Kyuubi junior

Tobi se tak radoval, když našel mládě Kyuubiho. Kdo mohl tušit, že se to tak strašně zvrtne...

Moje první parodie na Naruta

Povídka

„Prostě si to přiznej, Tobi. Ty nikdy nebudeš ninja!“ Blonďatý mladík oslovenému soucitně poklepal na rameno.
„Jak můžete vůbec něco takového říct, Deidara-sempai?“ kňoural mužíček a jeho nezakryté oko ronilo jednu slzu za druhou.
„No… hele, vem to logicky. Jsi pomalejší než my, taky hloupější, všechno ti musíme stokrát vysvětlovat, a ještě sis ani nechytil svýho ocasýho démona. Máš holt pech, můj milý Tobi.“
„Ale to vůbec není fér! Itachi-san taky ještě žádného nechytil!“ Mužíček si myslel, že vynesl nejvyšší trumf, ale blonďatý ninja se rozesmál.
„No to sice jo, ale u něj všichni předpokládají, že to zvládne. On je borec, machr, král sharinganu a ty jsi malý nevděčný ufňukaný nic!“

Rozmrzelý Tobi se vydal na procházku. Nebylo mu dobře, podobné narážky slyšel poslední dobou často. Konan ho chvíli utěšovala, ale pak už ani ona nemohla tu smutnou písničku déle poslouchat. Ninja jednu chvíli uvažoval o tom, že asi spáchá harakiri, ale pak od toho ucouvl, protože by to asi dost bolelo. Hidan se mu chvíli kvůli tomu posmíval, že není „pořádnej chlap“.

Jak tak kráčel místy, kudy nikdo nechodil, něco mu přehuplo přes cestu a schovalo se v křoví. Mužíček se nejdříve pořádně lekl, zamotaly se mu nohy a padl nazad. Trochu se osmělil, když se na něho nic nevrhlo, jenom to něco šustilo v křoví. Opatrně se posadil, chvíli přemýšlel a pak si umínil, že zjistí, co ho to vlastně tak vystrašilo.
V podřepu pomaličku šoupal nohama, jak ho to jednou učil Zetsu-san. To ovšem netušil, že jeho hlavní nadřízený se ho jen snažil odlákat, protože Tobi ho přistihl těsně před vykonáním nutkavé potřeby, a on doufal, že ho tímhle zabaví alespoň na tak dlouho, aby stihl zmizet. A právě teď mu tenhle zvláštní trik při plížení pomohl cítit se malinko sebejistěji, ovšem měl štěstí, že na nic nešlápl, nic nezlomil a ničeho se nelekl, protože ať už v tom křoví bylo cokoli, určitě by ho to během pěti minut rozsápalo.
Po zhruba půlhodině se konečně dostal až k osudnému křovisku. Naštěstí pro něj bylo zvíře ospalé a mezi trny se spokojeně rozvalilo. Tobi jen opatrně nakoukl. Co viděl, ho naprosto udivilo. Málem začal křičet, ale na poslední chvíli se ovládl a opatrně vycouval na volné prostranství a hned poté se dlouhými skoky vracel k sídlu Akatsuki.

Vůdce ještě mžoural, když v županu vycházel z úkrytu. Chtěl si dopřát svou ranní dávku čaje říznutou trochou čerstvého vzduchu. (Kdo pracoval se Zetsuem, musel si začít zvykat na zamořené prostředí.) Tobi se kolem něho prohnal, takže většina Vůdcovy tolik oblíbené tekutiny připadla stéblům trávy.
„Stůj! Podívej se, cos vyved!“ hulákal Pein a chtěl mužíčka chytit. Ten se mu už však mezitím ztratil v sídle. „Já tě dostanu, prevíte!“ hudroval velitel Akatsuki a šel si dopřát rituální očistu.

„Hidane! Jak dlouho tam ještě budeš?“
„Dokud ze sebe nesmyju tu strašnou spoustu krve!“ Takovou dostal Vůdce odpověď.
„A čí je?“
„Itachiho!“ odpovídal bělovlasý, jako by se nechumelilo.
„Tak to mi vysvětli.“
„Napích se na mojí kosu.“
Vůdce zamrkal. Cítil, že tenhle rozhovor nebude tak snadný, jak se mu původně jevil. „A proč se napíchnul?“
„Prali jsme se.“
„Kvůli čemu?“
„Kvůli kose.“
„A co proti ní měl?“ Vůdci stále ještě nedocházel smysl celé rozmluvy.
„Mával jsem mu s ní před nosem,“ zašklebil se Hidan, což nejdůležitější osoba v Akatsuki samozřejmě postřehnout nemohla.
„Aha.“ Vůdce pochopil a pak mu došlo ještě něco. „A je v pořádku?“ Sídlo ztichlo. „Hidane!“

Pein se nakonec cosi určitého dozvěděl až od Sasoriho, a to z několika důvodů – Zetsu šel zahánět abstinenční příznaky, tudíž v úkrytu nebyl. Hidan s Vůdcem odmítl diskutovat. Konan prohlásila, že: „Dneska ne!“ a hodila si na hlavu polštář. Kakuzu chrápal, až se otřásaly stěny v „odpočívárně“, a velitel se neodvažoval ho vzbudit, protože by mu ani jeho Rinnegan nepomohl. Kisame měl jednu ze svých depresivních nálad, připravoval sushi. Deidara a Tobi se hádali. Teprve nabručený loutkář konečně prozradil Peinovi, že Uchiha je v bezvědomí, a neopomněl mu připomenout, že by bylo mnohem rozumnější, kdyby se ninjové z Akatsuki pokoušeli zabít raději někoho cizího, nežli své soukmenovce. „Cizí Shinobi já léčit nemusím,“ zabručel a zmizel Vůdci z očí. Ten si zhluboka oddychl. Žádat teď Kakuzu o peníze na uchihovský pohřeb se mu skutečně nechtělo.

Deidara zlostně těkal očima. Jednu chvíli zalétl zrakem ke dveřím, v té další už zas upřeně zíral do mužíčkovy zakryté tváře.
„No, tak už se konečně vyžvejkni, Tobi! Cos to teda viděl?“ Až do této chvíle popletený ninja jen cosi neurčitého mumlal.
„Tobi viděl Kyuubiho!“ vyhrkl.
„Co? Nežertuj, jasný? Ten tu určitě někde běhá na volno.“ Blonďáček se zaškaredil, tyhle skrčkovy legrácky neměl rád.
„Je to mládě! Musíte ho chytit, Deidaro-sempai!“ vřískl Tobi a oko mu svítilo.
S takovým argumentem už si blonďatý ninja rady nevěděl. Rozhodl se tedy, že si udělá menší zdravotní procházku. Nastrkal si do kapes u pláště několik kunaiů a do opasku zastrčil pár shurikenů. Do povinné výbavy přibalil ještě mačkací míček pro choleriky a knihu milostných básní, jejíž čtení ho vždycky dokázalo uklidnit. Tobi to všechno sledoval mlčky.

Zvíře se právě probouzelo, když ti dva rozhrnovali křoví. V táhlém zavytí zaniklo Deidarovo překvapené: „No to mě po…!“
Blonďáček zíral na to zvíře jako uhranutý. Mělo delší nahnuté uši, hluboké jantarové oči a vypadalo skutečně roztomile.
„Namouduši, je to liška,“ zamumlal ohromeně Deidara. „Ale kde jsi přišel na to, že má devět ocasů?“
Tobi si pospíšil s odpovědí. „Vzadu má šest a na čupřince tři,“ hlásil bystrý pozorovatel.
„No jo,“ uchechtl se Deidara. „Tak gratuluju, Tobi! Chycení Kyuubiho juniora se taky cení,“ mrkl na něj. Mezi řečí tahal ze svého balíčku první pomoci zmačkaný plátěný pytel, do kterého chtěl původně nacpat Tobiho, ale teď se mu přímo báječně hodil. Zvíře bylo velice brzy lapeno a oba šprýmaři se rozhodli donést ho do sídla.

Uchiha Itachi se probouzel. Otevřel nejdříve jedno oko, pak druhé a potom… strnul. Cosi mu leželo na hrudi. Teď zvíře zvedlo hlavu a zívlo, packy složené na Uchihově hrudníku. Vytřeštil oči, vyjekl a ohlížel se po zbrani.
„Vul,“ brouklo stvoření uraženě a znovu zívlo.
„Kdo je u tebe vůl?“ čertil se Itachi a přemýšlel, jak tu příšerku ze sebe setřást. Jenže ta bytost si umínila, že se bude držet jako klíště, dokonce to vypadalo, že si to užívá.
Uchiha už byl skoro zoufalý, když mu na pomoc dorazila dvojice Akatsuki komediantů. „Tobi chytil Kyuubiho!“ pochlubil se skrček a škodolibě dodal: „A vy nic, Itachi-san, heč!“
Deidara smutně pokýval hlavou. „Mládě devítiocasýho, to se hned tak nevidí. Mimochodem, jak se ti daří?“
„Pix,“ zaštěkalo zvíře a nepřestalo upírat na černovlasého zvědavá očka.
„Fajn, dobrý, tak dej tu věc ze mě dolů,“ poručil Uchiha.
Tobi se okamžitě pustil do plnění úkolu a přitom několikrát strčil do blonďatého ninji. „Au! Dávej bacha! Ještě chvíli do mě budeš strkat a bude ze mě ženská!“ zlobil se ninja.
„Jak to?“ vyzvídal mužíček a dělal, že se diví.
„No, protože jsem si strčil shurikeny za pásek, koukni.“
Itachi obrátil oči v sloup. „Tak tohle může vymyslet jenom normální…!“
„Vul!“ doplnilo ho zvířátko nadšeně. Začínal mít Kyuubiho juniora docela rád.

Pein vraštil čelo, tohle na něj bylo moc. Zvíře v kruhu ninjů zabijáků vesele skotačilo a Akatsuki vůbec nevěděli, co s ním. Sasori je opustil jako první. „Na starý kolena už bych snad mohl mít klid, ne?“ dodal na vysvětlenou.
Zetsua vykázal Vůdce z místnosti asi o deset minut později, aby ten vzácný tvor neskončil v kanibalově žaludku. Kisame byl nadšením celý bez sebe a Konan se tvářila rozpačitě.

„Šéfe! Ať mi to pískle přestane nadávat!“
Pein vzdychl. „A co tak strašného o tobě tvrdí, Hidane?“
Bělovlasý udělal na malého Kyuubiho neslušný posunek. „Štěká na mě, že jsem vůl!“
„Ale no tak! Nejste přece malý děti! Musíme to vyřešit rozumně. Takže… žádné týrání ani zabíjení. Máme tu kořist, co je penězi k nezaplacení!“
Kakuzu rázem ožil. „Tak jí zavřem do trezoru!“ navrhl.
„Tam ti tak akorát chcípne!“ přisadil si Uchiha a maskovaný na něho zavrčel.

Velitel Akatsuki nakonec sám změnil téma. „No, tuhle záležitost dořešíme později. Bylo by ale dobré ji náležitě oslavit. Nikdy bych si nepomyslel, že se jednoho dne stane zázrak a Tobi konečně zajistí Akatsuki prosperitu!“
„Být vámi, tak se moc neraduju, Šéfe, protože těch Tobiho pár minut slávy zase brzy pomine,“ zabručel Uchiha.
„Vul!“ souhlasilo zvířátko.
„Hele, Itachi, nedráždi to, nebo se fakt neudržím a tu příšeru zaškrtím, ať to stojí, co to stojí!“
„Žádné zabíjení, Hidane!“ postavil si Vůdce hlavu. „Ten tvor nám vydělá kopu peněz. Každý bude chtít mít miniaturního Kyuubiho a my, tedy já, konečně budu pánem celého světa Shinobiů!“
„Ehm, Peine, na slovíčko.“ Konan do velitele ninjů jemně šťouchla a on ji mlčky následoval do její pracovny. Zavřela dveře a přesvědčila se, že za nimi nikdo neposlouchá. „Nagato! Ty nevíš, že muž je hlava a každá hlava potřebuje k přežití krk? Tak kdo tu teda vede organizaci?!“ Z modrovlásčiných očí sršely blesky.
„Ty,“ broukl Pein uraženě a rychle dodal: „Ale slíbilas mi, že mě nikdy před chlapama neztrapníš, pamatuješ?“ Připadal si stále menší a menší.
„Proto také tyhle záležitosti řešíme v soukromí, miláčku,“ zašvitořila sladce. „A co hodláš dělat s tou bestií?“ dodala o poznání přísněji.
„No… chci vyslat chlapce, aby to zvíře dotáhli na dražbu a za nejvyšší možnou nabídku ho prodali do dobrých rukou.“
„A ty si myslíš, že je to vážně dobrý nápad?“ nakrabatila modrovláska čelo.
„Jistěže! Než to devítiocasé nedochůdče vyroste, ukradneme si ho zase zpátky!“ Pein se sám svému nápadu zasmál.
„Tohle nemyslím! Ale… ty bys měl jít s nimi.“ Na to už velitel Akatsuki nic neřekl, jen zrozpačitěl.

Ninjové nebyli tou zprávou příliš nadšeni, tedy kromě Tobiho. „Ne, ty rozhodně nepůjdeš!“
„Tobi to zvíře chytil! Tobi chce jít!“ vřískal skrček, až z toho šla ostatním hlava kolem.
„Nechytil! Já jsem ho strčil do pytle!“ usadil ho blonďáček.
„Tak už dost toho hádání!“ zahřměl Vůdce. „Půjde Itachi, Hidan a Deidara. A já vám budu dělat odborný dohled.“
„Proč nemůžu já?“ nechápal žralok.
„Ty budíš moc pozornosti, Kisame!“
„Tobi chce jít!“ vřeštěl skrček.
„Kakuzu, jdi a zavři Tobiho do sklepa! A vy se běžte převlíct do civilu!“

Ninjové byli konečně vypraveni až o několik hodin později. „Nesnáším civil,“ bručel Uchiha a prohlížel si rukávy.
Hidan ho radostně plácl po zádech. „Ale jdi ty, Itachi! Havajský košile teďka letí!“
„Za to může máma. Potrpěla si na barevnost.“
„A proto jsi jí zabil?“
Uchiha po něm šlehl pohledem.
„Třeba by ti pomohla ta nová směs, co jí tuhle nabízeli na černym trhu,“ ozval se blonďáček.
„To byl nějaký nový druh kyseliny,“ vzdychl Uchiha.
„Ale měl bys tu košili černou,“ pokrčil rameny Deidara.
„Nebo taky žádnou,“ zachechtal se Hidan a upravoval si kalhoty.
„Tak už jste?“
„Jasně, Šéfe!“ vyhrkl blonďatý ninja a neopomněl se zeptat, proč tam musí jít zrovna on.
„Budeš dělat hostesku a obsluhovat hosty,“ vysvětlil mu Pein. „Takže zvedněte zadky, vemte to zvíře a jdeme!“

K velké dražbě nejrůznější zvířeny mělo dojít v Iwagakure no Sato, vesnici, kde nebylo nic jiného než kameny, tudíž určitě nikoho nepřekvapí, že se akce konala na volném prostranství.
„Jupí jou! Zase doma!“ vypískl Deidara a někam se ztratil.
Kromě vzácné zvěře se tu prodávalo také neobvyklé jídlo, prapodivné květiny a zvláštní kulaté předměty. Hidan se přimotal k jednomu stánku a koupil si kus masa.
„Hej! Kde jsi vzal peníze?“ tázal se ho Pein.
„Rodinné úspory,“ utrousil bělovlasý a obrátil se na prodavače. „Heleď, kámo, jen tak mezi náma… co to je?“
„Maso z Charizarda. Jednou ochutnáte a už nebudete chtít jíst nic jiného!“
Nesmrtelný se zašklebil. „Hm, to je fakt dobrý. Šéfe, nekoupíme toho víc?“
Pein to rázně zamítl. „Ani náhodou! Úplně stačí, že má absťák Zetsu!“
Itachi využil příležitosti a odtrhl si kus flákoty. „Taková vzácnost se musí vychutnat,“ prohlásil s plnou pusou.
„Tak si to radši zmraž, Uchiho, ať ti to dýl vydrží!“
Zatímco se hádali, jejich velitel prozkoumával terén.

Nedaleko postávala upravená blondýnka, která právě odložila velký transparent s nápisem: Zabraňte vyvražďování pokémonů! Nadechla se a mluvila k chlapci v zeleném, který držel tác plný ptačího zobu, tak to alespoň vypadalo.
„Nezapomeň, Lee, semínka, co jsme ukořistili, jsou natolik vzácná, že se nesmí dostat do špatných rukou a… Co to děláš?“ Zhrozila se, když si je ninja začal rychle strkat do pusy.
„Když je nebudou mít oni, tak je nesmí mít nikdo!“ vykuckal ze sebe. Ino se chytila za hlavu a příšerně zaječela.

Okruh zájemců se pomalu tenčil, lidé se rozcházeli. „Kupte Kyuubiho juniora! Nejvyšší možná nabídka! Dělejte, nebo si vás najdem a zaškrtíme vás ve spaní!“
Pein se mračil. „Takhle nám ke stánku nikoho nepřilákáš, Hidane.“ Pak ovšem zvedl hlavu, protože spatřil krásnou mladou slečnu, která měla úplně stejnou barvu vlasů jako jeho „velitelka“, jen působila poněkud vznešeněji. Znaleckým pohledem omrkla nabízené zvíře, které jí zvědavý pohled oplatilo. Několikrát ho pohladila a pak se obrátila k ninjům.
„Nikdy by mě nenapadlo, že zabijáci z nejobávanější organizace na světě mohou být tak neuvěřitelně hloupí! Tohle v žádném případě není ocasý démon. Jedná se o zvláštní druh pokémona jménem Vulpix, který Shinobiové už skoro vyhubili! Každé takové zvíře by mělo být v rezervaci, abychom o ně nepřišli úplně!“ Nakrabatila čelo a zlostně dodala: „Každý Shinobi tohle moc dobře ví, tedy kromě vás a Naruta!“ Hinata dala ruce před sebe a její hlas zjemněl. „Pojď se mnou, maličký.“ Liška jí skočila do náruče a modrovlasá slečna s povýšeným výrazem odcházela pryč.
„Šéfe, to se ji nepokusíte zastavit?“ divil se Itachi.
„Ani ne,“ zamumlal Pein. „Ta její řeč na mě udělala dojem.“
Tři ninjové smutně sledovali krásku a zvíře. Hinata drbala lištičku na zádech a přitom přemýšlela, co s ní udělá. „Už to mám! Dám tě Narutovi k narozeninám!“