1+1 zdarma

Asi se všichni pomátli. Svět kolem jsem nepoznával, všude jen zmatek, spousta barev, televizních obrazovek a plakátů.
„Síla mládí pro všechny. Nyní 1+1 zdarma!“ Jasně, zázračné vitamínové pilulky, které mi zajistí, že mě nebudou bolet klouby a svaly, uvidím lépe a zuby se mi přestanou kazit. Pche! Svoje kupce to má, ale jestli to účinkuje, to už nikdo neprokázal. Ten plakát byl stejně šílený, Rock Lee by neměl dělat takové pózy veřejně, nebo se tak fotit na své plakáty, ale zdá se, že mu mládí ještě stále někde v mozku proudí, jinak by se choval přiměřeně svému věku.
Prošel jsem kolem knihkupectví a jen tak ze zvyku jsem nakouknul dovnitř skrze výlohu. Hinatin nový psychologický román „Mezi klony“ byl vystaven přesně uprostřed výlohy, zatímco kniha „Život s chronickou rýmou“ od Udona, která byla na témže místě minulý měsíc, byla přesunuta do rohu výlohy, kde už nepoutala tolik pozornosti, což bylo dobře, jelikož obálka byla značně odpuzující. Udon s nudlí u nosu vážně nenaláká moc zákazníků, fuj.

Pokračoval jsem dál. Chtěl jsem se zastavit u Chojiho a prohodit pár slov. Před nějakou dobou si otevřel bistro a docela se mu dařilo. Dokonce získal celkem dobrou kritiku od kritičky jídel, kterou měl hrdě vyvěšenou za barovým pultem - „Bistro u Chojiho – Sněz, co můžeš, než ti to sní Choji.“. Byl to trefný titulek, jelikož skoro polovina objednávek nebyla kompletní, když byl Choji v kuchyni. Láska k jídlu se u něj nezměnila.

„Čau, Choji,“ pozdravil jsem ho, když jsem vešel. Stál za barovým pultem, takže dnes byla v kuchyni Karui.
„Shikamaru, vítej. Posaď se, řeknu Karui ať ti něco udělá,“ řekl zvesela a už běžel dozadu. Po chvilce se vrátil a postavil přede mě talíř s čímsi smaženým. „Naše novinka,“ usmál se Choji. Achjo, tradiční kuchyně nejspíš také brzy zmizí. Všechno se mění…
„Máš dnešní noviny?“ zeptal jsem se. Vždycky je měl, ani dnes nezklamal. Podal mi je a šel se věnovat dalším hostům. Rozložil jsem noviny a hned první titulek získal mou pozornost.
„Skrytý zvrhlík Ebisu konečně odhalen. ‚Vyučoval moje dítě!‘ děsí se matka dvanáctileté dívky.“ Článek pojednával o tom, že u něj děti na výletě objevily zvrhlý časopis. Hrozně to nafoukli a chtěli, aby Ebisovi byla zakázaná činnost a byl potrestán. Matky se bály o poctivost svých dětí. Proboha, Ebisu se možná rád díval na obrázky, ale na děti by určitě ruce nevztáhl. Musel jsem nad tím kroutit hlavou.
„Klan Aburame: ‚Zakažte Entomofágii! Pryč s hmyzem na talíři!‘“ Shino to se svou aktivitou na ochranu práv hmyzu nevzdal, jak se zdá. Dlouho bylo ticho po pěšině a teď tohle. Byl dokonce na pár dní zatčen, když se vloupal do hmyzí farmy a chtěl osvobodit hmyz, který měl být později sněden jakožto gastronomická lahůdka. To bylo teď hodně v módě.
Hned pod tímto článkem se ještě Kiba Inuzuka rozčiloval, že lidi nechtějí přispívat na útulky: „Pořídíš si psa, třeba jako dárek děcku k Vánocům, pak tě omrzí, odkopneš ho a dostane se do útulku. Peněz je málo. Přispěj aspoň materiálně!“ No, s tímhle přístupem nejspíš žádné dary nedostane.
„Gaara stále na útěku. ‚Naval mi obočí!“ křičel na kolemjdoucího a napadl ho.“ Měli by ho chytit a dát na léčení. Nejspíš se trochu zcvoknul, když se všude začaly objevovat plakáty lákající na kosmetiku a různé úpravy vzhledu, převážně obočí. Napadl i Leeho, snažil se mu uříznout obočí. Poté zmizel a jednou za čas se objevila nějaká zpráva o dalším útoku.

„Něco zajímavého? Ještě jsem je nečetl,“ ptal se Choji, když obstaral své hosty a vrátil se za bar.
„Nic moc, Ebisu odhalen, Aburame opět protestují, Kiba se vzteká, že útulky nedostávaj peníze a Gaara zase někoho napadl,“ odpověděl jsem. Konečně jsem také ochutnal to smažené cosi, co jsem měl na talíři. Nebylo to špatné, ale bylo to nové, což mě prostě odrazovalo, tak jako tahle nová doba, či éra, nebo jak bych to měl nazvat.
„Hm, hm.“
Zapnul malou televizi v rohu místnosti. Chvíli přepínal programy, než se zastavil. Zrovna dávali reklamní blok.
„Buďte jako Orochimaru díky plastice jazyka, nyní se slevou čtyřicet procent. Orochimaru, sen každé ženy,“ hlásala reklama. Na obrazovce byl Orochimaru se svým dlouhým jazykem a k němu se tulila Ino, která se rozhodla, že zkusí dráhu herečky nebo modelky. Hluboce u mě klesla, když jsem viděl její lascivní pohyby u těla Orochimaru. Následovala reklama na zubní pastu, kterou doporučoval Maito Gai.
„Všechno je špatně,“ povzdechl jsem si. Otrava.
„Modernizace, tak tomu Naruto říká, ne?“
„Všechno se začalo kazit, když se prohlásil za starostu. Inspiroval se u Deštné, která teď vzkvétá. Možná by to i fungovalo, jenže to by to nesměl být Naruto, aby to nepodělal. Asi se mu to nějak vymklo z rukou. Nejdříve zrušil Ninji, poté začal s přestavbou budov, otevřel brány volně pro všechny a dostalo se sem mnoho vlivů.“
„Možná by to bylo lepší, kdyby tě nevyhodil z místa radního.“
„Možná. Teď už je to jedno. Já chci prostě jen nějak přežít tuhle dobu a umřít alespoň částečně v klidu.“
„Hm, hm. Také doufám. A doufám, že naše děti a děti našich dětí a jejich děti, budou žít šťastně. Musíme jim předat naši ohnivou vůli, dokud ji máme.“
„Shikadai se o to nezajímá a jeho děti už nebudou vědět, že byli nějací Hokage a ohnivá vůle.“

Opustil jsem bistro a pomalu se vláčel domů. Minul jsem výlepovou zeď, kde plakáty lákaly na výstavu marionet od mistra Kankura, Kabuto Yakushi se snažil sehnat klienty svými plakátky, kde nabízel léčitelství, čínskou medicínu, tinktury a další služby. V životě bych k němu nešel, i kdyby mi nikdo jiný nemohl pomoci.
„Kdes byl tak dlouho?“ zavrčela na mě Temari, když jsem dorazil domů. Nemělo cenu jí odpovídat, rozjelo by to hádku. Chodila domů z práce naštvaná, nesnášela svou práci. Pracovala v prádelně a značně urychlovala schnutí prádla svými dovednostmi. A já, abych také přispíval do rodinného rozpočtu, jsem dětem i dospělým předváděl stínové divadlo. Prásknul jsem sebou do křesla a unaveně zavřel oči.
Všechno bylo špatně. Už to nebyla má milovaná Konoha.
Ohnivá vůle ve mně vyhasla.