Prokletí dvou katan

Prokletí dvou katan

Bylo ještě šero když jsem dorazila před tu velkou šedivou budovu. Vypadala jako by všichni spali a já přesto věděla že mě přijmou, teď…
Měla jsem pravdu, velitel ANBU byl vzhůru, pár lidí, skoro většina byla na misích a já s mým doporučením jsem prý skvělí kandidát na ANBU. Takže jsem se stala jednou z nich. Stala jsem se ANBU a mé jméno se změnilo. Už jsem nebyla Sakura Hrano, stala jsem se Katana Luchia a moje minulost byla uložena do trhly jako nějaká věc. Uzamkla jsem jí do hlouby svého srdce a už nikdy jsem se k těm bolestným vzpomínkám nehodlala vracet…
„Jděte do tréninkové haly, už tam na vás čeká váš nový partner! Jmenuje se Takeru a je tady nejlepší, myslím že si budete rozumět! Nebo nenávidět, nic jiného mezi tím není a víte proč?“
„Oba chceme být nejlepší?“ odfrkla jsem si.
„Ano!“ přikývl, podal mi oblečení s klíčemi od pokoje a poté mě vyslal pryč.
Převlékla jsem se, na obličej nandala masku, nechtěla jsem cokoliv riskovat, vlasy jsem si upnula v jeden drdol tak aby mi ani jeden malinký pramínek nečněl zpod masky a celkem rychle našla cestu do tréninkové haly. Už tam stál. Byl uprostřed místnosti soustředěný sám na sebe. A tak mě napadlo udělat něco co by mu vyrazilo dech. Proměnila jsem se v lísky Sakury a ve větru jsem se obmotávala okolo něj tak že nemohl nic udělat. Leda se postavit do obrané pozice, což udělal hned po té, co se vzpamatoval. Přemístila jsem se před něj a začala se pomalu zhmotňovat. Nejprve lísky utvořily postavu a poté jsem se opět stala člověkem. Nehleděla jsem mu do očí, hleděla jsem na zem jelikož jsem se uklonila.
„Mé jméno je Katana, jsem vaše nová partnerka…“
„Říkal jsem kapitánovi ať mi nikoho nepřiděluje! Budeš mě akorát zdržovat!“
Trpce jsem se pousmála což nebylo zpod masky vidět.
„Taky mám takový názor, o tobě…“ pohlédla jsem na něj a ve chvíli kdy se naše oči setkali jsem zkameněla. Ne doslova, prostě jen, nedokázala jsem vnímat i on zkoprněl. Já tyto oči znám, jak snadno se dokáží dostat vzpomínky, uzavřené hluboko v srdci dostat na povrch, tak slabou vůli já mám! Onehdy jsem se zařekla že už si nikdy nevybavím tvář černovlasého muže, s onyxově černými oči a stačil mi k tomu právě pouhý pohled do černých očí může který stál přede mnou, zahalen v masce stejně jako já. Nepatrně jsem zatřásla hlavou abych jeho obraz zatlačila zpět do mysli ale pořád se mi nedařilo naučit se plavat v té černi. Ze zajetí jeho očí mě vysvobodil až když se otočil a odešel.
„Kam si myslíš že jdeš?“ vykřikla jsem.
„Za velitelem! Jasně jsem ho žádal aby…“
„Jdi si a vyřiď mu že ani já o tebe nestojím!“ skočila jsem mu do řeči a skočila na strop kde jsem se pomocí chakry udržela. Takže když se ohlédl, myslel jsi že jsem zmizela. Naštěstí pro mě nezkoumal jestli je to pravda nebo ne. Seskočila jsem až když mi zmizeli jeho kroky z doslechu.
Hala byla krásná. Bylo tu spoustu vybavení, na zdi vyseli dvě katany jedna s růžovou rukojetí a druhá s rukojetí temně modrou. Přistoupila jsem blíže a přečetla si nápis na zlatém štítku.
„Na počest Saki a Shijiho kteří zkřížily své čepele o sebe pro svou lásku…“
Moc jsem tomu nerozuměla, tedy logicky vzato ano ale co když nešlo vůbec o to co z toho vyplývá? Co když těchto pár slov nese skrytý význam…

Dny se vlekli a nic se nedělo, trénovala jsem ale s Takerem jsem se neviděla. Třeba se mu jeho prosba splnila a mě se o tom neuráčil nikdo zmínit. Mým oblíbeným místem se stala právě tréninková hala. Ale ne proto že jsem v ní trávila většinu času tréninkem, uchvátili mě ty dvě katany a strašně moc bych si přála porozumět tomu co je pod tím věnováním napsané. Bohužel pro mě latinsky…
„Tady jsi, myslel jsem si to!“ promluvil nějaký hlas za mnou, poznala jsem ho okamžitě, patřil veliteli.
„Taky tě tolik fascinují ty katany? Váže se k nim zajímavá historie!“
„Ano, jako by z nich čišelo cosi magického co mě uchvacuje. Vy tu historku znáte?“ pohlédla jsem na něj.
„Ale samozřejmě, byl jsem tu když se ten příběh odehrál…“
„Ale tady se píše rok 1980…“ pohlédla jsem na něj.
„No ano, tenkrát jsem byl tak v tvém věku a nebyl jsem velitelem ANBU...“
„Mohl by jste mi tu historku říct?“ pohlédla jsem na něj v naději.
„Ale jistě…“ přikývl a posadil se vedle mě.
„Sem do ANBU moc děvčat nepřijde. Jsi jednou z mála a Saki, dívka neméně ušlechtilá než její srdce a ona sama, byla úplně tou první. Tehdy byla těžká doba, samé spiknutí, války a vraždy. Možná si říkáš že se to o moc nezlepšilo ale mýlíš se, tenkrát byla zlá doba, lidé žili v chudobě a bídě, přeci jen se něco od té doby změnilo k lepšímu. No ale to se příběhu netýká. Saki k nám přišla ze stejného důvodu jako ty, chtěla si dokázat že může být ještě lepší než je…“
„Ale to není tak docela můj důvod..“ namítla jsem.
„Ani její nebyl! Také sem přišla zapomenout na svou minulost, chtěla jí vymazat a stát se novým člověkem. Její krycí jméno bylo Katana stejně jako to tvé, jsi jí velice podobná
Sakuro…“
Trhla jsem sebou, tak dlouho mi nikdo neřekl.
„Ale jak to souvisí s těmi katankami?“ zamluvila jsem svou reakci.
„Ty katany ještě o hodně starší, podle roku co je napsaný na rukojeti tak od roku 1940… nikdo neví jak se tu vzali, jen jeden člověk to věděl, ten který je vyrobil a poté ještě já. Ta historka je tak stará a zapomenutá, škoda mluvit. Kdysi žila jedna princezna která se jmenovala právě Katana, na počest jejího narození jí král nechal vyrobit tuhle katanu s růžovou rukojetí. A ve stejnou dobu se ve vedlejším království narodil syn Akira, a jeho otec mu ze stejného důvodu nechal vyrobit katanu s modrou rukojetí. Ty dvě království mezi sebou věčně válčily a i jejich děti vedli k nenávisti. A ony se opravdu nenáviděli. Jako malí spolu tisíckrát bojovali těmito katanami a jako dospělí taky, tak moc se nenáviděli až jeden bez druhého nemohli být a náhle si uvědomili jak zbytečné jsou jejich boje. Začali se milovat, duší, srdcem i celým svým tělem. Lásku svázanou nenávistí nemůže rozdělit nic, snad jen smrt.. V tu dobu ale umíral otec Katany a ona mu musela slíbit že vyhraje válku na jeho počest a tak se stalo. Katana i když s velkým utrpením ukončila Akirův život ale s jeho vědomím on jí řekl ať udělá co musí. Ona se za to co udělala nenáviděla ale byl tu jiný důvod pro který musela žít, jejich dítě.
A tak se narodila Saki, ale její matka nechtěla aby i ona byla zatažena do války a tak se jí zřekla a poslala jí do Japonska, do vesnice ukryté v listí se jí ujali a ona rostla, nikdy jsem se nedozvěděl co přesně jí sem přivedlo ale když sem přišla bylo jí dvacet a nenáviděla svůj předchozí život, byla prý moc slabá a tak se chtěla stát jednou z nás. Tehdejší velitel jí i proti protestům přijal. A tak se Saki, stala Katanou, je to deja vu viď? Dcera se jmenuje po své matce a ani o tom neví a kde přišla ke kataně kterou jí matka dala, to jí ani nezajímalo. Byla zoufalá, vyprávěla mi hodně historek ze svého mladí ale trápilo jí že nikdy nepoznala rodiče.
V tu dobu tu byl i Shijo, takový tichý kluk. Nikoho si k sobě nepustil, byl jsem jeho dobrým přítelem, znal jsem ho a věděl proč takový je. Nikdy jsem ale nepochopil proč nesouhlasil s ženou u nás v ANBU. Byl proti už od začátku a nenáviděl jí i když bezdůvodně. Neustále se hádali, a bojovali spolu. Ale on byl vlastníkem katany s modrou rukojetí, řekl mi že mu jí prodal jeden obchodník se zbraněmi prý on je následovníkem majitele. Aspoň podle popisu co mu její bývalí majitel dal. Netuším jak mohl vědět že tam půjde a že se vůbec narodí ale měl pravdu. Oni dva Saki a Shiji jehož krycí jméno bylo Fugaka, se nenáviděli stejně jako se nenáviděli Sakininy rodiče. Jednou měla ale Saki misi a nevrátila se když se vrátit měla. Najednou byl Shiji celý nervózní a nevrlý, byl zatvrzelí víc než kdykoliv předtím. Nedokázal se soustředit na nic. Kdykoliv zaslechl její jméno, jeho tělo zareagovalo rychleji než on sám. Ale nikdy si nepřiznal že jí miluje, až když se vrátila, úplně vyčerpaná a velmi zraněná, v jeho očích jsem zahlédl cosi co nikdy před tím, měl strach, strach o tu dívku…
Byla v bezvědomí a ležela dlouho na zdejší ošetřovně, byl u ní skoro pořád, nikdo netušil co ho k tomu vede, vždyť tu dívky nenáviděl, jen mě řekl pravdu, Bál se o ní.
Když se probudila, snad poprvé jsem ho viděl smát se. To všechno s ním dokázala nenávist k té dívce. Ale nikdy jí to nepřiznal ani ona jemu nepřiznala že ho miluje. Jakoby ty katany byli prokleté… dostali misi, společnou a spustil se boj, dlouhý a málem je oba zabil, nikdo dodnes neví co se na té misi stalo, ani jeden na sebe nepohlédli ale co bylo horší ani se nehádali, prostě se přehlíželi. Poté Shiji odešel od ANBU, údajně musel nasbírat další sílu ale byla to lež. Pravým důvodem byla jeho láska kterou si nechtěl přiznat, oni dva se na té misi sblížili. Jenže oba byli tak ješitní že si nedokázali přiznat svou lásku, asi se jí báli, nevím, no on odešel a ona porodila jeho dítě, dala mu jméno Faguka. A pak se střetli, psal se rok 1980. Bojovali spolu a před tím než zabili jeden druhého vyslovili ty dvě slova, řekli si že se milují…“
„Jak to víte?“ pohlédla jsem na něj.
„Byl jsem u toho, a proto když jsem se stal velitelem nechal jsem tyto dvě katany vystavit zde v hale, na místě jejich prvního setkání. Vyhledal jsem toho který meč zhotovil, už ležel na smrtelné posteli když mi příběh vyprávěl, a poté mi řekl že tohle není poslední zkřížení čepelí těch dvou katan. Následovníci těch dvou, Saki a Shijiho, jen oni mohou zrušit prokletí katan, ačkoliv ony proklety nejsou, jen se k nim neváže hezký příběh… ty další dva, mají svůj osud pevně v rukou. Poslední věta z těch co jsem zaslechl byla, až se dvě čepele potřetí střetnou, nechť je láska zachovaná v nich navždy..“
„A vy víte kdo jsou ti následovníci…“
„Samozřejmě!“ přikývl.
„A co se stalo s tím Fugakem? To on měl být následovníkem?“
„Taky jsem si to myslel, ale jen do doby než jsem šel k výrobci, ačkoliv je to syn těch dvou jeho osud byl jiný ale taktéž neskončil příliš radostně, ne ta pověst se váže k jednomu z jeho synů, k jeho mladšímu synovi…“
„Kdo je to?“
„To ti nesmím říct! Však to v pravou chvíli poznáš!“
„Já?“
„A kdo jiný? Vážně nevidíš spojitost mezi tebou a tím příběhem?“
„Ne!“ zavrtěla jsem hlavou.
„To jméno, tvé vlasy, tvůj důvod tady…“
„Ale já do toho nezapadám!“
„Ale ano, osud si tě vybral… ta katana náleží tobě..“ řekl a podal mi katanu s červenou rukojetí.
„Co to má znamenat!“ vtrhl dovnitř Takeru.
„Nevím c máš přesně namysli!“ promluvil.
„Proč drží tu zbraň?“
„Protože jí náleží!“
„Každý kdo se jí dotkl odlétl stranou, proč né ona!“ vedl si svou
„Jak jsem řekl…“
„Nech toho Takeru, žárlíš jelikož mě neodhodila a tebe ano!“
„Nikdy jsem se jí nedotkl! Ale zřejmě je pravý čas to napravit! Vyzívám tě na souboj!“
„Jen do toho!“ pobídla ho.
Vytáhl svou katana a stoupl si napito ní. Vypukl souboj. Vášnivý, rytmický a plný temperamentu ani jeden nechtěl prohrát. Čepele se dotýkali skoro neviditelně lidskému oku a náhle zkoprněla. Všimla si jeho očí. Už ne onyxově černých nýbrž červených a on se taktéž zastavil, ne snad že by nechtěl bojovat dále když měl ideální podmínky pro výhru. Jenže jeho katana mu zmizela a místo toho se tam objevila jiná, s modrou rukojetí. Oba udělali jeden a ten samý pohyb.
Čtyři poloviny spadly na zem. Dva páry očí na sebe nechápavě hledělo. Ani jeden nechápal jak je možné že si katany vybrali zrovna je dva a proč se jim život opět zkřížil.
„To snad ne…“ vydechli oba.
„Sasuke…“
„Sakuro…“
Oba se proti sobě rozeběhli ona popoháněná vztekem, on zlostí, je to, to samé já vím ale nechci se opakovat. Jejich čepele se dotkly ale nečekaně je to odhodilo.
„Eh?“ ani jeden nechápal co se tu děje. Zkoušeli to znova a znova, ale jako by jejich katany bojovat nechtěli. A tak zkusily jiný způsob, vyhýbali se čepeli ale zasahovali toho druhého, jenže ty rány které způsobily katany na tom druhém, se ihned zacelily. Sakura se zastavila a pohlédla na velitele.
„Vy jste to věděl…“ promluvila.
„Lhal bych kdybych řekl že ne, ale abych to uvedl na pravou míru, nevěděl, spíš tušil..“
„Nedělej to Sasuke!“ zarazil běžícího Sasukeho který měl v ruce svou katanu.
„Proč?“ vrhnul po něm opovrhující pohled.
„Zemřeš také!“
„Blbost!“
„Tvé srdce pukne…“
„Blbost!“ opakoval.
„Tak jako jsi předurčen k nenávisti tak jsi předurčen k ní a ona k tobě, jste jako rukojeti těchto dvou katan, dokonale do sebe zapadají a přitom se nemohou být u sebe!“
„Ale jak to že v té legendě se vždy zabili těmito katanami?“
„Protože jejich osud byl předurčen, vy máte ten svůj ve svých rukou…“
„Ale to přece… Já nevěřím na pohádky!“ protestovala.
„Pohádky? Tohle je realita! V našem světě je možné všechno!“
„Takže mi se nemůžeme zabít? Jak to že ostatní mohli?“ nedala si říct.
„Jestli jsi dobře poslouchala došlo by ti to… když zemřel jeden, zemřel i druhý…“
„Ale Saki…“ chtěla namítnout.
„Saki čekala dítě… hned poté co ho porodila, zemřela…“
„Opravdu?“
„Ano… a jak?“
„Puklo jí srdce!“
„To není možné! Nevěřím tomu!“
„Můžete to zkusit, ale ublížíte jen sami sobě…“ pokrčil rameny.
Sakura pohlédla na Sasukeho, pořád byl stejně krásný, jen vyspěl a zmužněl. Jeho krása pomalu brala dech. I Sasuke si jí prohlížel, vlasy která teď splývali dolů a končili v polovině zad, byli sestříhané, její kočičí zelené oči museli dostat každého kluka na kterého pohlédla, její dokonale tvarovaná postava. Byla křehká, spíš tak vypadala. Rozhodně už to nebyla ta Sakura kterou znával a docela začal toužit po tom dozvědět se proč je tady.
Otočil se a beze slova odešel.
„Heh..“ zavrtěla hlavou.
„To je důvod proč budete chodit spolu na mise. Kdykoliv bude chtít někdo jednoho z vás zabít, vždy ho ochráníte, ani nebudete vědět proč. A v tom je vaše síla…“ dokončil a taktéž odešel.
Sakura měla chuť do něčeho praštit, nebo aspoň něco rozbít ale copak mohla? To by jí dali! A tak aspoň křičela, z plna hrdla co jí hlasivky, a hlavně plíce, stačily.
Dlouho se nic nedělo, opět se neviděli a poté náhle spolu dostali misi. Ani jeden po cestě nepromluvil, byli v pláštích a na hlavě měli masky.
Bylo to přesně tak jak velitel řekl, když narazili na bandity a jednomu z nich šlo o život, ten druhý ho automaticky a snad skoro nevědomě, ochránil. Spolu byli neporazitelní. Sakura tomu nevěřila ale jakmile tak Sasuke udělal, byla ohromená. Opravdu ti nejsou povídačky? Opravdu vždy jeden druhého ochrání? A než se nadála stála za Sasukem a odrazila smrtící ránu která na něj šla. I Sasukeho to ohromilo.
Když se utábořily, Sasuke došel pro dříví a Sakura se opřela o kmen stromu. Byla neuvěřitelně unavená.
„Prospi se, potom tě vzbudím na hlídku…“ promluvil když se vrátil.
„A nezabiješ mě?“ měla zavřené oči a ústa jí hrály v úsměvu, už neměli masky.
„Byl bych sám proti sobě!“ zašklebil se a rozdělal oheň.
„Dobře, dobrou noc..“ popřála mu a opravdu usnula.
Nespala ale dlouho, měla noční můru. Probudila se s výkřikem a byla celá zpocená.
„Si v pohodě?“ seděl u ní a starostlivě na ní hleděl. Počkat… Starostlivě?
„Už jo…“ pořád se ale celá třásla. Raději jí objal a ona se nechala.
„To bude dobrý…“
„Viděla jsem jak tě zabili…“ špitla.
Vtiskl jí polibek do vlasů, mělo to být uklidňující gesto, místo toho to oba bylo jako výstřel z pistole. Pohlédli na sebe a stejně tak rychle zrušili tu nepatrnou mezeru mezi nimi.
Ten polibek byl stejný jako jejich první souboj po tolika letech, vášnivý, rytmický a temperamentní. Akorát bez zlosti.
„To snad ne…“ zasmála se.
„Co?“ pohlédl na ni.
„Velitel měl pravdu…“
„V čem?“
„Náš osud máme vážně ve svých rukou…“
„Nezáleží mi že mám osud v rukou, momentálně to místo nahrazuješ ty, a to mi ke spokojenosti stačí…“ usmál se na ní a poté jí pohladil po tváři.
„Jak myslíš že tahle láska dopadne?“ zeptala se.
„Láska?“
Zkameněla, že by se vážně nezměnil?
„Tohle není láska, tohle je posedlost, když jsem tě tady poprvé spatřil, spíš tvé oči, věděl jsem že tě znám, aspoň mi to tak připadalo. Víš proč jsem s tebou nechtěl být?“
„No, říkal si mi to, protože bych tě zdržovala…“
„Ano to byl jeden z důvodů ale špatně řečení, zdržovala by si mě protože bych tě musel pořád pozorovat a nesoustředil bych se a poté, tvůj pohled mi způsobil něco co jsem znal jen u mého otce nebo mojí matky ale nebylo to tak silné..“
„Tvůj otec se jmenoval Fugaku?“ pohlédla na něj.
„Ano..“ přikývl.
„Tak proto si tě katana vybrala, jsi potomek syna princezny Saki, která ani nevěděla že je princeznou… nás osud není zřejmě tak v našich rukou… Jen máme na výběr jak se rozhodneme… a já už jsem se rozhodla…“
„A jak?“
„Nevzdám se tě ani za nic…“
„Jsi rozhodnuta udělat cokoliv proto aby se prokletí katan zrušilo?“
„Ony nejsou prokleté, jen jejich majitelé s jejich osudy špatně zacházely…“ namítla.
„Možná, jenže, jen to je ztraceno, čeho se vzdáme…“
„Někdy to neovlivníš…“
„Ale to není myšleno hmotně… navždy se ti to uchová tady…“ poklepe na místo kde mi buší srdce.
„Já se tě nikdy nevzdala..“ špitla.
„Ani já tebe..“ pousmál se.
„Mi dva navždy?“
„I kdyby o sebe měli čepele řinčet!“ usmál se a opět jí políbil.
„Máš hezký úsměv…“ pohladila ho po rtech.
„A ty sladké rty!“ políbil jí.
„Co myslíš že se stane když se ty dvě rukojetě spojí?“
„Můžeme to zkusit!“ mrkl na ní a vytasil svou katanu stejně jako to udělala ona.
Přiložili je k sobě. Objevila se záře a z dvou katan se stala jedna…
„Možná že kdyby tohle udělali ti před námi, nikdo by nezemřel..“
„A my dva bychom tu teď nebyli..“
„Těžko říct…“
„Co myslíš že s tou katanou teď bude?“
„Až zemřeme, doufám že za hodně dlouho,vystaví jí a nápis pod ním bude nějaký nápis…“
„Budeme slavní!“ zasmála se.

Tohle by byl skvělý happyend jenže vše hezké jednou končí. Rozchodem a nebo smrtí, pro ně si přišla smrt. Možná že ale nekončí, pro nás, obyčejné smrtelníky a prostě ti co žijí je záhadou co se děje po smrti, je hezké věřit že jsou spolu nadále i po smrti ale ještě před jejich smrtí, kterou by si přál každý ninja, stihly vychovat dvojčata: Katanu a Shijiho, kteří při sobě vždy stáli.
Katana, která vznikla spojením dvou, byla opravdu vystavena ve vitríně a pod ní jste mohli číst nápis:
„Na počest Sakury a Sasukeho, kteří zrušili prokletí katan.“