Obavy

Kabuto společně s Orochimarem se setkají s jednou zvláštní osobou. Má naprosto neuvěřitelnou schopnost, která může být stejně nebezpečná jako lákavá. Orochimaru ucítí šanci získat něco nového a mocného... Lov začína a je jen otázkou kdo tu bude kočkou a kdo myší.

„Hm, velmi lákavé, Kabuto,“ zašeptal skoro milostným hlasem Orochimaru „Jen se musím přesvědčit na vlastní oči. Tohle prostě musím vidět! Kdy že se probere?“

„Předpokládám, že tak za dvě hodiny, Orochimaru-sama,“ odpověděl bělovlasý mladík svému mistrovi a posunul si brýle na nose. Bylo to podvědomé a instinktivní gesto, které opakoval dost často. „Po poslední sérií testů jsem jí musel nadávkovat svým speciálním koktejlem na uklidnění, jinak by mne nejspíš úplně vysála.“

„Dobrá tedy, jakmile se začne probírat, přijď pro mne a půjdu za ní. Sám! Musím s ní mluvit.“

„Ale pane, je to moc nebezpečné. Dokonce i pro vás!“ snažil se ho varovat Kabuto.

„Jak jsem řekl, Kabuto, je to příliš lákavé. Takovéto možnosti já prostě neodolám a konec debaty,“ ukončil hovor mezi nimi Orochimaru a svým hadím jazykem si mlsně přejel celý horní ret.

Kabuto tedy svou snahu varovat Mistra vzdal. Natolik již Orochimaru-sama znal, aby dobře věděl, že ho naprosto nic a nikdo neodradí od jednou učiněného rozhodnutí. Šoural se zamyšleně chodbou zpět k jedné z cel, kde byl dočasně ubytován jejich poslední host. Samozřejmě, že nedobrovolně, ale na tom nezáleželo. Jakmile se on nebo jeho Mistr pro něco nadchnul anebo ho někdo zaujal, pak neexistovalo naprosto nic, co by onu osobu mohlo ochránit od jejich spárů. Nutno podotknout, že tato osoba byla vskutku velmi zajímavý exponát. Kabuto neznal nikoho, kdo by byl schopný zvládnout a hlavně vládnout takovým množstvím tak děsivé chakry a na takové úrovni. Podvědomě se zastavil na místě, když si uvědomil, že vlastně jednu takovou osobu zná a moc dobře. Dokonce s ním několikrát bojoval a byl si zatraceně jistý tím, že to nebylo naposled. Uzumaki Naruto. Tento mladík, který byl vězením devítiocasého démona Kyuubiho, sám o sobě dokázal uvolnit nepředstavitelné množství chakry a mohl s ní také nakládat. Vždyť ani ti nejlepší jouninové nejsou schopni vytvořit neomezené množství klonů, ale Naruto to uměl a mohl jich mít, kolik jen chtěl. Samozřejmě si to na něm vybíralo daň v podobě rychle nastupující únavy, pokud to přehnal, ale měl-li Kabuto správné informace, pak se s tím naučil Naruto slušně zacházet. Dokonce prý dokázal najít pro své klony nový způsob využití při boji. A to ještě není vše! Nesmíme zapomínat na chakru devítiocasé lišky. Pokud Kabuto věděl a viděl, mohl Naruto v případě nouze využívat také chakru démona. Mělo to svou chybu, ale co když se s ní naučil již žít? Co když se s démonem dohodl? Příliš mnoho otázek a nejasností než aby na to Kabuto dokázal vsadit svůj krk. Slabý a náhlý záblesk mu projel rozháranou myslí a Kabuto se šibalsky usmál.

„Zajímavé,“ pošeptal si spíš sám pro sebe, „docela se na další boj s ním začínám těšit.“

Pak ovšem opět z jeho tváře zmizel úsměv, a aniž by si to uvědomil, nakrabatil čelo, až se mu na něm objevily tři poměrně hluboké vrásky. Obavy ho neopouštěly nikdy, když si nebyl předem jistý výsledkem. Opatrně, jakoby s posvátnou hrůzou a úctou v jednom, otevřel dveře cely před sebou. Uprostřed potemnělé místnosti byla připoutána za ruce a nohy osoba. Hlava jí padala dopředu a nehýbala se. Pouze Kabuto věděl moc dobře, že stačí jediný neopatrný pohyb, a zareaguje i na minimální množství jakékoli chakry v místnosti. Ta osoba připomínala vodní vír, který do sebe vtáhne cokoli ve svém okolí. Nemilosrdně. Neodvratně. A definitivně! Její potřeba a touha po jakémkoli množství chakry byla neskutečná. Kdyby se mu nedařilo udržovat ji pomocí silné dávky speciálních sedativ a stříbrných řetězů v jakémsi umělém spánku, nemohl by ani vstoupit na práh místnosti, aniž by se jeho chakra sama nepřemisťovala k oné osobě. Z nějakého důvodu ji stříbro oslabovalo, což byla Kabutova výhoda, ale zjištění to bylo víceméně náhodné. Většina jeho chirurgických nástrojů byla speciálně vyrobena s příměsí stříbra, bylo to zanedbatelné množství, ale evidentně to stačilo. Na tuto slabost přišel během první série testů. Tenkrát se k jejich hostu obrátil na vteřinku zády, protože byl přesvědčený, že je v transu, ale dočkal se nečekaného útoku do zad.

„Tehdy sem měl na mále,“ pošeptal Kabuto a otevřenou dlaní si přejel nervózně po stehně pravé nohy.

Najednou se mu opět vybavil onen pocit, když se z něj začínala uvolňovat jeho vlastní chakra a v mohutných provazcích se přemísťovala do této nenápadné osůbky. Připadal si jako v kleštích a jakoby jím zmítalo nepředstavitelné množství mohutných křečí pěkně najednou. Kdyby se během jedné z těch křečí nedotkl stolku a nechytil svůj speciální skalpel, nikdy by na tuto souvislost nepřišel. A samozřejmě by tu již pravděpodobně nebyl, tak mohutná byla její síla a dravost s jakou po jeho chakře šla. A nejen po něm. Ověřil si prakticky, že takto reagovala na každou osobu, byť jen s mizivou hladinou chakry v těle.

„Zajímavé je, že její vlastní odolnost a síla se navyšuje adekvátně množství načerpané chakry od druhých,“ zabručel si pod vousy. „Jestli s ní má Lord Orochimaru v plánu to, co si myslím, nebudou existovat žádné řetězy, které by ji dokázaly zastavit.“

Kabuto přestal zbytečně rozjímat nad tím, coby kdyby a místo toho se pustil do dalšího odebírání vzorků. Moc dobře věděl, že již nemá mnoho času, než se probere. Pak bude po všem a on potřebuje co největší množství její tkáně, krve a dalšího biologického materiálu. Až doposud se mu nedařilo implantovat jakýkoli její vzorek do jiného člověka. Z prozatím neznámého důvodu během testování pokaždé pokusný subjekt zemřel téměř okamžitě po vpravení vzorku její tkáně do jeho vlastního těla. Žádné křeče, žádné bolesti. Prostě nic, co by jakkoli osvětlovalo následující totální kolaps. Subjekt se prostě jen svalil na zem a v příštím momentu došlo k naprostému rozpadu jeho vlastních buněk. Prach jsi a v prach se obrátíš!

Za pár minut měl již Kabuto vše co potřeboval. Veškeré vzorky byly uložené a vzorně popsané na stolku hned u dveří. To pro případ, že by se náhle probrala a on musel ve spěchu opustit místnost. Nehodlal ani v nejmenším riskovat, že by v záchvatu zuřivosti například kopla do nejbližší věci ve své dosahu. Obvykle totiž nejblíže testovacímu subjektu měl právě stolek s nejrůznějším zdravotnickým vybavením. Pootevřel dveře a vystrčil ven stolek s nasbíraným materiálem, pak se ještě jednou zahleděl zpět do místnosti.

„Nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že se setkám s osobou, z které budu mít skutečně strach,“ zabrumlal si pro sebe bělovlasý medic-ninja.

Na maličkou chvilku sklopil oči k zemi, aby si něco málo utřídil v mysli. Dělával to takto, i když moc dobře věděl, že je to velká neopatrnost, protože v tu chvíli byl jaksi bezbranný a nechráněný. V jeho zorném poli byla pouze podlaha a nic víc. Byl to luxus, který by si neměl nikdy dovolit, ale Kabuto si nedokázal pomoci a z času na čas to přeci jen udělal. Sám osobně to připisoval své rozhárané, neurčité a útržkové minulosti, ale mnohem pravděpodobněji byl prostě jen neopatrný. Koneckonců i on byl prostě jen člověk a nic víc. Když pozvedl svůj zrak zpět k osobě, zjistil, že ho pozoruje i ona. Podvědomě sebou mírně trhnul a chtěl ustoupit zpět do chodby, ale dokázal se na poslední chvíli zastavit. Nakonec se pohnula pouze horní polovina jeho těla a to jen velmi nepatrně. Jejím očím to ale neuniklo a rty se jí zkřivily do poťouchlého a mírně zlomyslného úsměvu. Než k němu promluvila, probodla ho svýma očima, jakoby ho chtěla zhypnotizovat.

„Nestůj nám ve dveřích a jen pojď pěkně dál, kocourku. Já tě neukousnu, slibuju,“ zapředla mírně hlubším hlasem než si u ní Kabuto pamatoval. Oči jí přitom mírně zasvítily anebo to byl jen odraz od jejích bělostných zubů, kdo ví…

„Nech si ty sladké řečičky pro někoho, na koho to platí. Stejně jako ty chabé pokusy dostat se mi do mysli,“ odpověděl jí pouze a dál ji zamyšleně pozoroval.

Cvak. Světlo, jemnost a zdánlivá poddajnost z jejích očí zmizela stejně jako úsměv z její tváře. Vystřídal je nepokrytý hněv a zlost. Rty se jí stáhly do tenoučké rovné linky a jakoby zbělely na povrchu. Stejně jako zbytek její jinak dokonalé pleti.

„Máš neskutečné štěstí, že mne tu na místě drží tyto řetězy. Nebýt jich, tak už bys neměl čas to zopakovat, ty malý červe,“ zasyčela na něho. „Pamatuj si ale moc dobře, že mne tu nemůžeš držet věčně. Jednou tvoje ostražitost poleví a pak znovu uvidíme, kdo se bude smát.“

„Tím bych se být tebou netrápil, protože k tomu už nebudeš mít příležitost,“ odpověděl jí nazpět.

V duchu sám pro sebe dodal, že mnohem pravděpodobněji ji to ani nebude již zajímat. Rozhodně ne, jakmile se setká s Lordem Orochimaru. Sám měl již o jejích schopnostech nějakous, byť nekonkrétní představu, ale naprosto nedokázal co jen odhadnout, jak se zachová v přítomnosti Mistra. Takové koncentrované množství temné a zvláštní chakry na ni rozhodně musí působit, tím si byl stoprocentně jist.

„Hm, však ještě uvidíme. Já mám k dispozici tolik času, kolik jen chci a potřebuji. A také mám výbornou paměť, to si pamatuj,“ pronesla pouze.

Její slova se přitom nesla k němu místností, jako když rozléváte med z větší nádoby z výšky do několika menších. Táhne se to pěkně pomalu a líně, ale pak vám odpadne větší kus najednou, a když si nedáte pozor a přelijete, bude se vše ve vašem dosahu lepit. Kabutovi připadalo, že přesně takto působí i její slova na něj. Pouze nad tím zakroutil zmateně hlavou, ale dál už jí nechtěl věnovat ani minutku ze svého drahocenného času. Zavíral za sebou dveře, ale přeci jen mu to nedalo, aby jí neodpověděl.

„Být tebou, věnoval bych se svým vzpomínkám v tom málu času, který ti ještě zbývá. Jo a nevyhrožuj mi laskavě.“

Pak se již za ním zaklaply dveře a Kabuto odcházel chodbou pryč. I přesto by byl ochoten přísahat, že z místnosti za ním se ozýval mírně pobavený škodolibý smích. Už zase!

Sherephine se již začínala pomalu nudit a připadalo jí to jako celá věčnost, ale dočkala se a dveře její cely se znovu otevřely. A stálo to za to čekání! Taková neskutečná síla a energie, která pronikala do místnosti stále víc a víc. Doslova jí to vyrazilo dech. Blaženě se pro sebe usmála a pomyslela si, že dnes se konečně dočká i ona. Byla víc než zvědavá na nově příchozího. Ne, ona po něm doslova dychtila úplně stejně, jako když se malé dítě těší na vytouženou hračku a již téměř prsty trhá ozdobný balicí papír na její krabici. Konečně! Dveřmi dovnitř proniklo i světlo a posléze se ozval i jí prozatím neznámý mužský hlas.

„Kabuto, rozsviť mi v místnosti a pak běž,“ přikázal Orochimaru své pravé ruce.

Přesně jak mu bylo řečeno, tak i vykonal. Pak se odebral k odchodu, ale na prahu dveří, které právě zavíral, přeci jen na zlomek vteřiny zaváhal. Promluvil…

„Mistře, buďte přeci jen opatrný. Její duševní síla je možná srovnatelná s tou vaší,“ pronesl opatrně. Odpovědi se ovšem nedočkal a tak jen za sebou zavřel dveře a odešel.

Orochimaru zůstal s naší neznámou o samotě. Zvědavě si ji prohlížel a vyčkával. Na první dojem nebyla nic moc zvláštního. Středně vysoká postava. Delší světlé a rovné vlasy. Světlá jemná pleť. Teprve až když jste si ji prohlédli pozorněji, všimli jste si nepatrných detailů, které ozvláštňovali, jinak spíš tuctovou a nenápadnou osobu. Měla velké a jasně modré oči, které propůjčovaly její tváři nevinný výraz bezbranného dítěte, jímž rozhodně nebyla. Horní ret odhaloval dokonale bělostný chrup. Rty se jí zvlnily do sladkého smyslného úsměvu, když ho také ona pozorně sledovala, stejně jako on ji.

„Jak se jmenuješ?“ položil jí prostou otázku Orochimaru.

„Co záleží na jméně?“ odpověděla mu místo toho otázkou ona.

Orochimaru si ji dál soustředěně měřil pohledem a v hlouby své temné duše odhadoval její možné schopnosti. Od Kabuta pouze znal základní informace, protože ani jeho nejlepší služebník a mnohokrát dvojitý agent nebyl prostě schopen zjistit o ní víc než jen to základní. Co to vlastně bylo? Tato žena, která tu před ním nyní stála připoutána ke stropu silnými stříbrnými řetězy, údajně uměla čerpat chakru lidí ze svého okolí. Pokud jste jí k tomu dali příležitost anebo jste nebyli dostatečné obezřetní, měla být schopna vás doslova a do písmene vysát až do dna. A co je ninja bez nejmenší kapky chakry? Stane se z něj pouze další obyčejný člověk v tomto obyčejném a nudném světě. Také věděl, že její krev se v jistém smyslu chová jako parazit, který nemilosrdně zlikviduje vše ve svém dosahu. Tedy za předpokladu, že je její krev vpravena do těla jiného člověka. Kabuto říkal, že se pokusil implantovat ji celkem ve více než deseti případech lidem s různou úrovní dovedností, ale i s rozdílným množstvím chakry a pokaždé to mělo skončit stejně. Jelikož o ní nic moc konkrétního nevěděl, nemohl si dovolit riskovat. Bude muset použít speciální jutsu a dostat se jí do mysli, aby zjistil to, co potřeboval, věděl dřív, nežli postoupí k dalšímu. Ó ano, měl s ní své konkrétní plány, které rozhodně nehodlal narušit neočekávaným překvapením.

„Áááá, už je to docela dávno, kdy se mi někdo s takovou silou a temnotou v sobě pokoušel dostat do hlavy,“ špitla sladkobolným hlasem. „Ale ty bys to mohl nakonec zvládnout, kdyby má obrana nebyla na tak dobré úrovni. Psychicky jsem momentálně silnější, než si zřejmě myslíš a ještě dlouho budu,“ pokusila se zalhat Sherephine.

„Lež,“ odpověděl pouze Orochimaru a rty se mu ironicky zvlnily.

„Třeba ano, třeba ne. Kdo ví?“ pronesla pouze nazpět.

„Snažíš se být silnější, protože tvoje síly slábnou hodně rychle,“ řekl dlouhovlasý muž před ní.

Sherephine trpěla nepředstavitelnou bolestí. Trpěla jako zvíře, protože před ní právě stálo to nejtučnější sousto na celičkém světě a ona nebyla schopná se k němu dostat. Ať byl muž, kdo chtěl, jeho životní síla jí připadala jako by před ní někdo na stříbře naservíroval to nejdelikátnější jídlo, které jen mohlo existovat. Musela se mírně usmát ironii vlastních slov. Stříbro bylo jedno z mála nebezpečí, které jí dokázalo ohrozit. Věčná škoda, že na to ten Kabuto přišel, vše mohlo být nyní jinak.

„Co po mě chceš?“ štěkla nazpátek naštvaně a nevinnost jí zmizla z pohledu stejně rychle, jako úsměv z tváře.

„Pro začátek by stačilo tvé jméno a dál se uvidí,“ promluvil z druhého konce Orochimaru.

„Sherephine,“ řekla prostě.

„Dobrá, konečně se někam dostáváme, Sherephine. Nyní mi řekni, co umíš.“

Znovu se provokativně usmála. „To bys musel přistoupit o něco málo blíž, holoubku.“

„Nehraj si se mnou, Sherephine. Já nejsem snadná kořist a jíst dnes rozhodně nebudeš. Ani mou chakru a ani chakru nikoho jiného, to se můžeš klidně vsadit,“ oznámil jí suchým tónem Orochimaru.

Chvíli bylo v místnosti neskutečné ticho, až by si jeden mohl myslet, že tam vůbec nikdo není. Pak se ozval nelidský zvuk a Sherephine se rozzuřila. Vlasy jí divoce začaly létat kolem hlavy. Oči se jí mírně protáhly do stran a začaly zářit pronikavým sytě modrým světlem s nádechem bílé. Rty měla najednou jasně rudé a plné. Zuřivě sebou škubala v řetězech a natahovala se po osobě před sebou. Sherephine dělala doslova psí kusy, jen aby se posunula alespoň o kousíček k němu. Nesmí o tuto šanci přijít, a pokud její plán má vyznít naprázdno, nevzdá se alespoň tak snadno. Byl to boj – skutečný boj o její holou existenci. Moc dobře cítila, že s jeho silou a vitalitou by její vlastní život byl o něco málo snesitelnější, plnější a pestřejší. Ba co víc, dost možná by našla to, co potřebovala, aby se z ní mohla stát vyšší bytost jejího druhu. Kdo ví…

Ve stejné chvíli, jako Sherephine spustila své zuřivé představení, Kabuto na chodbě nadskočil. Slyšel ty nelidské zvuky z místnosti. Slyšel to zuřivé cinkání řetězů, které ji držely v patřičných mezích. Jediné co z místnosti neslyšel, byl hlas Orochimaru-sama. Věděl, že žije, protože cítil jeho přítomnost v místnosti. Jenže proč byl tak zticha? Dřív nežli si mohl odpovědět, dveře místnosti se otevřeli a Orochimaru z nich vyšel ven na chodbu. Vypadal jako by podstoupil nejtěžší boj svého života, ale v očích se mu zračilo takové uspokojení, že se Kabuto na zlomek sekundy zarazil. Co se tam zatraceně stalo? Jeho Mistr si přejel svým hadím jazykem přes horní ret. Pak se obrátil k odchodu, ale ještě ke své pravé ruce promluvil.

„Kabuto, povol jí ty řetězy. Teď už nebudou potřeba.“

„Ale pane,“ zapochyboval Kabuto nahlas. „Ona je nebezpečná, když je volná. Skutečně nebezpečná!“

„Udělej, co jsem ti řekl,“ probodl ho pouze pohledem starší muž.

Kabuto si všiml, že v jeho očích se něco změnilo. Nedokázal to popsat, ale něco bylo jinak než předtím. Opět se musel sám sebe zeptat, co se tam vlastně stalo. Pak sklonil svůj zrak k zemi, posunul si brýle na nose o něco málo výš a pouze přikývl na znamení souhlasu.

„Výborně. Teď už s ní nebudou potíže. Kabuto pokračuj v dalších experimentech a neboj se, protože odteď bude spolupracovat. Dostala to, co chtěla a já také. Nyní ví, co může ztratit a tak nebude odporovat ani v nejmenším.“

Pak se starší z obou mužů prostě obrátil a odkráčel chodbou do svých komnat. Kabuto opatrně nahlédl do otevřené místnosti. Její tělo viselo zhroucené v řetězech. Přistoupil k ní a zvedl ruce, aby mohl povolit řetězy, které jí poutaly zápěstí ke stropu. Jakmile se dotkl její pravé ruky, probrala se. Prudce k němu otočila zrak, ale když zjistila, že je to on, ztratila zájem. Bylo zřejmé, že on už ji nezajímá. Postupně odemkl nejdříve okovy na rukou a pak i ty na jejích nohou. Svezla se na zem jako by její tělo byla jen hromádka bezvládné hmoty. A tehdy si toho Kabuto všimnul. Vlasy se jí na pravé straně posunuly dozadu a odhalily krk. Na jeho bělostném podkladu se skvěl jasný a vše vysvětlující vzkaz jeho Mistra. Prokletá pečeť! Teď už Sherephine patřila jemu a Kabuto plně pochopil význam jeho smysleného a spokojeného výrazu, když odcházel.