Ten osudný rok

Toto je příběh o největší záhadě všech záhad. O záhadě, která nás jistě trápí celou dobu trvání příběhu o Narutovi. Co tak strašného se muselo stát, že ten rok vyšli akademii pouze tři genini. Co se stalo s těmi ostatními? Co tak hrozného se muselo stát, že se do konce probojovali jen oni. Slyšte příběh z toho osudného dne, kdy Konoha přišla o možnost v tomto roce vychovat další generaci ninjů. Příběh o nejhorším dni mladých shinobi.

Vesnicí se rozléhal jekot a řev. Dusání nohou a hlahol se nesl tak daleko, že budil ze spánku i ty nejtvrdší spáče. Konoha tyto dny znala a všichni se na ně připravovali dlouho dopředu. Muži odcházeli brzo do práce, aby se tomu vyhnuli a matky už od půlnoci nespaly - byly připravené. Okenice se zabednily a dveře pořádně zamkly, protože vesnicí se hnala parta těch nejnebezpečnějších stvoření – prvňáků.
Noví nadšení studenti se shromáždili před budovou Hokageho. Bylo to tak vždycky, každý rok. Někdo se na to připravoval a někdo ne. Přijmutí do akademie totiž neznamenalo, že do ní také nastoupíte. Svět shinobi je krutý a nelítostný a proto do něj mohou vstoupit jen ti se silným srdcem a hlavně duchem.
Nikdo tu nestál, nikdo je nevítal. Jejich hlasitý hovor a bujarý řev se okamžitě zklidnil, když se začali zmateně rozhlížet. Nikde nikdo, jen pusté ulice a tiché město. Panovala ještě tma, ale brzy mělo začít svítat.
Najednou se na střeše protějšího domu mihnul stín, pak se objevil záblesk a o sekundu později se ozval svist letícího shurikenu. Několik studentů vyděšeně vykřiklo, když se těsně před nimi, do budovy Hokageho, zabodnul shuriken a přešpendlil tak papír, který se zvolna snášel ze střechy k zemi.
Chvíli stáli v hloučku a nevěděli, co mají dělat. Jen se zmateně rozhlíželi a hledali stín, který tu ještě před chvílí byl.
Nakonec se davem prodral chlapec s dlouhými tmavými vlasy a rozešel se přímo k papíru.
„Uhněte!“ rozkázal, když se několik žáků před ním ani nepohnulo. Jeden z chlapců se otočil a nadechnul, že něco odvětí, ale když se podíval do tváře druhého chlapce, tak zase pusu zavřel a odtáhl stranou své dva kumpány. Chlapec udělal poslední tři kroky a zastavil se před zprávou přišpendlenou ke stěně. Začetl se.
„Ty jsi Hyuuga, že?“ ozvalo se vedle něj děvče se dvěma drdoly na hlavě a přiblížilo obličej k papíru stejně jako on. Chlapec kývnul.
„Jsem Tenten,“ představila se s úsměvem. Hyuuga zkonstatoval, že není typicky krásná, ale měla upřímné a veselé oči, proto na ni na pozdrav opět kývnul a vrátil se ke čtení. Tenten se mezi tím odtáhla a otočila se k ostatním.
„Je to jednoduché. Máme za úkol dostat se do akademie,“ řekla ostatním přihlížejícím. Hyuuga zavrčel. Neměl v plánu se s ostatními dělit o tuto informaci, protože by tak mohl získat náskok, než se ta banda zbabělců konečně odváží přiblížit k tomuto – opravdu velice hrůzostrašnému – cáru papíru.
„To je jako všechno?“ zeptal se někdo z davu.
„Pochybuju,“ otočil se k nim i Hyuuga. „Po cestě budou určitě skryti ninjové nebo nachystané pasti, aby nám to ztížili.“
„Co?“ ozvalo se mnohohlasně.
„Tohle je nás první den. To je přece podraz,“ vztekal se někdo.
„Jsme budoucí shinobi, musíme se postavit výzvě a ukázat co v nás je,“ ozvalo se vedle Hyuugy povzbudivě. Lekl se, protože si ho skoro nevšiml, když se k nim přiblížil a také velmi z blízka pozoroval papír.
„Tohle přece nejde. Jsme teprve studenti, nemůžeme se postavit ninjům.“ Hyuuga zaskřípal zuby, tihle sralbotkové mu lezli na nervy. Jenom si stěžovali a to chtějí být jednou shinobi, jouniny, elitními ninji? Taková banda slabochů.
„Dokážeme to,“ ozval se opět ten kluk s přehnaným nadšením. Hyuuga si ho změřil pohledem od hlavy k patě. Měl naprosto šílený sestřih a ještě šílenější oblečení, ale co bylo nejhorší – to jeho šílené, zabijácké, psychopatické obočí. Nejspíš by v něm dokázal schovat celou výbavu ninji i se stanem a nejspíš i polní nemocnicí.
„Tak, co budeme dělat Neji-kun,“ oslovil ho ten kluk s děsivým výrazem. Hyuuga nakrčil obočí, protože toho kluka vůbec neznal, tak co se opovažuje mu říkat jménem.
„Já splním misi,“ odpověděl chladně a pak se rozběhl nejbližší ulicí pryč. Obočnatec se podíval na dívku, která sledovala Nejiho záda.
„Četl jsi to celé?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala. Kývnul.
„Řekneme jim to?“ obrátil se na ni.
„Ne, pokud si to nepřečtou sami, tak mají smůlu,“ zkonstatovala Tentena rozběhla se směrem, kterým zmizel Neji. On byl hned za ní.
„Jsem Rock Lee, mimochodem,“ oznámil, když ji dvěma skoky dohnal.
„Já vím,“ odtušila a vyskočila na nejbližší střechu. Lee byl hned za ním, ale ona se prudce zastavila a Lee do ní málem vletěl.
„Co je?“ zeptal se rozčileně. Teneten místo odpovědi ukázala před sebe. Na konci střechy se totiž krčil Neji a něco pozoroval. Kradli se potichu k němu.
„Co chcete?“ zeptal se jich podrážděně, když se přiblížili nadoslech.
„Nic, jen si myslím, že v týmu bychom to zvládli líp,“ řekla mu. Neji se na ni otočil a propaloval ji pronikavým ledovým pohledem, jakoby ji analyzoval.
„Nezájem,“ vyplivl pak a chtěl přeskočit na druhou střechu, ale zastavil ho Lee.
„Počkej. Tys ten papír nečetl?“ Neji se na něj podrážděně podíval, protože to on byl u něj první. Takové absurdní otázky ho akorát zdržovaly.
„Psalo se tam, že naše první mise je dostat se do akademie. Zatím je tma, ale brzo bude svítat a já si myslím, že pod rouškou tmy máme větší šanci,“ promluvila Tenten šeptem. „Stejně tak ve skupině.“
„A hlavní je, že pokud někoho chytí a nedostane se do akademie, tak mu posunou přijmutí o rok. Když se tam nedostaneme, budeme muset rok čekat, abychom to zkusili znova.“ Neji ho propálil pohledem, pak se odvrátil.
„Nezájem,“ zopakoval, vytrhl se Tenten a přeskočil na druhou střechu a zmizel za dalším rohem. Tenten si vydechla.
„Podpořím tě,“ kývnul na ni Lee, zazubil se a ukázal zdvižený palec. Povzdechla si, ale po chvíli souhlasila. Lepší jak nic. Na druhou stranu byl jediný s tak velkým odhodláním a jako jediný si hned neztěžoval. Chtěli se rozběhnout, ale v tu samou chvíli se do ulice vyhrnulo asi pět osob a běželi směrem k akademii.
„Pitomci,“ zašeptala Tenten, protože jí bylo jasné, že tak snadné to nebude a taky že ne. Hned první tři vběhli do nějakého mazlavého bahna a tam po třech krocích uvízli. Lee si všimnul, že uličkou po jeho pravé ruce se plíží další skupinka. Ozval se řev, když jeden z nich šlápnul do pasti a ta ho vymrštila k nebi. Zhoupnul se na provaze a pak jen bezmocně vysel za jednu nohu a snažil se osvobodit. Další dva skončili v síti a jeden přišpendlený shurikeny k zemi.
Tenten kývla na Leeho a opatrně přeskočila střechu. Byl hned za ní. Oba se obezřetně rozhlíželi a tak nejrychleji jak mohli, se plížili směrem k akademii. Přeskočili na další střechu, když se pod nimi uvolnila spousta šindelů a oni se velkou rychlostí vezli směrem k okraji. Tenten rychle škubla svitkem, vyvalil se dým a pak zabodla dýku hluboko do střechy. Lee se klouzal vedle ní. Natáhla k němu ruku a on se zachytil. Vyseli přes okraj a Tenten klouzaly prsty po dýce. Lee se zapřel o stěnu a vyhoupl se nahoru, rychle se otočil a vytáhl i Tenten.
„Díky,“ vydechli oba naráz.
„Vidím, že jsi do akademie nenastupovala úplně s čistým rejstříkem,“ zkonstatoval Lee a ukázal na její svitek.
„To tady nejspíš nikdo. Jenom s inteligencí je to dost ošemetné,“ řekla a ukázala na děvče a kluka, kteří teď viseli v síti několik metrů nad zemí.
„Jdeme,“ zavelel Lee. „Tentokrát půjdu první.“
„Na,“ řekla Tenten a podala mu jeden ze svých kunaiů. Lee se na ni zazubil a ukázal zdvižený palec. Pak se rozběhl a skočil na střechu protější budovy. Bylo to sice oklikou, ale tu předchozí střechu odmítal už znovu zkoušet. Svezl se za okraj a zmizel.
Tenten nervózně přešlápla. Nevracel se. Nechal jí tu? To jako vážně? Vždyť si řekli, že budou spolupracovat. To mu dala jednu ze svých zbraní proto, aby tady zůstala trčet, a on si mezi tím spokojeně doběhne do akademie? Okolím se ozýval jekot dalších a dalších studentů, kteří byli chyceni do pastí. Zaskřípala zuby a připravila se ke skoku.
„Počkej,“ ozvalo se rychlé zavolání. Škubla s sebou. Lee se přehoupl přes okraj střechy a sundával ze sebe ohromné množství pavučin a bílých vláken. „Je tam hromada pavouků. Málem mě dostali, ale tvůj kunai mě zachránil,“ huhlal Lee, zatím co se snažil zbavit se té lepkavé hmoty. „Vezmi to tam tudy, počkám tam,“ ukázal doleva. Tenten kývla a vydala se směrem, kterým ukazoval.
Setkali se u vysokého komína, kde si vydechli. Pak zaslechli duté hučení a mumlání. Oba se začali rozhlížet, aby zjistili, co se děje. Lehli si na tašky a pomalu se začali plazit k okraji. Vykoukli a zjistili, že hledí na houpající se tělo. Jeho dlouhé vlasy teď vlály ve větru a on se pohupoval ze strany na stranu. Byl omotaný nějakou liánou, která mu bránila v jakémkoliv pohybu.
„Vypadáš srandovně,“ zhodnotila Tenten. Neji ji propaloval pohledem, pak se, ale jeho oči rozšířily a on začal trhat hlavou směrem k nim. Tenten a Lee se otočili akorát v čas, aby se stihli vyhnout další letící liáně. Odkutáleli se každý jiným směrem. Tenten zaječela, když se odkutálela až příliš a málem sletěla ze střechy. Zachytila se na poslední moment. Vyšvihla se nahoru a viděla, jak se Lee zmítá ve vzduchu, když se pokoušel osedlat si tu divokou rostlinu. Skroutil se a pak tvrdě přistál na tmavé střeše.
„Teď,“ zařval. Tenten zaškobrtla, jak rychle se snažila vyškrábat na nohy a rozběhnout. Po boku se svezla a pak usekla stvol těsně nad místem, kde vylézala z popraskané stěny. Lee námahou vydechl.
„Kdybych tu byl sám, tak mě dostala,“ dýchal zhluboka Lee a snažil se ze svého overalu dostat všechen svinčík. Pak se oba zahleděli na Nejiho, který se dál pohupoval ve jako kus salámu.
„Sundáme ho?“ zeptala se Tenten.
„Varoval nás,“ odpověděl Lee. Tenten si povzdechla a seskočila na balkón protějšího domu.
„Chyť ho,“ přikázala a pak začala odřezávat jeden šlahoun po druhém. Nakonec za hlasitého řevu, Neji sletěl na kamenou podlahu.
„Dík,“ procedil skoro neslyšně a odvrátil obličej.
„Cože? Asi jsem špatně slyšela,“ začala si ho dobírat Tenten.
„Parťáci?“ zeptal se Lee místo toho a napřáhl k Nejimu ruku. Ten si jen povzdechl, ale nabízenou ruku stiskl.
Posledních několik metrů prošli bez incidentu, ale když se objevili nad prostranstvím, kde se uprostřed tyčila budova akademie, zastavili a znejistěli.
„Tady bude nějaká past,“zkonstatoval Neji a pořádně se rozhlédl.
„Tak?“ začal Lee, ale v tu chvíli se na prostranství vřítili dva kluci. Udělali asi deset kroků, než se přihnal nějaký ninja, popadl je a zase s nimi zmizel.
„To se nepoučili?“ zeptala se nevěřícně Tenten.
„Jsou to pitomci,“ řekl Neji a dál zkoumal okolí.
„Myslím, že se musíme dostat do budovy tak, aby nás nikdo neviděl,“ řekl po chvíli Lee.
„Taky si myslím. Musíme to tu prozkoumat a najít slepá místa a pak se proplížit do třídy,“ podpořil ho Neji.
„Můžeš použít byakugan?“
„Tady mě blokují,“ zakroutil hlavou Neji. Bylo od nich velmi prozíravé, že počítali s tím, že se dostane až sem.
„Tak se rozdělíme, prozkoumáme to tu a za deset minut se sejdeme zase tady,“ řekla Tenten. Oba kývli a všichni zmizeli jiným směrem.
Když se konečně zase všichni setkali, tak měla Tenten šrám na tváři a Lee roztržené tričko. Neji na ni kývul.
„Málem mě chytli,“ zahučela suše.
„Větev,“ odpověděl s pokrčením ramen Lee. Neji jen zakroutil hlavou. Doufal, že to s těmi dvěma nějak zvládne. Musel uznat, že sám by se do budovy nejspíš nedostal.
„Takže?“
„Našla jsem čistou cestu až k támhle té budově,“ ukázala Tenten na protější stranu.
„Fajn a pak počkáme a splyneme s davem,“ kývnul Neji.
„S jakým davem?“ podíval se na něj Lee.
„Blíží se sem studenti vyšších ročníků, přimícháme se mezi ně.“
„To nepůjde, vždyť nás poznají,“ kroutila hlavou Tenten.
„S tím můžu pomoct já, protože jsem v tamtom, sadu našel nějaké pláště,“ zazubil se Lee a vytáhl je. Neji věděl, že jim tu nechají nějakou možnost. Jen museli najít vše potřebné.
„Skvělý,“ pochválila ho Tenten a vzala si od něj jeden. Neji s kývnutím poděkoval, přetáhl přes sebe tmavý plášť a vydal se rovnou za Tenten, která znala cestu k hlavní ulici a skladu a udělali přesně to, co měli v plánu.
„Kampak?“ zastavila je nějaká osoba těsně před dveřmi. Neji slyšel, jak za ním Tenten zalapala po dechu a Lee zaklel.
„Do třídy,“ odpověděl Neji sebejistě a protáhl se kolem jounina s naprosto příšerným sestřihem. Oba jeho společníci se protáhli za ním a ignorovali pobavený smích ninji.
Zapadli do třídy a všichni slyšitelně vydechli úlevou.
„Zvládli jsme to. Věděl jsem to!,“ zavýskl Lee nadšeně a vyskočil do vzduchu.
„A jsme první,“ zasmála se vítězoslavně Tenten. Neji se jen klidně posadil a vyčkával dalších příchozích.
Po nějaké době se opět otevřely dveře, ale nevešel dovnitř žádný z jejich spolužáků, nýbrž Třetí Hokage.
„Jsem potěšen a zároveň rozmrzen,“ promluvil, aniž by se na ně podíval.
„Vy tři jste jediní, kdo tímto testem prošel. Toto je nejhorší první školní den, jaký jsem zažil.“

A teď už víte, proč byli Neji, Lee a Tenten jedinými shinobi v ročníku - ostatní byli příliš velké lamy.