Když dolehne depka

No... to sem zase měl jendou menší depku... a tak sem sesmolil tenhle menší příběh... jen se nedivte tomu, že je to tak... nesrozumitelný... moc se mi nedaří v poslední době psát...

Polil ho smutek. V srdci měl zcela prázdno, přestože miloval. Oči se mu zalily slzami a on klesl na kolena. Shora shlédl na vesnici pod ním. Na tomto místě byl už tolikrát. Pokaždé to však bylo, aby ztropil nějakou neplechu, či aby pozoroval rudý obzor zapadajícího slunce a mohl se potápět v té krásné červeni. Nyní to však bylo jiné. Tak neuvěřitelně jiné. Tak…
Něco na něj dolehlo. Cítil v sobě nátlak. Věděl, že má depku, nikdy však netušil, že je schopen přežít tak VELKOU depku. No… schopen přežít bych raději nahradil poněkud jinou frází… protože si tím jistý nebyl.
Ano, vždycky toho hodně vydržel, vždycky dokončil svou práci a pokaždé splnil slib, který dal. A co za to? Co za to, že byl ke všem milý; ano, víme, někdy nemusel být tak hyperaktivní, ovšem komu to vadí? Co za to, že měl kolem sebe spoustu přátel.
Znovu se podíval pod sebe. Přímo pod nohama viděl… trosky. Ne, možná by se to dalo lépe přiřadit ke slovu kráter. Ano, žádná Konoha. Kráter.
Ta vesnice mu byla vždycky domovem. Pokaždé, když byl na misi, se sem rád vracel. A teď? Přišel "ó pan velký člen Akatsuki" a bez milosti všechno zničil. Co je na tom, že se pomstil? Smrt toho člověka mu nikdy nepřinese znovu ten krásný a hřejivý pocit domova. Nic už mu to nepřinese…
A pak tu byl ten pocit. Ten krásný hřejivý pocit u srdíčka, když ho zachránila Hinata. Vždycky na tu dívku hleděl jako na obyčejnou kamarádku. Nikdy k ní necítil nic víc. Ovšem v momentě, kdy udělala onen osudný čin… v momentě, kdy se rozhodla obětovat svůj život za jeho… se o všem rozhodlo.
Hradba pukla, city se změnily. Vesmír se stočil a jedinou září najednou byla pouze ona. Ona… tmavě modré vlasy ladící s jejíma hlubokýma očima. Křivky těla, za které by se nestyděla ani bohyně krásy. A ten úsměv… zatraceně, ten úžasný a dokonalý úsměv!
Znovu se však ptá proč… Proč musela přijít vlna číslo dvě? Proč se Akatsuki nevzdala ani po Peinově smrti? Proč, sakra, pořád touží po jeho těle? A proč… sakra PROČ musela Hinatka znovu skočit do smrtelné rány?!
Znovu se mu celý svět zamlžil pod náporem slz, které pronikaly na povrch. A znovu zvedl ruku, aby je utřel… Všechno se opakuje… všechno…
Do vlasů mu spadla první kapka přicházející bouřky. Ironicky se zasmál. A pak vytáhl z kapsy kunai. Na ostří se zaleskl poslední paprsek slunce, které zakryly černé mraky. Povzdychl si. Možná poslední paprsek slunce, který vidí.
Pomaloučku přiložil kunai k žilám své ruky. Ani se nemusel moc rozhodovat, jestli to udělá. Doufal, že to jeho depresi zmírní. Řízl. Z úst mu uniklo téměř neslyšitelné zasyčení, a pak ucítil bodavou bolest v levé ruce. První kapka krve se dostala na povrch a sklouzla mu do dlaně. Netrvalo dlouho a následovala ji další… a další a další a další… než se nadál, stékal mu po ruce celý pramínek té rudé tekutiny a potichoučku odkapával na zem.
Zvláštní bylo, že vůbec necítil bolest. Jen malé štípnutí na začátku… a pak nic. Zoufale sklopil hlavu. Ani tohle mu od jeho bolesti nepomůže? Ani tohle?!
Spustil se liják. Dokonalé počasí k jeho náladě. Dokonalé počasí… k tomu činu. Tentokrát pohlédl vzhůru. Ignoroval kapky deště padající mu do očí. Nebe bylo pokryté tmavými mraky, ne však tak hrozivými, aby začaly všude létat blesky.
Pohled mu sklouznul na skálu, na které byl… na propast, která se pod ním rozléhala. Zavřel oči. Udělal krok vpřed a nechal se unášet zemskou gravitací. Věděl, že teď umře. V hlavě se mu těsně před dopadem ještě promítalz obrazy… jeho milované… setká se s ní tam na druhé straně?