Jednorázovka

Asi se všichni pomátli. Svět kolem jsem nepoznával, všude jen zmatek, spousta barev, televizních obrazovek a plakátů.

Pomalými kroky se loudal k místní samoobsluze, která měla otevřeno non stop. Už z dálky viděl statnou postavu opírající se o osvětlenou výlohu. Byl rád, že v tom nebyl sám.
„Ahoj, Choji,“ pozdravil, když konečně došel ke dveřím samoobsluhy.
„Zdar, Shikamaru. Netváříš se zrovna vesele, co se stalo?“ usmál se Choji a rozbalil pytlík brambůrků. Než si vzal sám, nabídl Shikamarovi.
„Co myslíš? Popadla ji chuť na párky s tatarkou, tak jsem musel jít.“
„Karui zas chtěla brambůrky s nutellou.“

Udělal poslední dva skoky a posadil se na nejvyšším stupínku. Rozhlédl se po třídě. Toto byl jejich první den a jeho taky. Nevěděl, co čekat, jediné čím si byl jistý, byl fakt, že se do nich pokusí vtlouct veškeré své zkušenosti. Nesedělo jich tu moc, za jeho studia se zdály třídy početnější, ale v té době také hrozila válka. Teď už to nebylo tak nutné, ale i přes to se tu shromáždilo několik nadšenců. Když budou hodně dobří, budou pracovat s těmi nejlepšími a vyslouží si respekt a obdiv.

Někdy se cesta různě klikatí, ohýbá a mění, vznáší nad kapradinami a usíná pod kamením, abyste nakonec zjistili, že žádná taková cesta
(žádný cíl)
…není.
Shikaku si tuto myšlenku připustil až ve chvíli, kdy narazil na ty zatracené ocelové dveře, které se nemínily byť jen o píď posunout, natož otevřít - a za svými zády ucítil pohyb kohosi těžkého.
Připustil si ji až ve chvíli, kdy narazil na konec.

Cink.

[center]Krev. Je všude.

5:59
Toto hlásil oficiálně můj budík – Ještě skoro za tmy, den se začal zkracovat kvůli období pouštních bouří. To byla naše zima. – ve tvaru loutky Karasu, který jsem měl nastavený přesně na šestou, abych nezaspal na svůj přelomový den. Den, kdy budu schopen naučit novou generaci něco užitečného a snad, aby se poučili ze starých chyb a nedělali nové, ještě strašnější…
Uvidíme, co nám budoucnost přinese. Zaměřil jsem se proto na nadcházející den.

I když byl nervózní, tak se usmíval. Měl radost a těšil se jako malé dítě, jako kdyby on sám měl jít a poprvé usednout do lavice, jako před lety.
Počasí mu moc nepřálo, hustě pršelo, ale ani to mu nezkazilo náladu. Před odchodem si přes sebe hodil pršiplášť. Vykročil pravou nohou pro štěstí a zamířil k akademii.
Dorazil brzy. Ve sborovně už bylo živo. Na poslední chvíli se řešily resty, tiskly se papíry, ale hlavně se povídalo a smálo se.
„Tak tady ho máme!“ zvolal Mizuki.
„Tak tady jsem,“ usmál se Iruka.

Sedím s hlavou vztýčenou smerom k nebu
Mysliac na teba, na tvoju tvár
Cítiac sa ako stroskotanec, čo pláva k brehu
Iba jeden dotyk tvojich pier by som si prial

Iba raz dotknúť sa tej jemnej tváre
Hľadieť ti do krásnych očí
Naposledy položiť svoju ruku do tvojej dlane
A posledný krát to skúsiť, do toho neskutočného sna vkročiť

Premýšľajúc nad tebou pozorujem hviezdy
Však viem, že pri tebe prestávajú žiariť
Tak ako molekuly i my dvaja tvoríme väzby
Už sa nedokážem pred tebou viac radostne tváriť.

Ťažko sa jej v noci spalo a bolo to na nej trocha poznať, hoci sa snažila obsluhovať zákazníkov s rovnako milým úsmevom ako zvyčajne. K čomu sa to len nechala nahovoriť. Teda nahovoriť. V skutočnosti ju nikto nepresviedčal. Bola to ona, ktorá sa vyzvedala Iruku na prípravy ďalšieho školského roka a keď prezradil, že tentoraz prvý krát otvoria triedy aj pre neúspešných absolventov, no stále nemajú vyriešené navýšenie počtu učiteľov, bola to ona, kto sa na prekvapenie všetkých prítomných ponúkla, že by miesto učiteľa prijala.

Toto je příběh o největší záhadě všech záhad. O záhadě, která nás jistě trápí celou dobu trvání příběhu o Narutovi. Co tak strašného se muselo stát, že ten rok vyšli akademii pouze tři genini. Co se stalo s těmi ostatními? Co tak hrozného se muselo stát, že se do konce probojovali jen oni. Slyšte příběh z toho osudného dne, kdy Konoha přišla o možnost v tomto roce vychovat další generaci ninjů. Příběh o nejhorším dni mladých shinobi.

Kosuke se mu podívala přímo do tváře a třikrát s ním zatřepala. Stará žena poté otevřela ústa, předvedla zbytek svých zubů a chraplavým hlasem pobídla chlapce k probuzení.
„Vstávej, drahý Orochimarku, dnes je tvůj velký den.“
Velký den. Chlapec se v posteli narovnal a rukama si protřel rozespalé oči. Žena mezitím vstala a začala mu chystat ze skříně oblečení. Dlouhé kimono se vzorem květin provedených ve fialové barvě. Pche, to beztak měl ještě po ní. Ale fialová se mu líbila, tak proč ne.

[i]Inojin si mlhavě pamatoval svého úplně prvního prvního září. Snové ranní světlo, malé lavice, rozvrzané židličky, děti v barevných šatech. Kdosi mu říká kam jít a kdosi další se na něco ptá. Ale Inojin neposlouchá, jenom tiše hledí na lavici před sebou, a tak se vrací domů s nálepkami "nudný" a "holka", protože má roztomile kulaté tvářičky a culík.

„Iruko-chan! Iruko-chan!,“ volala na mě máma, „vstávej!“
„To už je tolik?“ odpověděl jsem rozespale.
„Radši dnes vstaň dříve, Iru-chan!“
„Tak dobře…“ Pomalu jsem se posadil na posteli a promnul si slepené oči. Můj pohled sklouzl ke kalendáři, kde se v levém horním rohu nacházel červený křížek. Dnes je prvního září! Úplně mi to vypadlo z hlavy! Rázem jsem ožil a bleskově se převlékl. Seběhl jsem chodbou dolů do kuchyně, kde na mě čekala snídaně a úsměvy rodičů.

Nervózně přecházel ze strany na stranu. Zastavil se, zkontroloval kapsy, zhluboka se nadechl a pak se nejistě rozhlédl ze strany na stranu. Ten kravál ho znervózňoval. Měl by to udělat hned teď, ať už to má za sebou.

Poloprázdné ulice zpovzdálí sledovaly oči speciálně trénovaných jednotek pro tento den. Mnozí se toho účastnili poprvé a tak si mohli jen představovat, jak vše probíhá. Dostali celoměsíční řádné proškolení, speciální výcvik a pokyny, ale teorie nikdy nemůže na praxi připravit stoprocentně. Byli ostražití, čekali na začátek akce, viděli v očích svých zkušenějších kolegů lehkou nervozitu, i přes to, že už věděli, do čeho šli.

Ozval se křik.

Začalo to.

Zběsilý tlukot srdce. Zrychlený dech. Bolest v nohách.
Běžím skrz les směrem, který neznám a doufám, že zvládnu setřást mé pronásledovatele. Vybíhám na mýtinu. Běžím jako o život, když z ničeho nic mě zradí vlastní noha a já padám přes pařez na zem. Přes dlouhé stříbrné vlasy, které mi spadly do obličeje, nic nevidím.
Z dálky se ozývá dusot dalších třech párů nohou, jak se ke mně blíží.
„Támhle je! Chyťte ji, ať nám nezdrhne!“ zakřičí ten skrček uprostřed.

"Starý otec, zobuď sa. Dedko! Oonoki, haló!" nástojčivo volal ženský hlas a neprestával, ale zdalo sa, že na drobného starca to nemalo žiaden vplyv, len naďalej spokojne poťahoval na gauči.
"Nemôžem zmeškať dnešné rokovanie, návšteva z Dažďovej tu bude každú chvíľu. Oonoki!" ešte raz zvolala Kurotsuchi a tentoraz už naozaj hlasno, takže starca myklo a očividne sa začal vracať zo svojho sna.

„Vážně už musíte domů, Orochimaru-sensei…?“ Zeptala se se smutnýma očima Anko.
„Jak už jsem řekl. Dnes se vrací moje žena z mise a potřebuju s ní ještě něco probrat.“ Řekl Orochimaru a snažil se potlačit nadšený výraz ve své tváři.
„Ale vy jste mi slíbil, že mě naučíte novou techniku…“ Připomněla mu Anko a upřela na něj zklamaný pohled.

„Dobrý večer, dámy a pánové. Vítám vás při sledování naší jubilejní Kishilympiády!“
„Je čtvrtá, co je na tom za jubileum?“
„Každá Kishilympiáda je přece jubilejní!“
„Jistě.“
„Jmenuji se Rock Lee a spolu se svým spolukomentátorem Hyuugou Nejim vás provedu dnešním prvním plaveckým blokem.“
„Jakým blokem?“
„To se tak říká, Neji.“
„To nedává smysl.“