Co si Sasuke přeje k Vánocům?

Původně měla být tato povídka jakýsi pokus o vtipnou FF, to se mi ale nevydařilo – no, snad se bude líbit. Přeji příjemné čtení.

Sníh, zima, vánoční nálada – to všechno patřilo k Vánocům v Konoze. Lidé si na domy věšeli žárovky, stoupala jim nákupní horečka a s oblibou nosili červené čepičky s bílými bambulkami.
U okna, které bylo pokryto stříbrnými hvězdičkami, seděl malý černovlasý chlapec a díval se na sníh venku. Vánoce se blížili a on ještě stále nenapsal svá přání konožskému Ježíškovi, proto se bál, že by pod stromeček nemusel nic dostat. Jednou rukou si podpíral hlavu, v druhé držel tužku a přemýšlel.
Co si přeju…? Hm… Aby si se mnou Itachi víc hrál? zeptal se sám sebe v duchu, ale téměř hned mu bylo jasné, že jeho přání je nesplnitelné. Aby mě Itachi přestal šťouchat do čela? Sasuke zavrhl další nemožné přání a začal si s tužkou, kterou měl v ruce, hrát. Naučit se tu základní ohnivou techniku? Otec by se mě potom mnohem více všímal, třeba by se mnou i trénoval… pomyslel si a horlivě začal na papír škrábat své přání a spoustu dalších.

Pod stromečkem na něho ale nečekala ohnivá technika ani nové pouzdro na shurikeny, nýbrž tam seděl jeho bratr s červenou mašličkou kolem hlavy. Chlapec se rozzářil a vcelku mu ani nevadilo, že k Vánocům už nic jiného nedostal.

O několik let později už to nebyl malý chlapec, nýbrž mladý shinobi s vlastním fanklubem, už neseděl za vyzdobeným oknem, nýbrž na střeše vysokého domu, už si nepřál svého bratra pod stromeček, nýbrž ho chtěl zabít.
Sasuke seděl na vodní nádrži nemocnice, rukama si podpíral hlavu, svůj studený pohled upíral do bílé dálky a v mysli mu probíhalo stále jen jedno přání. Tu si ale vzpomněl na svoje poslední Vánoce – na Vánoce, které ještě trávil se svou rodinou a se svým bratrem. Teď už na něj doma nečekal ozdobený stromeček ani cukroví, jen mrazivý pocit samoty. Chlapec silně udeřil do železné nádrže pod sebou a pevně stiskl čelisti. Při vzpomínkách na svou rodinu a klan se mu do očí draly slzy, které se už kdysi dávno naučil potlačit, a které se teď změnily na vlny vzteku. On ale nebyl úplně sám…
„Hej Sasuke, nezajdeme na ramen?!“ ozval se pod ním chlapecký hlas. Podíval se dolů – stáli tam jeho dva kamarádi. Pousmál se, seskočil dolů a společně s nimi odešel.

Nyní už to nebyl ani malý chlapec, ani mladý shinobi, nyní byl nejhledanějším nukeninem z Konohy. Seděl na jednom z prstů obrovské kamenné sochy, měl zavřené oči a vypadal, jako by spal. On ale nespal, přemýšlel. Zase po dlouhé doby vzpomínal na ty Vánoce. Tentokrát ovládl jak hněv, tak smutek a jeho tvář zůstala kamenná. Vykonal svoji pomstu, splnil svůj sen, ale nyní zjistil šokující pravdu. Pravdu o své rodině, kterou mu za tu dobu nikdy nikdo neřekl.
Teď už jeho přání byla dvě. Chtěl svého bratra zpátky a chtěl ještě jednu věc… Pomstít se těm, kteří za jeho smrt mohli.