Jednorázovka

Sasuke klečel na prahu potemnělé místnosti a s hrůzou hleděl na zhroucené formy dvou bezvládných těl, rýsující se v šeru před ním. Bylo ticho. Proč bylo takové ticho? A klid. Nikde ani náznak pohybu. Jen rýhami v dřevěné podlaze se pomalu rozlévala hustá tmavá kapalina. Uprostřed místnosti ležela upuštěná katana. Na jejím lesklém ostří, tečkovaném krví, se odrážel bledý svit měsíce.

Bol to ničivý výbuch. Ničivejší nikdy v živote nevidela. Zničil všetko naokolo a bol by ju zabil, nebyť posledným zvyškom jej nevídanej schopnosti regenerácie. Odkrývajúc si tvár, jej zrak nedovolil vidieť nič viac, okrem prachu a hliny vznášajúcej sa navôkol. Slabé dunenie v diaľke značilo, že sa z onej explózie niekde valia kamene do údolia. Sú v poriadku?

Naruto nerad četl. Už od akademie se této činnosti věnoval pouze v nejvyšší nouzi a s největším sebezapřením. Knihy na něj byly šíleně tlusté, na ty prostě neměl čas. V časopisech psali samé blbosti o vaření, make-upu a vyvážení popelnic a jediná publikace, o kterou kdy jako mladý stál, se mu do ruky bohužel nikdy nedostala. Vnímal to teď jako promarněnou příležitost změnit na literaturu názor, ale co už.

Seděla jsem za mřížemi a dívala se do matně osvětlené chodby. Nikdo po ní nešel. Dusivé ticho mi lezlo až do morku kostí. Slyšela jsem každý tep svého srdce, každý nádech a výdech, každou myšlenku. Kdybych věděla to, co vím teď, kdyby mi to někdo řekl, nemusela jsem tu sedět. Vyšetřovací stanice v Konoze byla nechvalně proslulá. Věděla jsem, že půjdu pod ruce samotnému Ibikimu, ale nakonec jsem usoudila, že mi je to jedno. Můj život tímto skončil a už nezáleží na tom, co se mnou bude.

Jednou na podzim bylo v horkém Konožském onsenu zase živo. Pátá hokage se rozhodla přerušit denní rutinu a osvěžit své tělo i mysl. Vyšla z kanceláře, odbyla Shizune a vykračovala si to přímo k cíli.
"Tsunade!" uslyšela za sebou hlas.
"Co?" otočila se, aby se podívala na toho, kdo jí zdržuje od svých vysněných příštích chvilek.
"Tsunade, prosím, potřebovala bych něco probrat..." dál se nedostala.
"Sakuro, přece to nebudeme řešit tady," podívala se na ni úkosem.
"Je to, jak bych to řekla..."

Zvracala.
To by nebolo až také nezvyčajné keby, keby...
Kedy sa vlastne naposledy opila tak, že zvracala?
V ten deň, keď odišiel Jiraya na misiu. Sakra.
Čo ju popadlo, že ho aj tak zdržala a pili ďalej?
Mohlo by to znamenať, že... ?
Nemožné!

Miloval ten pocit. Průzračný dech mu šuměl v ústech a srdce se spíše dotýkalo jeho nitra, než by naň bušilo. Prameny světla se tříštily o vrcholky stromů v jemnou mlhu. Zelená čerň se jemně prodírala semknutými víčky a pableskovala ve tmě za očima. S jeho prsty si pohrávalo teplo kůry a drobné životy kolem něj nešeptaly ani nekřičely, ale tiché nebyly. Ve vlasech cítil vůni barev, jež se ve tmě přelévaly jedna v druhou. Kam vítr, tam chlad, zima se průběžně střídala s horkem.

„U všech do války nenasazených mladých bojovníků, to je nuda. Tohle mírový období mě snad zabije!

„Padají mi z očí!“
Řvala jsem a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy, které babička utírala svými drsnými palci, zatímco mi povzbudivě šeptala: „Vždyť se ti nic neděje, holčičko, to se ti jen zdá, jen se ti všechno zdá, Mito.“ Ale ten sen se další den vrátil a pozítří taky, popozítří a stále a stále. Padalo mi listí z očí a ostatní nechápali můj pláč zaviněný jeho odpornou křupavostí a nechutným hnědým zbarvením.
To listí bylo mrtvé, ksakru! Proč to nikdo neviděl?
Nezáleželo, že mi padá z očí.

„Ešte stále nás sleduje?“ sykol Naruto po mimovoľnom našliapnutí na zranenú nohu.
„Nechcem sa veľmi nápadne obzerať, ale myslím, že áno,“ odvetil Shikamaru.
„Počuj, Sasuke, je mi ľúto, že si sa musel zamiešať do tejto záležitosti práve teraz, keď si konečne prišiel navštíviť svoju rodinu,“ ospravedlňoval sa Naruto svojmu priateľovi odetému v kvetinovej yukate, ktorý ho podopieral.
„Hlavne sa snaž nezakrvácať šaty, čo mám na sebe, chcem ich vrátiť v pôvodnom stave,“ upozornil Sasuke.

Sasuke už byl unaven, ale na fotografovu výzvu se opět zatvářil co nejelegantněji a uhladil si poslední záhyb na kimonu se vzorem pivoňkových ratolestí. Bylo to už patnácté kimono, které měl toho večera na sobě, čekalo ho však ještě pět dalších z jarní kolekce. Nechápal, proč bylo focení domluveno až na tak pozdní hodinu, proč se konalo na ulici, a proč jsou ta kimona ženská, ale do reklamní strategie módního salonu Kusabana se nepletl. Koneckonců, kdyby se pletl, mohli by si ještě najít méně drzého modela.

Ztichlou školou zněla tichá ozvěna kroků. Kdosi v podvečerních hodinách narušoval posvátné ticho školy. Šel středem chodby, nepřibližoval se k oknům, aby ho nebylo tolik vidět. Přesto se nenamáhal více skrývat. Prošel až na konec budovy, vystoupal po schodech do vrchního patra a stanul před nenápadnými omšelými dveřmi. Nezaklepal, jemně stiskl kliku a potichu vstoupil dovnitř.

Nezavítala sem ani duše. Lidé odjakživa měli pocit, že hřbitov je místo posvátné mrtvým, zakázané živým. Přesto sem Tsunade ráda chodila, když si chtěla odpočinout. Mrtví totiž nekřičí, pouze vyčítají nebo utěšují. Podle toho, kdo je přišel navštívit. Její návštěvy byly zřídkakdy, volných dní za ta léta měla po málu. A když už sem přišla, mlčela a nechala své srdce tiše plakat za všechny padlé.
Tentokrát však nastal čas popovídat si se starým známým, kterého zanedbávala.

Únos Himawari

(Listová)
„Tak co, Shikadai, sudé nebo liché?“ zeptala se Chouchou.
„Ach bože, Chouchou, proč jsem vlastně s tím souhlasil, že si s tebou zahraju kostky, to je taková otrava,“ odfrkl si Shikadai.
„Radši bych pozoroval mraky a odpočíval,“ prohlásil.
„Hele, to tvoje pozorování mraků nás pak dovedlo do velkého průšvihu,“ řekla rychle.
„Co ti myslíš?“ zeptal se nechápavě.
„Ty si nevzpomínáš?“ řekla a hlavu si opřela o svoji ruku, pak se znuděně na něj podívala.

Oči mal otvorené. Bol si absolútne istý, že má oči otvorené. No napriek tomu nič nevidel. Bol v úplne zatemnenej miestnosti. Netušil kde, netušil ako sa sem dostal a jediný objekt, ktorý bol schopný identifikovať, bola konštrukcia, ku ktorej bol priviazaný. A ešte tu niekde boli hodiny. Počul ich tikot. Ako dlho tu už je? Koľko môže byť hodín?
7:21
To zazrel ako prvé, keď zrazu zablikala neónka. Hodiny viseli na stene akurát v takej vzdialenosti, že jasne videl na ciferník, napriek tomu, že jeho okuliare a ochranná čelenka ležali na stole pred ním.

Letní větřík radostně prolítával mezi stromy, skálami či si razil cestičku nad rozskotačenou vodou v potůčku. Chladil rozpálené líce z poledního vedra. Zdálo se to být idylické. Krásný den, a přesto sedící postavy u potoka neměly na tvářích úsměv, který by ladil k okolí, a v mysli bezstarostnost. Bylo to horší, nad čelem toho nejmladšího div nevisela bouřková mračna. To, co slyšel od dvou starších žen, se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo.

Na břehu řeky Naka seděli dva černovlasí chlapci, hleděli na vodní hladinu a házeli do ní kamínky. Starší se tvářil spokojeně, ale na mladším bylo vidět, že mu není do zpěvu.

„Vypadáš, že tě něco trápí, Itači. Stalo se něco?“
„Nic, jenom můj nadřízený se nešťastnou náhodou zranil a přenechal mi proto svoji zítřejší misi. A asi to nebude úplně jednoduchá mise, tak jsem z toho trochu nervózní.“
„Proč?“

[i]Kde jsi? Zmizel jsi? Všude je tma a já tě nevidím. Ztratila jsem tě z dohledu. Chybíš mi? Chybíš mi! Samota je jako smrt. Prázdná, temná a bez konce. Nedokážu ničím zaplnit propast, jež se zrodila v mé mysli. V mém srdci. Teď když nad tím přemýšlím, není rozdíl mezi myslí a srdcem, protože ztrátu nedokáži vysvětlit ani rozumem, ani zahnat palčivé pocity. Kam jsi zmizel? Je to daleko? Najdu tě? Setkáme se?

Byl na cestě skoro čtyři hodiny a už ho to štvalo. Počasí vládlo naštěstí dobré, ani horko ani zima. Lesy mu ubíhaly rychle, až se z lesů staly louky a z luk pusté traviny s všudypřítomným kamením. Utábořil se kousek od jeskyně, ovšem se však stačil ještě přesvědčit, že nikdo není doma. Klika pro něj. Nebyl. Oheň se neopovážil založit, pojedl jen skromně. Studené sendviče se salámem a proteinovou tyčinku pro energii. Zadíval se na mraky a kochal se jimi.