Okvětní plátek

Na vodní hladině se objevil můj odraz. Hleděla jsem na něj jako bych se na sebe dívala poprvé. Pozorovala jsem, jak moc jsem se za tu změnila, my všichni jsme se změnili.
Myslíš, že se změnil i on? Možná je hezčí, ale změnil se i uvnitř? Nabízel mi hlásek v sobě otázky, na které jsem nemohla odpověděl, na které jsem sama neznala odpověď.
Prsty jsem přejela přes vodní hladinu. Můj odraz se rozplynul mávnutím ruky, po celé hladině se teď linuly obloučky od místa, kde jsem se hladiny dotkla.
Zmizel stejně jako tvůj odraz, jediné v čem je rozdíl-odraz se vrátil zpátky. Hlásek uvnitř mě znovu promluvil, já zakrytě mlčela, ale měl pravdu. Nevrátil se.
Na hladinu dopadl okvětní plátek. Usmála jsem se a sehnula jsem se pro něj. Byl z nějaké tmavomodré květiny, ale ty kolem mě nerostli. Jediné, kdo měly rozvité květy, byly třešně. Jejich okvětní lístky, byly ale bílé s lehkým nádechem růžové. Tenhle sem musel odnést vítr.
Všechno ti ho připomíná, i tenhle okvětní lístek od neznáma. Znovu, tentokrát jsem ale neposlouchala. Nechtěla jsem, i když měl pravdu.
Pozorně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale mými jedinými pozorovateli byli jen zpívající ptáčci a v korunách stromů. Bez obav jsem se svlékla a po pas jsem se ponořila do křišťálově průzračné vody.
Voda příjemně chladila, mokrou dlaní jsem si přejela přes ramena, abych ochladila i zbytek těla, který nebyl ponořený do vody. Znovu vedle mě na hladinu dopadl okvětní lístek. Ten stejný, jako předtím.
Přiznej si to, stále se trápíš a jen marně doufáš, že se objeví. Nevěř v iluzi. Radil mi hlásek v nitru sama sebe. Tentokrát jsem ho vyslechla a nechala jsem okvětní plátek na hladině. Proplula jsem kolem něj. Mým cílem byl malý vodopádek, kolem kterého rostli lekníny. Proplula jsem i kolem nich ke svému cíli. Postavila jsem se tak, že mi voda sahala po jen po pas. S rukama na prsou jsem se pomalu otočila, kdyby mě třeba někdo sledoval.
Ale jako předtím, jedinými pozorovateli byli ptáčci. Otočila jsem se zpět vstoupila jsem pod vodopád.
Jako by jsi chtěla, aby tě pozoroval on, chtěla bys, že ano?! Směšně jsem pohodila hlavou. Tohle byla přece blbost. Kdo by něco takového chtěl. Usmála jsem nad tou myšlenkou, že by ukrytý někde v křoví a pozoroval mě, jak se tu promenáduji.
Voda mi stékala po vlasech, zádech a u útlého pasu a setkávala s vodní hladinou. Slastně jsem přivřela oči. Jednou rukou jsem si přejela přes šíji a druhou přes krk. Nádherný to pocit.
Představuješ si jeho, jak se tě dotýká, že ano? Cítíš jeho teplo, jak se k tobě tiskne. Jeho dech na svých tvářích. Toužíš, po něj, že ano?! Prober se! Tohle je jen tvoje představa. Probudil mě z hlásek z nitra. Trochu jsem i zastyděla. Nikdy předtím jsem si takové věci nepředstavovala, ale teď jsme netoužila po ničem jiném. Jen jsem chtěla cítit jeho dotyky.
Zavřela jsem oči a pozvedla jsem hlavu. Voda mi stékala na tvář. Snad mě zchladí natolik, abych už na tyhle věci nemyslela. Ale ve svých představách je každý svým pánem, můžu si přát cokoli.
Prober se holka, tohle nejsi ty!
Zatřásla jsem hlavou a rukama jsem si přejela přes tvář. Co to se mnou dneska je, chvílemi jsem se nepoznávala.
Otočila jsem se a ponořila jsem se po ramena. Ten vodopád ve mně vzbuzoval jisté touhy a proto jsem se raději přesunula k jinému místu. Poplavala jsem ke břehu, nohami jsem sotva dosahovala na zem. Proto jsem se rukama zachytila o kamenný břeh. Ruce jsem dala křížem na kamennou pokrývku a bradou jsem se opřela o něj.
Stále na něj myslíš, chceš aby tu byl, aby se tě dotýkal, toužíš po tom že ona?! Zas ten hlas začal se mi protivit, otočila jsem se záda ke kamennému břehu a opřela jsem se o něj zády.
Znovu a hladinu dopadl okvětní lístek, znovu ten samí, ten tmavomodrý. Hned vedle něj dopadl další. Sledovala jsem jak se třetí lehce nese vánkem dopadá na mou dlaň. Ale odkud přišel? Pozvedl jsem hlavu, musel odněkud ze shora.
Někdo tam byl, kvůli tomu že stál naproti slunci jsem nemohla zahlédnout jeho tvář. Místo toho jsem přivřela oči a jednu rukou jsem dala kolem hrudi. Jediné, co jsem viděla, byla květina v jeho dlani. Tmavomodrá, jí nejspíš patřily ty okvětní lístky.
Chvíli jsem byla oslepena záři, než jsem si uvědomila, že jsem naprosto nahá. Rychle jsem vyskočila vody a odmotala jsem kolem sebe ručník. Celou dobu jsem stála k němu zády.
No vidíš, kdybys dávala pozor, možná by se nic nestalo a všimla by sis ho dřív. Říkal mi ten hlásek, ale v tuhle chvíli už to bylo trochu pozdě.
Pořádně jsem utáhla kolem sebe ručník, nebyl moc velký, sotva mi zahaloval stehna.
„Tohle nemusíš, stejně už jsem viděl dost,‘‘ řekl ten neznámí za mnou. Nachvíli jsem strnula, ne kvůli tomu, že bych se snad styděla. Ale ten hlas, dobře jsem věděla komu patří, ale nechtěla jsem tomu chvíli věřit. Možná se moje přání vyplnilo.
Pomalu jsem se otočila, protože jsem stále nevěřila tomu, že to byl opravdu on.
Seděl na kameni, na který jsem si položila oblečení. V ruce držel květinu, které chybělo pár okvětních lístků.