Jednou ve dvou

Kap, kap, kap…
Vzhlédla jsem od Objednávkového formuláře léků a soustředila svou pozornost na okno, chvíli jsem se snažila prohlédnout neproniknutelnou tmu venku a zahlédnout jednotlivé kapky deště dopadající na nedávno umyté sklo.
Marně.
Vzpomněla jsem si, jak se chudák uklízečka tvářila, když jsem jí oznamovala, aby letos, v rámci předvánočního úklidu, umyla i okna. Moc nadšeně to opravdu nebylo.
Ano, bylo pár dní před štědrým dnem, což se nedalo říct podle panujícího počasí. Bylo absolutně nevánoční. Třídenní přetrvávající lijavec mi na náladě rozhodně nepřidal. Ani stále se opakující a prodlužující přesčasy. I dnes jsem seděla dvě hodiny po pracovní době v nemocniční kanceláři a dávala do pořádku papírování. Ještě mi zbývaly zařadit záznamy o úrazech, které se v tuto roční dobu množily jako chovní křečci. Ač se to může zdát neuvěřitelné, na listinách se vyskytovaly převážně osoby starší padesáti let, to bylo samé zakopnutí ve spěchu s následkem zranění, nervové zhroucení nebo popáleniny různých druhů. Největší kuriozitou byla asi žena s popáleninami prvního stupně v obličeji, strčila totiž hlavu do rozpálené trouby.
Důkladně jsem se protáhla a dál se věnovala téhle úděsné povinnosti. Úděsné? Proč hned tak silné slovo? Je pravda, že to není žádná zábava, ale stejně mě doma nikdo nečekal. Nikdo, kdo by během dne zatopil a těšil se, až se společně navečeříme.
Ach jo, zase to na mě přišlo. Je to těmi Vánocemi, že mám takovouhle náladu nebo už prostě jen stárnu?
Pamatuji si, když mi bylo dvacet, to jsem chtěla být nezávislá, tvrdá, neovlivněná něčím tak hloupým, jako je láska. Jednoduše jsem chtěla být dobrým ANBU. Ne, že bych byla nějaká necita nelidská, rodiče jsem milovala a vážila si přátel. Jen jsem nevěřila, že bych se dokázala tak bezhlavě románově zamilovat, že bych pro nějakého muže byla schopná obětovat třeba život.
Po snad nekonečných čtyřiceti minutách jsem měla konečně hotovo. Jupíí. Zaradovala jsem se, nabalila se do teplého oblečení a vydala se do toho nečasu. Cestou mi to nedalo a musela jsem stále myslet na neznámého muže bez tváře, za kterým bych teď jistě spěchala.
Kdybych tedy nějakého měla.
Zamyšleně jsem prošla průchodem, vyběhla schody a vpustila se do nevytopeného, prázdného bytu. Svlékla jsem si kabát a postavila se před zrcadlo. Nebyla jsem žádná šereda, naopak, zrcadlo mi vracelo odraz sebevědomé, nadané, pohledné ženy, i s těmi momentálně deštěm zplihlými vlasy. Lehce sestříhané černé havraní vlasy, jako uhel černé oči, rovné rysy a hladká pleť.
Podle mě to nebylo nejhorší.

Již automaticky jsem zaklepala na dveře, dělala jsem to ostatně každý den minimálně stokrát.
„Tsunade-sama, nesu dnešní noviny. Hned na titulní straně píšou, že musí zrušit Velký zimní den, kvůli nepříznivému počasí.“
„Chjo, to je škoda. Bývala si na téhle akci mohla naše země zase něco vydělat, bývá tam velká návštěvnost. To mě mrzí.“
Hm, to určitě. Beztak jí to mrzí jen proto, že chtěla sázet na závody psích tažných spřežení a popíjet teplou medovinu.
„Shizune! Mám pro tebe práci, uspořádáš předvánoční sobotní jarmark, výtěžek půjde opět na nemocnici. Jen to zase nepřežeň s vařenými kaštany, je z toho hroznej smrad.“
„Rozumím.“
Pochopila jsem, že je to prozatím všechno a že bych se měla radši klidit, Páté se na stole nějak nebezpečně začaly kupit stohy dokumentů. Taky to nemá před svátky jednoduché.
Vyšla jsem z kanceláře a kráčela dlouhou chodbou. Nevěděla jsem, zda se mám z nového úkolu radovat nebo bědovat. No, aspoň trochu změna od toho každodenního koloběhu. Zařizování a organizování mi vždycky docela šlo.
Tak se do toho dám.
Přípravy šly vcelku hladce, i když jsem taky měla strach, jak to dopadne s návštěvností, měla jsem za sebou další dva propršené dny. Trvá to nějak nezvykle dlouho.
No fajn, zase jsem se přistihla, že čučím do blba.
„Eh, co jsi říkala?“ Zeptala jsem se kolegyně, jež na mě asi nějakou dobu mluvila.
„Ptala jsem se, jestli si na ten jarmark nechceš zajít koupit nový šaty?“
„Teď v zimě, blázníš?“ Podivila jsem se, co jí to napadá.
„Hele, máš konečně šanci si někoho najít, musíš udělat trošku dojem.“
„Moje mamka říkávala: ten pravej si tě vždycky najde.“
„Jo. Jen, aby to nebyl za čtyřicet let jeden důchodce na jediný možný události… dušičky.“
Zprvu jsem uvažovala, že ji praštím stojacíma hodinama, co jsem měla po ruce, nakonec mi to ale nedalo a rozesmála jsem se na plné kolo.

Kruciš, do psích kulek, co mě to zas napadlo? To jsem vážně tak hloupá?! Nadávala jsem celou cestu domů, když jsem se táhla s taškama. No vážně, proč jsem jen šla nakupovat den před štědrým dnem? To byl zas blázinec, většina lidí si myslí, že má snad nastat konec světa nebo co. Aspoň, že se to počasí umoudřilo. Ale co bylo hlavní… koupila jsem si nový kabátek na zítřejší trh! Budu prodávat ve stánku s ručně dělanými přívěsky, takže mám šanci, že si mě někdo všimne. Ale kdo by to měl být? Někdo z Konohy? Třeba Kakashi… ale ne, nezdá se moc jako rodinný typ, plus ty jeho oblíbené perverzní knížky. Gai? Oh, rozhodně ne! Yamato… um, působí tak troch prkenně. Kotetsu nebo Izumo? Vypadá to, že ti dva si úplně bohatě vystačí. Tak, kdo by to mohl být?
S touto nezodpovězenou otázkou jsem šla ulehnout do postele.
Druhý jsem se svým stánkem stála na rušné části Konohy, když mě něco vyrušilo.
„Shizune, ráda bych ti představila nového kolegu. Vím, že toho máš hodně a posila se hodí. Dorazil o něco dřív, tak mu můžeš po svátcích vše ukázat.“
Byla to Tsunade v závěsu s nějakým mužem.
Nepočkala ani na odpověď a zmizela kamsi. Zůstali jsme sami.
No, na první pohled mi připadal jako náfuka, bude jistě těžké se s ním dohodnout.
Nutno ale říci, že je to pohledný náfuka. Přistihla jsem se, že se usmívám a srdce mi bije jako splašené.
„Těší mě,“ zkusila jsem…