Žánr
Bol teplý, letný večer. Blonďatý chlapec práve prechádzal pustou uličkou. Nestretol nikoho, okrem zatúlanej mačky. Vypadalo to, že má niekam namierené. Zrazu za sebou začul hlas.
"Héj, Nauto! Počkaj!" Naruto zastal a otočil sa. Videl, ako k nemu beží jeho kamarát. Pousmial sa a počkal, kým ho Shikamaru dobehne.
"Hľadal si ma?" opýtal sa ako prvý Naruto a vykročil.
"Nie, len som tadeto prechádzal, keď som ťa uvidel. Napadlo ma,že môžeme ísť spolu." povedal ešte stále zadychčaný Shikamaru a vykročil za Narutom.
"Kde vlastne ideš?" spýtal sa Naruto.
No... to sem zase měl jendou menší depku... a tak sem sesmolil tenhle menší příběh... jen se nedivte tomu, že je to tak... nesrozumitelný... moc se mi nedaří v poslední době psát...
Jméno toho chlapce je tak trošku tajemstvím, ne-li památkou. A já se bojím, že kdybych ho řekla nahlas, ztratilo by se… Víte, že by mi ho vítr vzal ze rtů a odvál někam, kde se k němu živá duše nedostane; tam to jméno zestárne, zčerná a rozpadne se na prach a já… Nechci, aby se to stalo.
*** Snad mi tedy odpustíte, že si to jméno nechám pro sebe. V bezpečí svých vzpomínek. Pojmenujme ho tedy, prosím, jinak. Říkejme mu třeba… Bleší chlapec.
Jak se směje blecha
Pro všechny, kteří Sasukeho nenávidí za to, co udělal tomu "chudákovi" Itachimu. Aby pochopili. Aby pochopili, jak se asi musí cítit někdo, komu vyvraždí celou rodinu. Aby pochopili, proč se tohohle očividně "klaďase" Itachiho pokusil zabít...
PS: Nemám nic proti AntiSasukefilům, kteří ho nemají rádi kvůli jeho povaze. Budiž. Ale podle mě je Sasuke borec, a to mi už nikdo nevyvrátí.
„Ne ne ne neumírej, slyšíš! Krucinál bojuj! Neumírej!“ Mladá rusovlasá dívka objímala nehybné tělo zrzavého chlapce. Jeho pohled byl skelný a nepřítomný. Tělo měl pokryté četnými ranami, ze kterých stékaly pramínky krve. Ty se mísily se sněhem, na kterém ležel, a vytvářely hrozivě velkou rudou skvrnu.
Dívka zoufale prosila chlapce, aby ji pokousal a napil se její krve. Nastavovala mu holé zápěstí zjizvené stovkami otisků zubů a stále ho pobízela, aby se nevzdával.
Pršelo.
Těžké dešťové mraky skrápěly zemi miliony dešťových kapek, až byla celá proměněna ve vláčné bahno.
Po rozbahněné cestě kráčely dvě postavy v černých pláštích s rudými mraky. Oba měli klobouky s velkým množstvím stužek, které jim zakrývaly tvář.Vyšší postava promluvila:
„Dnes je vskutku ohavné počasí. Takhle nepršelo už celý měsíc.“
„Je to pochopitelné. Vůdce nás kontroluje. Nechápu ale, proč poslal zrovna nás.“
„To je jednoduché Itachi-san. Vy se na to hodíte nejlépe, vždy nám získáte nějakou slevu.“
Popis: Konečně se dostává na řadu Raijuu, který netrpělivě čeká, až se bude moci uvést, tak nebudu okounět a zvu ho na jeviště…
Rokubi no Raijuu…
Tak jsem rád, že studio pořád drží a nikdo přede mnou nezpůsobili jeho zničení… Jsem jim vděčný…
Tak můj příběh začíná docela obyčejně. Byl jsem Bůh hromu a když jsem byl smutný, tak můj pláč vyvolával hromy a blesky…
Byl to pohodový život a jak se říká jednou všechno krásné končí i můj klidný život skončil…
Náš příběh se odehrává před tragickou událostí v Uchiha klanu. Vypravuje o Itachim a důvodech k hrozivým událostem, o kterých tehdy ještě nikdo nevěděl...
Bylo pochmurné, deštivé počasí a nad Konohou panovala hluboká noc. mír a klid, který pohlcoval celou vesnici se stal pro většinu obyvatel uklidňující, ale jeden muž přesto nespal. Jeho hluboké, černé oči prořezávaly tmu tmu a snažily se najít východisko z utrpení, které pohlcovalo jeho duši.
Na vodní hladině se objevil můj odraz. Hleděla jsem na něj jako bych se na sebe dívala poprvé. Pozorovala jsem, jak moc jsem se za tu změnila, my všichni jsme se změnili.
Myslíš, že se změnil i on? Možná je hezčí, ale změnil se i uvnitř? Nabízel mi hlásek v sobě otázky, na které jsem nemohla odpověděl, na které jsem sama neznala odpověď.
Prsty jsem přejela přes vodní hladinu. Můj odraz se rozplynul mávnutím ruky, po celé hladině se teď linuly obloučky od místa, kde jsem se hladiny dotkla.
...
...
...
...
„Nuda...“
„Tady se nikdy nic neděje...“
Kyuubi udeřil ocasem do mříží až se celá klec zachvěla.
„Naruto!!! Kde sakra vězíš?!“
Ichiraku ramen:
„Naruto! když se budeš takhle přecpávat, tak ti na misi bude zle.“ Strachovala se Sakura.
„To bude v pořádku Sakura-san, Naruto bude potřebovat všechnu sílu, kterou může nabrat.“ Pousmál se Sai.
„Taky si myslím-ttebayo! Ossan, ještě jednu prosím!“ Pozvedl Naruto misku.
„Hai! hned to bude!“
Arigato Ino." povedalo dievča s ružovými vlasmi a pomaly vyšlo z kvetinárstva.
Bol teplý letný večer, všade bolo počuť cvrlikanie cvrčkov. V Konohe sa už všetci pomaly pripravovali na spánok.
Keď prechádzala okolo stromov pri sídle hokage, dívala sa do ich korún a čakala, že tam bude sedieť a pokojne čítať svoju obľúbenú knihu. No nebol tam. A už ani nikdy nebude.
"Prečo.... Prečo si odišiel tak skoro?" v duchu sa pýtala sama seba. Zahĺbená do svojich myšlienok sa pomaly blížila k cintorínu.
Světlo a stín patří neodmyslitelně k sobě. Zvláštní, že něco tak přívětivého, jako je světlo - symbol bezpečí, způsobuje něco tak tajemného a neznámého. Tajemného stejně, jako byl úmysl mladého muže, vlastně ještě chlapce, který se opatrně kradl prázdnými uličkami utopenými ve tmě. Jen měsíc osvětloval chlapcovy kroky. Měsíc se svou prázdnou, nelidskou krásou.
Protože kdyby byl lidský, zastavil by ho?
Právě jsem umyla misku od rybízového džemu. Dělala ho moje máma, když nám na zahrádce vyrostly tuny rybízu. Zamyšleně přenáším poslední lžičku do svých úst. Nikdo mi neříká, že si k tomu mám dát chleba. Proč?
Kabuto společně s Orochimarem se setkají s jednou zvláštní osobou. Má naprosto neuvěřitelnou schopnost, která může být stejně nebezpečná jako lákavá. Orochimaru ucítí šanci získat něco nového a mocného... Lov začína a je jen otázkou kdo tu bude kočkou a kdo myší.
„Hm, velmi lákavé, Kabuto,“ zašeptal skoro milostným hlasem Orochimaru „Jen se musím přesvědčit na vlastní oči. Tohle prostě musím vidět! Kdy že se probere?“
Pro Naruta to byl černý den, protože se vdávala jeho láska Hinata za jiného. A proto si v duchu říkal, že je to možná tak lepší, i když věděl, že hezčí žena není. Se smutkem ve svém srdci nechtěl vidět Hinatu jako smutnou nevěstu, protože mu to trhalo srdce na kusy…
O tuhle povídku mi napsala Ivanescence a Yuki Kaze-san, proto je právě těmhle dvěma skvělým autorkám věnována 
. Jak jsem dostala informace, je Ivi zarytá Shikamarofilka, takže když jsem uviděla skvělý obrázek, inspiroval mě a já napsala tuhle humornou jednorázovečku. Požila jsem tam taky nějaké nápady z povídek od Yuki Kaze-san, hlavně co se týče přítelkyň Kankura a Gaary Holky, doufám, že se vám i všem dalším čtenářům bude líbit.
Pokračování Nečekané lásky.
Je to o šest let později.
Snad jsem většinu z vás nezklamala jak to vlastně skončilo a jak je to krátké…je to spíše vypravování, nebo něco na ten smysl …jednou jsem to jen tak sepsala. Leželo mi to v PC snad dva týdny, možná víc, a tak jsem si říkala, že bych tím mohla ukončit povídku s názvem Nečekaná láska. Obě části jsou od sebe moc rozdílné na to, aby to bylo spojené, proto jsem to rozdělila na dvě části.
Krev jí slepovala její dlouhé černé vlasy.
Chytila mu ruku a stiskla ji.
Poprvé jsem ji potkal už jako malý. Stávala mi věrně po boku, když jsem o přestávkách pojídal chipsy na prázdném školním dvoře. Doprovázela mě ráno cestou na vyučování i večer na zpáteční cestě domů. Její jméno bylo Samota.
Naruto stál v kráteru na rozlehlé poušti a čelil Sasukemu pohledu. Ten pomalu vytahoval katanu.
Tady je moje druhá povídka =) snad se vám bude alespoň trochu líbit… =) teprve s povídkama začínám, chvíli bude trvat, než se v tom procvičím…
Jako obvykle je povídka věnována mojí nej kamarádce xD
Bylo slunečné odpoledne. Všichni byli venku a vykládali si zážitky z dětství, hlavně co všecko spolu prožili.
Je to už dávno kdy Naruto naposledy viděl svoji kamarádku Hinatu. Vždycky se nějak minuli. On už na ni vlastně pomalu zapomněl. Uběhly snad dva roky, když ji naposledy viděl, mluvil s ní nebo byli spolu.
