Obrazová víla
Nervózně si znovu, už po několikáté, protřel vlasy. Byly mokré, kapičky vody padaly na dřevěnou podlahu ztemnělého pokoje. Chladná sprcha mu otevřela oči, probudila k životu jeho tělesné funkce, jen jednu probudit nemohla…
Kapičky se při dopadu na podlahu roztříštily na tisíce drobnějších krůpějí. Zničehonic se přidaly i jiné kapky. Byly větší a objemnější. Společně se mísily a v dokonalém souladu tvořily na podlaze malou loužičku. Slzy.
Najednou se k zemi snesl pokrčený papír. Fotografie nesla několikanásobné přeložení a narovnání. Byla špinavá, jeden okraj chyběl. Z obrázku se usmívala do objektivu fotografa mladá žena. S kouzelným úsměvem na tváři, v lehkých letních šatech působila dojmem víly, která se chce rozběhnout do náručí fotografa.
Skutečně chtěla. Rozběhla se. Upustil foťák a sevřel svou vílu do náruče. On byl ten fotograf, ona jeho víla. Teď už ji znal jen z té fotky, z toho nevděčného obrázku. Byla to jeho…
…obrazová víla…
Navzpomínal si na den, kdy nebyli spolu. Pořád, každý den, každou minutu, jakoby se nemohli nabažit jeden druhého. Nepřestávalo to, ani jeden z nich nechtěl být bez druhého. Nafotili spolu spousty fotografií. Rád ji fotil a ona ráda pózovala, ale nejlepší částí byla odměna pro fotografa. Teď už mu zůstala jen ta jedna jediná fotka s jeho…
…obrazovou vílou…
Spálil je, všechny. Uchovával si ji jen v paměti, nepotřeboval hloupé fotografie. Ony za nic nemohly, přesto, když se mu kouř a zápach páleného papíru dostal do tváře, pociťoval úlevu. Neskutečnou a velkou. Po tolika dnech soužení, konečně trocha osvobození. Smetl popel do malé dřevěné krabičky. Její šperkovnice. Ani ona za nic nemohla, přece jen byla teď tou, která nesla tíhu vzpomínek, zachycených a spálených.
Kolik Bůh může člověku nadělit viny? Smutku a beznaděje?
Nedokázal si odpovídat na otázky, které si sám kladl. Obviňoval se, ale právem?
Pokojem se neslo tiché vzlykání a přerývavé nádechy. Jak dlouho už tu seděl? Jak dlouho to bude trvat, než někdo konečně osvobodí jeho duši? Myslel na to. Na svůj život, proč ho ještě dál žít. Ale byl moc slabý, aby si ho vzal. Beznaděj mu brala síly, odvahu. Teď byl zavřený tady, dívali se na něj jako na blázna. Jedinou věcí, která ho utišovala, byla ona fotografie. Utěšovala jeho duši, alespoň částečně, ale přece.
Kdo mi ji vzal? Mou vílu?!
Věděl kdo. To on. Znal ho, znali se, až moc dobře. To nám tolik záviděl?! Musel nás od sebe odtrhnout?! Udělal to. Rozdělil naše spojená srdce, jenže některé rány se nezacelí.
Pohlédl na své ruce. Na ruce vraha. Zabil ho. Kvůli víle. Nevyčítal si smrt svého přítele, nebyl pro něj ničím, neznamenal nic. Teď byl už sám. V temném bílém pokoji, s bílým nemocničním stejnokrojem a tichem, které ho provázelo každou nocí. Zvedl ze země fotografii a schoval si ji pod polštář. Ulehl na bílou pokrývku a hlavu ztěžka položil na polštář. Ležel nehybně, ani sval se nepohnul.
Čekal.
Jako každou noc čekal na vysvobození. Nepřicházelo, ale on cítil, že dnešní noc se stane výjimkou. Možná že to byl chlad, který mu signalizoval, že už přichází. Možná to byla ztěžklá víčka, která nemohl udržet. Přestal se vzpírat svému osudu. Nechal ať si jej vezme, celého pohltí. Naposledy se nadechl a zavřel oči. Konečně tu byl konec. Odcházel za svou…
…obrazovou vílou…
achjo...
ale něco v ní je 
, co přesně to je nedokážu popsat xD možná snad víc reality než u většiny? nebo tim, že se Naruto asi poprvé v životě vzdal? 
nevím a popravdě to ani nechci vědět, ty víš, že mě už můžeš brát jako pravidelnýho čtenáře xD popravdě sem na tvý povídky narazila úplnou náhodou, když mi nebylo nejlíp, a úplně mě očarovaly, tahle je zvláštní, vyjmečná, možná tak někomu nepřijde, ale mě ano... Nutí mě přemýšlet nad svým dosavadním životem, je to druhá FF, která mě k tomu vysloveně nutí 
sice jak říkáš "ohrané téma NaruHina" ano to máš pravdu
E. E. Cummings
Podmínkou koexistence jedince druho Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.
Tall: Moc mě tenhle koment potěšil. Já nejsem tak úžasně slohově nadaná, nemůžu se tady některým rovnat, ale možná že občas ty nápady bliknou. Nebylo to originální, ale co dneska je? Nebyla sem si vědoma, že je to až tak neoriginální, ale alespoň jsem se snažila....
Fotky miluju, focení a všechno kolem toho a přitom, za co všechno může jedna jediná fotka..
Ta fotka... tohle byla původně "jenom" šuplíkovka, vlastně jsem neuvažovala o tom, že by se sem dostala, protože je tohle můj vlastní zážitek, samozřejmě přikrášlený
Naruto.Uzumaki15: Děkujuuuu
Už to tak bude?
Ouki douki, zatím jako čtenářka doháním zameškané čtení starých známých i nováčků 
Return?
Nádhera nemá to chybu
Trefila ses mi do nálady, asi ybch měl říct naštěstí, pokud už si viděla některé moje komenty tak víš že tyhle povídky nemám rád. Jenže, onen obraz zmačkané fotky. Mám pocit že kdybys napsala, že to byl obraz malovaný tuží na bílém papíru, že bych se rozplýval.
Takhle je to jenom připomínka jednoho anime, u kteérho je jedna z jeho vrstev založena právě na fotce (tedy přeneseně, jako tady v téhle povídce).
Jinak samozdřejmě, tahle povídka není moc originální, ani nějak slohově vybroušená, jenže...jenže tam byl ten obraz té fotky.
Proč já se nechám vždycky tak yvést z míry jednou větou, jedním obrazem, ale tobě se povedlo to co se vede zatím jen Minatě... a brání mě to zamyslet se nad povídkou jako to obvykle dělávám, možná jednou se to změní.
Díky za zmačkanou fotku.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Aku, rozebraly jsme to, všechno přes ICQ a já ti za tvé názory i za to naše přátelství děkuju, hodně pro mě takové rady a důvěra znamenají, však ty víš
souhlasím a děkuju 
Trefila ses, ale to i v povídce bylo celkem poznat, alespoň doufám 
crazy.AminQa: NaruHina jsou asi nejoblíbenější
Joanne, jasný, občas je třeba se vracet i k ohraným tématům. Děkuju moc
Yuki, to tvoje krásné komentíky fakt žeru, prostě, vždycky mě tak pozitivně naladí
Už to tak bude?
Ouki douki, zatím jako čtenářka doháním zameškané čtení starých známých i nováčků 
Return?
Ty víš, Kaií, jak jsem reagovala po přečtení. Ale nějak jsem zapomněla napsat komentář... ne, já nebyla schopná napsání, budu se vymlouvat na svou včerejší neskutečnou bolest hlavy. Tak ho píšu až teď i s tím hrozně nudným úvodem.
Když jsi mi napsala, že čekáš na zveřejnění Obrazové víly, ten název se mi moc líbil. Mám ráda víly, to tajemství kolem nich. Je zvláštní, kolik si lze představit pod jedním názvem. Přiznávám, napadl mě úplně jiný příběh, ale nevadí mi, že jsem četla tenhle. Protože se mi líbil. Tou jednoduchostí. Ano, měl své chyby, narazila jsem tam i na nějaký překlep, ale dokonalost neexistuje. Jen zlepšování. A ty ses neskutečně zlepšila.
Takže já si počkám na další povídku, která určitě bude signalizovat další zlepšení. Třeba právě na tu tvou druhou Vůni, jestli ji někdy zveřejníš...
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
bylo to moc krásné, naruhina je můj nej pár a sem ráda, že sou lidi, který uměj ty jejich pocity tak krásně vyjádřit
Krásné, pět bodů je malý útržek z toho, co si opravdu zasloužíš
...Fandím NaruHina, ale miluju smutné konce, cili u tohohle sem skoro plakala (a věř, že nebýt zde sestra, tak palču)...úžasné 
Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.
Taky k tomu nemám slov...
Při čtení mě napadla myšlenka, že by to mohlo být na pár NaruHina a do toho by mohl být zasazen Sasuke a čtu tvoji poznámku o téhle jednorázovce a říkám si. Tak jsem to trefila.
Moc krásně napsané, až mě naskákala husí kůže...
Jen tak dál a tvoje povídky jsou pro mě jako jídlo v luxusním hotelu, tvoje jídlo si mohu dovolit na rozdíl od toho drahého hotelového...
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska