v Jiraiově paneláku. Zjistili, že ve třech se platí nájem ještě lépe než ve dvou, slovo dalo slovo a za chvíli se stěhovali. Problém byl, že Neji už pomalu neměl ani na ten malý poplatek za chakru.
„Mimochodem, neměls dneska nějakej pohovor, Neji?" dodal Kiba a svalil se na rozedranou pohovku, kterou jim darovala jeho matka. Přestože Jiraiya psy ve svém domě nepovoloval, toho charakteristického pachu se už nezbavili.
„Jo," přikývl tázaný.
„No a?"
„Nic."
„Věděl jsem to!" usmál se Kiba a podal mu noviny. „Zaškrtl jsem nějaký inzeráty! Dáš si se mnou hovězí?"
Neji se zahloubal do stránek, zatímco se jeho spolubydlící začali přít o význam hodnotné večeře.
„Pozdě, dá si se mnou špenát!"
Pozice vrátného, noční směny...
„Špenát? Vypadá to jako sliz!"
Přijmeme ošetřovatele, ústav mentálně postižených (jen s dlouholetou praxí)...
„Náhodou, obsahuje spoustu potřebného železa a je základem zdravého životního stylu!"
Doručovatel potravin...
„Jenže já toho půl kila sám nespořádám!"
„Doprovod zrakově postižených?" ozval se Neji.
Kiba pokrčil rameny. „Pořád říkáš, že jakmile lidi uvidí byakugan, prchají do olovnatý místnosti! Slepejm to snad vadit nebude, ne?"
Lee si nasadil tmavě zelené chňapky a položil plný hrnec špenátu na stůl. „Teda, kdyby jsi měl zájem, na Taijutsu právě shánějí uklízečku. Někoho, kdo neomdlívá z krve..."
Kiba zvedl obočí. „To už jste postoupili tak daleko?"
„Ale ne!" Lee zavrtěl hlavou a ponořil do zelené hmoty naběračku. „Jenom od doby, co Naruto - ten, co jsme s ním chodili do prváku, pamatujete, ne? - přestoupil na lekce pro pokročilé, Gai-senseiovi pořád krvácí z nosu. A to probírali jenom teorii! Já to nechápu..."
Kiba si přitáhl Nejiho misku se špenátem a přihodil do ní pořádný kus vařeného hovězí. „V tom inzerátu psali, že stačí poslat kopii občanskýho průkazu a životopis a pak můžeš rovnou za slepýma."
Lee byl na svých lekcích taijutsu a měl se vrátit až večer. Kiba pobýval většinu dne v psím útulku, který vedla jeho matka. Občas tam se svými štěkajícími přáteli i přespal. Neji byl doma sám. Od sousedů o patro výš byla slyšet nějaká deprimující rocková hudba. Bušení do zdí nepomáhalo.
Vytáhl šňůru na prádlo a uvázal ji k rezavé vodovodní trubce u stropu koupelny. Dal si práci s nádhernou smyčkou a postavil se na bílou, umělohmotnou stoličku, která tu byla už jako součást vybavení bytu. Jedna její noha byla částečně prasklá, takže nebylo radno ji k ničemu používat. Nevyhodili ji, protože byla moc velkým předmětem na to, aby letěla z okna stejně jako všechen odpad z oken sousedů. Teď se mu ale hodila, přestože na ní balancoval na jedné noze. O to tu vlastně šlo... balancoval na hranici života.
Zhluboka se nadechl a vydechl. Nádech, výdech... nádech, výdech...
„Neji, jsi doma!!?" Jiraiyův pronikavý hlas doprovázelo bušení na dveře.
Neji leknutím ztratil rovnováhu. Rozbitá noha stoličky upadla docela.
„Haló, jsi tam?"
Tentokrát balancoval na hranici smrti. Celých pět vteřin. Pak praskla rezavá vodovodní trubka a on se rozplácl na studených, koupelnových dlaždicích.
„Neji!?"
Rychle povolil šňůru, staženou kolem jeho hrdla. „Jsem... Jsem v pořádku!" Těžce oddechoval.
„Super, jsi v koupelně?" zeptal se Jiraiya.
„Ano, proč?"
„V celým patře neteče voda! Jak jste na tom vy?"
Neji věnoval pohled rezavému potrubí nad svou hlavou. „Ani kapka..."
„Dobře, počkej chvilku!" Za dveřmi se ozval šramot. „Co teď!?"
Na Nejiho temeno se spustil pravidelný proud vody. „Je to v pohodě!"
Chvíli trvalo, než se mu podařilo vrazit ohnutou kovovou část na místo a přelepit ji těsnící páskou. Na stole nechal vzkaz, že je zastavená voda a opustil byt.
Aby dostal tu práci, stačilo skutečně jenom poslat kopii občanky a životopis poštou. Pak mu vůbec poprvé zavolali a nějaký zaneprázdněný ženský hlas mu nadiktoval adresu klienta. Byla to jedna z luxusních čtvrtí v centru, velký dům v tradičním stylu s ještě větší zahradou, ohraničený bílou zídkou. U branky stál muž s tmavými brýlemi a slepeckou holí.
„Uchiha Itachi?" zeptal se.
Slepý se obrátil po hlase. „A vy jste?"
„Neji." Očekával, že Uchiha po něm bude chtít i příjmení, ale ten se jen vrátil do předchozího postoje.
„Na co čekáte?" vybídl ho.
Neji rozpačitě přešlápl. „Nikdy jsem to nedělal."
Itachi se usmál. „Chyťte mě za ruku. To je všechno."
Obtočil ruku kolem Uchihovy hubené paže. Pod několika vrstvami oblečení byl vlastně jen kostra. „Kam půjdeme?"
„Rovně."
A tak šli.
Stál v přeplněném autobuse a snažil se nevnímat velkou červenou síťovku, kterou mu kdosi postavil na nohu. Prosakovala, nejspíš se uvnitř rozpouštělo zmražené maso. Autobus zastavil, dveře se otevřely. Lidé do sebe vráželi a proplétali se ven.
Všiml si jí už předtím. Stála u okna a přímo visela na tyči nad sebou. Při vystupování obratně proklouzla davem, krčila se a obracela, jako zvířátko, co se pokouší nepozorovaně utéct a schovat a nikoho se přitom nedotknout. Tak mrštně vyběhla ze dveří. Sledoval, jak přelezla zábradlí nástupiště, prokličkovala mezi řadou aut a zamířila do malého parku. V tuto roční dobu působil studeně a téměř nepřátelsky. Možná jenom chodí skrz, uvažoval. A nebo tam na ni někdo čeká.
Autobus se pohnul. Měl náhlou chuť vystoupit, najít ji, dotknout se jí a získat tak trochu toho života, té síly utíkat.
Když se Neji vrátil domů, Lee už tam byl a znova vařil špenát. „To je podle nové příručky Gai-senseie! Zelená cesta k nadprůměrným výkonům!"
Kopl do dvířek kuchyňské linky, které se se skřípěním otevřely. Vytáhl talíře. Neji byl jen rád, že je nezačal vrhat na stůl jako shurikeny.
„Co se vlastně stalo s tou trubkou v koupelně? Ta páska začíná docela prosakovat... A mimochodem, jak bylo v práci?"
„Naše agentura se vám omlouvá za všechny nepříjemnosti, ale vaše další práce tady už nebude možná..." Kromě zaneprázdněného hlasu se z telefonního sluchátka ozýval i rytmický klapot prstů na klávesnici počítače.
„Proč?" zeptal se.
„Pan Uchiha včera zemřel."
Nejimu chvíli trvalo, než si rozmyslel další otázku. „Jak se to stalo?"
„To vám už opravdu nemůžu říct."
„Dostanu nového klienta?"
„Bohužel, všechna místa jsou momentálně obsazená, ale dáme vám vědět, kdyby se něco uvolnilo, pane Hyuugo."
Rukou si promnul oči. Podle toho, jak bylo zdůrazněno jeho jméno, někdo si dal tu práci, aby pročetl Nejiho papíry.
„Plat za tento týden vám přijde poštou."
Sluchátko v jeho ruce ohluchlo.
„Kdo to byl?" ozval se Lee, který si právě obouval boty přede dveřmi, aby odešel na své lekce.
„Pořád na Taijutsu hledají tu uklízečku?"
Lekce Taijutsu, vedené zasloužilým instruktorem Maitem, probíhaly v přízemí moderní budovy z betonu a skla, u vchodu označeném bronzovou tabulkou s nápisem: Financováno asociací přátel bojových sportů. Bylo to několik tělocvičen, ve kterých se pravidelně scházely děti z prvního stupně základních škol u Leeho, a starší studenti na lekce pro pokročilé u Gaie. Neji seděl v té druhé, s kýblem a hadrou připravenou.
Maito Gai se postavil před své studenty a počastoval nepřátelským pohledem blonďáka v prostřední řadě. „Pro všechny nováčky: kdo mi tu bude předvádět jakékoliv ninjutsu, pomaže zpátky k začátečníkům! Je to jasné?"
„Hai!" pronesli studenti jednohlasně.
Umýval podlahu po stopách Gaiovy krve. Pravidelně tam a zpátky, do kýble a ven. Linoleum v napodobenině dřevěných parket, poseté chomáči prachu a spletí černých čar. Pomalu postupoval kupředu, zanechávaje za sebou mokrou stopu. Za velkými okny se setmělo, obloha byla sytě modrá a dál tmavla. Zlatá světýlka pouličních lamp převzala podobu malých hvězd, které spadly na zem a ještě nezhasly. Zůstal nehybně sedět a sledoval je.
„Ehm..."
Stála kousek od něj, v ruce držela černou sportovní tašku. Černé vlasy ve dvou drdůlcích, velké tmavé oči a nápadně červené tváře. Hypnotizovaně ji sledoval, neschopen pohybu. Odkudsi se ozval něčí smích a hlasy. Trhla sebou, překročila mokrý hadr a vyšla ze dveří.
Do místnosti nahlédl Lee a očima přelétl podlahu. „Ty fleky stačily, na zbytek se vykašli!"
Neji ho skoro neposlouchal. „Kdo to byl?"
„Kdo?"
„Ta holka. Zrovna odešla."
„Aha. Myslím, že se jmenuje Ten-Ten. Chodila na lekce ke Gai-senseovi. Zrovna dneska se odhlásila..."
„Proč?"
„Asi chce pro tentokrát zkusit bungee jumping."
„Co to je?"
„Eh, nejsem si jistej."
„A to ti řekla?"
„Ne, ale měla na to leták." Leeovo tlusté obočí se stáhlo dolů. „A proč tě to vlastně tak zajímá?"
Neji vrátil hadr pod hladinu bílé pěny. „Včera jsem ji někde viděl..."
Lee zavrtěl hlavou a tím celý předchozí rozhovor ukončil. „Hele, mám na tebe menší prosbu!"
Neji zmizel v záchodové kabince. Špinavá voda pomalu mizela v odpadu. „Hmm?"
„Jde o Konohamarua. Nepřišli si pro něj rodiče a já ho už nechci pouštět domů takhle pozdě samotnýho."
„A proč ho někdo nedoprovodí?"
„To je ten problém - ostatní spěchají a mě za chvíli začínají večerní lekce. Nemohl bys ho vzít domů ty? Myslím, že bydlí v té čtvrti, kam jsi chodil za Uchihou..."
Byla to stejná ulice. Konohamaru objevil na silnici kamínek a soustředěně ho kopal po chodníku. „Není to poprví. Jednou taky nikdo nepřišel a já tam musel zůstat do půl desátý, než pro mě přijel Ebisu a odvez mě domů," vysvětloval.
„Ebisu je tvůj otec?" otázal se Neji, kráčející kousek za ním.
„Ale ne, můj učitel klavíru. On u nás bydlí, takže někdy spolu i nakupujeme a vaří mi večeře."
„Kolik máš vlastně těch mimoškolních kroužků?"
Konohamaru se zamyšleně zastavil a začal počítat na prstech. „Lekce taijutsu s Leem, klavír s Ebisu, v pondělí kaligrafie, ve čtvrtek matematický kroužek a každý prázdniny jezdím na kurz přežití."
„Není to trochu moc?" podotkl Neji.
Konohamaru pokrčil rameny. „Máma říká, že se mi to jednou může hodit."
Neji se zastavil před Itachiho domem. Za okny byla tma. Jakoby se za tou vysokou zdí zastavil čas. Zamrazilo ho.
„Co je?" nechápal Konohamaru.
„Bydlel tu někdo, koho jsem znal..."
„Nerudnej Itachi?"
„Jakže?"
„No, on nikdy nebyl moc laskavej na sousedy. A několikrát jsem ho viděl, jak řve na ty lidi, co ho vodili domů! Měl si pořídit psa, když se mu nelíbili."
„Ke mě se choval docela dobře."
„Fakt? Tak to je divný! Doma říkali, že kvůli tý slepotě se chová jako vůl. Ale možná začal bejt hodnej jenom těsně předtím, než si vzal ty prášky."
„Jaké prášky?"
„Prý se otrávil práškama na spaní." Konohamaru se podrbal na hlavě. „Jak se někdo může otrávit práškama, to by mě teda zajímalo..."
Neji ho pozoroval, jak vyběhl po schodech do dalšího luxusního sídla. Dveře se zaklaply. Rozsvítila se světla.
A pak dodal sám k sobě: „Jo, mě taky..."
Otevřel zrcadlovou skříňku v koupelně. Koukaly na něj tři zubní kartáčky, téměř prázdná tuba zubní pasty, láhev Kibovy ústní vody a ztupené nůžky na nehty. Umělohmotná stolička byla vyspravena těsnící páskou a strčena pod umyvadlem. „Lee, kde máme prášky na spaní?"
„Cože!?" zvolal tázaný z kuchyně.
Neji se vyklonil ze dveří. „Máme nějaké prášky?"
Lee položil na stůl hrnec špenátu a sundal si chňapky. „No, někde by tu měl být ibalgin... Nechceš můj chakrový sirup?"
Neji se posadil ke stolu. „Co to dělá?"
„Posila imunitního systému, příznivě účinkuje proti kašli..." Lee mu hodil hnědou lahvičku s modrou etiketou do klína. „Přečti si to sám."
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Kiba. „Čau lidi! Jak ti jde práce Neji?"
„Dobře."
Konzumujte v malých dávkách.
„Dneska se to docela protáhlo. Akamaru má blechy."
Může způsobit křeče, zvracení, bolesti hlavy...
„Nechytl jsi od něho nic, že ne!"
... průjem, malátnost, ztrátu vědomí...
„Prosím tě! To jsou psí blechy, ty na člověka nejdou!"
... ochrnutí, srdeční kolaps.
Neji se natáhl přes stůl a podal Leeovi lahvičku. „Kolik se toho musí vypít na ten srdeční kolaps?"
Lee se zadíval na etiketu. „Asi dva litry."
Neji se obrátil na Kibu: „Nevíš, co je to bungee jumping?"
„Jo, to jsou ti magoři, co skáčou z mostu přivázaní na laně," odpověděl Inuzuka a podezíravě přičichl k obsahu své misky. „K čemu to potřebuješ vědět?"
Lee do něj strčil loktem. „Dneska se mě vyptával na jednu holku!"
„Ale!" Kiba vycenil zuby v úsměvu.
Neji se počal hrabat ve špenátu hůlkami. „Jenom jsem ji předtím někde potkal..."
„Tak někoho tu zasáhl Amorův šíp," pochechtával se Kiba, Nejiho již zcela ignorujíc. „Už jsi jí řekl o číslo?"
„Ne," odvětil Neji suše.
„Protože jestli je hezká, měl bys sebou hodit!"
Neji se odpoutal od reality. Jako když se člověk dívá na jedno místo a nemůže od něj odtrhnout oči, tak se on cíleně utápěl v zelené barvě Leeova špenátu a přestal poslouchat rozhovor svých spolubydlících.
...Ten-Ten...
„... a tak máma shání někoho, kdo by pomáhal s venčením. Nemáš zájem, Neji? Neji, posloucháš mě!?" Kiba mu zařval do ucha s takovou razancí, až měl Neji pocit, že se jeho mozek protlačí druhou stranou ven.
„Ale on už má práci!" protestoval Lee.
„Beru to," ozval se Neji.
Ležel na madraci mezi Leem a Kibou a díval se do stropu. Zvenčí sem doléhaly policejní houkačky, hlasy a hudba. Lee začal chrápat. Kiba použil jeho rameno jako polštář. Neji se ani nehnul, jenom dál hleděl do stropu. Přemýšlel nad Konohamaruem, samotným v obrovském domě, kde do noci čeká na rodiče. Na slepého Itachiho, jak ve tmě počítá pilulky. Jak vlastně slepý pozná správné prášky? Co když si spletl označení a omylem si vzal něco jiného? Třeba jeho smrt byla jen nehoda. Ale proč jinak by se k Nejimu choval tak dobře? Myslel na všechny ty lidi, co jsou úplně sami na příliš velkém prostoru.
Myslel na Ten-Ten. Možná je teď někde venku s přáteli nebo ji někdo pozval na večeři. Nebo se chystá spát. Sedí před zrcadlem, rozpustí si vlasy...
Usnul.
„Tohle je Aoi, Shiroi, Guri, Koushoku a tamten velký vzadu je Niiro.“ Tsume-san postrčila Nejiho do velkého výběhu a zavřela za nimi branku z drátěného pletiva. „Až s nimi půjdeš, za žádnou cenu je nepouštěj na volno – Niira obzvlášť!“
Výběh byl šest zabahněných metrů čtverečních, ze tří stran chráněný vysokým plotem. Čtvrtou tvořily otevřené kotce, ze kterých vyběhli psi a s radostným štěkotem se na Nejiho vrhli. Měl co dělat, aby se na nestabilním, kluzkém terénu vůbec udržel. I tak mu na bundě zůstala hromada hnědých otisků psých tlap a na tváři vlhké stopy růžových jazyků. Velký pes načervenalé barvy k němu přiběhl jako první, postavil se na zadní a ukázal tlamu ostrých zubů z bezprostřední blízkosti. Neji se zprvu vyděsil, neboť to vypadalo, jakoby mu chtěl ukousnout hlavu. Ale on jen popadl Nejiho sluneční brýle a strhl je na zem, kde se o ně poprali ti menší, až bláto lítalo.
„Nechte toho! Co je to? Zpátky!“ zařvala Tsume a vzniklý chumel nohou, čenichů a ocasů rozehnala. „Omlouvám se, podobný lumpárny dělají pořád!“
Neji se sklonil a vyhrabal z bláta to, co z brýlí zůstalo. „To nic…“
„Chvíli tady počkej, Hana půjde s tebou. Už by tu měla být,“ dodala Tsume a zmizela za plotem.
Hana dorazila až za deset minut. Naštěstí si obyvatelé útulku Nejiho dostatečně olízali a očichali, takže se pro ně na tu dobu stal spíše nezajímavým.
„Omlouvám se za zdržení! Jsem Hana.“
„Neji,“ Podal jí ruku.
Ona mu do ní strčila vodítka. „Přežil jsi to tu?“
Podíval se po sobě. „Očividně.“
Začala shromažďovat štěkající smečku. „U nás se říká, že kdo přežije seznámení s těmi zablešenci, může už rovnou skákat z mostu!“ Usmála se a klanové značky na tvářích se jí zkroutily. „Ale Niira si vezmu raději já.“
Její úsměv ho na mrazivém vzduchu zahřál. Uvědomil si, že bez brýlí je svět trochu jiný, světlejší a výraznější. Slunce se skrývalo kdesi pod šedivými mračny, ale i ta trocha denního světla, dopadající na Hanin obličej, se od ní podivně odrážela. Šli společně po ulici a snažili se zabránit štěkajícím šelmám, aby se vrhaly na ostatní chodce, motorová vozidla a poštovní schránky.
„To pracujete v útulku celý…“ Neji se zarazil. To slovo už dlouho nepoužíval. „… celá rodina?“ dodal.
„Příležitostně. Studuju veterinu,“ odpověděla Kibova sestra a nasměrovala svoje spřežení doprava.
Neji se zastavil uprostřed ulice. Nedaleko od nich byla vidět řeka a kus Konožského mostu. Psi štěkali a snažili se ho táhnout vpřed, ale držel je pevně, až mu klouby prstů úplně zbělely. Most byl vysoký a tmavě šedý, chmurná konstrukce nad zimním městem.
„Chceš je vzít na most?“ zeptala se Hana. „Myslím, že je tam dneska bungee jumping…“
Otočil k ní hlavu s tázavým výrazem.
Znova se usmála. „Už několikrát jsi odbočil tím směrem, jakoby tě tam něco táhlo. A psi to nejsou.“
U kraje mostu se tlačila skupina přihlížejících. Nějaký mladík vylezl na nízkou zídku, zařval a skočil dolů. Lidé ječeli a pískali, když se lano napnulo.
Hana a Neji stáli kousek opodál. V dostatečné vzdálenosti, aby si jich skoro nikdo nevšiml.
„Takže, co tě sem přivedlo?“ Opřela se zády o zeď a pozorovala ho.
„Doufal jsem, že tu někoho uvidím,“ řekl, s pohledem upřeným do řeky. Byla tmavě šedá, jako okolní svět. Sem tam unášela nějaké odpadky.
„Je hezká?“ Hlasitě se zasmála a jeho napadlo, jestli se vůbec dokáže mračit. „Většinu života jsem strávila s Kibou. Poznám ten pohled zamilovanosti!“
„Já nevím,“ odpověděl.
„A co víš?“
„Chci ji vidět znova.“
Chvíli se zdálo, že zvážněla. „Jednou jsem byla skutečně hodně zamilovaná, ale byla to špatná volba.“
„Co se stalo?“ zajímalo ho.
„Byla jsem na tom tak trochu jako ty. Když jsem nebyla s ním, bylo mi hrozně. Pak jsme spolu strávili noc a on to ukončil.“ Podrbala Niira na červené hlavě. „Nejhorší část mého života. Nebýt rodiny, asi bych taky skončila tam dole.“
Na kraji mostu stála černovlasá dívka a s úzkostným pohledem sledovala nebe. Její přátelé se ji pokusili povzbudit skandováním: „Skoč! Skoč! Skoč!“ Neji se nedivil, že neúspěšně. Dívka slezla dolů a dav byl zklamaný, že přišel o podívanou.
„A co ty?“ zeptala se Hana. „Nechci se vyptávat, ale Kiba ledacos vyprávěl…“
Chvíli váhal, než začal mluvit. „Závidím mu jeho rodinu. A Leemu lekce taijutsu.“
„Proč?“
„Moje rodina mě nikdy nepodporuje. Jenom mě táhne zpátky.“
Skákání z mostu skončilo a dav se začal rozcházet. Několik lidí si jich všimlo a pozastavovali se, s udiveným pohledem na jeho byakuganových očích.
„Když mi bylo šest, rozhodli se mi dát pečeť. Nebyl jsem z hlavní rodiny, tak mě chtěli ocejchovat jako krávu…“ Nevesele se zasmál. „Ale já nechtěl. Jsem první z celého klanu, co se rozhodl nepodvolit. Sledoval jsem rodiče, jak večer předtím jen tak zamyšleně sedí a došlo mi, že oni mě neochrání. Utekl jsem z domu a začal žít na ulici.“
Při poslední větě zkrabatila čelo. „To jako fakt?“
„Byla zima, málem jsem přes noc umrznul. Schoval jsem se do kontejneru.“ Oba se zasmáli, ale znělo to spíš pochmurně. „Tak jsem poznal Ibaru. Ráno šla vyhodit smetí a našla mě. Všechno jsem jí řekl a ona mě nechala u sebe doma. Její manžel zemřel v ninja válce a později mi přiznala, že kvůli tomu potratila. Myslím, že potřebovala někoho milovat.“ Rukama si podepřel hlavu. „Vím, že mě i moje matka milovala. Ale jenom Ibara mi to dala najevo.“
„Co se s ní stalo?“
„Nemohl jsem najít žádnou práci. Klan mě sice nemohl najít a když už mě našli, byl jsem dospělý a oni to nechtěli riskovat, ale stejně jsem se jich nikdy nezbavil. Pořád jsem ten Hyuuga s byakuganem a tím se automaticky řadím do klanu Hyuuga. Přece jen jsem ocejchovaný,“ vysvětlil. „Nechtěl jsem u ní takhle zůstat, ale často jsem ji navštěvoval. Nedávno zemřela.“
Přimhouřila oči.
Čekal, jestli promluví. Když zůstala zticha, pokračoval: „Našel jsem ji v jejím bytě. Řekli, že to byla sebevražda, že se oběsila sama. Ale já tomu nevěřím. Neměla důvod...“
Vydali se přes řeku na druhou stranu. Kdosi zrovna skládal ceduli s výrazným nápisem: Skok pro dva se slevou.
„Já se na to -eru!" Jiraiya popadl šroubovák za opačným konec a začal jím mlátit do rozvodové skříně. „To je už do -ele po pátý!"
„Ahoj Jiraiyo..." Neji ho minul a odemkl dveře do bytu.
„-aný chakroobvody!"
Když vešel, spatřil Leeho s rouškou na ústech a sprejem v ruce.
„Co se děje?"
Lee k němu zamířil s roztaženými pažemi. „Nechoď sem! Máme tady blechy!"
„Kde by se tu vzaly?"
„Co já vím? Kiba je určitě donesl od Akamarua! Jdi radši ven, ať je taky nedostaneš!"
Neji svěsil ramena. „Zrovna jsem se vrátil z útulku, Lee."
„Tak to je ještě horší!" Lee ho přímo vytlačil ven.
„A proč máš tu roušku?"
„Co když přenášejí infekce?" strachoval se Lee.
„Myslím, že proti blechám ti tohle moc nepomůže," podotkl Neji.
Lee zavrtěl hlavou, jako pokaždé, co ukončoval nějakou debatu. „Skoč do drogerky a kup nějaký postřiky! Ale nic toxickýho," dodal, načež přibouchl dveře.
„Ano, ano, ano!" Jiraiya s vyplazeným jazykem posunoval jeden drátek k druhému. Pak se objevila jiskra. „Au! -rva, do -ele!"
Světlo na chodbě několikrát zablikalo a pak přímo elegantně zhaslo. Neji si tiše povzdechl. „Dobrou, Jiraiyo..."
V zimě nikdy nebe úplně nezčernalo. Bylo jen tak tmavé, až to člověk přestával rozeznávat. Šel pěšky až k mostu a sledoval u toho všechny padlé hvězdy. Konoha se během chvíle proměnila v galaxii. V noci byla vždycky krásná. Řeka ztratila barvu a jen odrážela ten vesmír. Měl pocit, že kdyby na ni vstoupil, přešel by do jiného světa. A možná, možná by ten svět byl mnohem lepší...
Stála na mostě, nehybně jako vytesaná socha. Černé vlasy ve dvou drdůlcích, trochu červeně na tvářích a v tmavých očích se odrážela ta malá světýlka ze tmy. Trochu roztáhla ruce, dlaně obrátila proti větru. Myslela na toho kluka, kterého neměla odvahu oslovit. Chtěla se ho dotknout. Ano, věřila, že kdyby se ho dotkla, daroval by jí trochu toho klidu. Konečně by mohla zapomenout na všechen stres, na všechnu přetvářku. Mohla by se zastavit a na chvíli se volně nadechnout.
Zůstal stát těsně za ní a pozoroval její záda. Od jejich úst se vznášely bílé obláčky tepla, pod nimi líně plynula řeka. Chtěl na ni promluvit, ale netušil, co říct. Raději k ní udělal pár kroků...
Otočila se a zaklonila dozadu. Uviděla ho a ve tváři se jí promítlo překvapení. Padala. Natáhla k němu ruku.
Vyskočil na zídku a vrhl se za ní.
Padali oba, jakoby se snažili jeden druhého dostihnout.
Když její tělo zarazila voda, konečně se dotkli...
...
Snad jen pár díků:
1, vyhozeným pojistkám u nás doma.
2, všem malým bytům.
3, všem velkým městům na začátku zimy.
4, všem nenaplněným romantickým ideálům.
5, sqěle, chmýří a hellou (kryštof), days number themselves (second person).
6, ...mně
Nevím proč, ale ty popisy města mi připoínaly 1984 od Orwella. Sice jsem 1984 nedočetla, ale i tak mi ta atmosféra přijde podobná.
Ta pochmurnost je dusivá.
Je to napsané skvělě, až z toho mám málem depresivní stavy.
U nadávek Jiraiyi jsem se musela pousmát.
Andaateikaa FF
"How sad would it be should laughter disappear." Undertaker
Orwell? To by mě nenapadlo. Myslím, že v době napsání jsem ho ještě přečteného neměla, hezká náhoda
Jo, jo, chmurné to být má...
FF
Řeknu jenom pár věcí.
1.Obdivuju propracovanost a přesnost tvých charakterů. Téměř všchno sedí, což je na tu rozmanitost až moc velká podivnost.
2.Obdivuju tvý nápady. Každý o něčem jiném, přesto jaksi podobný těm ostatním.
3.A nakonec... obdivuju tvůj styl psaní. Zakomponovat tolik věcí a pocitů v jedné, nikoli zas až tak dlouhé povídce, je opravdu obdivuhodné.
Mimochodem, nejsi jediná, co děkuje vyhozeným pojistkám. I když, já spíš děkuju tobě. Za úžasnou povídku.
Jako vždycky. xD
Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)
Díky, Ďakujem, Thanks, Danke, Arikato!
Slavnostně slibuji, že budou další! xD
FF
Miluju jak umíš hrdiny Naruta pževést do jiného světa. Prvně si vezmeš vesnici a teď velkoměsto. Oboje je skvělé, oboje má zvláštní kouzlo.
Pár krátkýma scénama umíš to co málokdo tady, dostat mě do děje.
Ať už šlo o Nejiho, Kibu, Leeho, Konohamara, Tenten všechny ty postavy měli něco do sebe a já cítil prázdnotu jejich životů. Navíc jsem pochopil proč spáchali sebevraždu. Jak je to vzácné.
Jediné co mě tak zarazilo byl výběr Sasukeho. Já osobně bych na jeho místě viděl Itachiho. Ten byl doopravdy slepý a mohl se předávkovat prášky na tu svojí nemoc. Což je věc, která mě tedy napadla až po přečtení povídky. Takže to je jen kosmetická změna.
Díky za tuhle povídku.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Ne, že bych byla znalec klanu Uchiha xD ale nejspíš dám na vaše rady a trochu to opravím (už alespoň po třetí) - pořád je co vychytávat.
FF
Úžasně depresivní povídka. Nebo není depresivní a zdá se mi to, protože jsem sama v depresi? Ale to neřeš.
Bylo to takové životní, reálné. Bez příkras, takový jako život asi je - někdy veselý, jindy smutný...
A navíc zbožňuju Nejiho.
Tebe mám sice tak nějak zafixovanou k veselým povídkám, ale musím říct, že tohle bylo skvělé. Překvapilo mě to.
5 hvězdiček, samozřejmě, nemám, co bych vytkla. (buď si ty chyby, které zmiňuje hAnko, už opravila, nebo jsem je prostě přehlídla... )
Skromný seznam fanfikcí
Můj blog aneb zápisky jedné slečny
Hodně těžké se k téhle povídce vyjádřit. Je to čistá pocitovka, depresivní a zároveň v některých částech legrační, správně vyvážená. Ale současně je to krásný příběh, který uchvátí a nepustí. A ve kterém je tolik smutné pravdy o životě, až z toho člověka mrazí.
Řeknu to bez obalu: Máš -rva talent! A tenhle tvůj způsob psaní nadávek se mi moc líbí.
Proto trochu zamrzí, když v tak geniální povídce člověk narazí na překlepy nebo pravopisnou chybu, či zbytečné opakování slov. Nebudu hnidopich a nebudu ti tu citovat inkriminované pasáže. Jen prosím, projdi si to ještě jednou, pomaličku, a vychytej ty chybky. Protože je jich tam škoda.
~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie
Díky, díky
Psaní nadávek jsem pochytila u Pratchetta - líbí se mi to mnohem víc, než psaní hvězdiček.
No jo, chyby xD Kdo je dokonalý, nechť hodí kamenem (chvála internetu!)
Ps: Jednu z chyb jsem už našla xD
FF