Akademie: Osud muže jménem Iruka

„Iruko-chan! Iruko-chan!,“ volala na mě máma, „vstávej!“
„To už je tolik?“ odpověděl jsem rozespale.
„Radši dnes vstaň dříve, Iru-chan!“
„Tak dobře…“ Pomalu jsem se posadil na posteli a promnul si slepené oči. Můj pohled sklouzl ke kalendáři, kde se v levém horním rohu nacházel červený křížek. Dnes je prvního září! Úplně mi to vypadlo z hlavy! Rázem jsem ožil a bleskově se převlékl. Seběhl jsem chodbou dolů do kuchyně, kde na mě čekala snídaně a úsměvy rodičů.
„Dnes je začátek tvé ninja-kariéry, hochu,“ pronesl otec napůl vážným hlasem.
„Hmm,“ souhlasně jsem přikývl.
„Ach, Iru-chan, nemohu uvěřit, že už jdeš na akademii,“ povzdechla si máma.
„Jaké pak Iru-chan!? Už je to velký chlapec, že ano, Iruko-kun!“ zasmál se otec.
„Máš pravdu, Ikkaku,“ souhlasila maminka a přisedla si k nám.
„Je to velký den pro celou naši rodinu, viď Kohari,“ řekl otec a podíval se na mámu.
„Jistě,“ usmála se. V jejím úsměvu se zrcadlilo nadšení, protože věděla, že jsem velice šťastný, že jednou budu moct být jako oni skvělým shinobi.

U budovy akademie jsme nebyli přesně na čas, ale raději nějaký ten čas předem. Trochu jsem znejistěl. Zvládnu to? Bude ze mě dobrý ninja? Dokážu zachovat chladnou hlavu i v těžkých situacích? Jaké budu mít známky? Budu dostatečně dobrý na to, aby na mě byli rodiče hrdí?
Táta mi položil ruku na rameno: „Taky jsem byl nervózní.“
Pomalu jsem se zase rozešel. Chytl jsem za kliku a velké vstupní dveře se se skřípěním otevřely. Vešel jsem do chodby a zamířil do jediné otevřené učebny. V chodbě panovalo příšeří, proto se moje oči při vstupu do místnosti trochu přimhouřily. Zvědavě jsem se po chvíli, kdy jsem si na světlo zvykl, rozhlédl. Ve třídě už sedělo několik dětí, podél stěn postávali jejich rodiče, prarodiče nebo sourozenci. Usadil jsem se k ostatním nováčkům a moji rodiče se zařadili do skupinky dospěláků, kteří dojatě pozorovali své ratolesti při prvních krocích ke splnění svých snů stát se shinobi. Na béžových stěnách viselo pár obrázků a lak dřevěných lavic sem tam zdobila nějaká ta nedokonalost. Za katedrou bylo možné spatřit několik osob patřících k pedagogickému sboru. Seděl jsem rovně, jako podle pravítka, a čekal na začátek uvítacího ceremoniálu. Postupně docházelo víc a víc lidí až byla všechna místa v lavicích zaplněná. Začínalo mě nudit jen tak civět přes sebe, když se nic nedělo. Navíc moje svaly na zádech nebyly zvyklé na tento typ sezení, normálně sedívám mírně shrbený, je to pohodlnější a méně namáhavé, a tak o sobě dávalo pár svalů pomalu vědět. Měl bych možná víc posilovat, problesklo mi hlavou. Avšak myšlenky mi odbíhaly od školy a tréninku směrem k hřišti, kde bych teď obvykle trávil čas s kamarády a hrál s nimi hry. Žádné obavy, žádné starosti… Jen zábava.

„Gvooon,“ zazněl gong a vytrhnul mě z myšlenek. Všichni umlkli. Do místnosti vstoupil Třetí Hokage, jako vždy šel důstojným krokem a působil vznešeně, nikoli však nafoukaně, jak tomu někdy u vysoce postavených lidí bývá. Za ním šlo několik jouninů, mezi nimi i Namikaze Minato známý jako Žlutý blesk z Listové a adept na Čtvrtého Hokage. Všichni nováčci zůstali zírat s otevřenými pusami. Učitelé stáli v pozoru a pokynuli nám, abychom se také postavili. Po té, co tak všichni učinili, se Sandaime otočil a jeho zrak si zkoumavě měřil každého z nás, jednoho po druhém. Na chvíli sklopil hlavu…
„Na misích nastanou i těžké časy,“ pravil tiše a opět se zadíval na nás. „Nebudete se moci již spoléhat na ochranná křídla vašich rodičů. Musíte se osamostatnit, zesílit a především najít svou Ohnivou vůli! Proto prosím, aby ti, jež vás dnes doprovázeli, odešli do svých domovů a nechali vaše první kroky na vás.“ Zástupy podél stěn se zvolna sunuly ven. Každý rodič se vždy při odchodu ohlédl, aby naposled viděl svého potomka před vstupem do světa shinobi. Některé děti plakaly, některé nevěnovaly svým blízkým ani pohled…
Já však mámě i tátovi jen s úsměvem kývl hlavou na znamení, že to zvládnu, a tiše zašeptal: „Arigato…“ Mámě se pod oko skutálela jedna slza a táta mi moje gesto oplatil.
Dveře definitivně zaklaply a Hokageho proslov pokračoval: „Dnes započne vaše cesta ninji. Tento začátek nepatří k nejtěžším událostem vašeho života, za to však patří k nejdůležitějším!“ Pousmál se. „I já si pamatuji svůj první den na akademii. Cesta shinobi je dlouhá, ale ti, kdož obstojí, zjistí, co znamená čest, odvaha a pravé přátelství. V boji budete potřebovat někoho, kdo vám podá pomocnou ruku a komu můžete věřit. Někdy však nastanou i situace, kde si musíte poradit sami… Ale nemusíte se bát, cho-cho-cho, první mise jsou bez bojů,“ dodal, když zpozoroval několik vystrašených obličejů. Monolog dále pokračoval a já doslova hltal každé slovo. Sandaime je jeden z nejlepších řečníků Konohy! Proběhlo mi hlavou. A měl jsem pravdu. Nikdy už jsem lepšího nepotkal. Jeho rozmluva dále pokračovala. Rozjímal o krásách naší vesnice, jako o pokladu, který musíme chránit a místo zlata má místní obyvatele, jež jsou si blízcí jako jedna rodina.
Na závěr dodal: „Jednou tu možná jeden z vás bude stát místo mne a bude mluvit k nové generaci. Doufám, že si bude všech vážit stejně jako já. Teď už ale předám slovo vašemu učiteli, který bude číst vaše jména a vy se budete chodit zapisovat. Dostanete i svou první učebnici o chakře, ve které jistě najdete mnoho užitečných poznatků.“

Učitel četl naše jména. Někteří se nakonec nezapsali, někteří jakoby to dělali z pouhé povinnosti a bez nadšení, někteří nedorazili, pár z nich zachránili jejich kamarádi, kteří se podepsali za ně. Avšak většina, včetně mě, se zapsala a s hrdostí přebrala první učebnici a potřásla si rukou se samotným Hokage!

Pousměji se, při této vzpomínce. Nyní stojím jako učitel a poslouchám podobný proslov za katedrou. Tentokrát mi však není určen. Patří dnešním nováčkům. Nové generaci, naší ohnivé vůli. Většina kouká stejně ohromeně, jako já tehdy. Sedí tu, ale jeden student, ze kterého mám obavy… Uzumaki Naruto. Achjo, proč já? Znovu se ptám sám sebe. Sandaime končí proslov a já čtu postupně jména žáků. Vše probíhá standardně.
„Uzumaki Naruto,“ řeknu a pozoruji, co jeho blonďatá hlava zase vyvede. Bere si ode mě učebnici a jde si potřást rukou s Hokagem. Sandaime mu stiskne ruku a rošťák Naruto se zašklebí. Oba mají teď dlaň od barvy! Chci tomu idiotovi vynadat, ale Sandaime se jen zasměje.
„Ty jsi mi, ale pěkné kvítko.“ Podrbe ho ve vlasech a tím se zbaví barvy, ale Naruto má teď komický zelený flek na hlavě. Všichni se smějí. Ani já se neudržel. Tohle na našem Hokage obdivuji, tu laskavost a chladnou hlavu, jiní by už dali Narutovi záhlavec. Dále již vše pokračuje v klidu. Letos se zapsali všichni! Snad se jim dobře povede i nadále.

Dochystávám si věci na zítřejší výuku. Všichni učitelé už odešli, ale nachystat vše pro nováčky je trochu větší práce.
„Iruko, ještě jednou díky, že sis vzal Naruta do třídy,“ uslyším hlas Třetího.
„Heh, nečekal jsem vás.“
„Je to lump, ale musíš s ním mít trpělivost.“
„Mno, práce učitele jsou radosti i starosti,“ zasměju se.
„Víš, že si tě pamatuju v tvůj první den?“
„Ech, vážně?“ znejistím.
„Ano, seděl jsi nejvzorněji ze všech dětí a myslím, že i nejlépe poslouchal. Už tehdy jsem věděl, že máš dobré srdce. Myslím, že ti byla práce učitele na akademii souzená.“
„Myslíte?“
„Sám jsi mne o tuto práci požádal. Byl jsi moc hodný na to, abys dělal některé mise ranku A nebo B.“
„Pak je akademie nejspíš můj osud,“ hlesl jsem tiše a položil poslední pomůcku na stůl. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale Hokage už byl pryč.