manga_preview
Boruto TBV 09

Ona to věděla

Svůj osud si nevybíráme.
Můžeme se na něm částečně podílet, to ano – stane se z nás ninja, obyčejný dělník, matka v domácnosti, zloděj nebo lékař? To je na nás.
Ale kdy zemřeme? Kdo ukončí náš život zrovna ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že jsme na té jediné správné cestě, že bychom mohli něčeho dosáhnout a ukázat světu, čeho jsme schopni?
To čeká opravdu málokdo.
A ani ten se s tím nechce vyrovnat.
Ale musí – stejně jako já teď. Vidím svoje mrtvé tělo, své plačící příbuzné... chci blíž, ale nemohu. Naopak, něco mne táhne pořád dál a dál, pryč. Jako kdyby se snažil přestřihnout imaginární pupeční šňůru, kterou je mé tělo připoutané k tomu, co ze mě zbylo – pouhé vědomí, nebo snad duše...?
Na tom stejně nezáleží. Už je dávno po všem.
Zmocňuje se mě podivná apatie.
Jsem tu a zároveň nejsem.
Bytí a nebytí.
To je ono. Moje tělesná schránka sem, do tohoto světa, patří, ale já už ne. A tak čekám.
Přijde si pro mě někdo?

***

„Máš všechno, Iki-chan?“
„Jistě, sensei,“ pousmála se dívka.
„Neměla byste být tak starostlivá. Jste přece ninja...“
„To vím, Iki, samozřejmě, že to vím... ale ty asi také tušíš, proč-“
„Přišla jste o dítě. Nechci být krutá, jenže to se v tomhle světě stává. Nesnažte se mě mít jako náhradu, jako vlastní... protože pak pocítíte jen další bolest.“ Jemný úsměv vystřídala vážná tvář. Starší žena se zasmála.
„Iki-san... Iki-chan, mě poučovat nemusíš. Máš rodinu, rodiče, kteří ti věnují svou péči a lásku... je to ode mě sobecké, že se k tobě chovám jako k vlastní dceři, když mé vlastní dítě zemřelo... sice hrdinskou smrtí při obraně vesnice, ale je mrtvé a jako jeho vlastní matce mi vždy záleželo jen na jeho bezpečí a štěstí, ne na skutcích, které vykonalo... ale taková já jsem... proto mi, prosím, dovol mít o tebe starost.“
„Jak chcete. Ale nezapomeňte, že já jsem taky ninja.“
„Toho jsem si moc dobře vědoma,“ zavřela světlovlasá žena oči a lehce kývla hlavou směrem ke dveřím.
„Budu opatrná... kaa-san,“ zašeptala dívka a tiše vyklouzla ven z budovy.

Její mise zněla poměrně jednoduše – prostě se dostat přes jistá území a spojit se se svým týmem, který už v dané lokalitě pomáhal vesničanům. Jediným problémem měly být začínající nepokoje v místech, kudy měla Iki při své cestě projít. Obcházením by ztratila příliš času, a tak se – i přes jistá rizika – nakonec rozhodla riskovat.
Co na tom; koneckonců to mohla být taková její neoficiální zkouška dospělosti.
Alespoň tedy duševní – vždyť jí bylo teprve jedenáct. Tak to často říkala Shibetsu-sensei. Iki měla často pocit, že to se svojí starostí o ni opravdu přehání. Nechápala, proč si vybrala zrovna ji – v týmu přece měla další dvě dívky – ale jako jedna z možností ji napadlo to, že mohla být podobná její mrtvé dceři. To společně s jejím rozhodnutím stát se kunoichi pak muselo Shibetsu-sensei připomenout vlastní dítě... pravděpodobně proto ji přijala do svého týmu, mluvila s ní jako se členem rodiny a pokaždé, když byl jejich tým na misi v nějaké vzdálené zemi, lidé u nich odhadovali příbuzenský vztah.
Ale tak to nebylo... Iki se přesto smířila s tím, že v té ženě vyvolává mateřské instinkty nebo něco s tím srovnatelné. Občas jí sice míra péče, která jí byla věnována, téměř lezla na nervy, ale smířila se s tím. Její vlastní rodina se o ni nijak moc nezajímala, a tak svou 'náhradní' matku přijala.
Co se týkalo ostatních členů týmu, Shibetsu-sensei je nijak nezanedbávala, ale zároveň se nesnažila si s nimi vybudovat nějaký pevnější vztah. Jako kdyby vše rozdělovala na Iki a ty ostatní.
Iki jí to nevyčítala.

Běžela celý den a k večeru už se cítila poměrně unavená. Protože cestovala přes téměř polovinu Země Ohně sama a neměla nikoho, kdo by s ní držel hlídku, rozhodla se přespat v první vesnici, na kterou narazí.
Ale to byla chyba.
Obyvatelé oněch znepřátelených území totiž byli – ve chvílích, kdy si zrovna neprojevovali nenávist a nebyli viditelně rozděleni na dva nebo více táborů – neodlišitelní od lidí, kteří chtěli žít normálním, klidným životem.
Mimo jiné o nich kolovaly různé fámy, potvrzené i nepotvrzené – třeba že nenávidí ninji, kteří se jim – podle jejich vlastních slov – pletou do sporů, kteří si chtějí vyřídit oni sami a žádní jiní lidé nemají právo se do jejich záležitostí plést. Dalo by se to přirovnat k rodičům, kteří se zlobí na své děti, že se hádají, i když dělají přesně to samé. A možná jsou ještě horší.

Iki se zastavila těsně přede dveřmi domu, který byl těsně na okraji vesnice a přemýšlela, jestli je dobré zaklepat zrovna tady, jestli nemá jít dál... zaháněla pochybnosti. Má věřit bezbarvým?
Zavrtěla nad tím hlavou a její ruka jakoby sama od sebe jemně uděřila do dvěří.
Poprvé.
Podruhé.
Potřetí.
Zevnitř se ozval smích a kroky, jak se někdo vydal ke dvěřím. Jen o chvilku později onen člověk otevřel a na Iki se upřel pár hnědých očí.
„Kdo seš a co chceš?“ ušklíbl se vysoký, hubený mladík posměšně. Byl lehce cítit alkoholem.
„Ninja. Chtěla bych požádat o nocleh a trochu jídla, prosím,“ pokusila se Iki co nejuctivěji uklonit, byť jí to v blízkosti člověka, od kterého nevěděla, co může čekat, činilo menší potíže.
„Ninja, jó? Tak to vítej,“ poodstoupil a pokusil se o něco, co mělo pravděpodobně představovat pukrle.
„Děkuji mnohokrát,“ uklonila se ještě jednou a nejistě vešla dovnitř. Tam bylo kolem velkého stolu usazeno několik – zjevně také lehce přiopilých – lidí, pravděpodobně přátel mladíka, který jí přišel otevřít. Nelíbilo se jí, že bude jíst a spát ve společnosti někoho takového, ale co jí zbývalo – odejít v takovou chvíli, když už byla přijata, by bylo hloupé.
„Heh, promiňte, slečno, u stolu už je plno, sníte si to na zemi nebo mám přinýst nějakej polštář?“ přišel k ní hostitel s miskou rýže.
„V pořádku, děkuji,“ pousmála se Iki a i s jídlem se posadila na tatami. Necítila se moc dobře. Sice byla ninja, ale... ne, nebude to řešit. Ten člověk se jí rozhodl pomoci, a tak by ho neměla odsuzovat.
„Tady máš ještě vodu,“ podal jí mladík porcelánový šálek. Tehdy její pochyby konečně opadly, ale to se jí stalo osudným.

Co nejzpůsobněji vedle sebe položila prázdnou misku a z posledních sil se snažila bojovat s únavou. Toho si hostitel naštěstí všiml a přišel k ní.
„Slečno, ve vedlejší místnosti máte nachystanou postel pro hosty. Doufám, že se dobře vyspíte a ráno budete moct v pořádku vyrazit na další cestu!“ usmál se tak upřímně, že mu i přes hlodající pochybnosti uvěřila. Vstala, rozloučila se s lidmi u stolu a odsunula dveře, na které mladík ukázal. Potmě došla k posteli a jak byla, si na ni unaveně lehla. Bez obav, bez podezření.
Netušila, že zatímco ona doufá, že se nejpozději kolem poledne dalšího dne setká se svým týmem, ve vedlejší místnosti se chystá vzpoura...

„Tak co, spí, Zoku?“
„Jo, právě jsem to zkontroloval. Sice je škoda, že to musíme udělat zrovna tak hezký holce,“ několik lidí se zachechtalo nad jeho sklony k sukničkářství a náklonnosti k dívkám každého věku,“ ale je to jedinej ninja, kterýho jsme schopný přeprat. Další šance už nemusí bejt... prostě a jednoduše – uděláme to?!“ zeptal se vyzývavě.
Odpovědí mu byly nadšené, krvelačné i smířené tváře – tak jako tak, všichni souhlasili.
„Seš si jistej, že ta droga v pití je pro ni dostatečná?“
„Určitě – bude tak zblblá, že si možná ani nevšimne, že se s ní něco děje.“
„Jdem na to.“

Půl tuctu lidí se s křikem nahrnulo do místnosti, kde Iki spala. Než se vůbec probrala a stihla se zorientovat, už jí v pevném sevření drželi tři nejsilnější členové skupiny. Nechápavě mrkala, obraz se jí neustále rozostřoval a připadala si strašně unavená a pomalá.
„Tak ninjo – je nám strašně sice líto, že to musíme udělat, ale taková je realita – ninjové z tý tvý Konohy a dalších vesnic nám pořád něco nakazujou. Sami maj problémy se svejma vlastníma válkama, kvůli kterejm umírá spoustu civilistů, ale aby si ne-ninjovský vesnice něco vyříkaly mezi sebou? To ne, ty na to přece nemaj právo, že? Už nevíme, jak se bránit, a tak jsme se holt rozhodli to Konoze oplatit stejnou mincí!“ zasmál se Zoku a z Ikina pozdra na zbraně vyndal kunai.
„Soráč, holka, ale tohle je realita – tohle je válka!“ křikl téměř omluvně a vzápětí kunoichi vrazil zbraň do břicha. Dívka se jakoby probrala z tranzu, pokusila se v křeči vyškubnout z pevného sevření tří mužů, ale nemělo to žádný účinek. Skelný pohled upřela na velkou, krvácející ránu ve svém trupu. Neměla ani sílu křičet. A s přibývajícími ranami její odpor ještě zeslábl. Nakonec její paže ochably úplně, a z úst jí vyklouzla poslední věta:
„... že já blbá radši nepřespala v lese... pozdravujte okaa-san, prosím...“
Domem se rozlehl pološílený smích.
„Takže teď ji pošleme do tý její vesnice, Zoku? I s věnovánim a tak?“
„Jasně! Přesně podle plánu! Ať si ninjové nemyslej, že budou jen tak zabíjet civilisty! Ať si nemyslej, že za nás budou rozhodovat!“
Ozval se souhlasný křik a jeden ze vzbouřenců začal Iki pomalu zamotávat do látky, ve které měla být doručena zpět – do Konohy.

Ranní, ještě se probírající vesnicí se začal šířit nepokoj. Mnoho lidí se sbíhalo u hlavní brány a snad ještě víc lidí si o tom jen povídalo a překrucovalo skutečnost do něčeho úplně jiného.
„Co se děje? Co se děje?!“
„Shibetsu-senpai... to byste radši neměla vidět...“
Oslovená Iruku rázně odstrčila a naskytl se jí pohled na mrtvé a znetvořené tělo její žačky.
„Ne!“ klesla k na kolena. Do očí se jí vehnaly slzy a ještě předtím, než k Iki znovu sklonila pohled, zahlédla její matku... tu hloupou, ignorantskou husu, která svojí dceři nedávala ani minimum péče, kterou si zasloužila... kterou by jí ona, Shibetsu Aiko, byla schopna dát...
„Pravděpodobně se stala obětí vzbouřenců, kteří už nějakou tu dobu dělají dusno... někoho tam, proboha, pošlete!“ rozčiloval se nějaký muž.
„Přesně tak... chudinka... to, co se jí stalo, je strašné – ještě k tomu od lidí, kteří vlastně byli pod její ochranou!“ souhlasil s ním někdo další.
Aiko je neznala. Věděla, že oni o Iki nic netušili. Nic netušili o její Iki, milé, tiché, přesto bystré, všímavé a chytré. Dívce, která se tak podobala její mrtvé dceři... dívce, kterou brala jako vlastní. Ne, nikdo to nechápal. Nikdo to nebral tak, jako ona.

Na Ikině oblečení bylo její vlastní krví napsáno „Vše bude v pořádku, mami“. Přihlížející to brali jako nechutný vtip vzbouřenců, Ikinu matku to dohnalo k ještě hlasitějšímu a pronikavějšímu pláči, ale jen Shibetsu chápala pravý význam těch slov.
Opravdu ji neměla brát jako náhradu za dceru...
„Arigatou,“ obrátila pohled k nebi... snad jen náhodou na místo, kde byla Iki... nebo spíše její duše.
„Neděkujte mi, Shibetsu-sensei... okaa-san,“ usmála se dívka.
A pak to konečně začalo. Už necítila nic, co by jí vázalo k zemi... už vše splnila.
Zmizela.

Poznámky: 

No... dalo by se to chápat jako taková návratovka. Vím, je poněkud... rozpačitá, ale to bude tím, že jsem dlouho nepsala (známe... škola + Vánoce + X dalších věcí...). No, ale nakonec to tu je. Snad se vám to alespoň trochu líbilo a ta myšlenka tam není narvaná moc křečovitě. Hlavní hrdinku jsem chtěla udělat sympatickou a byl tu pokus o ne-černobílost... je jen na vás a vaší kritice, jestli se mi to povedlo, či ne.
Jména tu mají určitý význam, ale ne že by to bylo něco extra symbolického... možná pak dodám významy.
(Nešetřit konstruktivní kritikou, prosím!)

4.6
Průměr: 4.6 (5 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Hatake Sawako
Vložil Hatake Sawako, Út, 2010-12-14 00:14 | Ninja už: 5021 dní, Příspěvků: 143 | Autor je: Prostý občan

Myslím, že už všechno bylo řečeno:) Tak jen gratuluju k návratu a ..kdyby jsi náhodou zapochybovala - ty na to opravdu máš Smiling
Je to zvláštní ... sledovat tvojí tvorbu... jednou přijdeš s něčím geniálním a božsky napsaným, že si zakážu sahat na klávesnici s vědomím, že moje tvorba smrdí, protože to prostě nemá konkurenci a někdy k tobě přijde nápad a ty nevíš, jestli mu uvařit čaj, nebo kafe, povídat si o počasí, a co, múzo, třeba by ti slušela červená, já fakt nevím...
jako konstantní jednotku bych viděla krásné nápady a to zpracování... však se jednou s fantazií domluvíte, kdy se ti to hodí:)
Už jsi toho napsala hodně na to, aby sis získala ten složitý cit pro to, co se ti povedlo víc a co mín...využij toho:)
..no...tak ..asi všechno:)

"below courage there's nothing"
/Hatake Kakashi/
Svými sufixy úctu neskládám sobě, ale bytostem, které mě změnily...protože - my vždycky měníme člověka k obrazu svému.Smiling

Obrázek uživatele akai
Vložil akai, Po, 2010-12-13 23:13 | Ninja už: 5676 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Asumův zapalovač

Zase jsem zopakovala svoji obvyklou chybu a přečetla si komentáře dříve, než samotnou povídku. Na druhou stranu jsem díky tomu zjistila, že ti nic moc nového neřeknu, ale aspoň přidám svoje slova.
Možná je to více i mnou, ale prostě jedenáctiletá dívka... nevím jestli je to tím, že se snažím přemýšlet o ninjích jako o lidech - asi ano - ale i mě, stejně jako říkají komentáře pod tímto, připadala moc mladá na to, aby byla tak stará xD ( možná je to i tím, že pro mě jsou malé holyk strašně naivní a strašně ráda si s tím snažím vyhrávat. Což ovšem možná také nemusí být pravidlo, co?)
Jedna z velmi sympatických věcí naopak bylo používání pomlček, hlavně tedy na začátku. Také je to asi spíše mnou, ale to si nemůžu dopustit. Je to strašně příjemné a mě se to i díky tomu četlo ještě lépe Smiling
Ta poslední věta, co Iki řekla. Možná by vyzněla ještě líp u někoho staršího a mopžná taky ne... ale mě se líbila. Taková... upřímná? Asi Smiling
Celkově se mi to upřímně líbilo - přestože to asi není žádné vyjímečné dílo a napsala jsi i lepší věci Smiling

you wanetd it; chtěla jsi to… tak si sakra nestěžuj!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.

„What a world we live in, to see such unique idiots…?”

Obrázek uživatele Aki no sakka
Vložil Aki no sakka, Po, 2010-12-13 23:28 | Ninja už: 5412 dní, Příspěvků: 701 | Autor je: Prostý občan

Dobře, o věku tu už řeč byla, ale co - je mi teprv čtrnáct let a už mám strach ze stáří Laughing out loud Takže nějak automaticky obsazuju mladší postavy. Ale teď plánuju několik povídek se starším osazenstvem, takže se neboj Smiling
Jo, pomlčky, to já ráda Laughing out loud A když ne ony, tak středníky Laughing out loud Prostě miluju interpunkci, zjednodušuje mi dělení textu a jsem ráda, že to někdo ocení Smiling
Díky i tobě za komentář Smiling

(Já na té větě nic divného nevím... no co, asi jsem slepá xD)

Obrázek uživatele akai
Vložil akai, Čt, 2010-12-16 15:53 | Ninja už: 5676 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Asumův zapalovač

Tak nic xD Teď jsem si tu větu přečetla znovu a nic moc zvláštního na tom není xD Jenom se mi prostě nelíbilo vedle sebe slovo "rizik" a "riskovat" Smiling
(Na tu povídku se určitě podívám - přestože já se dívám na všechno, co zjistím, že je od tebe Laughing out loud)

you wanetd it; chtěla jsi to… tak si sakra nestěžuj!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.

„What a world we live in, to see such unique idiots…?”

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Po, 2010-12-13 22:18 | Ninja už: 5925 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Tak začnu. Netiiex má ve spoustě věcí pravdu. Doopravdy pokud z Konohy někoho připomínáš tak je to ona. Samoždřejmě pouze připomínáš, jsou tam určité velké a spousta malých rozdílů, ale přesto si toho všímám.
Takže taky mám problém s 11 lety (stejně jako u Nettiex a císařově příběhu jsem měl problém s její hlavní postavou, také jsem jí přidával tři-čtyři roky.) Problém je v tom, že se chová moc moudře na 11 let, nepřirozeně (ono i na 16 je to divný, ale to už jde...)
Zároveň taky dělá chyby. Což je u naivní dívenky docela pochopitelné. Ale nikdo takový by nebyl poslán na misi. Něco jiného je posílat na misi děti a něco jiného posílat na mise lidi co jí nemají šanci splnit. To první může vést i přes ztráty k výsledkům, to druhé znamená jen ztráty.
Nehledě na to, že chování té vesnice bylo tak pitomé až to bolí (jediné čeho tím mohli dosáhnout by byla pomsta Konohy.)
Pak bych nedával ty otázky na začátek. Čtenář je pokud to dobře npíšeš uvidí sám a pokud špatně tak to ty otázky nepozvednou.
Mám obecně pocit, že máš dobré nápady, fakt jo a občas se ti je podaří citlivě zakomponovat do děje. No a občas to (omlouvám se za necitelné přirovnání) působí jak vyvrhnutej vorvaň. Ono krásné, elegantní zvíře sebou plácá po pláži.
No když už za ním nepříjde moře, tak vždycky můžeš zvětšit příliv. Akorát je to trochu náročnější.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Aki no sakka
Vložil Aki no sakka, Po, 2010-12-13 23:13 | Ninja už: 5412 dní, Příspěvků: 701 | Autor je: Prostý občan

To je zvláštní, mně se zase zdá, že naše styly psaní jsou úplně odlišné Laughing out loud
Asi jsem zblblá dětskými filmy (nebo za to může Ježek z Festivalu Francouzských Filmů?), prostě ráda tvořím malé děti, které do světa vypouštějí moudra jak šedesátileté babičky. Asi s tím něco budu muset udělat Laughing out loud
Pitomé jednání vesnice bylo pravděpodobně způsobeno pokusem o myšlenku... nebo já nevím... logika a já, to nejde dohromady. Bohužel.
To přirovnání mě docela pobavilo Laughing out loud A ano, asi je to pravda. Zatím se tam chudák plácá a žádnej příliv nepřichází...

Díky moc za komentář a kritiku Smiling Pomohla mi, takže to snad bude příště lepší Smiling

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Po, 2010-12-13 23:41 | Ninja už: 5925 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Hmm ono to není podobnost současné Aki a současné Nettiex, ale Nettiex když jí bylo tolik co tobě.
Navíc máš výhodu netrpíš syndromem LaN, protože ten je součást akorát starší generace spisovatelů.
Hele ale věř mi že takovej vorvaň plácající se na pláži připoutá víc pozornosti než sebekrásnější hrad z písku.
Navíc moře už několikrát bylo, proto tak říkám že když není moře (což občas je) tak si ho musíš přinést.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Aki no sakka
Vložil Aki no sakka, Út, 2010-12-14 00:11 | Ninja už: 5412 dní, Příspěvků: 701 | Autor je: Prostý občan

Děkuji za vysvětlení, mně to bylo hned divné Laughing out loud
Nějak nevím, co si pod "LaN" představit... (znám akorát fenomén Mary Sue, kterému se snažím vyhnout).
To právě nevím, jestli být ráda, protože dneska už přitáhne pozornost kdeco...
Tak jo, vezmu si to k srdci a budu se dál snažit. Možná mi vlivem globální oteplování to moře přijde nakonec samo Laughing out loud

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Út, 2010-12-14 00:19 | Ninja už: 5925 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Syndrom Loučení a Návratů, což je mimochodem Nettiexina nejčtenější a nejoblíbenější série (a rozhodně ne nejlepší) podle které ej to částečně pojmenované, neboť byla příčinou.
No a syndrom LaN je podle toho, že staří autoři se stovkama komentů u povídek (to byly časy) se nějak nemohli smířit s tím že nemají tolik komentů u dalších (které jsou přece lepší, nebo něco dělám špatně, už mě to tak nejde) a tak řekli, že končí. To vzbudilo vlnu zájmu, začli je přemlouvat a najednou se zase vyloupla trocha čtenářů. No a milý autor se vrátil. Za chvlíli ale přišel na to, že čtenářů je pořád málo (nebo spíše míň a míň) a znovu vyhlásil odchod. Atd...
Poatižených bylo mnoho. Někteří svůj poslední Odchod uskutečnili, několik málo jich zůstalo až do této doby.
Aneb termínus technikus konoží FF.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, Po, 2010-12-13 18:07 | Ninja už: 5926 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

Obrázek uživatele Aki no sakka
Vložil Aki no sakka, Po, 2010-12-13 23:02 | Ninja už: 5412 dní, Příspěvků: 701 | Autor je: Prostý občan

Co se věku týče, nějak se nedokážu rozhoupat k tomu, abych je dělala starší. Holt se asi ještě necítím na to, abych měla svě postavy starší, než jsem já sama xD Zároveň jsem taky chtěla, aby byla na takové úrovni, kdy by si ještě mohla dovolit dělat chyby (čímž to neomlouvám, že...).
K emocím... asi jsem nějak emočně vyhaslá, otupělá, nebo z toho nechci udělat hollywoodský blivajz. Nebo... nevím, asi jsem tu povídku chtěla pojmout spíš lehce, s ironií, která patří k životu... nějak mi to nevyšlo xD
O nelogičnostech vím, ale co s nimi nadělám...
Já vím, je divná... celkově takové ty "výkyvové" povídky, když se zase jednou za několik měsíců snažím rozepsat, stojí za nic... Snad se to zas zlepší, dostala jsem psací období x)

Moc děkuji za komentář. Byl upřímný, kritika, kterou potřebuji, tam také byla... takže opravdu moc díky, pmohlo mi to Smiling