Itachi: Nejpohlednější shinobi?

Pršelo.
Těžké dešťové mraky skrápěly zemi miliony dešťových kapek, až byla celá proměněna ve vláčné bahno.
Po rozbahněné cestě kráčely dvě postavy v černých pláštích s rudými mraky. Oba měli klobouky s velkým množstvím stužek, které jim zakrývaly tvář.Vyšší postava promluvila:
„Dnes je vskutku ohavné počasí. Takhle nepršelo už celý měsíc.“
„Je to pochopitelné. Vůdce nás kontroluje. Nechápu ale, proč poslal zrovna nás.“
„To je jednoduché Itachi-san. Vy se na to hodíte nejlépe, vždy nám získáte nějakou slevu.“
„...“
„Takhle zneužívat můj sharingan... k nákupu jídla...“

Než oba souputníci dorazili do města, déšť už polevil. Vyhýbaje se zalidněným místům, dorazili do vyhlédnutého krámku na druhém kraji města. Netrvalo dlouho a Kisame držel prodavače pod krkem.
„Tak předražené brambory by si nekoupil ani zemský pán,a ještě k tomu takové malé zmetky! Možná když ti utrhnu nohu nebo dvě, tak dostaneš rozum!“
„Vyhrožujte si jak chcete, tento obchod je můj život! neslevím ani o ryou!“
„Itachi-san. Pomožte mi přece!“
Itachi si povzdechl a odvrátil se od dóziček laku na nehty. Přešel k prodavači, sklonil se a pohlédl mu přímo do očí.
„Sharingan!“
Prodavač sebou přestal šít.
„Povězte dobrý muži, kolik stojí pytel těchto brambor?“
„P... pro vás pozornost podniku.“
„A ten instantní rámen?“
„Pozornost podniku, pozornost podniku.“
„A co ten bylinkový šampón?“
„Itachi-san, nepřehánějme to...“
„Nevyrušuj Kisame, raději to všechno pober do jednoho pytle!“

O pět minut později vyšli oba z obchodu. Kisame nesl těžce vypadající pytel brambor a druhý pytel plný jiných poživatin, zatímco Itachi měl svou kosmetiku v malé brašně.
„Není tak zlé občas vyrazit na nákupy.“ Prohlásil Itachi.
„Vůdce-sama se bude zlobit...“
„Musím o sebe pečovat! Krom toho vím, že si ode mě půjčuješ gel na vlasy bez mého svolení.“
„Erhrm, už mlčím...“
Prošli kolem stánkaře, který na ně hned začal povykovat:
„Velevážení pánové, přistupte blíže, můj zázračný elixír vám zajistí úspěch u jakékoliv dívky i dámy, staňte se přitažlivým za pouhou minutu a za drtivě nízkou cenu! Prosím, prosím, osvědčený přípravek...“
Itachi k křepčícímu stánkaři přešel.
„Neexistuje nic jako zkratka k pohlednosti a přitažlivosti. Obojí si musí člověk zasloužit péčí o sebe sama a využíváním svého šarmu. Někdo jako jsem já a ani žádný pravý muž ti na takovou fušeřinu neskočí.“
„Pán je namyšlený a sebejistý, ještě přijde odprosit po plné dávce mého nezředěného elixíru!“ pomyslel si zlomyslně stánkař.
„Prosím, vyzkoušejte, zdarma!“ řekl stánkař s úsměvem a postříkal Itachiho tvář a plášť.
Itachi jen zavřel oči a pak řekl:
„Ani žádnou vůni to nemá, být tebou rychle zmizím z města, než tě vyženou, podvodníku.“
Itachi se odvrátil a spolu s Kisamem opustili město.
„Však se uvidí, kdo se bude smát naposled. Ještě přijdeš s prosíkem namyšlenče!“

„Tohle mi k vám nesedí Itachi-san, proč jste na něj tak vyjel?“
„Nesnáším takové pokoutné prodejce. Chceš říct, že každý by se mohl za peníze stát takhle pohledným?“
Itachi si sundal klobouk, pohlazením si odhrnul vlasy z tváře a tyto mu zavlály ve větru.
„Hehe, vám žádná neodolá, co? Hmm.. co to je za bručení?“
Itachi vytáhl mobil, rozevřel ho a po chvilce se začal smát.
„Další výhružná SMS od vašeho bratra?“
„Ano, poslouchej: Milí itachi k tvým minulím narozeninám ti přeju upe všechno nejhorší málo peněs chatrné zdravý a krutou smrt o poslední se rád postarám protože sem stitel!!! Zabiju tě!!!“
„Nepíšou se peníze se z a zdraví s měkkým i?“ zeptal se Kisame, který mu nahlížel přes rameno.
„Píšou a navíc tam má malá písmena a chybí mu tečky a čárky... a tady dokonce i písmeno. Malému bratříčkovi nikdy moc nešel pravopis.“

Zpět v sídle Akatsuki:
„Itachi? Byl ses ostříhat? Nebo se někam chystáš?“ Zeptal se vůdce když přebíral zásoby.
„Nebyl a ani se nikam nechystám...“
„Zvláštní, připadáš mi nějak vyfintěný... no nic, dobrá práce, pro dnešek máte volno.“
Itachi a Kisame opouštěli místnost, když se ve dveřích objevila Konan.
„Dobrý den Konan.“ Řekli Kisame a Itachi unisono.
„Dobré odpoledne Itachi, Kisame.“
Hned po tom co kolem ní prošli a opustili místnost se Konan zarazila, lehce zavětřila a otočila se ke dveřím.
„Taková kouzelná vůně... to byl Itachi?“

„No, půjdu se podívat, co dělá Sasori. Zatím Itachi-san“
Itachi kráčel chodbou, když v tom ze dveří ,kolem kterých právě prošel, vyletěl Deidara a vrhl se k němu.
„Itachi!!“ Vykřikl.
Itachi se obrátil, ale to ho už Deidara povalil na zem a chytil, aby mu neunikl.
„Deidaro, co to k čertu děláš?“
„Itachi... že mě naučíš, jak si tak krásně upravit vlasy a nalíčit tvář? Prosííííííím.“
„Uh... já jsem se dnes nijak extra neupravoval...!?“

Poté, co Deidarovi slíbil lekci sebekrášlení se Itachi vydal do svého pokoje.
„Co je to s nimi?“
Itachi vešel do svého pokoje a zastavil se uprostřed místnosti. Nebyl sám. Neotočil se, jen se podíval za sebe.
Stála tam Konan, opřená zády o dveře, a právě zamykala.
„Co má tohle znamenat?“
„Jen jsem nám chtěla zajistit trochu soukromí...“
Konan přešla k Itachimu, zezadu zpola rozepnula plášť a pohladila ho po hrudi.
„Nechceš se poznat trochu blíž?“ Zeptala se koketně a políbila ho na šíji.
„...“

Kisame žvýkal bagetu a Sasori olejoval loutku, když dovnitř vtrhnul Itachi a zabouchnul za sebou dveře. Ani nepozdravil a podal Sasorimu svůj plášť, který měl přes rameno.
„Sasori, mám plášť postříkaný nějakou látkou, zanalyzuj ji prosím.“
Sasori si převzal plášť a Kisame se uchechtl:
„Mháthe na kwku wťenku Ifafi-fan.“ Řekl s plnou pusou.
„To je právě ten problém, Konan po mě vyjela.“
„Váfně?“ Kisame polknul. „A jaké to bylo?“
„Nic nebylo, omráčil jsem ji a svázal. Je to vůdcova milenka, to by mi nedaroval!“
„Aha...“ Kisame se zatvářil zklamaně.
„Itachi, ten plášť máš tak nasáklý feromony a podobnými látkami, že by to přimělo kanárka spářit se s ježkem. Kde se ti to povedlo?“ zeptal se Sasori.
„Kisame! Přestaň se cpát a vezmi Samehadu. Jdeme najít toho mizeru.“

Vrátili se do města. Itachi v půlce cesty náhle vytáhl ruku z pláště.
„Kisame... jdi stranou...“
Kisame poslechl a udělal dobře: O chvilku později se na Itachiho sesypalo asi dvacet žen a dívek rozličného věku. Kisame se zděšeně díval na chumel těl, když mu Itachi poklepal na rameno.
Rychle, než můj stínový klon zničí.“
Dorazili k cíli, kde se stánkař zazubil na Itachiho.
„Copak, copak? přehnaná pozornost ti nesvědčí mladíku?“
„Kisame, kryj mě.“ Řekl Itachi, popadl stánkaře za košili a zavřel oči.
„Co to děláš? Jestli se toho chceš zbavit, musíš mě poprosit! Můj elixír byl nezředěný, potrvá roky, než vyprchá...“
Itachi otevřel oči.
„Mangekyou sharingan!“

Obloha se zakalila, až dostala barvu krvavě rudé. Mraky se rychle proháněly zarudlým nebem, až se konečně ustálily, vyšel měsíc a stánkař zjistil, že visí na kříži uprostřed holé pláně.
Předstoupil Itachi, dlouhý meč v ruce.
„Ve světě Tsukuyomi je hmota, prostor a čas pod mým velením.“
„Ty..ty jsi...ne, prosím, odpusťte mi pane...“
Itachi na něj ukázal katanou.
„Příštích sedmdesát dva hodin tě přestárlé ženy a muži budou...“
„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!“

„Protilátku, hned!“ poručil Itachi.
Stánkař třesoucí se rukou vyjmul z tajné přihrádky lahvičku s čirou tekutinou, načež se zhroutil. Itachi na sebe obsah rychle aplikoval a prošel se po blízkém náměstí. Žádné nálety dívek se nekonaly, ale Itachi se přesto vrátil celý rudý ve tváři.
„Co se děje Itachi-san? Protilátka nezabrala?“
„To ne, ale... právě zničily můj klon... nevěřil bys, co s ním prováděly...“

Dvě vysoké postavy se opět vracely rozbahněnou cestou. Začínalo poprchávat.
„Musíme si pospíšit a rozvázat Konan, Vůdce už ji touto dobou určitě hledá.“
„Nemrzí vás to ani trochu, Itachi-san?“
„Nemrzí mě co?“
„Že jste zničil ten jeho stánek. Víte že s tou tekutinou by vám každá padla rovnou k nohám.“
„Nemám rád takové podvádění a navíc...“ Itachi se pousmál a prohrábl si vlasy, které zavlály ve větru.
„Mám já to s touto tváří zapotřebí?“