Stín ohnivého stínu

Světlo a stín patří neodmyslitelně k sobě. Zvláštní, že něco tak přívětivého, jako je světlo - symbol bezpečí, způsobuje něco tak tajemného a neznámého. Tajemného stejně, jako byl úmysl mladého muže, vlastně ještě chlapce, který se opatrně kradl prázdnými uličkami utopenými ve tmě. Jen měsíc osvětloval chlapcovy kroky. Měsíc se svou prázdnou, nelidskou krásou.
Protože kdyby byl lidský, zastavil by ho?
Jeho dlouhý stín se brzy zavlnil, jak postava prošla dveřmi. Další vlnky, tentokrát schody. Nesmyslně ho napadlo počítat. Jedna, dvě, tři… napočítal jich přesně patnáct. Zavrtěl hlavou, aby se dětinských myšlenek rychle zbavil.
Protože to, o co jde žádat, rozhodně není nic, co by nějaké dítě napadlo.
Prudkým, ale velmi tichým pohybem otevřel dveře. Nadechni se, teď půjde o život. Vlastně o hodně životů, když to vyjde. A o ještě víc, když ne…
„Neměl jsi sem chodit, chlapče,“ řekl unavený hlas.
„Víte, proč tu jsem,“ odvětil majitel stínu. „Přemýšlel jste o mé nabídce?“
Jako by to bylo z tvé hlavy, pomyslel si zachmuřeně muž za stolem. „Vrať se domů a zapomeň na to,“ poradil mu. Ale bylo by naivní tvrdit, že jen na okamžik uvěřil tomu, že ho Uchiha poslechne.
„Opravdu jste takový hlupák, Hokage-sama?!“ zasyčela postava. „Vy nevíte, co se chystá!“
„O tom jsme už mluvili minule, Itachi. Myslím, že to má Konohagakure pod ko-„
„Neříkejte, neříkejte to slovo ‚kontrola‘! Protože nic takového nemáte!“ vykřikl Itachi. Jeho chladná rezervovanost byla na okamžik pryč. „Jde tady o životy tisíců lidí! A zrovna VY byste to měl dobře chápat! Je to vaše vesnice! Nebo vám snad na ní nezáleží?“ vykřikl dětinsky. Samozřejmě, že mu na ní záleží… ne?
Vůdce vesnice sevřel pěsti. „A tobě nezáleží na tvé rodině?“ zeptal se tiše a pohlédl mu zpříma do očí.
Itachi neuhnul. „Jsou oběti, které musíme přinést pro dobro většiny. To je nevyhnutelné.“
„Dokázal bys zabít svého nevinného malého bratra?“ zaútočil Sarutobi znenadání.
Uchiha polknul. „To nebude nutné,“ odpověděl. „Mám svůj plán.“
„Takže nedokázal. A to si jsi tak nesnesitelně jistý, že zbytek rodiny ano. To je tak moc nenávidíš?“
„Tady nejde o to, co člověk nenávidí. Ale o to, co miluje.“
„Konohu…“
„Konohu.“
„Pro dobro vesničanů vyvraždit jeden z nejdůležitějších klanů v zemi. Pro jejich sílu, která by měla lidi chránit…“
Chlapci se zablesklo v očích. „Nehrajte si tady na takového mravokárce, Hokage-sama,“ řekl chladně. „Taky znám historii, Shinobi no Kami. Říká se o vás, že jste nejsilnější Hokage v dějinách Listové. Jako takový jste už zabil mnoho lidí… a najednou váháte?“ řekl posměšně.
Starý bojovník zavrtěl hlavou. Jako by sláva a moc sestávala jen z počtu mrtvých. Zabil jsi deset lidí, dobře. Sto? Jsi hrdina. Ne, hrdinou jsi až s počtem lidí zachráněných. Ale to je něco, co člověk zjistí až po dlouhé, velmi dlouhé cestě.
Krvavé cestě.
„Tahle vesnice je můj domov.“
„Ale odmítáte ji chránit.“
„Lidé zde mi důvěřují.“
„Lidé zde se vás chystají zradit!“
„Tohle není nic, co by mělo řešit děcko!“
„Jistě. Je lepší, aby to přehlížel stařík.“
„Když jsem já nastoupil na post Kageho, tvůj otec ještě ani nebyl na světě!“
„Za to tu bude, až vy budete umírat. Možná dokonce jeho rukou. A pak se usadí na vašem křesle.“
„Já si své křeslo,“ řekl s ironickým důrazem na poslední slovo, „dokážu ohlídat i bez tvé pomoci!“
„Takže už uznáváte, že se z mé strany jedná o pomoc?“
Sarutobi chvíli mlčel. „Už chápu, proč tě nazývají géniem,“ řekl o pár okamžiků později. „Jsi opravdu chytrý. Víš, jak získat to, co chceš,“ pronesl zamyšleně.
Chlapcovo srdce divoce poskočilo, ale snažil se to nedat najevo. „Takže souhlasíte?“ zeptal se chladně.
„To jsem neřekl.“
Itachi si neznatelně povzdechnul. „Proč tak odmítáte?“ zeptal se. Svíčka na stole vytvořila v jeho očích krásné odlesky. Ale tohle světlo stín netvořilo…
„A nechoďte na mě s nějakou ztrátou nevinných životů. Eliminace zrádců vůbec není nic tak zvláštního. Navíc, jde o vesnici. A já vám dávám takovou šanci! Měl byste mi být vděčný. Měl byste mi sám dát rozkaz zabít je! Tak proč?!“
Slova, slova, slova. Jakou mají moc!
Sarutobi se zadíval do plamínku. Proč? Léta z něj udělala výborného shinobiho. Dokázal se rozhodovat během vteřiny, dívat se do očí lidem, které zabíjel. Ale to byli vždy nepřátelé. Bylo to buď ty anebo já.
Není to teď stejné?
Uchihové nejsou žádní svatí. Chtějí moc, kterou jim on upírá. Mají na ni právo? Spolu se klanem Senju to jsou původní zakladatelé vesnice. Měli by se podílet na její správě… ne?
Promnul mezi prsty svůj plášť. Dělit se o moc… o svou moc. Když nemusí… jeden rozkaz, pár slov, pár měsíců opatrného plánování, zákeřný úder… a hrozba by byla pryč. Navždy. Je jen logické, aby ji zničil, jde tady i o Konohu!
I o Konohu?… copak chránit Listovou není jeho prvotní instinkt? Zachvěl se.
Byl to jen krátký mžik, když Sarutobimu po tváři přeběhl podivný výraz, ale Itachimu to stačilo. Uměl dobře číst tváře lidí. A zvlášť tenhle výraz vídal velmi často. Nejsi takový svatoušek, jak se děláš, Hokage-sama, pomyslel si. Ale pořád jsi lepší než ti, kteří nosí stejné jméno jako já…máš Ohnivou Vůli. Oni mají z ohně leda sílu. Navíc tě potřebuji. Potřebuji, abys ho chránil.
„Ne,“ uslyšel náhle.
„Sandaime-“
„To stačí. Běž pryč. O téhle noci už nechci ani slyšet. Ani o našem rozhovoru. Nikdy, rozumíš?“ rozkázal Shinobi no Kami.
„Děláte velkou chybu,“ upozornil ho Uchiha zmateně. A já to nevzdám…
„Řekl jsem, že to stačí! A běž. Zítra čeká tvou ANBU jednotku mise typu S. Měl by ses vyspat,“ doporučil mu.
„Útěk ještě nikdy ničemu nepomohl,“ ušklíbnul se chlapec. „A vy to víte.“
„Ven!“

Následujících několik dní strávil Hokage bloumáním po vesnici. Chtěl jí vládnout. Čistá absolutní pravda. Bylo to od něj sobecké? Chtěl pro ni jen to nejlepší, a doufal, že ji to může poskytnout. Objektivně soudil, že není zrovna špatný Hokage, přátelé to říkali, nepřátelé to byli nuceni uznat.
Jenže vyvraždit celou rodinu je jiná věc… zabít malé děti, ženy nosící nenarozená miminka, otce, sestry, bratry, strýce, tety… desítky zmařených životů. Jsou všichni Uchihové špatní? Ale jak oddělit „ty dobré“ od „těch špatných“? A jak se vůbec pozná dobro?
Je jen člověk, který netouží po moci, dobrý?
Tak to nás raději zabijte všechny, pomyslel si hořce. Všichni chceme sílu, jde jen o to, jak tu touhu umíme ovládat. A k čemu ji využít.
Sandaime už zažil jednu válku. A bezpočet bitev. V tomhle světě vládne řevnivost. Touha po tom, být výš než ostatní. Kdo ví, třeba se někdy najde někdo, kdo bude schopen část té nenávisti z lidí vyjmout, alespoň na chvíli. Kdo jim ukáže, že spolupráce je lepší než boj. Ale to je jen fantazírování o budoucnosti, která nemusí nikdy nastat. Zatím… zatím je tu přítomnost, a v té je bojovat naprostá nutnost.
Prošel kolem několika vesele výskajících a smějících se dětí. Usmál se na ně. Je jeho povinností je chránit. A když to bude znamenat zabít nepřátelskou rodinu, plnou zrádců…?
V zamyšlení došel až na hřbitov. U nedalekého náhrobku uviděl kštici zářivě žlutých vlasů, skloněnou nad zaschlou hlínou. Hlína uschne, vzpomínky ne, problesklo mu hlavou.
„Minato,“ pozdravil ho tiše.
„Sarutobi-sensei,“ pousmál se jeho bývalý žák.
„Smrt vždy bolí, že?“ prohodil Hokage.
„Dnes je výročí,“ ukázal na několik kytic u náhrobního kamene Namikaze. „Byl to můj žák. Kdyby býval dostal šanci dospět, mohl z něj být výborný shinobi. Ne, co to povídám,“ zarazil se. „On to byl výborný shinobi. Vím, že jsem měl zatím jen tři žáky, tak to asi moc neznamená, ale byl to jeden z nejlepších mladých ninjů, které jsem kdy učil a ještě budu mít tu čest učit. Svět je nespravedlivý,“ povzdechl si.
Sandaime mu s účastí položil ruku na rameno. „Smrt žáka učitele zasáhne. Zvlášť, když je to ještě dítě.“
„Jmenoval se Obito,“ pokračoval Minato. „Uchiha Obito.“
Uchiha… Hokagem projel ledový chlad. Otočil se a nechal svého žáka smutně vzpomínat.
Utekl, přesně jak se mu vysmíval Itachi. Utekl, protože… nevěděl.

Návrat domů vždy značívá něco příjemného - odpočinek, rodinu… domov je přístav, do kterého se lidé rádi ukrývají, kde hledají sílu.
Sarutobi Hizuren o tom někdy pochyboval. Protože sám před sebou se nikde schovat nemůžete… hledejte skrýš, jako vyděšená myš zděšeně pobíhá dokolečka v akváriu s hadem, přestože je jí jasné, že svůj boj prohraje. Jen co se hadovi bude chtít, chytí ji a její život ukončí se stejnou lhostejností k jejímu zoufalství, jako je lhostejné problémům, že je nechcete. Prostě jsou. To je život.
Ale myš přesto utíká. Myš totiž není Hokage.
I když, pomyslel si Hizuren, ta absence svobody je občas stejná. A je jedno, jestli vaše vězení tvoří stěny ze skla, nebo zdi z výčitek a povinností.
Zítra ho bude čekat návštěva střediska Vojenské policie. Objevovaly se zvěsti, že tam zdaleka není vše v pořádku. Nejasné pověsti, které bylo třeba prověřit. Shinobi se ušklíbnul. Nebylo těžké odhalit, od koho ty řeči pocházely. Opravdu je nenávidíš, Itachi, pomyslel si. Když Uchihové přijdou o svou důvěryhodnost, lidé se proti nim vzbouří. A povinnost vůdce vesnice bude spory ukončit, jakoukoliv cestou… což by přineslo zmatky, boje a hlavně krveprolití. Stovky obětí. A s jejich Sharingany by vítězství Kagů zase tak jednoznačné nebylo. Itachi to samozřejmě věděl… byla to jeho zpráva Sandaimemu. Přistup na mé podmínky, nebo začnu bez tebe. A bude to ještě horší. Pro tebe i občany. Spoléhal na vůdcovu lásku k vesnici, nedával mu na výběr.
Policie stále oficiálně spadala pod Hokage, ale každému bylo jasné, že hlavní a vlastně jediné slovo tam měli její zakladatelé, Uchihové. Nikomu to nevadilo, svou práci odváděli dokonale. Jednotkám ANBU se do cesty nepletli a na oplátku měli svou nezávislost.
Další křivý úsměv zohyzdil starcovu tvář. Dej dítěti hračku, aby dalo pokoj a spokojeně si hrálo, obluzeno svou falešnou důležitostí, pomyslel si. Nic jiného Policie pro Uchihy nebyla. A ještě vesnici prospěla, dokonalý obchod.

„Byl to dokonalý obchod!“ prohlásil Uchiha Fugaku. „Informace výměnou za jednoho zajatce. Ten už nám stejně k ničemu nebyl, takže jsme to provedli. Neporušili jsme tím žádné zákony, Hokage-sama.“
„O jaký druh informací se jednalo?“
„Místo pobytu několika uprchlých věznů.“
„Kterých?“
„Našich zajatců, ještě z Třetí války ninjů. Hnili v našem vězení už skoro sedm let. Dva z Oblačné, jeden ze Zvučné a poslední z Vodního víru.“
„Jsou to známá jména?“
„Takishima, Hanazono, Tsuruga a Uzumaki. Řadoví shinobi, Jouninové svých vesnic. Nic jsme z nich nedostali, vlastně byli téměř zapomenuti. Válka přinesla velký zmatek, obnovovala se vesnice, kdo by myslel na nějaké vězně,“ odpověděl upřímně.
„Tak proč je chcete zpět?“ zeptal se mírně Hokage.
„Protože si dovolili utéct,“ řekl Uchiha prostě. Zdánlivě nesmyslná a dětinská odpověď, ale Hizuren i Fugaku její význam dokonale chápali. Nikdo nemá právo pokusit se přelstít Vojenskou Policii Uchihů. Nikdo.
„Kde je tedy problém?“
„Objevila se Uzumakiho dcera. Podala žádost feudálnímu pánovi o přešetření jejich zločinů. Nevíme, jak se vůbec dozvěděla, že jsou u nás. Tohle jsou fakta, která znají jen členové Policie a ANBU. Naši prohlašují, že nic neprozradili,“ zabodl tmavý pohled do očí starce.
Kterýpak ANBU by asi tak mohl chtít způsobit problémy Policii? Shodou okolností tvůj syn, odpověděl si sám Třetí. Ale tohle by vás ani ve snu nenapadlo, že, Uchiha-sama?
„Holka chce prostě zachránit otce. Ale přešetření jaksi nepadá v úvahu, protože vězeň je pryč. Což Konohu zrovna nestaví do důvěryhodné pozice před veřejností,“ dodal Fugaku. „Už jsem pověřil svou nejlepší jednotku, aby se vydali na místo, kde se vězni údajně nacházejí. Vyrazí za hodinu.“
„Pošlu s nimi několik ANBU,“ skočil mu do řeči Hokage. „Je to i jejich záležitost.“
Muž přikývl. Co mu zbývalo? Nic, a tak za padesát osm minut vyrazili na tajemné místo, pouhých několik kilometrů od Listové, ninjové odhodláni svou misi bezpodmínečně splnit.
Namikaze Minato, Sarutobi Kei a několik dalších ANBU, jejichž oficiální jména byla stejně nedůležitá jako jejich jména skutečná. Oni existovali pro své schopnosti, ne pro sebe. A samozřejmě několik Uchihů. Jejich jméno ale pro změnu určovalo jejich osud, bylo důležitější než to, jací byli a co dělali.
Cesta, na jejímž konci vás čeká něco nepříjemného, nikdy není dost dlouhá. To už poznal nejeden poutník…
„Tamhle!“ pronesl jeden z dosud mlčenlivých, bezejmenných ANBU. Uviděli skupinku několika lidí, čtyř mužů a mladé dívky se zářivě dlouhými rusými vlasy.
„To je ta jeho dcera,“ poznamenal jeden z Uchihů. „Ale co tu dělá? Měli jsme zprávy jen o zajatcích.“
Ale na odpověď neměl nikdy přijít. Vlastně, nebyla důležitá.
„Když se zbavíme i jí, bude konec případu. Mnohem jednodušší, než znovu řešit sedm let starou záležitost, ne?“ navrhnul jeho bratr, Ren.
„To nemyslíte vážně!“ namítnul Minato.
„Namikaze-san má pravdu,“ souhlasil s ním Kei, Sarutobiho starší syn, sám budoucí otec. „Zabít nevinné děvče?“
„No tak… určitě máte dnes na práci lepší věci než tohle, máš pravdu, Ren-niisan“ zašklebil se Uchiha.
„Myslel jsem, že členové vašeho klanu jsou vynikající shinobi,“ pronesl Minato.
„Jsme. No tak, nepoznáte vtip, vy ANBU?“ prohodil Uchiha.
„Rozkaz je jasný. Zajmout a přivést zpět. A tomu děvčeti se nic nestane,“ rozkázal Žlutý blesk.
„Vyrážíme… Teď!“
Skupinka silných shinobi je proti čtyřem slabým lidem, léta vězněným v nepříliš dobrých podmínkách jako skála proti zrnku písku. Snažili se bránit, ale… kdo vyhraje, vlk nebo jehně?
„Tati!“ vykřikla zděšeně rusovláska a hodila kunai proti Renovi. Ten se lehce vyhnul a nevzrušeně pokračoval v mlácení postaršího muže.
„Hajzle!“ zaječela. Vytvořila několik stínových klonů, které ale proti Uchihovi neměly pražádnou šanci. „Dost už!“
„Dost!“ souhlasil s ní Minato. „Zastavte ho,“ houkl na ostatní, sám měl dost práce.
Dívka rozzuřeně vytáhla několik dalších kunaiů. Se vztekem, který jí paradoxně dodal přesnost, je mrštila proti Uchihovi. Ten okamžitě pustil jejího otce.
„Katon: Goukakyou no Jutsu!“ zařval. Proti dívce se vyvalila ohromná ohnivá koule. Neměla jedinou šanci, jen zděšeně sledovala oheň, jak se ji chystá spálit na popel. Měla čas se vyhnout… možná. Ale strach ji svázal svou pevnou, neviditelnou silou. Silou… Oheň má také velkou sílu. Spálí vše živé, ničí ale… není i to, co shinobi z Konohy tak pyšně nazývají svou Ohnivou Vůli jeho síla? Ohnivá vůle, vůle chránit. Vůle, která donutila mladého muže skočit před dceru starého vězně a zachránit jí tak život. Vůle staršího ze dvou synů Sarutobi Hizurena. Dobrota… nebo hloupost?
V tu chvíli jako by se zastavil svět. Smrt není krásnou podívanou pro nikoho. Hustý kouř, který ale nezakryje bolest, žár, který chlad smrti neohřeje. Pár vteřin, a je konec všeho. Konec hrdiny, konec dobrodružství. Konec snů i konec strachů… už není čeho se bát. Už nejsi.

„Jenom jsem se před tou šílenou husou,“ ucedil skrz zuby Ren o několik hodin později. „byla nebezpečná. Čistá sebeobrana!“
Vyděšenou ‚nebezpečnou‘ dívku zatím Minato odvedl do nemocnice. Její otec i ostatní zajatci se brzy vyléčí a ona dostane svou spravedlnost, svou šanci získat otce zpět. A možná i někoho dalšího…
Jenže, den, který pro ni byl šťastný, byl pro někoho jiného dnem tragickým. Jak moc bolí ztratit milovanou osobu? Ztratit syna, dokonce budoucího otce? Nikdy nepozná své dítě, které vychová jeho dědeček. Slova jsou tady zbytečná… kdo zažil, ví.
„Vašeho syna je mi líto, ale byla to jeho chyba. Neměl se plést do záležitosti, se kterou neměl co dočinění. Nemyslíte, Hokage-sama?“ zeptal se Fugaku, velitel Vojenské Policie Konoha. Chladně, bez emocí. Jako pravá představa shinobiho.
Ren zdvořile, ale chladně vyjádřil Kagemu soustrast. Byla by lež tvrdit, že nic necítil. Dívat se do očí otci, jemuž vzal syna? A úplně bezcitně? Ale co. Čas přece nikdo nevrátí… nedá se nic dělat… a smutek je pro něj zbytečný. Jen dělal svou práci…
Ano, slova mají velkou moc. Pro Sandaimeho ano. Díval se do tváře člověku, který mu zabil syna a poprvé ve svém životě pocítil sžíravou nenávist k členovi Klanu Uchiha. Měl sto chutí mu ublížit, rozbít ten nehybný a chladný obličej, donutit ho pocítit bolest.
Zabít ho.
A potrestat i sebe, protože… tohle se nemuselo stát, kdyby… kdyby. Pozdě hledat omluvy.
Otočil se, a zmizel. Sám, jen se svou bolestí, tou starou kamarádkou lidí, kteří milují.
Bolestí, kterou mohla zmírnit jen jedna věc.

Temný večer. Stíny byly děsivě dlouhé, ale nebyly to ony, kdo měl dnes v noci nahánět strach. Ne, bylo to rozhodnutí, které mělo padnout.
Muž, který za posledních pár dní jakoby zestárl o několik let, se posadil do svého křesla. Kancelář Hokage, člověka, na kterém leží taková odpovědnost, jako na nikom jiném. Člověka, který by se nikdy neměl řídit jen svými city, ale myslet hlavně na dobro vesnice. Zvláštní, jak lehce lze obelhat sám sebe.
„Takže… rozhodnut? Jste si konečně jistý?“ zeptal se hlas v rohu místnosti s nadějí. Sarutobi se nemusel ptát, komu patří. Věděl to, se stejnou jistotou jako to, co odpoví. Bylo to tak jednoduché… kdo že řekl, že jistota neexistuje? Existuje. Sice jen jedna, ale je tu.
Smrt.
„Uděláme to,“ přikývl. Bude to jeho poslední větší zásah jako Kage Vesnice ukryté v listí. Už nemohl dál, už ne… ať pokračují jiní. Třeba mladý Minato…
Ten kluk, tvůj bratr, tě bude nenávidět, pomyslel si, znovu lítostivě. Sám se divil, že teď dokáže cítit jinou lítost, než tu nad svým synem. Jenže litovat někoho jiného je jednodušší, než litovat sebe, protože na vteřinu zapomenete na svá trápení.
Ale se stejnou, možná až sobeckou lítostí ho napadlo, že ten ninja před ním chová v srdci lásku k vesnici jako snad nikdo, koho kdy poznal. Možná dokonce větší, než on sám. Protože… nikdo nemůže vyvraždit svou rodinu bez jediného pohnutí… Teď přišel o syna a ten kluk – protože to byl ještě kluk – před ním se chystal přijít dobrovolně o celou rodinu. Na vteřinu měl chuť s ním zatřást, ukázat mu, jakou chybu dělá. Na vteřinu mu Itachiho bledá tvář přišla jako tvář někoho jiného, známého a milovaného. Ztraceného. Nejspíš jen hra světel a stínů.
A nenávist k jednomu člověku je někdy silnější než lítost k jinému.
Hrdinou jsi, až když někoho zachráníš, ne zabiješ, napadlo Kageho nedávno. Hrdinou jsi, když přemůžeš sám sebe. Když ztratíš cennou věc, abys uchránil ještě cennější. Když kráčíš po cestě bolesti za lepším zítřkem, i když víš, že ty sám se do toho zítřku nikdy neprobudíš. Když ztratíš svou naději, abys ji dal jiným. Když v tomhle, v obětování sebe, vidíš dobro. Pak jsi hrdina.
Ale ty budeš temný, nikdy odhalený hrdina. Hrdina ze stínu.
Sarutobimu se zaleskla v koutku oka slza. Jedna jediná. Ale upřímná, a proto cenná.
Jenže pak byl čas city odhodit.
Je přece Shinobi no Kami, ne?