Žánr

[i]Slzy stékaly dolů po její tváři. Nedokázala tomu uvěřit. Její jediná láska už není. Stála tam nad jeho náhrobkem a pořád se jí vraceli vzpomínky s ním.

[b]„Temari víš jak jsme se viděli poprvé?“
„Ano, Proč? Co se děje?“ On se k ní přiblížil a podíval se jí do očí. Cítila jak se jeho oči vkrádají do těch jejích. Nemohla se tomu ubránit.
„Víš co jsem si pomyslet?“
„Ne,“ řekla trochu rozviklaně Temari.

10.Kapitola
„Kdo to byl?,“ při tom se mu začal chvět hlas. Mika ho potom pevně chytla za ruce a odpověděla mu: „Ona se jmenuje Hinata Hyuuga,“ a Yuki se na ní podíval vystrašeným pohledem a ještě pevněji jí stiskl ruce.
„Bude v pořádku?,“ zeptal se ještě s chvěním Yuki.
„Bude, Sakura se o ní postarala,“ a uviděla jak odlehčující výraz Yukiho na tváři.
„Kdo to je?,“ optala se ho zvídavě Mika.
„No vlastně je to moje sestřenka přes koleno. Asi bych ti to měl povědět celé“

Bylo jedno krásné odpoledne a v Konoze vládl klid. Sasuke, Sakura a Naruto seděli v parku trochu znuděni, protože už dlouho nedostali žádnou misi. Naruto usilovně přemýšlel, jak ještě zlepšit svůj Rasengan, ale stále na nic nemohl přijít…(dokážete si představit jaký blbý výraz při tom měl) Sasuke si na prstu točil kunajem a Sakura ho přitom nenápadně pozorovala. Od jejich činnosti je nevytrhl ani Kohonamaru, který kolem nich proběhl s hlasitým lamentováním, proč už zase musí chytat tu pitomou kočku…
Mezitím u Tsunade v kanceláři…

Vír a květ třešně 10

Žabka přihopsala k Sakuře a zmizela. Na zemi jen ležel kus papíru.
Sakura ho rychle zvedla a rozložila ho.

„Sakuro, povedlo se mi ho kontaktovat. Zastaví to démona, který je do mě zapečetěn. Věřím, že to vyjde a nehledej mě a zůstaň v bezpečí vesnice. Za dva týdny se vrátím. Miluji tě.“

Sakura ho přečetla Saiovi, krom posledních pár slov.
„Tak co teď budeme dělat?“ zeptal se Sai.
„Já nevím,“ odpověděla rozčarovaně.
„Budeme ho hledat nebo mu budeme věřit?“ zeptal se.

Yamatovi se asi za čtyři hodiny povedlo dobelhat vesnicí, až do budovy hokage. Obyvatelé Konohy na něho hleděli plni strachu. Schody nahoru, mu díky zraněné levé noze dali nejvíce zabrat. Bolest překonával jen těžko. Pod masku mu nebylo vidět, ale skrýval za ní bolestivý výraz a do krve rozedřený obličej. Přišlo mu zvláštní, že cestou po chodbě budovy, po které se ploužil deset minut, na nikoho nenarazil. Z posledních sil rozrazil dveře do kanceláře hokage. „Naruto…uprchl!“ Vykoktal z posledních sil a upadl na zem.

„Dobře vy dva.“ Pochválil je Kiba.
„To je 1\4, co teď.“ Zeptal se Anshin.
„Teď jdem dovnitř, budou rozptýlení, to je naše šance!“ Řekl Kiba a vletěl do tunelu, rychlostí splašeného psa.

Mikon mezi tím ještě stále běžela svůj osudový sprint. Myslela na to, co jí čeká. Co se asi stane až jí otec uvidí. A bude jí vůbec věřit? Celá udejchaná, zpocená a zmožená stále běžela bez jediný zastávky. Od cíle už jí dělili asi už “jen“ dva kilometry.

Tým 7 proběhl poušť a dopospíchal před bránu Skryté Písečné vesnice. Trochu zadýchaně a s nějakým tím monoklem (Naruto, po Sakuřině chvilce nudy). Šli ulicemi (čti pískovišti) a stanuli před hlavní budovou Písečné. Kakashi šel za Kazekagem, aby ho informoval o soutěži a vyžádal si povolení na rozvěšování plakátů a tým zatím měl čekat. Během chvíle tudy proběhla jedna z Kankurových loutek. Chvíli na to se objevila Kankuro, Temari a Gaara a začalo vítání.
„Gaaro, ahoj, tak rád tě vidím datterbayo.“

Mno tak tohle mě napadlo při čtení Minatčiny FF (jj je to Co by kdyby!!! ) a pak už šlo jen o hádání se typu: Dát bo nedát?! Je asi všem jasný co vyhrálo!!! Je to zkrátka o tom co všechno se mohlo stát ae nestalo ... příjemný čtení!!!!!!!

Můj předrahý chlapec Gaara
po nocích furt v poušti cára,
mé srdéčko nezahřeje,
na písek se jenom směje,
medituje na dunách,
když mám o něj doma strach!
Ach můj Gaaro rudovlasý,
snad tvá láska není klam!
A jestli jo, tak ti asi
bábovičky rozdupám.

Slunce pomalu se sklání.
Sedím na zelené stráni,
sleduji, jak nahý Neji
plavně do jezírka běží
a v duchu si říkám: "Páni!
Ten však pro mě není k mání.
Je tak krásný a tak chytrý
a ty vlasy! Jsem holt v pytli."
Vtom sebou objekt mé touhy
plácne široký jak dlouhý.

Takže Vám přináším další díl příběhu Hatakeho Sakumy. Po slušném
(pro mě )ohlasu proto přináším pokračování.

V minulém díle : Jste si mohli přečíst první díl o zrození geniálního ninji z Listové, Hatake Sakuma. Nyní tu máte další díl této série.

Kapitola 02 - Sakumova první mise

Otváram oči do noci,
chytám rukami svetlo života mojich obetí,
som slepý,
a po smrti,
som chorý,
a nepoznám svoju chorobu,
znova a znova sa vrhám proti čiernemu múru,
bez rozmyslu

Otváram oči
do nočnej oblohy,
cítim to pálenie,
vpád nenávisti do môjho života,
narodený v nesúlade s ostatnými,
kráčajúc vždy jednou stranou,
malými krokmi,

Otváram oči do nočnej oblohy,
navždy schovaný v tieni ako prízrak,
vždy som kráčal blízko nepriateľa,
ukazoval mu svoju druhú tvár,

Ťahám sa rukami nad hladinu,

Když už byla po jídle i Sakura s Doragonem, mohlo se vyrazit. Všichni si sbalili své věci a vydali se na cestu. Vešli do temného lesa s holými depresivními stromy. Všichni se otřásli hrůzou. Uvnitř nic jiného nerostlo.
Žádná houba a ani jediná rostlinka by se tam nenašla. Brouci tu zřejmě taky nežili a zvířata jakbysmet. Proto se všichni náhle cítili úplně osamocení. Sakura se přimáčkla k Doragonovi a Nabikaseru ke Ketsueki. Sasuke a Naruto na sebe vrhali zvláštní a trochu vyděšené pohledy. Kakashi si musel vystačit sám se sebou:

Mé jméno je Kankurou. Jsem synem čtvrtého Kazekageho, ale i starším bratrem pátého Kazekageho, kterým je Písečný Gaara. Nyní je mi 20 let a spolu se sestrou Temari se snažíme pomoci Gaarovi spravovat naši vesnici – přesněji řečeno Skrytou Písečnou vesnici. Všichni již vedeme vlastní týmy a máme také mnoho studentů. Až donedávna jsem si myslel, že moje vzteklá povaha se projeví pouze v případě, je-li v ohrožení moje rodina nebo vesnice. V takovém případě umím být netrpělivý, nedůtklivý a splašený až hrůza. Ale divíte se mi?

„Gaaro, dáš si s náma popcorn?“ zavolala Ashley z obývacího pokoje. „Ten film začne sice až za chvíli, teďka jsou tam zprávy, ale…“ Zarazila se v půli věty a vytřeštila oči na obrazovku. Reportérka komentovala nenadálou demonstraci před světoznámým muzeem madam Tussaud.
„Nebyly dosud objasněny důvody, proč se ředitel muzea rozhodl objekt dočasně uzavřít. Jisté je jen to, že na místě se objevila policie…“
„Děje se něco?“ zeptal se jí Kankurou, protože mu připadala vyděšená, navíc byla v obličeji bledá jako stěna.

Shenai dorostly vlasy, teď jí padaly na záda. V obličeji byla příšerně bledá, jak ji neustále drželi pod zámkem. Orochimaru ji měl za tajnou zbraň, kterou zničí Akatsuki. Vše si pečlivě naplánoval. Zaútočí a zasáhne je tam, kde to bolí nejvíc. City! To slovo je mu k smíchu.

Konan seděla u Itachiho lůžka a nepřestávala se mračit. „Stalo se něco?“ odvážil se zeptat.
„Ty!“ zajíkala se vztekem. „Ty tu ležíš jak lazar a užíváš si mý lásky a péče. Kdyby se stalo něco takovýho mně, do jednoho byste se na mě vykašlali!“
„Tak jdi pryč, ne?“ Nechápal, proč se rozhodla u něj sedět, když ho nesnáší kvůli tomu, co se stalo.
„K čemu by to bylo?“ namítla. „Tohle vypij a přestane tě bolet hlava.“
Upil trochu z té páchnoucí tekutiny. Nechtěl dávat najevo svůj názor, tak jen poděkoval.

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 39 - 51

Z chodby se ozvaly duté rány. „Takže už to začalo,“ poznamenal jeden z jejích průvodců. Lianna náhle klesla na kolena, cítila už zas na krku tlak. „V pořádku?“
„Nic mi není.“ Zvedla se a následovala Elitní, kteří si to namířili rovnou do arény.
Z ní právě někdo odcházel. Byl to Kakashi a za ním kráčel Sasuke a držel si rameno. „Co? Jak to?“ „Lianno?“ Vykřikli současně. Jen stála a rozpačitě se usmívala.

Shikamaru kráčel s jeho typicky znuděným pohledem po Konoze, když v tom zahlédl skupinku přátel: Naruta, Sakuru, Ino, Choujiho, Hinatu, Kibu a samozřejmě velikého hafíka Akamaru. Neměl chuť se s nikým vybavovat, a tak chtěl nepozorovaně zabočit do postraní uličky.
,,Héééééééj, Shikamaru!! Kam jdeš??“
*Ach bože ten Naruto je ale otravnej...Proč zrovna dneska* pomyslel si Shikamaru.
,,Pojď sem. Chtěli jsme se tě na něco zeptat.“
*No skvělé, ještě od tebe, Ino, jsem zrovna dneska potřeboval tvoje poznámky*
,,No tak, neboj se.“

Sasuke si povzdychl. „Tak to teda začalo, tsss…“ Ulicí, kterou procházel, se ozval další výkřik, zvěstující tu šíleně úžasnou novinu, že právě začal Konožský Karneval.
Ulice se jen hemžily všemožnými příšerkami - aspoň tak to Sasuovi připadalo - a veselím, což mu moc po chuti nebylo.
Vtom mu někdo skočil na záda a Uchiha se rychle otočil.

Hlavou mi probíhají otázky a ze všech stran se na mě šklebí ten "nemrtvý" kterého jsem potkala před několika hodinami.
Kdo to byl?!
Proč nemůže zemřít?
O čem to proboha mluvil?
A proč, když je to Akatsuki neběžel za mnou?

Ráno mě probudí paprsek slunečního světla.
Někdo otevřel dveře!
Že by to byl...?!
Ležím bez hnutí a předstírám spánek.
Něco mě klepne po hlavě.
Než upadnu do bezvědomí, uvědomím si že se dotyčný pojistil.