Krev, sníh a city

„Ne ne ne neumírej, slyšíš! Krucinál bojuj! Neumírej!“ Mladá rusovlasá dívka objímala nehybné tělo zrzavého chlapce. Jeho pohled byl skelný a nepřítomný. Tělo měl pokryté četnými ranami, ze kterých stékaly pramínky krve. Ty se mísily se sněhem, na kterém ležel, a vytvářely hrozivě velkou rudou skvrnu.
Dívka zoufale prosila chlapce, aby ji pokousal a napil se její krve. Nastavovala mu holé zápěstí zjizvené stovkami otisků zubů a stále ho pobízela, aby se nevzdával.
„Sakra pokousej mě už!“ Z jejích rudých očí tekly slzy a vpíjely se do černého chlapcova pláště, z něhož trčel samurajský meč. Kdyby ho vytáhla z rány, zemřel by. Byl na pokraji smrti, ale rusovláska si to odmítala přiznat.
„Dělej! U všech Kagů kousej!“ křičela nepříčetně, ale chlapec nevnímal.
„Už je mrtvej,“ řekl kdosi.
Dívka se otočila za hlasem, ale své zápěstí stále nastavovala chlapci. „Ne Sasuke, jeho neztratím.“
Mladý muž stojící za ní byl zkropen krví. Ta však nepatřila jemu, ale všem okolo. Na zemi ležely desítky těl. Muži i ženy. Každý z nich měl těžkou destičkovou zbroj a v křečovitě zavřené ruce svíral meč. Všechny zabil on sám. Bílé tričko se znakem klanu Uchiha měnilo barvu v karmínově rudou a jindy havraní vlasy byly slepené a potřísněné tělními tekutinami nepřátel. Meč, který třímal, však byl čistý. Na vlastním vzhledu mu nezáleželo, ale nemohl dopustit, aby se jeho zbraň ztupila. Bezcitně shlížel na smrtelně raněného týmového partnera a na zoufalou dívku, která se ho vší silou snažila zachránit. Jeho černé oči byly suché. Pohled na umírajícího přítele v něm nevyvolával žádnou lítost. Proč taky, vždyť lítost jen brzdí. Nebyl schopen ani jediné slzy. Od té doby, co přijal úděl mstitele, už neplakal.
Rusovlasá dívka po chvíli seznala, že chlapec není schopen pohybu. Bolestně zaklela a vytáhla vrhací nůž. Mladý Uchiha stojící opodál apaticky sledoval, jak si nožem přetnula žílu.
„Kruci!“ křikla dívka a odhodila zbraň. Z její rány se okamžitě začala valit krev, ale ona to ignorovala a naklonila se k chlapci co nejblíže.
„Jugo… Jugo poslouchej mně!“ šeptala mu do ucha. „Když už to neprokousneš, tak alespoň pij,“ načež mu otevřela ústa a nechala krev ztékat dovnitř. Rudá tekutina však přes tváře brzy přetékala a nevyužitá končila ve sněhu pod ním.
„Pij sakra! Pij, jinak umřeš!“ křičela zoufale a zadržela mu nos, aby reflex dokončil to, na co vůle nestačila. Chlapec ale nedýchal. Tlukot srdce, který cítila, byl čím dál nepravidelnější a pomalejší. Jeho tvář chytala mrtvolně bledou barvu a na dotek byl chladný. Dívka se však odmítala vzdát. Zoufale bušila pěstmi o nehybné tělo a křičela na něj, aby se nevzdával.
„Nech ho být, Karin!“ řekl Sasuke a otřel si hřbetem ruky krev ze své tváře.
Dívce v očích bleskla jiskřička naděje. „Ty… ty ho můžeš zachránit!“
Uchiha odvrátil hlavu a ignoroval ji. Karin se však nenechala odbít a na kolenou ho prosila: „Dej mu část svého těla! Vaše těla jsou propojené přes Prokletou pečeť, kterou si měl. Zachraň ho, prosím!“
Černovlasý ninja syknul a dal se na odchod. Dívka propadla v zoufalý pláč. Natáhla k němu ruku a přes vzlyky pronesla jen: „Neodcházej prosím.“
Sasuke Uchiha se na ní otočil a citově neutrálním hlasem pravil: „Kdybych mu dal část svého masa, oslabilo by mě to. Jugova smrt je samozřejmě tragédií, ale kvůli ní nemůžu riskovat svou pomstu.“ Karin vytřeštila oči.
„Ale on ještě není mrtvý, sakra!“ vykřikla zoufale. Černovlasý ninja si sčesal zkrvavený pramen vlasů a naprosto vážným hlasem řekl: „Nech ho být, Karin. I kdybych mu dal část ze sebe, už by nikdy nemohl bojovat. Pomsta je přednější než lidský život.“
„Sobče!“ vykřikla pološílená dívka a znovu objala nehybné tělo. Zamrazilo jí. Chlapcovo srdce se zastavilo.
„Ne, to nemůže být pravda,“ šeptala zoufale a začala s oživováním. Pevnou dlaní tvrdě stlačovala hrudník, a co chvíli zkoušela tep. Ozvalo se zapraskání žeber, ale Karin si toho nevšímala, neboť teď bylo důležitější jeho srdce. Nemohla mu dovolit zemřít. Jemu už ne. Slzy jí stékaly po bledé tváři a koutek oka jí nepříčetně těkal. Když zrovna dýchala z úst do úst, klepaly se jí ruce. Hroutila se.
Sasuke ji zamračeně pozoroval. Věděl, že tohle její zbytečné divadélko přiláká další samuraje. Dnes už zabíjel dost a nechtěl vyplýtvat další chakru.
Dívka resuscitovala už přes deset minut. Její síly ji rychle opouštěly. Přes slzy jen stěží viděla a cítila, že brzy omdlí. Už už se jí zmocňovala černota, když uslyšela bojový výkřik.
Blížilo se k nim dobrých třicet válečníků v těžkých zbrojích. V jejich mečích probíhala chakra, která jim dávala sílu krájet i ocel, jako by to byl jen papír. Vrhací zbraně, které měla sebou, ji neochránily o nic víc než holé ruce.
Samurajové se rozběhli přímo na ní.
„Musím utéct, ale nemůžu tady jen tak nechat Jugovo tělo,“ řekla si potichu. Hned na to si uvědomila, co právě vypustila s pusy a otřásla se. Řekla: „Jugovo tělo.“ Zanadávala si do bezcitné a otočila právě ve chvíli, kdy k ní přiběhl první samuraj. Uskočila chakrové čepeli delší katany, ale válečník se přetočil a zaútočil druhým kratším mečem. Karin zkusila odrazit wakizashi pomocí vrhacího nože i když věděla, jak je to bláhové. Čepel samuraje rozkrojila kunai, jako by byl z másla a blížila se k její paži. Rudovláska se v duchu loučila s rukou a zavřela oči.
Náhle pocítila na rameni něžný dotyk. Otevřela oči a spatřila válečníka, který se úplně přestal hýbat. Sasuke stál vedle ní a rukou ji naznačoval, aby se schovala za něj. Jeho oči už nebyly černé. Nyní měly sytou červenou barvu a kolem každé panenky byly tři černé tomoe. Karin okamžitě poznala jeho techniku.
„Magen: Kasegui, svazující iluze Sharinganu,“ vydechla ohromeně.
Chtěla černovlasému ninjovy poděkovat za záchranu, ale ten už tam dávno nestál. Vskočil přímo mezi těžce ozbrojené válečníky a tasil vlastní čepel. Jediným tahem odrazil všechny nepřátelské meče, čímž dostal čas na ruční pečeť.
Karin jeho pohyby zhrozeně pozorovala. Tohle nebyl ten muž, kterého milovala. Dřív se štítil vraždy a vedl k tomu celý tým, teď z něj byl chladný a nelítostný zabiják.
Sasuke dokončil pečetění a nahromadil dostatek chakry. Vše proběhlo ve zlomku sekundy a žádný samuraj se ještě nevzpamatoval. Na obličeji ninji se objevil zlověstný úsměv.
„Chidori Nagashi!“ zašeptal něžně a vypustil nashromážděnou sílu. Po celém jeho těle začaly probíhat elektrické výboje. Ty se rozšiřovaly a začaly narážet do hrudí nepřipravených válečníků. Ostatní vyděšeně sledovali, jak jeho technika zvedla několik jejich bratrů do vzduchu a tam je rozbodala k nepoznání. Než však hrozivě znetvořená těla dopadla na zem, Sasuke rozhodil mrak vrhacích hvězdic. Každá z nich si našla skulinu ve zbroji některého z dosud stojících bojovníků. Ti, kteří ještě stáli na nohou, byli bezcitně probodnuti jiskřícím mečem. Mnozí z nich svou smrt ani nepocítili.
Karin vše pozorovala s neskrývaným strachem. Její síla ji umožňovala chakru nejen vidět, ale i třídit její kvalitu podle chuti. Ta Sasukeho byla vždy neodolatelně sladká, ale teď byla úplně jiná. Rusovláska téměř omdlela, když to ucítila. Chakra, kterou vyzařoval, byla neskutečným způsobem studená a chutnala po železe. Něco takového u něj nikdy nepocítila. Schoulila se do klubíčka a křečovitě zavřela oči.
Když Sasuke dokončil své odporné přestavení, volným krokem došel k poslednímu samurajovi, který byl stále uvězněn v jeho iluzi. Bez jakékoliv změny výrazu mu probodl srdce a nechal jeho bezvládné tělo padnout do měkkého sněhu. Poté očistil svou čepel od krve a svižně přešel ke Karin. Ta se s nepřítomným výrazem a s koleny u brady pohupovala dopředu a dozadu. Sasuke se na ní dlouho díval. Nechtěl ji dostat do šoku. Po všem, co dělal, ji nikdy nechtěl ublížit. V duchu se stále nemohl rozhodnout, jestli dá přednost jí nebo pomstě. Starat se o ni ho zdrží, ale kdyby ji tu nechal, jistě by ji zabili. Přestože měl srdce obalené silnou vrstvou kamene, pořád ho měl. Miloval ji.
„Dobře, naposled,“ řekl si potichu, vzal nebohou dívku do náručí a přiklonil se jí k tváři. I když v jeho hlase nebyly znát žádné emoce, nepochybně trpěl, když řekl: „Nejdřív Suigetsu, teď i Jugo. Jejich krev mám na rukou já. Zemřeli pro mě, pro můj sen, pro mou pomstu. Tak ať jejich životy nepřišly nazmar. Já to dokončím Karin. Teprve pak budeme moc být konečně spolu.“