Střepy princezniných modrých srdcí

Nezavítala sem ani duše. Lidé odjakživa měli pocit, že hřbitov je místo posvátné mrtvým, zakázané živým. Přesto sem Tsunade ráda chodila, když si chtěla odpočinout. Mrtví totiž nekřičí, pouze vyčítají nebo utěšují. Podle toho, kdo je přišel navštívit. Její návštěvy byly zřídkakdy, volných dní za ta léta měla po málu. A když už sem přišla, mlčela a nechala své srdce tiše plakat za všechny padlé.
Tentokrát však nastal čas popovídat si se starým známým, kterého zanedbávala.
Pomalu se sunula po udržované pěšině, nohy jí každým krokem těžkly, žaludek skákal salta. Cítila se, jako před první Chuuninskou zkouškou. Nervózní. Pousmála se. Co by na to řekl? Být nervózní z toho, že si jde popovídat s kusem chladného mramoru, to by mu připadalo směšné. Alespoň takhle to tvrdil mozek, avšak srdce našeptávalo úplně něco jiného.
Jemný vánek si pohrával se sukní jejích šatů, jako by ji uklidňoval; Všechno dobře dopadne.
Ráno se rozhodovala mezi jejím běžným, praktickým oděvem a černými šaty. Nebylo od věci využívat na pohřbech černou. Značila mimo jiné nesmrtelnost. I tak se dá vyjádřit nevyřčené; Nezapomeneme. Nositeli této barvy měla zajistit emoční stabilitu. Jestli to fungovalo? To Tsunade nevěděla. Nakonec však zvolila úplně jinak. Proto teď měla šaty bílé, jež byla nositelkou smutku a smrti. Jak lépe vyjádřit zármutek nad smrtí milované osoby, aniž byste promluvili byť jediné slovo?
Symboly, těch si tu všichni cenili.
Došla pod rozložitý strom, schovala se před stínem. Co na tom, že nebyla přímo u jeho hrobu? Uslyší ji tak jako tak. Stejně jako ostatní. Ale ti budou ze zdvořilosti mlčet.
Sedla si, natáhla nohy před sebe a zády se opřela o široký kmen. Hrubá kůra ji nenuceně škrábla do zad. Povzdychla si a vzhlédla do koruny. Na to, že byl listopad, bylo nezvykle teplo a hezky. V koruně stromu se statečně držela spousta listů a vytvářela paletu ohnivých barev.
Mlčela, přemýšlela, jak by měla začít.
Vánek jí jemně pocuchal vlasy.
Nadechla se, chtěla promluvit, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Na druhý pokus ze sebe vydala pár přiškrcených hlásek, knedlík v krku rostl, téměř se dusila. Povzdechla si, frustrovaně prohrábla vlasy. Jak se má z toho všeho vypovídat, když tu chce brečet jak malá holka?! Praštila pěstí do země.
První slza, druhá, třetí, čtvrtá. Nepokrytě plakala, možná to opravdu potřebovala. Párek sýkorek přestal trylkovat a stáhl se do ústraní.
Popotáhla a otřela si rukávem slzy z tváře. Knedlík zmizel, slzy rozpustily veškerou nervozitu. Rozpovídala se, šeptem sdělovala Větru slova, který je k němu zanese.
Výročí.
Data, která jsou pro nás tak důležitá. A přeci je nesnáším, pro mě neznamenají nic dobrého. Jen neskutečný žal a zmatek v srdci. Víš, Jiraiyo, měla bych se ti omluvit, že jsem se tu ještě ani jednou nezastavila. Cítím se kvůli tomu příšerně… Jenže věřím, pevně věřím, že bys mi to nezazlíval. Sám víš, jak je válka příšerná. Krade čas, životy a štěstí. Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že tvé tělo nikdy nenašli. Že ho tak nikdo nedokázal zneužít. Ani Nawakiho. Stačil Dan… I když… Možná to tak mělo být. Říct si pořádné sbohem, konečně se pohnout z místa. A uvědomit si, že ještě s někým jsem se pořádně nerozloučila. S tebou.
Děkuji.
Děkuji za všechno, co jsi pro mě udělal, cos pro mě vytrpěl. Sdílel jsi mou radost, utěšoval můj žal a vždy tu pro mě byl. Věřil jsi mi, když já pochybovala.
Jako pravý přítel.
Lhala bych, kdybych ti teď řekla, že jsem si neuvědomovala, jak moc pro mě tvé srdce krvácí. Strašně mě mrzí, že zrovna ty jsi propadl jednostranné lásce. Že ses zamiloval do ženy, která dala srdce jinému. Bylo pár nocí, kdy jsem šílela nad představami „kdyby“, ptala se sama sebe, co by bylo jinak. Jenže mé ospravedlnění by tím nic nezměnilo, vše by zůstalo při starém… Oba zamilovaní, oba nešťastní. Takže se ti zbaběle omlouvám až teď. Kdy se nezmění nic, ale zároveň všechno. Protože mám pocit, že mé srdce to vyžaduje.
Promiň.
Promiň, že jsem ti tolikrát řekla, abys počkal. Až jsem tě nakonec odmítla definitivně. Promiň, promiň, promiň.
Tohle je věc, která se nedá odpustit a přesto… Přesto jsi zůstal. Protože jsi věděl, že tě potřebuji. Kdo byl sobečtější, ty, nebo já?
Přesto musím říct, že ten náš bláznivý, toxický vztah stál za to. Hádali jsme se spolu, smáli se, bylo nám spolu dobře. Věřil bys mi, kdybych ti teď pověděla, že jsem párkrát uvažovala nad tím, že ti řeknu ano? No, věř tomu nebo ne, přemýšlela. Ale když jsem se pak podívala do těch tvých očí plných zklamání, vycouvala jsem z toho. Jen bych nám tím ublížila ještě víc.
Nebo možná taky ne, ale měla jsem strach. Já, jeden z legendárních Sanninů, jsem se bála takové banality.
Někdy se věci nezmění ani s tím největším nebezpečím. Kolikrát jsem tě prosila, abys bezhlavě nikam neodcházel? A přece… Stejně jsi navzdory tomu odešel s vizí za ideály jiných. Ty ideály byly i naše, jenom jsme je asi nedokázali uchopit, dokud jsme nepotkali ty správné osoby. Nevěřím v osud, ten si určujeme sami. Ale věřím v životní stezku, která nám pomáhá život utvářet, vede nás tak, abychom potkali ty, které máme potkat. Vede nás ke změně. Bohužel nám neurčí, kdy se s daným člověkem máme rozloučit. To už je jen a jen na nás.
Mrzí mě, že jsme se my dva rozloučili tak brzo. I když já tvou ruku nedokázala pustit dodnes. Jenže musím, Jiraiyo, jinak to nejde. Jinak se pořád budu ohlížet na minulost a nebudu žít v přítomnosti, která si vyžaduje mou absolutní pozornost.
Jsem ti neskonale vděčná, že jsi to se mnou vydržel.
Promiň.
Děkuji.
Sbohem.
„Ruce si podáme za řekou Styx.“
Jediná slova vyřčená nahlas. Jenže Tsunade věděla, že Jiraiya slyšel všechno. Protože mrtví nás poslouchají, slyší i slova nevyřčená. A zdvořile mlčí, protože patří Minulosti, kdežto živí patří Přítomnosti.
Tsunade se zvedla, na efekt si oprášila sukni bílých šatů a zvedla květinu, kterou měla položenou vedle sebe. Byl trochu povadlá, ale sušená květina jí připadala dost nevhodná. Hlavně Jiraiya zbožňoval pomíjivou krásu, a to květiny byly.
Stačilo pár kroků zpátky, aby byla tam, kde vlastně měla být celou dobu. Bílý mramor s jeho jménem nepřístupně trčel ze země, sliboval uchování tajemství. Tsunade se chvíli dívala na vyryté jméno, oříškové oči zeskelnatěly, ale slza nepadla. S pousmáním položila květinu k náhrobku, bez dalších slov se otočila a nechala minulost za sebou.
Sýkorky znovu začaly trylkovat, vánek počechral modré okvětní lístky.
Tsunade Jiraiyovi darovala hortenzii, květinu, která vydá za tisíc slov.