Cink

Někdy se cesta různě klikatí, ohýbá a mění, vznáší nad kapradinami a usíná pod kamením, abyste nakonec zjistili, že žádná taková cesta
(žádný cíl)
…není.
Shikaku si tuto myšlenku připustil až ve chvíli, kdy narazil na ty zatracené ocelové dveře, které se nemínily byť jen o píď posunout, natož otevřít - a za svými zády ucítil pohyb kohosi těžkého.
Připustil si ji až ve chvíli, kdy narazil na konec.

Cink.

7:32
Kouřově šedé mraky mezi sebou jen pozvolna začínaly propouštět sluneční paprsky, což sedmiletému Shikakovi vůbec nevadilo, přestože jeho matka mumlala cosi jako „doufala jsem v lepší počasí“ a „snad nebude zase pršet“. Tsukasa vlastně nebyla jeho pokrevní matka, ale naučil se ji oslovovat tím zvláštním, osobitým slůvkem, protože byla jedinou matkou, na kterou si plně pamatoval. Několik mlhavých vzpomínek na ženu s dlouhými měkkými vlasy a melodickým hlasem nemohlo bohužel nikdy soupeřit se skutečností. A pokrevní, pokrevní už je; což dokazuje malý ukňouraný balíček v bílé kolébce u nich doma. Od doby, co Shikayo otevřela oči a podívala se do jeho, je Tsukasa tak moc vlastní, jak jen může být.
To chladné ráno při příchodu do Akademie – úplně svém prvním a slavnostním, jehož se otec bohužel nemohl zúčastnit - tedy nepřemýšlel o nástrahách života shinobi ani programu celého dne, jelikož takové myšlenky si prostě a jednoduše nepřipouštěl, ale o bezzubém úsměvu své milované sestřičky.
Do otravné reality ho přivedl až hlas nějakého nadšeného prvňáčka – prvňačky, opravil se po vteřině – s rozježenými hnědými vlasy a pusou plnou řečí. Loupl po ní očima, než klidně prošel bránou na volné prostranství dvora s Tsukasou za zády.
Během uvítacího projevu Čtvrtého však klid opouštěl každého snad jen mimo hrdě vypnutá Hyuugovic dvojčata. Při pohledu na Hiashiho měl Shikaku proti svému obvyklému přesvědčení chuť vykročit z naslouchající řady a jít ho nakopnout, aby se zase o zmenšil o těch pár nahnaných centimetrů stáním na špičkách.
Hyuugové se konečně dočkali. Po mnoha letech, několika generacích a spoustě vnitřních šarvátek před měsícem zvítězili (obsadili a ukradli, byla oblíbená slova Shikakova otce) v boji o křeslo Kage. Hiashiho otec se teď hřál v kulaté pracovně a bílýma očima propichoval každého návštěvníka svého těžce dobytého území.
Konoha začala být místem nepokojů a průhledných zdí.
Konoha začala praktikovat tvrdý režim při výcviku i samotném výběru svých shinobi.
Konoha začala se Stezkou Pravdy pro potenciální prvňáčky Akademie.
Na Konohu padl stín.

Všichni rodiče znervózněli a teď těkali očima mezi svými ratolestmi a stále mluvícím Čtvrtým. Málokdo se tvářil opravdu spokojeně, pociťovaná radost, jak tomu bývalo každý zápis, se nedostavovala.
Děti se ukázaly a oficiálně poznaly místo jejich zkoušky. Znovu mají přijít v devět hodin večer.
Všichni učitelé doufají, že se jim jejich úkol povede a zítra nastoupí opět v hojném počtu – který se už nebude snižovat.
Vůdce vesnice jim přeje mnoho štěstí na jejich cestě a nabádá k opatrnosti a využití vnitřní síly.
Jeho slova padala mezi zúčastněné jako kostky ledu a mnozí neodolali nenápadnému chvění. Shikaku sledoval Chouzu, jak si do úst potichu cpe několik solených polámaných brambůrek z umaštěné kapsy, jelikož sáček příliš šustil, a přemýšlel, co ti idioti čekají, že tahle banda děcek, do které se sám bez rozpaků počítal, bez zkušeností a čehokoliv vlastně předvede.
Eliminace. Tvrdá a krutá eliminace, pronesl by Shikachi se založenýma rukama na prsou, aby jindy klidný teď vztekem neprorazil oprýskanou cihlovou zeď, u které s matkou stáli. Ten den byl poprvé rád, že s nimi otec nešel. Hlavy několika nespokojených klanů poslali na velmi nenápadné a daleké mise, aby nemohly zasahovat do prvního dne na Akademii. Čtvrtý si tak pojistil, že mu nikdo nevtrhne doprostřed zkoušky – Stezky, honosně nazývané Stezky – a nepokusí se ovlivnit výsledek. Fugakova otce poslal ze všech vybraných nejdál, do Mlžné. Uchihové jen neradi sklapli podpatky před Hyuugy a sklonili reptající hlavy, Uchihové nikdy nechtěli poslouchat. Uchihové mohli představovat nebezpečí, zvlášť pokud se účastnil předpokládaný budoucí velitel rodu.
Pohlédl doprava na Fugaka stojícího o dvě děcka před ním a vycítil nenávist proudící z toho malého, ale překvapivě svalnatého těla. Fugaku se nekrčil pod slovy Čtvrtého, přestože se chvěl. Chvěl se potlačovaným vztekem, zatínal ruce do pěstí a trochu s nimi poškubával. Jeho černé oči, jindy celkem přívětivé, i když vždy poněkud arogantní, tvrdě zíraly na vysokého Hyuugu na stupínku a překvapivě neprozrazovaly nic. Shikakovi však připadalo, že kdyby Fugaku mohl, udusí nafoukaného Hyuugu pod jejich kamením, a v tu chvíli se v něm snad poprvé zvedla vlna sympatie k mladému Uchihovi. Shikachiho neposlali do Mlžné, ale jen na západní hranici Ohňové.

12:24
Při obědě o jeho zkoušce – tak tomu říkali všichni kromě Hyuugů – nepadlo ani slovo, Tsukasa se jen snažila, aby měl všeho dost a pak se starala o miminko. Nechtěla syna zbytečně znervózňovat. Shikaku se usmíval na vrnící sestřičku v matčině náruči, ale když se mimoděk podíval na nedovřená dřívka kuchyňské skříňky a zachytil očima lesk pohozeného sáčku brambůrek, zhořkla mu rýže v ústech.
Hlavu Akimichi klanu neposlali nikam, a tak s Chouzou mohl přijít i tatínek. Neposlali ho však nikam z toho důvodu, že nejen příliš nereptal, ale ani příliš nejásal. Akimichi byl zlatý střed, kdy zítřek nikdy nemůže být tak špatný, aby to sáček česnekových brambůrek nepřebil. Akimichi znamenalo milovat svět, usmívat se a rozdávat jídlo z natažených buclatých dlaní, však přijďte, máme toho mnoho a ve více lidech lépe chutná.
Neposlali ho nikam proto, že nepředstavoval nebezpečí. A nikdo neočekával, že Chouza projde.
Shikayo se náhle rozplakala, a tak odlepil oči od sáčku. Jeho sestřička držela jednu drobnou pěstičku ve vzduchu, kde s ní jemně mávala, zatímco natahovala, a Shikaku si uvědomil, že do té doby vůbec nepřemýšlel nad sebou; jako by se jen nad všemi nehmotně vznášel a jejich starosti se ho nedotýkaly. Hyuugovic pitomá Stezka se blížila, ale on si jí nevšímal jako někdo, kdo se jí účastnit nebude, jako někdo, kdo jen stojí opodál a pozoruje ostatní.
Hodnotí.
Uchiha už něco zažil, tak to možná zvládne.
Na Akimichiho je třeba dát pozor.
Jestli někdo horkokrevný potká Hiashiho, měl by se bát o zuby.
Ale co on? Co Nara?
Díval se na sestru a cítil, že sebe úplně opominul. Jak takové ukoptěné děcko jako on projde jejich sítem?

20:47
Situace se podobala ranní; všichni se opět sešli na prostorném dvoře, rodiče doprovázeli své děti, ale jedna nepatrná drobnost se změnila. Teď už se báli a třásli všichni. Chouza s Inoichim se brzo připojili k Shikakovi a utvořili menší skupinku, jaké postupně vznikaly i u dalších.
Fugaku zůstal stát sám, jak si Shikaku všiml přes Chouzovo rameno. Vypadalo to, že se snaží vyhlížet hrdě, ale příliš mu jeho postoj nevěřil.
„Uchihové to moc nevyhráli,“ ozval se Inoichi tiše, když zpozoroval, kam se kamarád dívá.
„Spíš to projeli asi nejvíc,“ odpověděl lenivě.
Chouza si nacpal do pusy další díl brambůrků. Teď tu ještě nebyl Čtvrtý, teď mohl polibosti šustit. „Hech-eš o ouvat k-ám?“ vymáčkl ze sebe, zatímco chytal do prstů další dávku.
„Fuj, Cho, o tom už jsme se tolikrát bavili!“ začal Inoichi, zatímco Shikaku oceňoval, že s tak narvanými ústy dokázal vůbec vydat nějaký srozumitelnější zvuk.
Cvalík spolkl svoji nálož a než si stačil doplnit zásoby, mohutně mávl na napjatého Uchihu. „Hej, Fugaku!“ Neotočil se však jen prkenný Uchiha, ale i několik dětí a rodičů.
Shikaku se uchechtl. Chouza totiž ještě jednou mávl a Fugakův výraz se poprvé změnil z nijakého/tvrdého/naštvaného v nevěřící. Tlouštík toho však absolutně nedbal. „Pojď k nám, stojíš tam jak na popravě.“
Shibimu, který postával napravo od nich a koukal na jejich skupinku, zacukaly jindy nehybné koutky. Chouzovi nešlo odolat.
Fugaku zřejmě pár vteřin přemýšlel, zda ano či ne, ale Shikaku měl poměrně dobrý přehled o tom, co se mu honí hlavou. Jestli nepřijde, Chouza klidně zavolá ještě jednou. Na něho. A takhle. To nechtěl Uchiha v žádném případě dopustit. Po chvilce váhání se odlepil od svého místa vprostřed dvora a přišel – pevně, se zvednutou hlavou a povýšeným pohledem – k nim.
„Hm,“ kývl na všechny a vsunul si ruce do kapes. Přesně v tu chvíli mu nabídl Chouza brambůrky. Shikaku od nich raději odvrátil tvář.
Očima prohledal hlouček a našel další vyvrhele. Shibiho otce poslali alespoň o pár neninjovských vesnic dál, aby tam vyřešil nějakou primitivní věc, zatímco Inoichiho otec jel s jeho na hranici. Inuzukové zůstali. Tsumin otec před pár měsíci uzavřel s Hyuugy vzájemně uspokojující dohodu; Hyuugům se jejich nos k dalšími případnému šmírování skvěle hodil. Aburame se snažili rovněž naverbovat, ale marně, Shibiho otec se nedal. Dalo se tedy očekávat, že Tsume bude mít mírnou výhodu oproti ostatním, zatímco třeba Fugakovi naopak pořádně zatopí.
Hyuugové dbali na schopnosti svých svěřenců. Ovšem víc je mnohdy zajímalo, zda i jejich politické smýšlení je stejně bez chyby jako ty schopnosti.

21:00
Čtvrtý teatrálně rozepjal ruce, což všem ještě více evokovalo již dávnou představu supa, a pohlédl na bojácné děti jako pastýř na své ovečky.
Shikaku nevěřil, že Hyuugovic dvojčata dokáží vypnout svoji již vypnutou hruď, ale stalo se.
„Věřím, že na Stezce Pravdy pohlédnete do tváře svým vlastním schopnostem a uvidíte, že vždy je třeba se zlepšovat.“ Tahle věta vyhnala několik obočí nahoru. „Jednejte čistě a správně, nebojte se postupovat a zdárně dojděte k cíli. Přeji vám na vaší cestě mnoho štěstí.“
Shikaku si pomyslel, kam si Čtvrtý to svoje štěstí může strčit, a když ledabyle zavadil pohledem o Fugaka, pochopil, že oba myslí na to samé. Tentokrát s ním nepřišla matka, ale stál tu úplně sám, ruce vražené v kapsách a zamračené dětské čelo zbrázděné komickými vráskami.
Arogance, řekli by jiní.
Hrdost. Víra ve vlastní cenu, řekl by Shikaku. Ani on znovu nechtěl brát Tsukasu s sebou, nechat ji dívat se, jak mizí ve dveřích potemnělé Akademie a hlavně nechtěl dělat radost Jim, kteří shlíželi dolů na opuštěné matky bez dětí i vypovězených manželů. Jenže Tsukasa byla Nara a její syn také, nebyl jím neústupný Uchiha. Šla; i s vidinou smutného návratu domů. Šla, přestože jen postávala u plůtku a dívala se, jak syn zapadá do obvyklé skupinky svých přátel.
A tak když šel i Shikaku širokými dveřmi do budovy, mávl ještě rukou dozadu na pozdrav.
Ne, on není Uchiha.

21:16
„Budete procházet po vyznačené cestě a plnit zadané úkoly,“ dovysvětlil instruktor v Akademii a povzbudivě se na mladé uchazeče usmál. Žádné dítě však úsměv neopětovalo, ztuhlé rty jej nedovolovaly. Mladý Hyuuga si poznačil další jméno a poté dveře otevřel. „Třetí zleva,“ řekl jinému Hyuugovi za nimi a ten odvedl jedno z dětí. Řada postoupila.
„Máš dost zásob?“ Inoichi šeptal, ale v ztichlé místnosti byl i šepot jako výkřik. Přesto se nikdo neotočil.
Shikaku vycítil Chouzovo pokývnutí hlavou, protože Inoichi se už neozval a tvářil se o setinku méně nervózně. Za chvíli za dveřmi zmizeli skoro všichni známí.

21:45
Nastoupil mezi posledními a nechápal proč, ale rozhodl se to neřešit. Za dveřmi přišla odpověď na jednu z mnoha otázek: vodili je do různých dveří. Neměli na sebe narazit. Mladý Hyuuga mu popřál hodně štěstí, což znělo mnohem víc upřímně než od jejich společného vůdce a pak zavřel dveře. Ocitl se v poměrně dobře osvětlené chodbě, v jejíž polovině se nacházel výběžek.
Skládačka. Jak stál nad dřevěným pultíkem a prohlížel si různé části šifry, měl chuť se začít smát. Jenže potom se mu v hlavě vybavily Chouzovy laskavé oči a chuť přešla.
Postupoval dál školou a narážel na různé úkoly, které se nezdály být až tak těžké, ale možná mají ostatní jiné zadání, možná jsou na některé mírnější a na některé tvrdší. Pochyboval, že Fugaka, který ještě čekal v řadě, když on už vstupoval do dveří, pošlou do těch stejných.
Překonal nastraženou past a došel k špatně osvětleným schodům do podzemí. Chvíli zíral na vlhký kámen zdí – otec mu vyprávěl o složitém labyrintu chodem pod celou Listovou, do kterého se dalo v případě nebezpečí schovat nebo jím uniknout mimo území vesnice, ale nikdy z něho neviděl ani cípek. A teď je tam posílají? Trochu se mu zatmělo před očima.
Tlustá šipka však ukazovala jasným směrem. Nadechl se nevětraného vzduchu Akademie a položil nohu na první kamenný schod. Tam dole bude mnohem hůř dýchatelno. Scházel dolů ze schodů a snažil se přivyknout na šero i horší ovzduší. Po zdolání posledního schodu však vystoupil do opět dobře osvětleného prostoru – hrubě otesané kamenné jeskyně s chodbou – kde uprostřed čekal další úkol. Jeho splnění mu zabralo dvacet minut a po něm se vydal chodbou dál. Už přivykl na vzduch a kamenné stěny ho neděsily, jelikož na nich plápolal chlácholivý oheň, ale rozhodně by kdykoliv uvítal schody nahoru. Šel chodbou dál a dál, a když se rozdvojovala, zvolil dle nápovědné šipky. Sice ukazovala směr velmi pofidérně, ale ukazovala. Jenže po pár dalších chodbách už nenarážel na žádné úkoly, a když si v půli kroku uvědomil, jak divné to je, s došlápnutím zhasly všechny pochodně a on se ponořil do černé tmy. Strnul.
Nezaječel, ale málo mu nechybělo. Snažil se zhluboka dýchat, klidně a pomalu; je to určitě jen další úkol. Proto šel dál. Kousek. Malý kousíček. Hlavně pořádně zhluboka dýchat, nádech, výdech.
Jenže když se chtěl vrátit, už nenašel cestu.

Cink.

Až měl pocit, že se mu to zdálo, jelikož zvuk zmizel stejně rychle, jako přišel. Potřásl hlavou a pokračoval. Šátral rukama po stěnách a snažil se postupovat, logicky k něčemu musí dojít, musí přece k něčemu dojít. Nádech, výdech. Přesto mu na čele vyrazil studený pot.
Hádal, že cinkání je vábničkou k možná poslednímu a nejtěžšímu úkolu. Jenže podvědomě se k tomu zvuku přiblížit vůbec nechtěl, odrazoval ho, znervózňoval a strašil. Nešlo o samotný úkol, ale o jemné zvláštní…
Cink.

Netušil, jak dlouho šel, ale přišlo mu to jako několik desítek minut. Během nich naopak neslyšel absolutně nic, jen morbidní zvuk svých vlastních kroků a ticho.
Ticho všude. Řezalo ho do uší. Oči oslepovala černočerná tma. Bylo mu, jako kdyby mu někdo dal před nos kapesník, narval ho do obličeje a nutil ho dýchat skrz něho, tak zatraceně to nešlo. Udělalo se mu trochu špatně, tak na chvíli zastavil a projížděl si rukama přes tělo.
Je tu, je tu sám, ale má sebe, má to nejdůležitější, a tak všechno zvládne, zvládne cokoliv, co přijde.
Znovu se vydal na cestu a osahával rukama zeď. Pak se chodba trochu stočila a na konci vrazil do hřejícího, malého těla, což ho vyděsilo skoro k smrti. Ale než stačil vykřiknout, ten druhý to udělal za něj.
„Au!“
Vteřina úlevy. Člověk. „Neřvi,“ štěkl automaticky. Přehrál si v hlavě jeho hlas a pocítil vděčnost.„Inoichi?“
„Shikaku!“ Tentokrát se snažil hlasem mírnit. „Nevíš, kde jsme? Najednou mi všechno zhaslo a já se nemohl nikam dostat.“
„Taky.“
„A to ticho mě znervózňuje. Ale když seš tu ty, musí tu být i ostatní, ne?“
„Asi,“ pronesl suše a začal si prohrabávat kapsy. Vytáhl dlouhý provázek, kus z něho malým zavíracím nožíkem odřízl a jeden konec si přivázal k poutku kalhot. Druhý konec podal Inoichimu, který okamžitě pochopil.
„Kam?“
„Kalhoty.“
Zatímco Inoichi uvazoval smyčku naučenou pokoutně na hřišti, Shikaku přemýšlel a snažil se vymyslet řešení. Jenže jediným pořádným se jevilo jen najít východ. A snad cestou pobrat i Chouzu, což se jim náhodou podařilo asi za deset minut. Navázali i cvalíka a pomalu se sunuli chodbami, sirky z jediné krabičky po chvíli zase zastrčili kvůli nesmyslnému plýtvání. Chodba byla úzká, ale poměrně vysoká, hrubě tesaná, s popraškem hlíny na zemi, bez zvláštní vlhkosti, jakou pociťoval na začátku, černá a linoucí se… kamsi. Bez překážek. Ruce posloužily stejně dobře jako sirky.
Kroky třech lidí přerušující nepříjemné ticho byly mnohem lepší než kroky jednoho. Uklidňovalo ho vědomí, že tu má své kamarády, ale zároveň se obával, až uslyší onen signál, na který mu všechny buňky v těle odpovídaly hlasitým protestem.
„Co ten další úkol?“
„Možná se jen máme dostat ven,“ odpověděl Chouzovi Inoichi, jelikož Shikaku se k ničemu neměl.
„Nebo třeba máme něco najít. Jako poklad,“ vyhrkl cvalík.
„Tenhle poklad bych si vážně rád nechal ujít,“ pronesl uvážlivě a rukou ohmatal kámen.
Břichem mu projelo zachvění.
„Shika-“
„Ke mně,“ sykl a popadl Inoichiho triko. Ten zase zachytil Chouzovu měkkou ruku a všichni tři se namáčkli ke zdi. Nemá cenu zkoušet to sám, když pořádně nic neumíme, mluvil k sobě v duchu, zatímco si bedlivě prohlížel zčernalou chodbu.
Cink.
Znovu uslyšel ono zvláštní cinknutí, jen nepatrný záchvěv ve vzduchu kdesi daleko, velmi daleko od nich, ale zvuk se nesl prázdnými chodbami. Nemá cenu zkoušet to sám, zvlášť pokud neví, co je tohle. Tohle divné, znepokojivé...
Cink, cink.
Zamrazilo ho. Tentokrát to uslyšel zprava a blíž k nim, ale ať natahoval uši sebevíc, už je nezachytil. Zmizelo. A pokud předtím vycházel odjinud, znamená to, že se -
„Hýbe se to,“ zašeptal a klekl si na zem.
„Cože?“ Oba kamarádi se k němu svorně naklonili. Shikaku nikdy nevyváděl, ani nedělal ukvapené činy, proto si zvykli naslouchat jeho radám a řídit se jimi.
„Co se má hýbat?“ zeptal se Inoichi nervózně.
„Já nevím,“ přiznal klečící, zatímco prsty prohrabával zem, jelikož ho to uklidňovalo, „něco je před námi. Neslyšels to cinkání? Asi je to i živé, protože se přemisťuje a, řekněme třeba rolnička má zřejmě upozorňovat na jeho pohyb. Ale…“
Sevřel v pěsti trochu nahrabané hlíny a pak ji promnul mezi prsty. To cinkání…
Cink.
Cink.
Natočil hlavu doleva a poslouchal. To cinkání se vzdalovalo a Shikaku byl z hloubi duše rád.
To cinkání bylo nejzlověstnějším zvukem, jaký za celý svůj život slyšel.

Jejich cesta podzemím se úmorně vlekla, ale jít museli a bez přestávky, na tom trval. Pokud se hýbalo To, budou se hýbat také a za žádnou cenu k tomu nepůjdou, i kdyby ho měli vyrazit z Akademie za porušení nějakých pitomých pravidel a navádění kamarádů. Klidně všechno vezme na zemi na sebe, ale k Tomu se nikdy nepřiblíží.
A pokud se jim To vyhne obloukem, aniž by o nich cokoliv vědělo, ještě lépe.
Pomalu přesouval nohu k noze a pak zase od sebe, opakovaně, opatrně, jen aby neudělal sebemenší šramot. Cítil za sebou jemný Inoichiho dech vonící po mátě a levanduli, nikdy nepochopil, proč miluje zrovna tuhle kombinaci, a snažil se očima najít sebemenší světlý bod, alespoň někde v dálce, něco tam přece musí někde být, sakra!
Cink.
Trhl sebou. Krev mu ztuhla v žilách a poprvé měl chuť se rozeřvat nahlas. Prostě jen tak. Protože už absolutně nevěděl, co dělat. Dovést kamarády (a sebe) k východu. Doufat, že nějaký východ je.
Ruka najednou sáhla do prázdna a zeď za jeho zády zmizela. Zavrávoral a mával s ní jako provazochodec snažící se najít rovnováhu, ale místo aby nehty bolestivě zaryl do studeného kamene, nahmatal něco teplého a měkkého. Jemného.
Jen silné skousnutí dolního rty zuby mu zabránilo, aby vypískl. Kousl se tak silně, že ucítil v ústech krev a donutil se polknout ji. Tohle jsem já a tohle je má krev, takhle chutná, kovově, nasládle, hnusně, ale je má, a dokud je má, dokud ji cítím, jsem naživu.
Dokud jsem naživu, můžu dál bojovat. Dokud jsem naživu, můžu se snažit živým i zůstat.
Chuť vlastní krve ho uklidnila.
„Co to kru-“ Ten hlas by poznal všude. Mírně arogantní, málokdy překvapený, jako by to snad ani neuměl, nechtěl umět. Nezvykle jemně hrubý. Na dítě. Ulevilo se mu a tělo opět prostoupilo trochu teplo.
Vrhl se do tmy, kde jen tušil stojícího Fugaka a zacpal mu svojí špinavou rukou pusu.
„Shikaku,“ šeptl mu do ucha, aby ho snad nenapadlo ho přehodit si přes hlavu, jako ho to jednou viděl udělat s jedním klukem na hřišti. Fugakova napjatá ramena povolila, proto se odhodlal ruku zase stáhnout. „A Inoichi s Chouzou,“ dodal posléze.
„V čem ses proboha hrabal?“ sykl Uchiha a začal si třít ústa.
„Ticho. Máš ponětí o východu?“
To nejlepší a zároveň nejhorší na Fugakovi byla jeho schopnost mlčet a většinou sdělovat jen suché informace. Shikaku na ni teď spoléhal a Uchiha chápal.
„Ne. Kudy jsem prošel, tam nic nebylo. Předpokládám, že u vás totéž.“
„Jo.“
„Pokračujeme,“ chytl ho za rukáv a táhl tmou. Lanko mezi Shikakem a Inoichim se na chvíli napjalo. Postupovali teď rychleji.
Cink.
Slyšel ho, ale byl vzdálenější než předtím, což ho uklidňovalo, ale jen velmi, velmi málo. Z Fugakova krátkého nadechnutí usoudil, že ho slyšel také.
„Co myslíš -“
„Netuším,“ odpověděl Uchiha rychle. „Ale nic příjemnýho to nebude. Dokonce si troufám tvrdit, že to není ani součást zkoušky.“
Shikakovu hlavu zaplnily různé obrazy. Jeho hrůzné podezření se potvrzovalo. Hyuugové byli strašní, odporní, krutí a uštěpační, ale neposlali by na celou generaci potenciálních ninjů a dobrých vojáků něco tak… tak děsivého.
Jako by v odpověď na jeho myšlenky přišel z daleka výkřik. Nelidský výkřik plný hrůzy a zděšení, z kterého se nedalo rozpoznat, kdo to vlastně křičí, ale důležité pro něho bylo, že křičí. A křičí ne strachem z něčeho triviálního, ale křičí strachem o život.
Křičí ve smrtelné křeči.
Hlas doplnily zvuky, při kterým přešel všem mráz po zádech. Krátké štěkavé pazvuky připomínající psa, ale pes to není, to on věděl až příliš dobře. V žádném případě tohle není jen tak nějaký pes.
A pak přišlo to nejhorší. Trhání, trhání látky, masa, výstřik krve a další lidský řev i obludný mlaskot. Na cáry, všechno na cáry. Ty zvuky je obklopily a uvěznily jejich mysli v pokoji hrůzy.
Inoichi padl na kolena, zatímco se Chouza zlomil v pase a začal zvracet.
Musel se opřít o studenou zeď a zvednout hlavu k tušenému stropu, aby také nespadl dolů. A soustředit se na dýchání. Vybavit si nějaký hezký obraz, nemyslet na kaluže krve a hlavně si z hlavy vytěsnit ony šílené pazvuky, všechen ten hrůzný mlaskot a chrapot.
Jde po nás. Jde fakt po nás!
Výkřiky. Zapomenout na výkřiky. Jenže se mu to vůbec nedařilo.
„Ven,“ prskl Fugaku a zatahal ho za rukáv. Vypadalo to, jako kdyby strach dodal Uchihovi odhodlání. „Okamžitě. Musíme. Cestu. Východ.“ Frázování jednotlivých slov a příšerná strnulost jeho hlasu ho děsila. Co ho však vyděsilo víc, byl pohled do rudých panenek, když se k němu Fugaku otočil tváří.
Svítily.
Na chvíli myslel, že k nim přišel On. Ta bytost, co právě roztrhala některé z dětí neovládající ani základní techniky a doufající v přiměřeně dlouhý život ve službě vlasti. Ta bytost, co se nikdy neměla objevit a nikdy tu neměla být.
„Veď nás,“ vyrazil ze sebe. Fugaku má Sharingan. Dokázal ho probudit ve chvíli, kdy už nikdo nedoufal. Ovšem tím se potvrzovaly všechny domněnky; Hyuugové by neposlali Uchihu na zkoušku, aby mu pomohli získat rodinné zlato. Hyuugové o tomhle nic nevěděli. Jenže to teď nepomáhalo. Škrtl úvahu v polovině a vyhledal jinou, přebíral se mezi nimi jako v nějaké knihovně, v pěkně seřazených poličkách s evidenčními lístky. Musí něco vytáhnout, musí na něco přijít.
Fugaku má Sharingan. Vidí… co vůbec vidí? Ale vidí líp a to je hlavní. Vidí víc než oni.
Jenže i tato malá drobnost nakonec nebyla tak šťastnou, jak zprvu myslel. Po několika metrech kluk před ním tiše vyjekl a zdálo se, že bolestí. Neztrácel čas otázkami, protože si už ani nebyl jistý svým hlasem, a rovnou nahmatal jeho záda, přes ně přejel k ramenu a pak až k ruce, kterou si Fugaku vrazil do úst a zahryzl se do ní. Bolest ho donutila ozvat se, ale přes to ne tolik, jako by býval, kdyby gesto s rukou opominul.
„Co se -“
„Kohti,“ zamumlal se zuby ve vlastním mase. „Asi dva metry od nás je výklenek do zdi. A jsou tam kosti. Lidský.“
V tu chvíli ucítil zvratky v hrdle a musel je vyvrhnout.

Nakonec se vzmohli a postupovali. Tiše, soustředěně, s Fugakem v čele, jím jako koordinátorem za ním a posledním Inoichim dávající pozor na skleslého Chouzu. Postupovali mnohem rychleji, než dokázali předtím, ale nevypadalo to, že by si pomohli. Trochu se vzdálili od hrůzyplného cinkání, jenže nešlo utíkat donekonečna.
„Vyprávěl ti táta o labyrintu?“ Fugakův hlas byl ledový a tvrdý.
„Jo.“ Věděl, co myslí. Konožský labyrint byl gigantickou propleteninou zabírající mnoho kilometrů čtverečních, a někde se chodby dokonce nacházely v patrech nad sebou. Vchody do opravdového labyrintu se však střežily samotnými ANBU a on pochyboval, že by skupinky děcek dokázaly minout tak zkušené ninji. Nemůžou být úplně v něm, takže by neměli ani bloudit kilometry a kilometry. Ale kde zatraceně jsou?
„A vyprávěl ti i legendu o Králi?“
Trhl sebou a myslí mu projela nepříjemná vzpomínka na chladný listopadový večer, kdy se otec vrátil naštvaný z mise a zmínil se o děsu bažícím po chakře. O děsu žijícím v tajných chodbách, které kdysi dávno vykutali ještě lidé za dob válčících klanů, a které zapadaly a pranic se netušilo, kde jsou. Občas prý nějaká živá duše zabloudila, ale nikdy se nevrátila.
Král. To snad ne.
„Jen povídačka…,“ snažil se namítnout chabě, jenže věděl dopředu, jak to nestačí. Štěkot a mlaskot, to nebyl pes, to nebylo zatoulané zvíře, ale… Zakázal si jeho jméno v mysli znovu vyslovit. Zakázal si myslet na strach a uvažoval. Celé to byla blbost. Kdyby se nikdo nevrátil, nikdo by ani nereferoval a lidi by si stejně tak mohli myslet, že dotyčný někam spadl nebo ho někdo přepadl. Tyhle povídačky nesnášel ze všeho nejvíc.
I kdyby našli K… Jeho, tak východ musel existovat, stejně jako existoval vchod.
„Vchod. Co když je jen jeden vchod a zároveň východ,“ napadlo ho v tu chvíli.
„Nemyslím. Táta vyprávěl, že se do jeho chodeb dá vlézt odněkud z lesa.“
Což by bylo i logické, pokud se vážně vykutaly za dob válek. Jeho mysl se začala pozvolna zklidňovat.
„Kdo je Král?“ odvážil se je přerušit Inoichi.
„Pozdě-“
„Nechci to vědět,“ ozval se Chouza. „Chci jen ven.“
Inoichi mu věnoval útrpný pohled, který ovšem nikdo z nich neviděl a mlčel.
„Zvíře nebo stín, která verze?“ pokračoval Fugaku.
„Spíš stín, popisoval to jako cosi,“ odpověděl, jelikož si už dobře nevzpomínal. Moc ho tehdy neposlouchal, nezajímaly ho báchorky vycucané z prstu.
„Po sluchu nebo po čichu?“
„Hádám čich.“
S Fugakem se dobře spolupracovalo, protože nad některými věcmi přemýšleli podobně. Pokud bylo třeba, nezabývali se detaily, ale jen osekaným obsahem. Takovou konverzaci nemohl vést s každým.
„Taky.“
Takže půjde spíš po jejich stopě. A chakře.
Rozhodl se a pokusil se do hlasu vložit sebedůvěru. „Všichni, kdo máte rukavice, nasadit. Cho, dej mi brambůrky.“ Tlouštík se ani neptal a okamžitě mu ještě nerozbalený sáček podal. „Všechny.“ V ruce mu přistál i zpola dojedený druhý pytlík a další neotevřený. Čichl k nim a ulevilo se mu. Extra solené, Chouzovy oblíbené, přesně jak čekal. Zastavil, přešel kolem kamarádů kousek zpět a chystal se vzít z pytlíku pořádnou hrst. Pak se zarazil, obrátil ho vzhůru nohama a vysypal na zem hromádku chipsů. Obalem ji rozprostřel i do stran a trochu rozmačkal, obal samotný pak roztrhl v půli a vnitřní stranou mířící nahoru položil na zem. Totéž udělal se zbylými.
„Vážně myslíš, že ho převezeš solí?“ Inoichiho hlas zněl pochybně.
Kdoví. On ne. „Aspoň to zkusím, i kdyby šlo jen o čas. Jestli je vdechne, nezažije nic příjemnýho.“ A hlavně na sůl není zvyklý, dodal v duchu. Člověk se většinou před smrtí neposolí,i kdyby ronil slzy sebevíc, a nenaservíruje na stříbrný podnos.
„Kolik chodeb před námi?“ zeptal se po chvíli.
„Dvě za pět metrů.“
„Kterou?“
„Levou. Ale… netuším,“ dodal Fugaku zahanbeně.
Zvedl ruku a poplácal ho po rameni, protože v tuhle chvíli cítil, že může, jedině tady a teď.
„Beru. Svlíknout bundy.“ V ruce mu bez protestu přistálo několik svršků. Zastavil se uprostřed, zmačkal každou jednotlivou bundu do kuličky a pak je házel do pravé chodby. Po posledním hodu vyšli do levé chodby.
Tentokrát se ozval Fugaku. „Myslíš, že se nachytá víc na propocené bundy než smradlavé boty?“
„Jestli si dá dávku soli, mohl by být trošku mimo. Ale… netuším,“ zopakoval po něm. A Fugaku chápal.
Všechno tohle bylo zoufalým pokusem zastavit šílené tempo stínu za nimi a naleznout východ dřív, než ucítí jeho dech na svých zádech. Jestli za nimi přijde... Znovu se mu zvedl žaludek, ale potlačil to a snažil se soustředit.
„Umíš už Katon?“
„No…“
„Střel ho tam,“ přerušil jeho představy. Fugaku se zamračil, ale obešel je, složil pečetě, nadechl se a vyfoukl do začátku jejich chodby oheň. Shikaku nečekal ohromnou salvu, ale ohnivá koule o průměru asi dvanácti centimetrů ho zklamala.
„Ještě jeden.“
Fugaku poslušně foukl i druhý a sežehl trochu stěny i zem.
„Bezva. Jdem.“ A tak šli.
Další hodinu.

Cink.
Takový ten zvuk, kdy všichni ví, že do domu vstoupilo něco nebezpečného a velkého, něco, k čemu se nesmí za žádnou cenu přiblížit a utéct dřív, než je ta věc stihne najít. Zatím nijak nevoní ani nesmrdí, nemá žádný určitý tvar, ale to ani nepotřebuje, protože si ji každý představí po svém a jediné, co tyhle představy spojuje je strach a -
Cink.
Velký černý Král iluzí a bázně honící jakoukoliv sebemenší, nepatrnou vibraci hrůzy, postupující chodbami a neomylně nacházející své oběti. Cink, cink, cink.
Dětský výkřik děsu rozezněl chodbu jako nějaký šílený hudební nástroj. Nedokázal poznat, kdo to křičel, protože dětské hlasy jsou při řvaní stejné, ale ať už křičí kluk či děvče, je to jedno, nezáleží na tom. Jednoduše někdo křičel. A křičel blízko.
Cukli sebou, ale nezastavili. Přidali na tempu, jelikož na hrdiny si hrát nešlo. Ať si klidně nabijí nos o kámen, ať si klidně odřou ruce, hlavně pryč. Mlaskavý čvachtavý zvuk za nimi jen zvyšoval jejich úsilí.
A pak doslova narazili na dveře, které Fugaku nějakým záhadným způsobem vůbec neviděl a místo nich mu před očima tančilo pokračování chodby. Jen krátké. A pak pár stupínků nahoru. Jemné světlo. A v nose vůně orosené trávy.
Jenže ostatní s ním jeho vidiny nesdíleli a zoufale škrábali nehty po hladké ocelové desce.

Někdy se cesta různě klikatí, ohýbá a mění, vznáší nad kapradinami a usíná pod kamením, abyste nakonec zjistili, že žádná taková cesta
(žádný cíl)
…není.
Žádné řešení. Sladká tečka. Nic. Je jen překážka, vy a strašidelný nepřítel.
Tohle byl konec a Shikaku měl chuť začít šíleně řvát. Vypustit ze sebe všechnu frustraci a strach.
Tak hrozně moc chtěl a tak hrozně moc to nešlo.

Netušili, jak je našel, ale našel. Odhadoval, že On moc dobře věděl, kam až sahá jeho území a kam se oběť bude snažit vydat. Ocel znamenala pro jeho oběť naději, přestože to On nedokázal pochopit. Jeho oběť však nikdy nebyla štěstím bez sebe, že na ni narazila.
Cítil to.
Cítil z nich strach a zoufalství, které měl tak rád, a které laskalo jeho čumák.

Nejdřív tu byl dech protknutý slanou příchutí brambůrek. Na ně byl tlouštík nejcitlivější, proto okamžitě odhadl, co za nimi stojí. Shikaka v nose zaštípal pach jeho hutné a lepkavé moči. Neobviňoval ho, protože měl sám namále, ale dráždil mu poslední soustředění.
Jako kdybys to ještě dokázal, promluvil jízlivý hlásek v něm.
Otočili se. Nemělo smysl prosit tvrdé mrtvé dveře, aby se otevřely.
„Fugaku,“ promluvil a snažil se, aby to znělo pevně. Uvnitř se třásl jako rosol. To… To, Ten Tvor (Král iluzí a bázně, ale to nemohl ještě dopustit, to nemohl přijmout, získal by formu a forma může ubližovat) zatím jen stál a větřil. Černý, ohromný stín, z kterého viděli jen žhnoucí oči. Ach bože.
Poslední naděje. Ať je Král Nekrál, pořád může být… „Fugaku, je to... genjutsu?“
Mladý Uchiha se mírně třásl a zíral do obludných zornic Toho. Krále. Rudá v rudé.
„Není. Asi,“ odpověděl téměř neslyšně. „Já nevím, co to je, Shikaku, já vážně vůbec nevím.“
Cink.
Když se Král pohnul, Shikaku zavřel oči a stále v hlavě slyšel jako ozvěnu kamarádova tichá a svým způsobem najednou velmi klidná slova.
„Já nevím, co to je. Já vážně nevím.“