manga_preview
Boruto TBV 15

Světlo ve tmě [NaruHina]

Jako každé ráno po probuzení, jsem vykonala skoro nezbytnou ranní hygienu, rozčesala jsem své tmavé, namodralé vlasy a jako vždycky je nechala rozpuštěné. Oblékla jsem si mou oblíbenou fialovo-bílou mikinu a modré kalhoty. Ochranou čelenku jsem si pověsila kolem krku a vydala jsem se na každodenní procházku Konohou. Denní světlo bylo skoro jediné zpříjemnění v mém životě. Kromě mých ‘přátel’, kteří se o mně stejně ani tak moc nezajímali, nebo mé rodiny, to byla jediná hezká věc, která mně potkávala. Samozřejmě nesmím zapomenout na nejdůležitější věc v mém života. Tedy, na nejdůležitějšího člověka. Jmenuje se Naruto Uzumaki. Jsem do něj zamilovaná snad už od chvíle, kdy jsem ho poprvé potkala. Je to zvláštní, protože ho všichni ostatní jen přehlíželi. Já však věděla, že je velmi silný. Navíc je pravdomluvný a nikdy své slovo nebere zpět. Je milý a bojuje za to, čemu věří, nebo za ty, které miluje. Radši by sám zemřel, než aby viděl umírat někoho, ze svých blízkých. Obětoval by se kvůli jakémukoli člověku z jeho rodné vesnice, jen aby ho ochránil.
Vždycky jsem v duchu doufala, že si mně jednou všimne. Moje kamarádka Sakura, už na mé city k němu dávno přišla. Radila mi, abych mu vyznala, co k němu cítím. Možná, že kdybych měla nějakou odvahu, tak bych mu to řekla, jenže já ji neměla. Vždycky jsem se schovávala v rohu a z dálky sledovala ostatní zamilované páry, jak, držíc se za ruku, chodí po Konoze a sledují krásy přírody. Ale já tuto činnost musela vykonnávat sama. Neměla jsem nikoho, koho bych mohla chytit za ruku a jen tak se s ním procházet. Neměla jsem nikoho, kdo by mně objal, kdyby bylo nejhůř. Neměla jsem nikoho, kdo by mně uklidňoval sladkými slovy, kdybych plakala. Neměla jsem nikoho, kdo by mi dal polibek z lásky.
Avšak byl tu jeden, o kterém jsem snila. On jediný mohl zastavit mé urpení, ale bohužel nebylo naším osudem být spolu. Stále někde běhal za Sasukem. Už dlouho jsem ho neviděla. Nemohla jsem pozorovat, jak plný radosti a štěstí běhá po vesnici. Už dlouho jsem neviděla jeho oči, úsměv.
Ale dnešek byl něčím jiný. Cítila jsem zvláštní brnění v břiše, jakoby se blížilo něco mimořádného. Ten pocit nedal mým myšlenkám klid. Byla jsem neklidná. Nevěděla jsem, co se děje.
“Hinatoo! Počkej prosím, mám pro tebe důležité sdělení!” Uslyšela jsem něčí hlas. Už tak dlouho jsem s nikým pořádně nekomunikovala, že ani nevím, jestli to byl někdo, koho jsem znala a jen jsem si nepamatovala jeho jméno, nebo jsem ho opravdu nikdy před tím neviděla. Nic méně jsem se rozhodla vyslechnout si to, co mi chtěl říct.
“Hinato! Pátá hokage mně pověřila tím, abych Ti vyřídil, že se máš neprodleně dostavit do její kanceláře! Prý je to velice důležité!” Vychrlil ze sebe, opírajíc se rukami o kolena. Jeho zrychlený dech napovídal o tom, že opravdu celou cestu běžel.
“Děkuji za vyřízení.” Lehce jsem se pousmála a rozeběhla jsem se k sídlu Hokage. Cesta trvala necelých pět minut a jakmile jsem se dostavila na určené místo, Tsunade mi začala vysvětlovat, proč jsem zde.
“Hinato, mám pro tebe misi. Říkala jsem si, že jsi jako jediná dlouho žádnou neměla, tak by pro tebe mohla být alespoň nějakým spestřením.” Usmála se. Jen jsem kývla.
“Pošlu s tebou Sakuru Haruno a Shikamara Nara. Sakura se vám bude hodit, pokud někdo z vás bude zraněn, Shikamaru dokáže spoutat protivníka svým stínem a ty pocházíš z obávaného klanu Hyuuga. Tato mise bude velmi nebezpečná. Dostala se k nám totiž zpráva, že jistí ninjové z naší vesnice potřebují pomoc. Pověřila jsem jednoho z mých podřízených, aby Pakkunovi dali očichat něco z jejich věcí. On vás k nim zavede.” … “Ale podle informací, které máme … bude tato mise velmi nebezpečná.” Zkřivila obočí. Už chápu, proč jsem celý den měla ten divný pocit.
Znovu jsem kývla a Tsunade pokračovala. “Sakura i Shikamaru na tebe již čekají u hlavní brány. Prosím, co nejrychleji – pokud potřebuješ – si doplň počet zbraní a vyraž na cestu. Je to velmi důležité.”
“Ano, madam. Budeme se snažit děla to, co bude v našich silách.” Řekla jsem. Podle toho, co mi sdělila nebylo na místě, zbytečně se vyptávat. A ani jsem nemohla tuto misi odmítnout, bylo by to nespravedlivé vůči těm, co potřebují naši pomoc.

Za pár minut už jsem společně se Sakurou a Shikamarem uháněla opačným směrem, než byla Konoha, společně s Pakkunem před námi. Nikdo z nás nevěděl o koho se jedná a pes nám o tom z nějakého neznámého důvodu nechtěl říct. Bylo jasné, že věděl, koho hledáme, jelikož mu přeci dávali jejich pach.
“No tak, Pakkune!” Snažila se Sakura.
“Už jsem řekl, je to tajné!” Zopakoval to samé, co nám tu doteď říkal.
“Proč by to mělo být sakra tajné? Vždyť je přeci zachraňujeme, nebo ne?” Odfrkla si Sakura.
“To je právě to, co ti nemůžu říct.”
“Ty jsi ale divnej pes.” Zasmál se Shikamaru. Samozřejmě, že je divný, už jen kvůli tomu, že normální psi nemohou mluvit.
“Hele! Beze mně byste nevěděli, kde je máte hledat, tak si radši nejdřív rozmysli, koho budeš urážet, než něco vypustíš z pusy!” Ohradil se Pakkun.
“Ale no jó.” Zakoulel očima Shika. Tiše jsem se zasmála. Všichni jsou stejní jako dřív. Sakura je stále výbušná a Shikamaru stále otrávený. I já jsem se se svou stydlivostí nezměnila.

Cesta byla velmi dlouhá a únavná. Museli jsme se několikrát zastavit, abychom nabrali síly. Trvalo nám dva dny, než Pakkun prohlásil, že jsme již blízko. Od té chvíle uběhla necelá půl hodina a já jsem I bez byakuuganu mohla vidět několik postav bojujících mezi sebou. Mezi nimi i muže, tedy dva dospívající mladíky, které jsem poznávala. Nechtělo se mi tomu věřit, ale byl tam on. Ten, který se nikdy neoběvil jinak, než ve své oranžové kombinéze. Naruto Uzumaki. Ten, o kterém jsem v hloubi duše snila. Nevím, jak dlouho jsem ho neviděla. Naposledy jsem pohlédla do těch jeho modrých očí asi tak před dvěma lety.
A i když to bylo ještě nepravděpodobnější, tak s ním byl Sasuke Uchiha. Před lety opustil Konohu a přidal se k Orochimarovi. Všechny nás to zarazilo, ale teď se zdálo, jakoby s Narutem byli zase nejlepší přátele. Bojovali spolu proti svým protivníkům a vzájemně si kryli záda.
První, kdo jim přiskočil na pomoc byl Shikamaru. Marně se snažil natáhnout svůj stín, aby zachytil alespoň jednoho nepřítele. Jak jsem ho znala, tak mu v hlavě kolovalo několik možných manévrů, které by mohl použít, ale určitě mu žádný neseděl natolik, aby mu úplně vyhovoval.
Avšak ani on nebyl takový srab, aby jen tak postával a přihlížel, jak někdo zabíjí někoho jemu blízkého.
Podívala jsem se na Sakuru, bylo vidět, že I ji to zaskočilo. Její oči byly tam, kde byl Sasuke. Věděla jsem, že by nějradši vběhla do středu bitvy jen aby ho zachránila, ale také jsem věděla, že váhala. Sasuke ji před tím velice zranil. I mně Naruto zraňoval tím, jak mně neustále přehlížel, ale já jsem ho chápala. On přeci neví o mé lásce k němu, nemůže za to. Má spoustu svých důležitějších povinnosti, než se zajímat o mně.
“Hinato? C-co budeme dělat?” Probudil mně z přemýšlení hlas Sakury.
“J-já n-nevím.” Zakoktala jsem se. I když to teď nebylo na místě, už jsem znovu měla na tvářích ten červený ruměnec a znovu jsem koktala, ostatně jako vždy, když jsem byla poblíž Naruta.
“To je přesně to, proč jsem vám nechtěl říkat, za kým jdeme!” Zavrčel Pakkun. Můj I Sakuřin pohled se stočil na něj. “Kdybych vám řekl, že jdeme zachraňovat Sasukeho a Naruta, bylo by zase řečí, že není třeba zachraňovat někoho, kdo zradil své přátele a, že Naruto se o sebe dokáže postarat sám. Samozřejmě, že by to zvládnul, jenže to by předtím nemohl utržit tolik ran. Devítiocasá liška má sice léčivé schopnosti, ale Naruto šel po stopách Sasukeho tak dlouho, bez žádného lékaře na obzoru a teď jsou navíc nepřátelé v přesile! Tak byste se snad mohly zvednout, ne? Podívejte se na chudáka Shikamara, nemá zas tak dobré bojové schopnosti, aby to tam zvládl sám. Sasuke a Naruto ztratili mnoho chakry a oba dva na tom zdravotně také nejsou moc dobře!” Po tomto proslovu nám oběma došlo, co musíme udělat. Popadla nás touha zachránit ty, které milujeme. Věděly jsme, že proti našim nepřátelům nic moc nezmůžeme, ale alespoň jsme se mohly pokusit pomoci těm třem.
“Sakuro! Pokus se dostat k Narutovi a k Sasukemu. Ošetři jim rány. Já pomůžu Shikamarovi!” Řekla jsem Sakuře a ona jen kývla. Poté jsme se rozeběhly do středu bitevního pole, kde jsme se rozdělily.
Když jsem doběhla k Shikamarovi, nadějně jsem se na něj podívala. Doufala jsem, že zase vymyslel nějaký, ze svých unikátních plánů. Nedalo se toho moc dělat, pokoušel se spoutat protivníky stínem, jak jsem si myslela. A já jsem je jednoduše měla zasáhnout. Jenže naši nepřátelé byli až moc rychlí, nedokázal je chytit a já je nedokázala zasáhnout. Ale pak se něco stalo. Viděla jsem oranžový útvar, mihnout se kolem mně. Bylo mi jasné, kdo to je. Naruto se před nás vrhnul neuvěřitelnou rychlostí a postupně zneškodňoval jednoho protivníka za druhým. To už ho Sakura vyléčila?
“Naruto! Ještě nejsi natolik sebeschopný, abys mohl bojovat!” Slyšela jsem Sakuřin křik. Vykulila jsem oči. Věděla jsem, proč to udělal. Jak jsem zmiňovala, nikdy nedopustil, aby jeho přátele umírali přímo před jeho očima. Snažil se nás zachránit. Já I Shikamaru jsme ho doběhli a společnými silami jsme se ho snažili zastavit. Bylo to na nic, protože mu devítiocasá liška dodávala ohromnou sílu, hned jak jsme ho chytili, zase se nám vysmeknul. Shikamaru se ho dokonce pokusil spoutat, ale nepovedlo se mu to. Přesto, že se Shikamarovi podařilo Naruta chytit do stínu, Naruto neznámým způsobem uprchnul.
“Naruto! Přestaň!” Vyjekla jsem. Poprvé jsem před ním poslala stydlivost stranou. Otočil se na mně a … usmál se.
“Hinato … nikdy bych … nikdy bych nedovolil, aby se tobě … aby se vám něco stalo!” Pronesl odhodlaně. Vždycky jsem ho obdivovala. Obdivovala jsem, jak dokáže skočit po hlavě do nebezpečí jen pro to, aby zachránil své blízké. Už zase jsem se nemohla hnout. Zase jsem pod jeho úsměvem tála. Zase moje odvaha byla ta tam. Zase jsem se červenala. Uvědomovala jsem si, že jediný, kdo může naše nepřátele porazit, je ten nejsilnější z nás. Naruto. Věděla jsem, že to dokáže, ale I přesto jsem byla nervózní.
A pak, zbýval poslední protivník. Naruto ho měl v hrsti, nepochybovala jsem o tom, že ho porazí. Vyslal proti němu poslední smrtící ránu, ale těsně před tím, než nepřítele zasáhla, vyslal on tu svou. Přímo do Narutova srdce. Oba dva se ve stejný okamžik sesunuli k zemi.
“Naruto!” Vyjekla jsem a v tu chvíli, jakoby někdo moje nohy pustil ze silného sevření. Rozeběhla jsem se k Narutovi a poklekla vedle něj. “Naruto! Řekni něco … prosím!”, Zaječela jsem a cítila, jak mi jedna slza stéká po tváři. Za pár vteřin k nám přiběhla Sakura se Sasukem. Ten už vypadal docela v pořádku. Sakura mně odstrčila od Naruta a přiložila k místu, kde má srdce své dlaně. Snažila se ho vyléčit, ale marně.
“Sakuro, prosím! Nenech ho zemřít.” Vzlykala jsem. Slzy tekly proudem. Skoro nic jsem neviděla.
“Pokouším se.” Řekla roztřeseným hlasem.
Zatímco se Sakura pokoušela Naruta vyléčit, já jsem kontrolovala jeho tep. Nejprve byl nepravidelný, pak se začal spomalovat. Jeho hrudník se téměř nenadzvedal. A pak přestalo bít I jeho srdce. Sakura už nemohla nic dělat.
Bylo to, jakobych se oddělila od okolního světa. Nic jsem neslyšela, Vnímala jsem jenom ještě teplé tělo Naruta Uzumakiho. Nemohla jsem uvěřit tomu, že zemřel. Ani se nedozvěděl o tom, co k němu cítim. Přeci to takhle nemohlo zkončit.
Bezmocně jsem padla na jeho hruď. Mé slzy dopadaly na jeho obličej a já jsem se beznadějně dívala do jeho očí, jakobych doufala, že se znovu otevřou a já vidím tu jiskru, co v nich vždycky byla. To nadšení, tu radost ze života. Zavřela jsem oči a představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby Sasuke zůstal v Konoze. Naruto by ho nemusel chodit hledat, nic z tohohle by se nestalo. Naruto by nezemřel. Ale pak najednou …
Jsem ucítila něčí ruce, tlačící mně víc k němu. Nechápala jsem, co se to děje. Znovu jsem otevřela oči a nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. On … on se na mně díval. A jeho oči … jeho oči byly plní něčeho, co jsem v nich ještě nikdy neviděla a to jsem je pozorovala opravdu často.
“Hinato …” Zašeptal. Vykulila jsem oči. Nezdálo se mi to.
“Nemluv Naruto! Sakura Tě musí ošetřit.” Malinko jsem se pousmála. Už jsem zase slyšela ostatní hlasy. Opravdu jsem nechápala to, co se právě stalo. Vždyť on nedýchal, přestalo mu bít srdce. Ani Sakura s tím nedokázala nic udělat. A pak se probudil, jakoby jen usnul.
Sakura znovu přiložila své dlaně k jeho hrudi. Nikdo z přítomných, stejně jako já, nechápal. Ale bylo to neuvěřitelné. Byl to zázrak.

No a co se stalo pak? Když Sakura ošetřila Naruta, pomalu jsme se vydali zase zpátky do Konohy. Sasuke nám vysvětlil své jednání a jakmile Sakuře oznámil, že ji také miluje, hned se na něj vrhla a od té doby je z nich nerozlučný pár. Shikamaru si brblal něco o tom, že celá tahle mise je pěkná otrava a společně s Pakkunem šel někde vepředu. Já a Naruto jsme šli vzadu. Můj pohled byl upřený někam do země, ale ten jeho mně neustále pozoroval. Cítila jsem to. Ale pak najednou promluvil a prolomil ticho, které mezi námi panovalo.
“Hinato … díky.” Usmál se na mně. Není nutné zmiňovat, že se mi málem podlomila kolena.
“Z-za co?” Zakoktala jsem se.
“Bez tebe bych už nebyl mezi živými.” Snažil se objasnit, ale já to stále nechápala.
“J-já n-nevím o čem t-to mluvíš.” Znovu jsem sklopila pohled. Zastavil se a já ucítila, jak mně chytil za ruku abych také přerušila svou chůzi.
“Nevím jak bych Ti to vysvětlil.” Trošku zkřivil obočí a poté kontroloval, jestli si Ti před námi nevšimli, že jsme se zastavili. “No … prostě. Na chvíli jsem viděl takové zvláštní světlo, rozum mi říkal, abych se rozeběhl opačným směrem. Jenže pak jsem uslyšel tvůj hlas, jak mně volá. Vycházel z onoho světla. Mozek mi stále říkal, ať běžím za tmou, ale já poslechl srdce a vydal jsem se zpátky za tebou. Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl, postupně jsem pociťoval čím dál větší tlak na hrudi od toho, jak jsi na mně ležela a nakonec jsem na obličeji ucítil něco mokrého. A potom se mi konečně podařilo úplně otevřít oči a viděl jsem tebe, jak nade mnou pláčeš. Nemohl jsem to nechat jen tak a proto jsem tě objal.” Dokončil s pohledem zamířeným stále někam za mně.
“J-já nevím c-co říct.” Znovu jsem se zakoktala. Stále jsem na něj jen nevěřícně hleděla. Věděla jsem, že to, co řekl myslel opravdu vážně. On nikdy nelže.
“Nemusíš nic říkat.” Usmál se na mně a jeho ruka se začala pomalu přibližovat k mé tváři. Položil na ni svou dlaň a palcem mně něžně simral po líci. “Někdy jsou činy důležitější, než slova.” zašeptal a pak ke mně pomalu přibližoval I svůj obličej. Postupně přivíral oční víčka a já jsem si sotva uvědomovala, co teď přijde. Vždycky jsem o tomto okamnžiku snila. Vždycky jsem chtěla prožít svůj první polibek právě s ním a teď se mi to splní.
Čím více se ke mně přibližoval, tím menší byla vzdálenost mezi našimy obličeji. Čtyři centimetry, dva centimetry … pár milimetrů, a potom se naše rty konečně setkaly. Probojoval si cesičku do mých úst a něžně si pohrával jazykem s tím mým. Byk to nejkrásnější okamžik v mém životě. I když trval jen pár vteřin.
Děkovala jsem bohu za to, že si nás ti vepředu nevšimli, jelikož jsem právě byla v sedmém nebi. Když jsme se s Narutem od sebe odtrhli, obmotal svou ruku kolem mého pasu, já jsem si opřela hlavu o jeho rameno a takto jsme šli celou cestu až do Konohy. Přesně o tomhle jsem snila. Snila jsem o tom, že budu chodit na procházky s mou pravou láskou. Snila jsem o tom, kdo mně obejme, když budu v nesnázích, snila jsem o tom, kdo by mně uklidňoval, kdybych plakala, snila jsem o tom, kdo by mně miloval. Snila jsem o něm. O Narutovi. A ten sen se vyplnil.

Poznámky: 

Omlouvám se, že je to tak divné. Pokud se vám příběh nelíbí, piště prosím do komentářů kritiku, to samé I v opačním případě. Chtěla bych vědět, co mám vylepšit a co mám ponechat Smiling Ale dávejte prosím ohledy na to, že je to můj první příběh, a že mi je teprve necelých 13 let, ano ? Laughing out loudLaughing out loud Za případné chyby v pravopisu nebo nesouvislosti v textu se omlouvám Smiling

4.689655
Průměr: 4.7 (29 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Camelia
Vložil Camelia, Po, 2011-08-08 15:47 | Ninja už: 4927 dní, Příspěvků: 1469 | Autor je: Pěstitel rýže

NIC neopravuj. je to nádherné a jaksi kouzelné tak ajk to je Smiling

Ach ten sentiment...

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Po, 2010-12-13 23:12 | Ninja už: 6117 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Tvoji FF bych přirovnal k písečnému hradu. Takovému jak stavý malé děti těsně u kraje moře, vytáhnou z něj písek, ze kterého ještě crčí voda a pomalu ho nechají dopadat na jedno místo. Vlastně to vytváří něco co se vzdáleně podobá Goudího chrámu v Barceloně. Na první pohled je to hezké. Jenže pak se to začně rozplizávat a navíc je tu moře, které každou chvílku hrozí že ho zatopí.
Nehledě na to, že každou chvíly někdo jiný dělá stejný hrad.
Stačí si jen dát s tím trochu práce a můžeš udělat stejný povyk jako Vorvaň na vyvržený na pláž. A hlavně nefňukat když ti příliv zničí první hrad příjdou větší vlny.
Když už jsem zkončil s nic neříkající symbolikou mohl bych přejít k něčemu užitečnějšímu.
1) NaruHina - většina Naruto fanfictionářů tak začínala(proto malé dítě), většina z toho vyrostla. Pokud chce být lepší, musíš si najít jiné téma, nebo tohel alespoň o něco obzváštnit.
2) Pokud je moře FF tak tvůj hrad s ním obravdu těsně sousedí. Zvláště první odstavec se dá napsat taky - Hinata.
3) První pohled... No co každý když si jde něco přečíst prvně hledá svůj oblíbený pár, no a NaruHina je nejžádanější.
4) Ono rozplizávání je nuda, neboť za ty tři roky co čtu FF jsem tohle viděl tolikráte...
5) Ony vlny jsou rozum. Stejné jako s červenou knihovnou, je líbivá, ale když čtenář zapne mozek je konec. Což není nic proti tobě. Jen popřemýšlet nad povídkou, než jí vydám, nedávat jí hned sem, ale nechat jí tak den "uležet".
6) Trocha práce, což je asi nejdůležitější. Psaní jako takové nemá žádná pravidla, ale jen některá doporučení. Spousta osvědčených způsobů atd... A jak se je nejlíp naučit, číst a přemýšlet u toho proč autor to co napsal napsal zrovna takhle. Nebo proč se ti tohle zrovna ne moc líbilo.
7)Příliv je tenhle koment, rozhodně ti neudělá radost a rozhodně tě nepodpoří do další radostné tvorby.
Mysli na to, že já tě teď kritizuju (nebo se spíš snažím radit) ve věci, která není důležitá, ale pokuď tě to hodně vezme, tak si představ co se stane, až tě někdo zkritizuje ve věci na které ti fakt záleží...
Prostě to tak neber a kdyžtak nad tím mávni rukou jako nad mektáním FF dědka co ničemu nerozumí.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, Po, 2010-12-13 19:51 | Ninja už: 6248 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Milá poviedka Smiling


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.