Žánr
Předmluva :D
Konoha, vesnice slavná jako žádná jiná. Slavná hned z několika důvodů. Zaprvé, díky Uzumaki Narutovi, který zachránil celý svět shinobi. V boji s Madarou položil svůj život, aby ochránil své milované.
Ale slavná také díky Hatake Kakashimu, který vlastní nejznámější krámek na světě....
,,Deset kopií extra rychle" křikla růžovlasá dívka.
,,Sakuro, řekni jim ať chvilku počkají, dělám ještě kopie pro Hokage!" ozvalo se z vedlejší místnosti.
Kdysi bys stála u okna a dívala se na červánky na letní obloze a vzpomínala. Znám tě moje černovlasá dámo. Rozdáváš úsměvy, ale ten nejvřelejší patří jen jednomu muži. Odpouštíme ti to, ba naopak, přejeme ti, aby on ten úsměv viděl.
když řeknu jedno slovo a to smutek.
Oči plný slz a v hlavě zmatek
život nemá barvu perel ani pozlátek,
už nikdy neuvidíš, už nikdy nepromluvíš
k někomu, kdo ti život dal, snad se nebojíš.
Co v životní bitvě s tebou bojoval
a posledních pět měsíců, karty osudu zval.
Se svým cílem se určitě vyrovnal,
skrze ticho řekne pár slov, aby poděkoval.
Na válečném bojišti ptřísněném krví ležely tisíce těl. Ať se ale člověk podíval kamkoliv, byli to jen samí muži.
"Kolik krve bylo prolito pro světový mír, který stejně nikdy nenastane?"
"Kolik lidských životů bylo obětováno?" Mezi všemi těmi mrtvými ležel ten poslední živý. Pomalu a chraptivě se nadechoval, věděl, že už nadešel jeho čas. Pod zavřenými víčky se mu ukazovaly scény z toho krátkého života.
„Narutooooooooooooo!“ výkřik otřásl celou Konohou v základech. Všichni obyvatelé na okamžik ustali v práci a dívali se směrem, odkud přicházel. Někteří se dokonce vydali k bráně. „Naaaaaaaaruuuutoooooooooooo!
Znamená to ničit?
Mít budoucnost poskvrněnou vraždou,
Dá se tohle cvičit?
Vždyť o to tu jde, nebo snad ne?
Kráčet dál, neotáčet se. To je úděl Shinobiho. Ničit, zabíjet a později nechat se zabít. Nenávidím to. Nenávidím tento osud ninji, proč to takhle musí vždycky být?
Řekni mi, co jsme komu udělali?
Byl krásný den a Pein seděl ve své pracovně a četl si svou oblíbenou knížku Medvídek Pů a slonisko, když v tom mu do pracovny vlítne Deidara a..
"Šéfe, šéfe!" řval Deidy.
"Co je?" ptal se Pein.
"No víte...ehm... Itachi rozbil playstation!!! A my nevíme, co máme dělat!!" řekl smutně Deidara.
"C-cože?!!! T-to si snad děláte srandu ne? To už je třetí v tomhle měsíci!!! No nový už vám nekoupím, počkejte si na vánoce a do té doby si hrajte s Itachim." řekl škodolibě.
"J-jasně šéfe." řekl Deidara a odešel.
[i]Představ si, že můžeš cokoli, opravdu cokoli, třeba létat, to by se ti určitě líbilo, viď? Určitě mám pravdu, nebo bys byl radši, kdyby se Ti splnilo nějaké přání? Třeba to, po kterém toužíš nejvíce, a každou noc se Ti zdá, že až se ráno vzbudíš a otevřeš oči, splní se Ti a Ty budeš šťastný až do konce života, všechno se Ti povede, už nikdy nepocítíš žádný smutek, žádnou ztrátu ani beznaděj, jen prostý optimismus a čistou radost?
Milý Ježíšku,
předem tohoto dopisu, bych tě rád upozornil, že ti píšu soukromě, takže jestli to ty smrade někomu ukážeš, obětuju tě Jashinovi. Jsem rád, že jsme si to vyjasnili hned na začátku.
[center]Její tělo vnímalo každý kousíček tepla z přikrývky, pod kterou byla schovaná. Nejradši by tak zůstala navždycky. Rukou pomalu nahmatala tu jeho a lehce jí stiskla.
"Proč jen musíš odejít?" opakovala si stále a snažila se zachytit každý kousek jeho těla a udržet si ho v paměti. Všechno vypadalo tak v pořádku.
Když jsme byli malí, večer nám vždy vyprávěli pohádku. Vždy pro nás byla zajímavá, ani jsme nedýchali, když nám maminky záživně popisovaly, jak princ statečně bojuje s drakem. Tehdy jsme nevěděli, že každá pohádka v knížce dobře končí. Jakmile jsme zavřeli oči, přenesli jsme se do své vlastní pohádky. Jakmile jsme však ten svět opustili, příběh pokračoval dál.
Ptáte se kdy?
Seděla na lavičce a kreslila na zem jedno srdíčko za druhým. Po tvářích jí stékaly slzy. Milovala ho........stejně mlčela. Nedokázala mu to říct, protože se bála, že on její lásku neopětuje. Celý její svět se najednou smrsknul do jediného slova, pocitu. Všichni jí říkali, ať se ho zeptá, ona však v sobě nedokázala najít dostatek odvahy. Přitom to bylo tak jednoduché....stačilo prostě otevřít pusu a vypustit ta dvě slova, která mohla všechno změnit. Mohla opustit tu strašnou samotu..... Ano, měla přátele, ale to nyní neznamenalo skoro nic.
Byl ještě podzim, ale už sněžilo. Na stromy, jež hráli všemi barvami, se snášel jemný sněhový poprašek a hned tál. Bláto se lepilo na boty hrozíc je sundat, odhalit bělostné ponožky skryté pod nimi a vystavit je lepkavé zemi. Každý další krok byl těžší a těžší.
Co by mohlo změnit?
Osud už byl dávno nadzvihnut,
Už nejde pozměnit.
Rychlými kroky jsi kráčel osudem, tak dlouho, dokud tě nedonutil zastavit.
Tvé stopy ve sněhu měly vést ostatní vánicí, ale…
V tu chvíli ty stopy zmizely.
Je mi to líto.
Bylo ještě šero když jsem dorazila před tu velkou šedivou budovu. Vypadala jako by všichni spali a já přesto věděla že mě přijmou, teď…
Tobi se tak radoval, když našel mládě Kyuubiho. Kdo mohl tušit, že se to tak strašně zvrtne...
Moje první parodie na Naruta 
Povídka
„Prostě si to přiznej, Tobi. Ty nikdy nebudeš ninja!“ Blonďatý mladík oslovenému soucitně poklepal na rameno.
„Jak můžete vůbec něco takového říct, Deidara-sempai?“ kňoural mužíček a jeho nezakryté oko ronilo jednu slzu za druhou.
Některá stála daleko od ostatních, jiné byly ve skupinkách s jinými. Ale přesto tam byly všechny, úplně všechny, ani jedna ještě dnes nespadla dolů.
Všechny tak mohly svítit na cestu jak poutníkům, tak těm, co nemohly najít cestu domů, nebo šly jen tak, kam je zrovna nohy zanesly...
[center][b]Když se stromy promění
Nervózně si znovu, už po několikáté, protřel vlasy. Byly mokré, kapičky vody padaly na dřevěnou podlahu ztemnělého pokoje. Chladná sprcha mu otevřela oči, probudila k životu jeho tělesné funkce, jen jednu probudit nemohla…
Kapičky se při dopadu na podlahu roztříštily na tisíce drobnějších krůpějí. Zničehonic se přidaly i jiné kapky. Byly větší a objemnější. Společně se mísily a v dokonalém souladu tvořily na podlaze malou loužičku. Slzy.
Why?
,,Proč si mi dala kopačky, zrovna teď?"
,,Proč si mě opustila zrovna teď, když sem ti chtěl něco říct?"
,,Proč si mi řekla, že už se mi nikdy nevrátíš?"
,,A... Proč mám teď takový pocit prázdnoty?" na posteli seděl modrooký blonďák, který už dávno nebyl dítě, bylo mu přesně dva a dvacet let. Postrádal cosi pro něj velice drahého.
V tu samou chvíli seděla modrovlasá a dlouhovlasá dívka u okna a koukala se na úplněk.
„To se ti fakt povedlo. To si ho nemohl odmítnout trochu šetrněji?!“
„Šetrněji…?“
„Ne, ty si ho musel hned ponížit, že?“
„Omlouvám se…“
„No, to nám teď asi moc nepomůže, když je v trapu.“
„Tak najdeme někoho jiného.“
„Jiného?? To se ti lehko řekne! A koho asi tak?“
„Nevím, je mi to jedno.“
„Sakra, to abych prošel zase všechny ty životopisy…“
„Zřejmě.“
„A taky oprášit naše stará propagační hesla…“
„Hesla…?“
„Třeba:
mezi sebou uvítáme.
Nebo:
