Láska si nevybírá

„Nechte ho být!“
„Zemři.“
„Néééé!“

„Naruto!“ vykřikla jsem.
„Sen. Byl to jen sen. Jenom sen.“ opakovala jsem si pořád dokola.
V očích jsem měla slzy. Bylo to tak skoro každou noc. Moje snad největší noční můra. Věděla jsem, že už neusnu nebo spíš, že nechci. Setřela jsem si slzy a sedla si na postel. Podívala jsem se z okna, když v tom někdo zaklepal. Cukla jsem sebou a podívala se na dveře. Po kouknutí na budík jsem zjistila, že je půl třetí. 'Kdo to může v tuhle noční dobu být? Vždyť v teď celý dům spí.' proletělo mi hlavou a můj pohled opět směřoval na dveře. Čekala jsem, jestli se bude klepání opakovat. Nic, akorát ticho. 'Nejspíš se mi něco zdálo.' Lehla jsem si a zavřela oči. Jakmile jsem je otevřela, tak venku už svítilo slunce. Musela jsem usnout, ale připadá mi jako bych vůbec nespala. Dál už jsem to nějak neřešila a po převlečení a vykonání ranní hygieny, jsem sešla do kuchyně. Šok pro mě byl, že tam nikdo není. Až po pěti minutách soustředěného civění na prázdnou kuchyni a přemýšlení mi došlo, že rodiče se sestrou někam odjeli. Takže mám dům jen pro sebe.
„Dobré ráno Hinata-sama.“ ozvalo se zamnou a já leknutím nadskočila.
Jak jsem mohla zapomenou na mého “milovaného“ bratrance.
„Dobré ráno Neji.“
Takže tu vlastně nejsem tak úplně sama. No co už.
„Jak jste se vyspala?“
„Hmm... celkem dobře.“ odpověděla jsem a vzala si z lednice jogurt. Rovnou jsem zapla vodu na čaj. Nachystala dva hrnky, hodila do nich pytlíky s čajem a následně zalila. Pak jsem s jogurtem i jedním hrnkem čaje zasedla ke stolu.
„Ten druhý je pro tebe, jestli ti to nedošlo.“ řekla jsem a při pohledu na jeho překvapený obličej jsem se musela usmát.
„A-arigato.“ vykoktal ze sebe, vzal hrnek a sedl si naproti mně.
To ticho které nastalo mě začalo užírat a tak jsem ho jednoduše přerušila.
„A jak jsi se vyspal ty?“
„Děkuji dobře.“
A tím konverzace skončila. No alespoň jsem dojedla ten jogurt.
„Už Víte co budete dnes dělat?“
„Netuším, ale chtěla bych tě o něco poprosit.“
„Mě?“
„Vidíš tu snad někoho jiného?“
„Eh ne.“
„Tak vidíš.“ usmála jsem se.
„Chci tě požádat, abys mi tykal, protože když mi vykáš připadám si hrozně stará.“
'A to je mi teprve 16.' dodala jsem v duchu.
„Dobře jak chcete ee teda chceš.“ řekl a rozpačitě se usmál.
Bylo zajímavé vidět Nejiho takhle, protože k tomu úsměvu se ještě začal červenat. Musela jsem se pousmát. Vypadal celkem roztomile. 'Sakra Hinato na co to myslíš! Je to tvůj bratranec!' napomenula jsem se a pro jistotu jsem si dala facku, abych na nic takového už nemyslela.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Neji.
„Jasně, jsem naprosto v pohodě.“ a na důkaz, že to myslím vážně jsem se usmála.
„Eh dobře.“ sice nevypadal, že mi věří a ani jsem mu to nevěřila, ale nějak jsem to neřešila.
Dopila jsem čaj, vstala, vzala a následně vyhodila kelímek od jogurtu a šla jsem do pokoje. Tam jsem si lehla na postel a dívala se do stropu. Zhruba po půl hodině někdo zaklepal.
„Dále.“ řekla jsem aniž bych odtrhla pohled od stropu.
Otevřeli se dveře a někdo vešel.
„Co potřebuješ Neji?“ zeptala jsem se.
„Mát- Teda máš návštěvu.“
„Já? Koho?“
„Inuzuku Kibu. Zřejmě jde o misi.“
„Aha.“
'Takže tímto je program na dnešní den vyřešen.' pomyslela jsem si. Došla jsem ke dveřím.
„Ahoj.“
„Čau Hinato. Mám ti vyřídit...“
„Od Tsunade, že má pro nás misi.“ přerušila jsem ho.
Usmál se a přikývl.
„Um když chvilku počkáš, tak já se převleču a za chvilku budu zpátky.“
Aniž bych čekala na nějakou odpověď jsem zabouchla dveře a vyběhla do pokoje. Tam jsem si oblékla svou oblíbenou bílo-fialovou mikinu, uvázala si čelenku kolem krku a už jsem běžela zase zpět.
„Jdeme?“
„Jasně.“ usmál se a spolu s Akamaru jsme se vydali k budově hokage.
Došli jsme ke kanceláři, zaklepali- teda Kiba zaklepal a po „Dále.“ jsme vstoupili.
„Dobré ráno hokage-sama.“ pozdravila jsem zároveň s Kibou a Akamaru štěkl.
Shino už tam byl. Jak neočekávané...
„Mám pro vás tři misi. Je to mise třídy C.“
Jak taky jinak. Poslední dobou jsme dostávali buďto mise typu D nebo C. Béčkové jsme dostávali jen zřídka a Áčkové jsme v poslední době neměli vůbec.
„Odnesete tyto svitky Kazekagemu do Písečné. Jako kapitána mise určuji Shina. A teď jdete.“ Tu poslední větu spíš zařvala, ale tak nevadí.
„Sejdeme se za třicet minut u hlavní brány.“
Jak jednoduché a prosté. Vydala jsem se tedy domů se připravit nebo lépe řečeno vybavit. Doma bylo ticho. Což mě nepřekvapovalo. Neji zřejmě někam šel. Ani jsem se nezastavovala a rovnou jsem šla do pokoje. Když jsem měla vše zabaleno, zjistila jsem, že mám ještě patnáct minut čas. Sešla jsem tedy dolů a moje kroky vedly na zahradu. Jen tak jsem se procházela dokud jsem nezažila, dnes již druhý, šok.
„Takže to byla mise, že?“ ozvalo se kousek ode mne.
Škubla jsem sebou a prudce se otočila.
„Neji, to už je dnes podruhé co jsi mě vylekal.“ zamračila jsem se na něj.
„Ou promiň nechtěl jsem tě vylekat.“ sklopil hlavu k zemi.
„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se a přistoupila k němu.
Neji totiž nikdy neklopí hlavu k zemi a už vůbec né přede mnou.
„Jo jsem.“ odpověděl a dál pozoroval zem.
„Mě se zdá, že ne. Co je s tebou?“
Ano možná, že jsem ho moc v lásce neměla, ale pořád to byl můj bratranec.
„Né t-to nic. Já... jsem... jsem v pohodě.“
„Nejsi a nesnaž se mi tvrdit opak.“ zamračila jsem se.
Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Takhle jsme stáli asi tři minuty dokud...
„Nemáš náhodou misi?“
„A jo já na ni úplně zapomněla. T-tak já jdu. Ahoj!“ zvolala jsem a už jsem běžela k bráně.

„Konečně. Kde jsi prosím tě byla?“ zeptal se Kiba.
„Gomenasai, ale teď už jsem tady tak můžeme vyrazit ne?“ řekla jsem a naprosto jsem ignorovala jeho otázku.
No na misi se nedělo nic zvláštního, takže během sedmi dní jsme byli zpět. Jedním slovem – nuda, ale pořád lepší než trčet sama doma. Ano je tam sice Neji, ale to je to samé jako bych tam byla sama. Na druhou stranu, měla jsem alespoň čas popřemýšlet nad tím jeho podivným chováním, ale na nic jsem nepřišla. No co se dá dělat.
„Konečně jsem doma.“ řekla jsem si, spíše pro sebe.
Rovnou jsem si to namířila do koupelny. Tam jsem se během chvilky vyslekla a už jsem stála pod sprchou. Na mé tělo dopadaly kapky horké vody. To přesně jsem potřebovala. Následně jsem se na sebe nanesla sprchový gel a ten jsem pak ze sebe spláchla. Vyšla jsem ze sprchy jenže ouha. Zjistila jsem, že tu nemám nic na převlečení. Obtočila jsem kolem sebe tedy ručník a doufala jsem, že na nikoho nenarazím. Naneštěstí jen co jsem vyšla ven srazila jsem se v Nejim.
„N-neji a-ahoj.“ vykoktala jsem.
„Ahoj, takže už jsi zpět.“ usmál se.
„Ee no jsem.“ usmála jsem se.
„A jaká byla mise?“
„Co? Mise? Jo mise byla... hm nezáživná.“
„Nezáživná?“ podivil se.
„Jo a ehm teď když dovolíš chtěla bych se jít obléct.“
Teprve teď si všiml, co mám na sobě a ihned zrudl.
„Eh jasně běž.“ řekl.
„Dík.“ zamumlala jsem.
'Už abych byla ve svém pokoji.' proletělo mi hlavou.
„Ale takhle ti to sekne.“ zaslechla jsem ještě předtím než jsem vešla do pokoje.
Zarazila jsem se v polovině pohybu. Mám pocit, že tohle jsem asi slyšet neměla. Otočila jsem se a podívala se na odcházející osobu dokud nezašla do svého pokoje. Chvíli jsem tam ještě stála, ale vzhledem k tomu, co jsem měla na sobě, mi začala být zima a já zašla do pokoje. Opřela jsem se o dveře po kterých jsem sjela dolů. 'Takže takhle mi to sekne jo?' pomyslela jsem si a neúmyslně jsem se usmála. Kdo by to do něj řek že? Vstala jsem a oblékla se. Vzala jsem si světle modré tepláky a černé triko. Nechtělo se mi to nějak řešit. Jakmile jsem se převlekla zamířila jsem do kuchyně. Můj žaludek se totiž začal hlásit o pozornost. Vzala jsem si rohlík a namazala jsem ho jahodovou marmeládou. 'Mňam.' pomyslela jsem si a s chutí se zakousla. Když jsem dojedla, přešla jsem do obývacího pokoje. Sedla jsem si na pohovku a pozorovala jsem oheň krbu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem za celý týden jsem nepomyslela na Naruta. Opřela jsem se a zavřela oči. Zato v jednom kuse myslím na Nejiho. 'Sakra co se to se mnou děje? Vždyť Naruta miluju nebo ne? Je moje láska k němu skutečná nebo není? Já nevím. Bože co mám dělat.' Z myšlenek mě vytrhlo bouchnutí dveří.
„Sakra.“
Otevřela jsem oči a otočila jsem se. U dveří stál Neji a upřímně, zůstala jsem na něj hledět s pootevřenými ústy. On totiž na sobě téměř nic neměl! No dobře, měl na sobě kalhoty. Jenom kalhoty! A zatraceně mu to seklo. Když jsem si uvědomila na co myslím dala jsem si facku. Ta asi upoutala Nejiho pozornost.
„Hinato co ty tady?“
„Eh j-já? No já to, no já tady sedí a, a dívám se.“
'Na tebe.' dodala jsem v duchu a pak následovala další facka.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se a sedl si vedle mě.
„J-jasně proč bych nebyla?“
„No já nevím. Možná proto, že se bezdůvodně fackuješ?“
'Che kdyby bezdůvodně.' proletělo mi hlavou.
„Ee no ono to není bezdůvodný.“
„Není?“
Zakroutila jsem hlavou.
„Tak proč teda?“
'To kvůli tobě ty baka.'
„Radši se neptej.“
Nechápavě se na mě podíval, ale přikývl.
„Tak fajn.“ řekl a zadíval se do krbu.
Seděla jsem a sjížděla jsem ho pohledem. 'On fakt nevypadá nejhůř. Dokonce mu to sekne. Bože to jsem se zabouchla do vlastního bratrance nebo co?! Asi mi už hráblo, jinak nevím proč na něj takhle vejrám.' A neustále jsem na něj koukala. 'Vždyť já ho nemůžu milovat. Miluju Naruta a né Nejiho. Ale když mu to ták sluší. Do háje Hinato vzpamatuj se! Nemysli ne něj! Mysli na Naruta! Copak jsi na něj dočista zapomněla? Nezapomněla, ale když já nevím co mám dělat. Neji je... on je... Je tvůj bratranec tak na něj už sakra přestaň čumět! Ale já...' Hádaly se ve mně mé vnitřní já. Zatřepala jsem hlavou a raději jsem se od něj otočila. Měla jsem pocit, že teď bych byla schopná čehokoliv...
„A Neji?“
„Hm...“
„Jak... jak jsi se tu měl?“
„Šlo to.“
„Aha.“
Jen jsme tak seděli a oba hleděli do ohně. Snažila jsem si v hlavě uspořádat myšlenky, jenže se mi to moc nevedlo.
„Hin.“
„Hm co?“
„Já, musím ti něco říct.“
„O co jde?“
„Víš, už je to delší dobu a já, já nevím jak ti to říct. Já, já jsem... Já jsem...“
„Ty jsi?“
„Já jsem se zamiloval.“
„V-vážně? A do koho? Znám ji?“
„Znáš a dost dobře.“
„Je to Sakura?“
„Cože?!“
„No jestli ta do které jsi se zamiloval je Sakura? Ale to asi není, přeci jen není tvůj typ co?“
„Eh ne není to Sakura.“
„Takže je to Tenten, že jo? Jak to že mě to hned nenapadlo.“
„Hin.“
„Co?“
„Není to Tenten.“
„Není? Tak kdo to teda je?“
'Vždyť to musí být Tenten, protože nikoho jiného hodně neznám. Jedině, že by to byla Hanabi? Ne to je blbost vždyť je to moje mladší sestra a pochybuju, že by se do ní zrovna Neji zamiloval. A co Ino? Ne není jeho typ, stejně jako Sakura.' Dívala jsem se na Nejiho a čekala na jeho odpověď.
„Hin jsi, jsi to ty.“ řekl a podíval se mi do očí „Ty jsi ta do které jsem se zamiloval.“
„J-já? Ale vždyť jsi můj bratranec a-a to prostě nejde abys se do mě zam-“
Dál už jsem to nedořekla. Políbil byl mě. Zůstala jsem se šokovaně sedět, ale nemůžu říct, že by mi to vadilo. 'Přece jen ho miluju.' pomyslela jsem si a polibek jsem mu oplatila.
„Hin.“ odtáhl se ode mne.
„Hin jsi si jistá tím co jsi udělala?“
„Cože?“
„No myslím ten polibek.“
„Ten kdo mě políbil jsi byl ty a já ti ho jen oplatila, protože...“
„Protože?“
„Protože tě miluju.“ zašeptala jsem a dlouze jsem ho políbila.
„Počkej,“ odtáhl se „myslíš to vážně?“
„Chceš důkaz?“
„Hm jo.“
„Ok.“
Vstala jsem.
„Někam jdeš?“
„Jo a ty jdeš se mnou.“
„A kam?“
„Uvidíš.“ řekla jsem a tajemně se usmála.
Odvedla jsem ho do svého pokoje a následně zamkla dveře.
„Chtěl si důkaz že? Máš ho mít.“
Usmál se. Políbila jsem ho a... zbytek si nechám pro sebe.