Jednorázovka
„Nechte ho být!“
„Zemři.“
„Néééé!“
„Naruto!“ vykřikla jsem.
„Sen. Byl to jen sen. Jenom sen.“ opakovala jsem si pořád dokola.
„Mami, nevíš náhodou, kde je tady to místo?“ ozval se z chodby zvuk dívčího hlasu.
Sachiko zvedla hlavu od stolu, kde právě upravovala něco na jednom z manželových pracovních oděvů, a obrátila se za zvukem dceřina hlasu. „Ukaž mi to a uvidíme.“ Pak natáhla ruku a sevřela v ní obrázek, který jí dívka podala.
Před kostelem bylo plno lidí. A proč by taky ne. Veliký hrdina, přemožitel samotného Madary Uchiha Sasuke měl dneska svatbu. A koho si bral byste asi neuhodli. Mojí nejlepší kamarádku, která mi pomáhala a byla se mnou když můj nejlepší kamarád chyběl. A on mi ji teď vzal. Jen tak si přišel a ona mu po dvou týdnech skočila do náruče. Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se opíral o zeď kostela a kouřil svojí poslední povolenou cigaretu. Svědek. Mám být svědek svazku, který se mi ani trochu nelíbí. No nevadí. Měl bych jim to přát.
Kap, kap, kap…
Vzhlédla jsem od Objednávkového formuláře léků a soustředila svou pozornost na okno, chvíli jsem se snažila prohlédnout neproniknutelnou tmu venku a zahlédnout jednotlivé kapky deště dopadající na nedávno umyté sklo.
Marně.
Vzpomněla jsem si, jak se chudák uklízečka tvářila, když jsem jí oznamovala, aby letos, v rámci předvánočního úklidu, umyla i okna. Moc nadšeně to opravdu nebylo.
Nenávidím Uchihu Sasukeho.
Vzal mi to najdrahšie na svete.
Niektorí z nás majú v živote väčšie šťastie a niektorí, no... Menšie. Do čerta s tým, niektorí nemajú nijaké! Zmieril som sa s tým, že ja patrím k tej väčšej skupine smoliarov a na malé pôžitky, ktoré mi život občas hádzal ako pán hádže psovi kosť, som sa vrhal rovnako ako ten pes a rovnako ako on som ich ohlodal až z nich ostali len tenučké koštialiky.
Ona bola jedným z tých väčších pôžitkov, vlastne... Bola najväčším, aký mi život kedy hodil.
„NARUTÓ !!“
„Co?! Co se děje? Útočej na Konohu?!“
„Ne ty idiote! Máš narozeniny.“ zasmála se Sakura a vytáhla Naruta z postele. „Je desátého! Tak se prober a ať si za chvíli na akademii. Mám pro tebe dárek.“
Naruto se teprve probíral z mrákot. Kouknul se na hodiny a tam bylo teprve půl páté ráno.
Tenten
(Protože se nikdy nebála bouřky.)
Otočí červeným kohoutkem a ponoří ruce do horké vody napuštěné štiplavě páchnoucí desinfekcí. Drhne si kůži na rukou, dokud úplně nezrudnou. Musí být sterilní.
Podívá se do zrcadla. To jí lhostejně oplácí zelený pohled. Zelený. Zelený saponát, kterým si právě myje ruce, zelené kachličky pokrývající stěny ordinace, zelená desinfekce, zelený hnis špatně ošetřených ran.
To stačí. Vrátí se na ošetřovnu.
[i]Zvláštní místnost.
Utichlé úložiště tolika nicneříkajících věcí, „starých krámů“, jak je Tsunade s oblibou nazývala. Pravda, byly to staré krámy; jejich příběhy jsou dávno zapadané prachem a sevřené mezi čtyřmi stěnami toho pokoje. Bylo tam jen jediné okno, zřejmě nikdy nemyté a pokryté úctyhodnou vrstvou pavučin. Všechno, od špinavé podlahy až po tu nejnenápadnější čelenku támhle v koutě, všechno působilo mrtvě a ošuntěle: lesk všech těch věcí byl dávno pryč, jejich účel dávno zapomenutý.
A přece jsem to místo měl rád.
Deník odletěl s hlasitým žuchnutím do kouta. Mladá dívka se pro něj po chvilce vydala, zvedla ho a nesla do obývacího pokoje. Nikdy si tu místnost tak pečlivě neprohlížela jako dnes. Byla útulně zařízená, červený koberec s dlouhým chlupem, který teď v zimě krásně hřál. Lampa, stojící vedle sedací soupravy už dlouho nesvítila. Žárovka praskla a ještě se nikdo neodhodlal ji vyměnit, i když každý neustále nadával, že lampa nesvítí. Ona za to přece nemůže ne?
Kdybyste se ho zeptali před několika lety, co považuje za ideální ženu, odpověděl by Shikamaru (za předpokladu, že by se s odpovědí vůbec namáhal), že je mu to vlastně docela jedno, ale neprotestoval by, kdyby se jednalo o ženu naprosto průměrnou. Odůvodnil by to tím, že teprve v průměru jsou všechny lidské vlastnosti dokonale vyváženy. Žena příliš krásná by vyvolávala zbytečné reakce, žena příliš ošklivá by pro změnu nevyvolávala reakce žádné.
Jako každé ráno po probuzení, jsem vykonala skoro nezbytnou ranní hygienu, rozčesala jsem své tmavé, namodralé vlasy a jako vždycky je nechala rozpuštěné. Oblékla jsem si mou oblíbenou fialovo-bílou mikinu a modré kalhoty. Ochranou čelenku jsem si pověsila kolem krku a vydala jsem se na každodenní procházku Konohou. Denní světlo bylo skoro jediné zpříjemnění v mém životě. Kromě mých ‘přátel’, kteří se o mně stejně ani tak moc nezajímali, nebo mé rodiny, to byla jediná hezká věc, která mně potkávala.
Itachi…
Je mrtvý…
Slova, kterých jsem se nejvíc bál, i když jsem to věděl. Sám Itachi mi to prozradil. O té jeho nemoci na, kterou není lék. A teď tu stojím a Zetsu se mě ptá, co budu dělat?! Povím mu, že si dám na čas voraz. Nic lepšího mě nenapadlo.
Ku*va, mam hlavu jako střep...
„Neboť, hidane,"
He?
"každý chce dosáhnout povědomě nesmrtelnosti, ach ano... medicína, stejně všechny ty otravné prášky proti choleře zabírají jenom proto, že drahouškovi Smrtce příšerně smrdí... nu zpět k tématu - a ani si neuvědomuje,"
Co to plácá?
Svůj osud si nevybíráme.
Můžeme se na něm částečně podílet, to ano – stane se z nás ninja, obyčejný dělník, matka v domácnosti, zloděj nebo lékař? To je na nás.
Ale kdy zemřeme? Kdo ukončí náš život zrovna ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že jsme na té jediné správné cestě, že bychom mohli něčeho dosáhnout a ukázat světu, čeho jsme schopni?
To čeká opravdu málokdo.
A ani ten se s tím nechce vyrovnat.
„Tatínku, tatínku, podívej se, padá sníh!" rozesmátá Tana běží s plnou náručí bílého nadělení k Momotorymu.
Otci se pýchou nadmula hruď, pohladil dcerku po vlasech a vlídně promluvil: „To mi postavíš obrovského sněhuláka, že ano?"
„Tati, kdy už konečně přijde Ježíšek?"
„Už brzy, broučku."
Holčička se s velkým úsilím pustila do válení koulí. Činila se tak pilně, že než by se řeklo švec, sněhuláček byl na světě.
Původně měla být tato povídka jakýsi pokus o vtipnou FF, to se mi ale nevydařilo – no, snad se bude líbit. 
Přeji příjemné čtení.
Sníh, zima, vánoční nálada – to všechno patřilo k Vánocům v Konoze. Lidé si na domy věšeli žárovky, stoupala jim nákupní horečka a s oblibou nosili červené čepičky s bílými bambulkami.
Tma… Chlad… Úzkost… Bohužel smrt to není. Ta by byla lepší než tohle peklo. Teď lituju, že jsem nesmrtelnej. Já chci umřít!!! Můžu tu bejt i několik let. Rozmačkán kameny, prolejzán červy a dalším hnusem. Nejhorší je to, že cejtím každou svou končetinu, i když se mi zdá, že jsou hrozně daleko.
Tohle mi nijak nepomůže. Schniju tu zaživa. Ten zkurxxxej haxzl.
