Malé lži

Upozornění

Hmm kdo nemá náladu na povídku, kde není moc akce, krve, lásky atd... Ať sem neleze. Randaale slyšels, jo, nic jako Strach s bouře se opakovat nebude.

Byl ještě podzim, ale už sněžilo. Na stromy, jež hráli všemi barvami, se snášel jemný sněhový poprašek a hned tál. Bláto se lepilo na boty hrozíc je sundat, odhalit bělostné ponožky skryté pod nimi a vystavit je lepkavé zemi. Každý další krok byl těžší a těžší.
Sakura přesto pokračovala dál, pořád nahoru na malý kopeček, ze kterého byl výhled na krajinu, nedotčené lesy s červeno-žlutými listy. Její zvlhlé vlasy barvy tající malinové zmrzliny se lepili na její obličej, ovinovali se jako hadi kolem jejího krku a na zádech jejich prameny vytvářeli spletité orientální obrazce. Zachumlala se hlouběji do bundy, z jejích úst vyšel obláček páry, který se rozplynul v okolním vzduchu.
Procházela se, protože nevěděla. Nevěděla nic, co má dělat, co si má myslet, co má cítit. Nevěděla nic, ale potřebovala něco udělat. Vědět jak roztáhnout křídla a kam se rozletět. Zastavila se na vrcholku kopce, kde kdysi někdo zasadil strom, vyprávělo se, že prý na hrobě zemřelé manželky. To už bylo dávno. V tu chvíli se jeho rozložité větve rozpínaly nad její hlavou, jako jakási klec, která držela vločky sněhu vně a zabraňovala jim dopadat na její ramena, avšak také z pod ní nebylo možno spatřit oblohu, kterou zakrývaly ocelově šedé mraky, v nichž se nahromadil všechen ten těžký sníh a pak, když už nemohly unést tu váhu, se protrhly a dříve nežli bylo zvykem, zasypaly krajinu studenou, vlhkou, bílou nadílkou. Jak by si i ona přála, jako ten mrak, jen tak odhodit všechno, co ji tíží, všechny problémy, které se nakupily jako nejvyšší hora v jejím ještě docela krátkém životě a nejdou jen tak smést pryč, dolů pod koberec a tam na ně spolu s ostatním prachem zapomenout, aby zase mohla jako malý bílý beránek, jen tak vesele skotačit po obloze a jen občas, na krátkou chvíli zaclonit slunce.
Povzdechla si. Promnula si ruce ve snaze zahřát si je tak, aby se do nich vrátil všechen cit, co v nich má být, který byl otupěn vlhkou vlezlou zimou, která si tak znenadání sedla na krajinu.
Přejela prsty po kůře prastarého stromu vnímajíc všechny ty prasklinky, co způsobil čas, nebo mladí lidé, kteří nemilosrdně vyrývali svá bláhová milostná psaníčka do ochranné vrstvy nechávaje tak holé dřevo napospas živlům. Zarazila se na srdci s iniciály H a K. Nevěda, komu patří, se musela usmát, zavzpomínat jak i ona sama škrábala do kůry ta samá srdíčka akorát s dvěma S a kolikrát zuřivě přeškrtávala ta, kde bylo místo jednoho z nich I.
Zády se opřela o kmen dívajíc se do krajiny. Neposkvrněný les byl narušen jen na západě masivní hradbou Konohy, která splývala s šedavými mraky, nakupeními na obloze. Zaujal jí pohyb, nejprve nezřetelná tečka, pak postava a nakonec žena, která se k ní blížila po malé, skoro nezřetelné pěšince, linoucí se jako had po úbočí kopce, kolem stromu u kterého Sakura stála a zase dolů až k branám Konohy.

Byl ještě podzim, ale už sněžilo. Karin stála opřená o zábradlí na malém můstku přes klidný, rozvážný potůček pozorujíc křehké sněhové vločky padající na hladinu, kde se chvilku držely jako komíhající se loď a potom roztály a splynuly s okolní vodou.
Už poněkolikáté si začala čistit brýle, na kterých se jí usazoval padající sníh a způsoboval, že skoro nic neviděla. Studený vítr jí zašimral na břiše, kam vnikl škvírou, kterou vytvořila, když si lemem blůzy leštila skla. Zatoužila po teplém doupěti, odkud odešla, aby si pročistila hlavu, ujasnit si pár věcí, které už jí dlouho dobu vrtaly hlavou. Věděla, že to bude mít asi tak stejný účinek, jako očista brýlí v tomhle počasí, kdy jakoby hrozilo, že se nebesa zhroutí na zem, ale třeba…
Právě toho třeba se nehodlala vzdát. Na hladině se zrcadlila její tvář, bílé, vymrzlé tváře v kontrastu se rty barvy rozkvetlého vlčího máku a vlasy barvy plápolajícího ohně, posypané bílými vločkami. Usmála se, jak pravdivé, když i ona sama byla plná protikladů, nemilosrdná vězenkyně zoufale zamilovaná do tehdy sotva čtrnáctiletého kloučka s podmanivýma očima, navenek bezchybně vypadající s tělem pokrytým jizvami, sebejistě následující svůj osud, dočasně ztracená ve vlastních přáních. Někdy si přála, aby had vyhrál, život by byl tak jednoduchý, v závěsu vždycky dodávala, a nudný.
I kdyby nenašla odpovědi, rozhodla se, alespoň vidět vesnici odkud pocházel, která ho tak ovlivnila, na kterou má tolik, jak veselých, tak i smutných vzpomínek. Malou skoro nezřetelnou pěšinkou, která se jako had vinula po úbočí kopce, ze kterého byla vidět Konoha, se vydala nahoru k velkému starobylému stromu.

Přicházela stále blíž a Sakuře se její vlasy, rudé jako krev vytékající s žíly těsně u srdce, zdály jako výstraha, jako hrozba násilím, kdyby něco nešlo podle jejího. Po celém těle se jí rozproudila horká krev a srdce jí začalo zprudka bít, zběsile jako stádo divokých koní na útěku před lasy lovců. Jak už bylo jejím zvykem, protáhla si prsty a ty vydali zvuk jako utíkající laň ve vyschlém lese. Zaťala ruce v pěst tak silně až jí klouby zbělaly více nežli sníh.
Postava přišla blíž, její rudé vlasy, které Sakuru tak vyděsily, se najednou ukázaly být zplihlé a posypané bílými tečkami. Na nose měla usazené brýle, přez které však jen mžourala, protože byly celé pokryté sněhem. Napětí opadlo, stejně rychle jako krápník padá ze střechy, když udeří jaro, z pěstí se zase staly dlaně a srdce utišilo svůj běh.
Žena si jí vůbec nevšímala, jen co vyšla na kopec, tak si sundala brýle a očistila si je lemem, snad žluté, blůzy, aby se mohla podívat na Konohu.
„Tak tady se narodil,“ zašeptala tak potichu, že Sakura jen stěží porozuměla významu slov. Dívala se na tmavé nehostinné zdi, nad které vykoukávaly jen střechy nejvyšších domů.
Červené vlasy, brýle a někdo kdo se narodil v Konoze. Sakuru napadl bláznivý nápad, co když je to Ona.
„Karin?“ zeptala se, zkoumavě, potichu, tak aby to slyšela jen ta žena, a kdyby to nebylo její jméno, tak by jen mávla rukou a odsoudila to, jako s ní nesouvisející slovo, jen tak poslané do větru.
Navzdory všem předpokladům se ale otočila a s otázkou v očích podívala na Sakuru.
„Takže je to ona, ta co je tak blízko Sasukeho!“

Vyšla na kopec, nebyla tam sama, pod stromem se schovávala žena, ne spíše ještě dívka s pistáciovýma očima a sytě růžovými vlasy. Klopýtla přes kořen, který kvůli sněhu na brýlích neviděla, naštěstí se jí povedlo udržet rovnováhu. Usměla se, tak jako by byla artista na hrazdě, jemuž se při vyprodaném představení v cirkusu smýkne ruka, cirkus zatají dech a pak, když se mu povede nějakým zázrakem zachytit, celý cirkus aplauduje a on, aby zakryl své rozpaky, se zářivě usměje.
Koutkem oka se podívala na dívku, která stála opřená o kmen stromu a dívala se do krajiny.
„Nevšímá se mě tak já jí taky ne!“rozhodla se s prudkostí a obešla strom, tak aby viděla na mocnou Konohu, na místo kde se narodil. Oblaka šedá jako křídla andělů, kteří zhřešili a spadli z nebe na zem, tvořila jednu barvu s velkými bloky kamene tvořících ochranu vesnice.
Kamenný kruh vyzívající všechny cizince aby zůstali před branou.
„Tak tady se narodil,“ zašeptala, potichu, pro sebe a dál hleděla na vesnici, která vlastně nebyla vidět. V jejích vlasech se začal rozpouštět sníh a voda jí zastudila na krku.
„Karin?“ donesl k ní vítr, který si předtím pohrával s červenými vlasy, její jméno, jakoby mimoděk vyřčené.
Prudce se otočila a zkoumavě se podívala na druhou ženu. Růžové vlasy, asi patnáct let, znak listové na čelence. Vzpomněla si na jeho vyprávění o životě, který vedl na místě, jen kousek od kopce, na kterém právě stála. Hlavně na příběhy o jedné dívce, které vždycky tajně záviděla.
„Takže, ona je ta, co byla tak blízko Sasukeho!“

Vál vítr, ne tak silný, aby rozehnal těžké mraky na obloze, ne tak slabý aby jejich nerozfoukal jejich vlasy. Sakura ztuhla, jako by jí sochař vytesal svou šikovnou rukou mistra do bělostného mramoru a nespouštěla oči s ženy s vlasy barvy násilí. Nebo to byla láska, která jim dala barvu?
Sevřela čelisti, až její zuby vydaly zvuk, jako když mlynář bezmyšlenkovitě hodí mezi mlýnské kameny hrst zrní z nového pytle a zjistí, že nějaký vtipálek mu mezi pytle s obilím nastražil jeden s pískem a ten je teď místo něj drcen.
Podivné ticho, napětí vznášející se ve vzduchu dopadlo na krajinu, jako dusivá vlna, jež udusila švitoření ptáků domlouvajících si cestu na jih, na kterou tento podzim kvůli nezvykle brzkému sněhu musí vyrazit dříve. Jen havrani zpozorněli očekávajíce hostinu na těle poražené.
„Ty si Sakura, co?“ otázka do ní narazila jako vlna posměchu a pohrdání. Nikdy ve svém krátkém životě neslyšela tolik výsměchu v jedné, jediné nevinné větě. Zmohla se jen na krátké kývnutí. A ona se zlomyslně usmála.
„Nikdy jsem si nemyslela, že potkám zrovna tebe!“ Sakuru s jejího tónu zamrazilo v zádech.

„Ty si Sakura, co?“ zeptala se Karin, potřeboval mít jistotu, že je to ona, že to není jen náhoda.
Kývnutí - úsměv. Karin zachvátilo vzrušení, zabije jí, když je to ještě skoro dítě, bude to lehká práce a on bude jen její.
Nadšeně, jako by byla malé dítě, jí ze rtů ujelo: „Nikdy jsem si nemyslela, že potkám zrovna tebe!“
Dívka stojící proti ní se zatřásla, jako se třásli červené a žluté listy v ostrém větru vanoucím ze severu, jako se třesou čerstvě vyklubaná ptáčata, která zastudil opožděný cár zimy, pak když chtěla zamaskovat onen záchvěv strachu, se potichu rozesmála. Nezněla to jako cinkání zvonku, byl to ostrý řezavý smích.
„Ty si vážně myslíš, že ti pak poděkuje, když mě miluje!“ vmetla jí do obličeje ničím nezastíranou výzvu.
„Prober se děvče, znal tě, když mu byla dvanáct, já jsem s ním teď. Koho si myslíš, že si vybere, plochý dětsko, které neviděl dobrý tři roky, nebo ženu, jako jsem já?“ Cítila se vítězně, když viděla skleslou hlavu své sokyně.
„Vsadím se, že ti náklonnost nikdy ani neprojevil, šeredo!“ Zamumlala do země a podívala se na Karin.
Zabolelo to jako facka, trhla hlavou. Co ona může vědět. Když on…
Bylo pozdní léto, jeden s posledních teplých dnů, než přišel brzký sníh. Zrovna tábořili, poslední den na cestě do jejich zimního útočiště, malý plácek uprostřed borovicového lesa, zrovna tak akorát na spaní pro čtyři lidi.
Vedle bylo malé jezírko napájené malým, dravým potůčkem, jiskřivě průzračná voda, písek, který by si leckdo mohl splést se zlatým prachem.
Byl to Juugo kdo první navrhl, že by bylo dobré se jít vykoupat, voda byla po létě ještě teplá. Suigetsu se hned přidal. Karin zůstala sama, Sasuke odešel neznámo kam.
Od jezírka se ozývalo šplouchání a smích. Sedla si na kámen a zavřela oči, pokoušela se meditovat, ale hluk jí pořád rozptyloval. Když les ztichl, otevřela oči, vraceli se, první šel Juugo a za ním smějící se Suigetsu, ze kterého crčela voda, jakoby se koupal v oblečení.
„Jako malý děti!“ poznamenala tak, aby to slyšeli a prošla okolo nich s ručníkem přes rameno.
„Ne abyste se mě snažili špehovat!“otočila se na ně.
„Jako by bylo o co stát!“ utrousil Suigetsu. Karin dělala, že ho neslyšela.
Od hladiny vody se odrážel okolní les, připomínala obrovské přírodní zrcadlo, ve kterém byli vidět všechny krásy. Zadíval se na svůj trošku rozmazaný obrys ve vodě a rukou si pročísla červenou hřívu, na které byl nachytaný prach cesty, jakoby byly pavučina a prach byl hmyz sloužící jejímu obyvateli jako potrava.
Svlékla se a ponořila do vody. Jezírko bylo mělké, vody sotva po kolena, ale i tak stačilo na to, aby ze sebe mohla spláchnout všechny nečistoty cesty.
Zašustilo křoví, rychle se otočila čekajíc jednoho s těch dvou, jak jí špehuje, místo to se zadívala do dvou černo černých očí. Její tvář byla najednou stejně barevná jako její vlasy, cítila se, jako dvanáctiletý klouček, jemuž dá stejně stará holčička nevinnou pusu na tvář, za to, že jí na svém zbrusu novém kole dovezl před školu.
Díval se za ní, skrze ni, svýma netečnýma očima jí nevěnoval, žádnou pozornost. Žádný zájem o ni, nic, jako by byla oblečená a ne nahá. Pak se otočil a odešel.
„Viděl mě nahou, chudák celý zrudnul a pokoušel se nedívat, stejně se ale snažil nenápadně pokukovat!“ vychloubačně řekla Karin. Potěšilo ji, jak Sakuře klesla brada a tak si přisadila.
„Ale o tebe ani nezavadil pohledem, co?“

„Viděl mě nahou, chudák celý zrudnul a pokoušel se nedívat, stejně se ale snažil nenápadně pokukovat!“ řekla jí.
Sakura měla pocit, že musí někam zalézt a brečet. Vždyť ta žena měla pravdu, byla krásná, dospělá, všechno, co si mohl Sasuke přát a byla s ním a stála o něj.
„Ale o tebe ani nezavadil pohledem, co?“ Donutila jí se zamyslet, bylo někdy něco, kdy by alespoň malinko vypadalo, že o ni kdy stál?
Byla vlahá jarní noc. Sakura, ještě naivní dítě nemohla spát, něco jí tížilo, jako by jí na hrudy ležela celá skála a tlačila jí pod vodu, do hlubin, kde žijí nestvůrná stvoření, jejichž těla občas moře vyplaví, na bílým pískem vykládané pláže, táhlo jí to projít se do parku, skoro cítila na svém krku neviditelný provaz, za který někdo neustále jemně tahal.
Nakonec neodolala a vyšla, chtěla se projít, zbavit se toho špatného pocitu na čerstvém vzduchu. Procházela se pod oblohou bez mráčku, která vypadala jako by na ní nějaký nešika rozsypal tisíce žlutých korálků. Lidé, jako věštci s lístků na dně šálku ranního čaje, fascinovaně koukali na ty náhodně nakupené tečky a dávali jim vlastního tvaru a smyslu.
Uviděla ho, jak se ohlíží, jestli ho někdo nevidí, krade se, jako malý zlodějíček po první loupeži kdy si neuvědomuje, že pokud se bude chovat úplně normálně, tak ho nikdo nebude ani za mák podezřívat.
Zkřížila mu cestu.
Zastavil se a řekl „Odcházím!“
Zkoušela ho přemluvit, jenže on už byl rozhodnut, získá sílu, za každou cenu, aby mohl provést svojí pomstu.
Vždycky byl o mnoho lepší než ona.
Omráčil jí a poslední, co slyšela, bylo: „Děkuju ti Sakuro!“
„Když odcházel z Konohy a já byla skoro v bezvědomí, vzal mě něžně do náručí a do ucha mi šeptal, jak mě má rád, ale že musí jít.“ Pozvedla hlavu, už se necítila tak špatně. Léty udržovaná lež postupně splynula s pravdou.
„Ale neřekl ti, že tě miluje!“ řekla žena stojící naproti ní, jakoby se chytala posledního stébla.
„Ne,“ přiznala smutně Sakura, ani ona by si nemohla tak bohapustě lhát.
„Ale pro tebe stejně není jen ten jediný!“

„Když odcházel z Konohy a já byla skoro v bezvědomí, vzal mě něžně do náručí a do ucha mi šeptal, jak mě má rád, ale že musí jít,“ řekla jí. Karin nemohla potlačit osten žárlivosti, on jí nikdy nic hezkého neřekl, on se jí pomalu ani nedotkl. A jí řekl. Co jí vlastně řekl?
„Ale neřekl ti, že tě miluje!“ prohlásila s vnitřní jistotou, i když do hlasu se jí vkradlo něco s předchozího pocitu.
„Ne,“ přiznala a smutně zavrtěla hlavou.
„Ale pro tebe stejně není jen ten jediný!“ obvinila jí, jako by věděla všechno o jejím životě.
Byl to hezký domeček, kde měli trávit zimu. Pro každého jeden pokoj, velká místnost s krbem uprostřed a sklípek, ve kterém někdo nechal desítky láhví vína. Dobrého vína.
Do číší na dlouhé elegantní nožce se lila jiskřivá nazlátlá tekutina, vonící po pryskyřici, citrusech a slunci.
Oheň zvesela praskal v krbu vytápěje místnost a Karin pila. Dokonce jí ani nevadilo, že Sasuke se jejich malé oslavy neúčastnil. Vždy tak vážný, přece s nimi nebude pít, jak rychle, by on na alkohol nezvyklí, skončil smějící se nevěda čemu.
Lahví ubylo, večer pokročil. Suigetsu vycenil své žraločí zuby.
„Pořád se nedaří co stíhačko?“ rýpnul, jak už měl ostatně ve zvyku.
Posilněná alkoholem stála mu tváří v tvář.
„Zato ty nepolíbený chudáčku máš co říkat,“ vmetla mu do obličeje.
„Co ty můžeš vědět!“ zakřičel na ní ublíženě.
„Tohle vím docela přesně, možná si dostal pusinku od maminky než tě Orochimaru chytnul, ale pak si mohl líbat maximálně tak vlhké zdi, než jsem tě Já a Sasuke osvobodili,“ pokračovala.
Bylo jí ho líto, jak protáhl obličej a smutně se podíval. Vypadal- překvapivě roztomile. Naprostý opak věčně zachmuřeného černovlasého Sasukeho, veselý, rozpustilý rošťák, jaký by jako malý klučina bořil holčičkám na pískovišti hrady a pak je ještě tahal za copánky, ale byla by s ním zábava. A měl bílé vlasy. Vypila toho už hodně.
Udělala krok k němu, jejich obličeje byly jen pár centimetrům sebe a ona cítila jeho vínem provoněný dech na tvářích. Vtiskla mu jednu rychlou letmou pusu na rty a odskočila.
„Abys věděl jaké to je,“ zasmála se a pak vystřízlivěla.
Utekla a nechala ho stát zmateného s nevěřícným pohledem a hlavou zamlženou vínem dole pod schody. Ráno se sbalila a šla se projít, prvně na pár hodin, ale z nich se staly dny a nakonec skončila tady, na kopci nad Konohou.
„Ani pusu jsem nedala nikomu od doby, co jsem ho potkala!“ vykřikla rozhořčeně.
„Ale ty si za ty tři roky určitě měla spoustu nápadníků a všechny si neodmítla!“

„Ani pusu jsem nedala nikomu od doby, co jsem ho potkala!“ Skoro na Sakuru zařvala, jakoby byla malé dítě a ona učitelka, která se diví co si na ní tohle škvrně dovoluje. Možná jí to tak i připadalo.
„Ale ty si za ty tři roky určitě měla spoustu nápadníků a všechny si neodmítla!“
Sakura se znovu zamyslela, doopravdy nikdo.
Přistihla se jak na Naruta zírá. Jeho vlasy mu zplihle popadaly do obličeje a ona měla sto chutí mu je odhrnout. Vypadal tak slabě, když byl smutně zamyšlený.
Dívala se na něj a uvědomila si, že mu vůbec nerozumí, chvílemi se choval jako dítě, které trucuje kvůli dvěma kouskům brokolice na talíři, a v příští chvíli se proměnil na rozhodného hrdinu, který ochraňuje všechny a všechno. Pak vypadal tak dobře, i když měl potrhané oblečení a špinavý obličej, po kterém mu skapávala krev, jenže v té chvíli jí nepatřil, nemohl patřit, protože bojoval za Konohu,ne za ni.
V té chvíli si tajně v koutku duše říkala: „Kdyby to udělal jen pro mě tak bych na toho druhého zapomněla.“
Pak za ní přišel a pokusil se jí pozvat na rande, odpálkovala ho jako vždycky.
Dívala se na něj, jak sedí zády opřený o strom a nad něčím přemýšlí. Cítila, jak jedny temné oči z ní utíkají.
Zvedl hlavu a usmál se na ní tím svým nesnesitelným širokým úsměvem, kterým chtěl pohltit celý svět.
„Ahoj Sakuro!“ zamával na ní. Temné oči se vrátily na své místo.
„Nikdy jsem na žádného z nich ani nepomyslela!“ řekla rozhodně.
Přestal padat sníh a mraky zbavené se své váhy se konečně větru povedlo rozfoukat. Rozhodla se, že Sasukeho přivede zpět, nehledě na to, jak moc se Naruto změnil, nehledě na to jak těžké to bude.
„Já se nikdy nevzdám!“

„Já se nikdy nevzdám!“ řekly obě dvě najednou, jako by se na tom domluvily už dřív a celé tohle setkání byla jen fraška na prknech divadla.
Karin se na Sakuru nasupeně dívala a ona jí to neméně nenávistně vracela. Vysvitlo slunko, malinkou dírou mezi mraky protáhlo své paprsky a osvětlilo právě ten kopec, na kterém obě stáli.
„Ještě se setkáme a pak…“ řekla jí Sakura výhružně.
„A pak se uvidí!“ doplnila jí.
Oddechovala, jakoby vyběhla strmý kopec a byla rozhodnutá, že Sasukeho dostane, ať to stojí, co chce a Suigetsua, toho si nebude všímat.
Táhlo jí to zpátky do domu s vinným sklípkem a jejím vlastním pokojem, kde si nestihla ani vybalit svých pár věcí. Táhlo jí to zpátky za těma černě černýma očima. Poslední sníh na korunách stromů se rozpustil pod náporem slunečních paprsků. Karin se vydala zpátky po oné klikaté cestičce a Sakura se vydala na druhou stranu do Konohy.
Ten den, kdy příliš brzo napadl sníh, začalo teplé babí léto, které však nedokáže zadržovat zimu věčně.