Jsou tu všichni?

Nervózně přecházel ze strany na stranu. Zastavil se, zkontroloval kapsy, zhluboka se nadechl a pak se nejistě rozhlédl ze strany na stranu. Ten kravál ho znervózňoval. Měl by to udělat hned teď, ať už to má za sebou.
„Zvládneš to!“ řekl si nahlas, aby si dodal odvahu a pak pokračoval v duchu. Přečkal jsi řádění kyuubiho, přežil jsi tu šílenou akci v Rozvalinách a dokonce ses dokázal dostat i z doupěte toho obřího hada, tohle zvládneš. Měl pocit, jakoby se v něm praly dvě osoby, ta jedna chtěla okamžitě zmizet, ale ta druhá mu pořád vykládala, že na to už je pozdě. Ten druhej to pěkně podělal, když na něco takového kývnul. Měl vzít raději tu výzkumnou tříletou misi uprostřed tundry. I teď mu to přišlo lepší než to, co ho čekalo.
„Zvládneš to, jsou to jenom spratci a fakani. Co ti můžou udělat. Taky jsi chodil do školy.“ zopakoval znovu svému odrazu ve skle okna. No a v tom byl asi ten hlavní problém, věděl, jaký dokážou být děti mrchy, když chtějí. Promasíroval si spánky a pěti rychlými kroky zamířil k zašupovacím dveřím. No co, nebude se s nimi s**t.
„Tohle přežiju. Tedy aspoň doufám.“
Poslední hluboký nádech a vešel do třídy. Očekával, že hluk a řev, který se tam odehrával, okamžitě ustane, ale v podstatě ho nikdo nevzal na vědomí. Rozhlédl se. Měli by na tom být jako on. Nervózní z nové zkušenosti v životě. I on sám tu byl poprvé, stejně jako oni, ale rozdíl byl v tom, že on byl zralý na to vyskočit oknem, kdyby to nebylo tak proklatě nízko a oni se dobře bavili.
„Hej vypadni,“ zavřískl blonďák s ježatými vlasy a zatřásl dalším klukem.
„Proč jako?“ ohradil se druhý otráveně a ani k němu nestočil pohled.
„Protože já jsem hlavní hrdina, chápeš?“
„No a?“ zeptal se tmavovlasý kluk opět znuděně a ani se nepohnul.
„No to znamená, že já sedím vzadu u okna,“ ječel dál blonďák div, že nedostal infarkt. Černovlásek k němu zvedl otrávený pohled, pak si povzdechl a raději vyklidil pole. Blonďák si spokojeně sedl a rozhlédl se.
Jako další ho zaujal kluk, co seděl přímo ve středu místnosti a propaloval ho pohledem. Nic nedělal, jen seděl a zíral přímo na něj. Odolal nutkání se ošít, protože kluk ho propaloval skrz složené ruce a jeho pohled byl velmi chladný a štiplavý.
Zajímavější ovšem bylo to, co se dělo za ním – rvačka holek. Kdyby byly starší, možná by si to i užil, protože obě byly docela kočky a navíc rvačky holek stojí vždycky za podívání. Blondýna s dlouhými vlasy se právě snažila zaškrtit růžovovlásku a nejspíš se rvaly o místo vedle toho kluka s chladným pohledem. Kterému to nejspíš bylo úplně šumák, protože je naprosto ignoroval a místo toho zíral přímo na něj. Nejspíš ho to nějak zvráceně bavilo, zatím co on z toho měl akorát paranoidní představy. Očekával, že ve třídě budou bitky, ovšem nečekal, že první se poperou holky.
Povzdechl si a docela se sžil s tlouštíčkem v levém horním rohu, který za tu dobu, co ho pozoroval, stihl zdlábnout už třetí brambůrky. Tlouštík tlačil a se zaujetím pozoroval bitku. Snědl jsem: kaši z rendlíka, krajáč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s trakařem…Jen zakroutil hlavou a přešel ke katedře.
Ozvalo se třísknutí do tabule a všichni se lekli a stočili k ní pohled.
„Jmenuji se,“ začal. „Iruka Umino.“ Jeho ruka byla stále připlesknutá k tabuli a Iruka zalitoval, že do toho tak třísknul, ale efekt to mělo dobrý. Přešel ke stolu, otevřel desky a přečetl si jména. Většina klanů měla své charakteristické rysy, takže spoustu žáků zařadil jen podle ksichtu. Uzumaki, Nara, Yamanaka, Haruno, Akimichi, přelétl je pohledem. Posadil se. Z téhle bandy spratků, frajírků a idiotů bude muset udělat ninji. Jak, to neměl tušení. Kývl na to jen proto, že hokage byl děsně otravný. Odkroutí si rok, pak zdvořile poděkuje a pokusí se spáchat sebevraždu jiným humánnějším způsobem. Třeba ve vaně s kyselinou.
Iruka vytáhl papír.
„Každý z vás musí být vybaven cínovým kotlíkem, standardní velikosti dvě…“ přečetl. „Sakra, blbej papír,“ zahučel a začal se dál prohrabovat ve složce.
„Aby bylo jasno, je mi jedno, že jste synáček nebo dceruška nějaké prominentní rodiny. Jestli uděláte průser, tak vás nechám čistit školní hajzlíky. Pokud chcete vymýšlet nějaké blbosti a střádat pomsty, mě s tím neotravujte. Jestli chcete ovládnout svět, tak to plánujte až po vyučování, ne v jeho době,“ mluvil dál a ani se na studenty nepodíval a hrabal se v lejstrech. Konečně našel papír, který hledal a zvedl pohled.
„Co to sakra je?“ zeptal se a ukázal na splašeně poletující zdviženou ruku Haruno.
„Prosím Hinata brečí.“
„Hm.“
„To s tím nic neuděláte?“
„Hinato, breč tišejc,“ řekl Iruka, rozložil papír a začal předčítat. „Každý z vás si pořídí pět shurikenů. Prosím vás obyčejných shurikenů, jestli vy slečinky přijdete s růžovým nebo na něm budou vykreslený plameny, tak vám je bodnu do zadku. Totéž platí o kunaich, žádné blbiny. Nevěste si na to zrcátka, postavičky z vašeho oblíbeného pořadu, fotky s Winchesterovými, prostě nic. Dále budete mít vždy s sebou, svitky, pouzdra, zbraně, boty – nikdo nestojí o skopnutý palec, speciální vybavení na vaše klanové jutsu. Nikdo nebude mít v pouzdře na vybavení zbytečnosti. Jestli tam najdu šminky nebo pokémony, tak to vyhazuju. Dále si s sebou budete brát obvazy a náplasti a co je hlavní – tužku číslo dvě,“ ukončil, zaklapl desky a posadil se. Rozhlédl se po žácích a s potěšením zjistil, že je klid. Jen vzadu ve třídě se ozývalo úpění.
„Co se děje?“
„Prosím, snědl jsem párek nevalné chutě a přišlo mi špatně.“
„Jestli chceš zvracet, tak proboha venku.“
Najednou se ozvalo ječení a vřeštění. Iruka se podíval ke dveřím a čekal. Vřískot se přibližoval a on se jen modlil, aby nemířili k nim do třídy. Pak zaskřípal zuby, když se dveře otevřely. Nějaká matka se pokoušela vecpat svého syna do dveří, ale kluk se zapřel mezi futra a dál ječel, rozčapený jak žába a mermomocí se snažil udržet vně třídy. Bohužel, ale jeho matka byla silnější a dalším silným zatlačením ho prostrčila skrz dveře. Otřepala si ruce, unaveně vydechla a pak odkráčela pryč. Iruka jen seděl a zíral na kluka, který se teď pokoušel nejspíše předstírat mrtvého. Pak frustrovaně vydechl, třísknul složkami a zvednul se. Ovšem když přešel k chlapci, ozvalo se vrčení. Iruka cuknul, ale bylo ticho, tak udělal další krok, ale opět ho zarazilo zlověstné vrčení. Chvíli přenášel váhu z jedné nohy na druhou jako chameleon a bavil se tím, jak se vrčení vždy zesílilo a zeslabilo podle jeho vzdálenosti od mrtvoly. Nakonec pokrčil rameny a šel si znovu sednout, protože až zazvoní a přeběhne mu po zádech tahle tlupa, nejspíš ho to probere. Odškrtl si další jméno.
Když zjistil, že ho ten divný kluk stále pozoruje, nakoukl do seznamu.
„Uchiha co? Vás učí tyhle zlověstné pohledy už od kolébky co? Ne, věřím, že ses s tímhle zabijáckým výrazem už narodil. Propálil si porodníka tímhle pohledem, protože tě dostatečně rychle nezabalil do deky a tobě byla kosa.“ Nic. Iruka si povzdechl, nesnášel tyhle vzácné plyny – nereagují.
Když se nadechoval, aby mohl pokračovat, zaujalo ho něco na stole. Pomalu se to pohybovalo kolem hrany a pak si to rovnou zamířilo k němu. Iruka bleskurychle zul botu a pak rozmázl černý hmyz po svém stole. Sice si tím zaneřádil botu a taky katedru, ale na konci hodiny, to nechá uklidit, tím klukem, co chrápe na lavici, a nebo tím blonďákem, co se snaží proplížit pryč ze třídy.
Najednou vrzla židle a s hlasitým pláčem se kolem něj prohnal kluk v černých brýlích a zmizel ve dveřích. Jeho nářek se ještě notnou chvíli nesl ztichlou akademií.
„A to byl nejspíš Aburame, takže tím je docházka kompletní,“ zhodnotil sensei a odškrtl si na seznamu poslední jméno, popadl desky a odešel ze třídy. Nezapomněl ovšem přejít po zádech Inuzukovi.