Jak se směje blecha
Jméno toho chlapce je tak trošku tajemstvím, ne-li památkou. A já se bojím, že kdybych ho řekla nahlas, ztratilo by se… Víte, že by mi ho vítr vzal ze rtů a odvál někam, kde se k němu živá duše nedostane; tam to jméno zestárne, zčerná a rozpadne se na prach a já… Nechci, aby se to stalo.
*** Snad mi tedy odpustíte, že si to jméno nechám pro sebe. V bezpečí svých vzpomínek. Pojmenujme ho tedy, prosím, jinak. Říkejme mu třeba… Bleší chlapec.
Jak se směje blecha
Když jsem přemýšlela, jak pojmenovat tenhle příběh, tahle věta – Jak se směje blecha? – se mi okamžitě vynořila z mysli. Bleší chlapec totiž míval velice zvláštní fantazii. Takovou tu dětskou, kde je možné všechno a nic zlého do ní nemá vstupenku. Jako na Festivalu barev… Však víte. Jsou tam všechny barvy plné zářivých odstínů a černá zastupuje maximálně kontury podivných pestrobarevných postaviček. Určitě znáte ten obraz… Ten taky, jenom tak mimochodem, namaloval on.
*** No, v té jeho dětské fantazii se jednoho dne objevila otázka. A Chlapec ji, bez všech rozpaků, pronesl nahlas:
*** „Mami, jak se směje blecha?“
*** „Blecha?“
*** „Jo. Blecha.“
*** Slunce zrovna neobyčejně zářilo a matka mu, předtím než odpověděla, na hlavu narazila čepici s kšiltem. Potom ho štípla do tváře.
*** „Co to máš zase za dotazy?“
*** „Jenom… Jenom by mě to zajímalo.“
*** Bleší chlapec se zastyděl. Asi rozhořčil maminku a přestože to dělal velice nerad, dařilo se mu to velice často. Tedy, ne že by jeho matka byla nějak nerudná nebo… Vlastně, ona byla. Často jí ujížděly nervy, ale když se nad tím zamyslím, ani jí není divu. Manžel, chlapcův otec, od ní odešel, takže všechno zůstalo na ní – výchova, obživa… No dobře, zase vám lžu. Neodešel jenom tak; v jedné z nindžovských válek, on… on zemřel.
*** „Tak… Tak se na takovýhle pitominy ptej někoho jinýho!“ zvýšila hlas. Rychle odklidila nádobí z nízkého stolku a, snad aby zamaskovala vlastní nevědomost, rychle zašla zpátky do domu, zatímco po dřevěné terase klapaly její podpatky. A chlapec osaměl.
*** Jak se asi směje blecha…
*** Proč ho napadlo zrovna tohle? Blechy už předtím viděl na vybledlých obrázcích u nich ve školce – jsou malé, hnědé a mají dlouhé nohy. Kdyby se tohle zvířátko smálo, určitě by se mu ty tenké nožičky musely rozetřást, jako když se třese berla starému muži.
*** Představil si takovou blechu naproti sobě – v křesle u stolu. A byla veliká, velká jako on, aby na ni šlo dobře vidět. Jednou z těch tenkých nohou – nebo to byla ruka? – by se opírala o dřevěnou stolní desku, napila by se určitě čaje, a potom by se rozesmála. Nevěděl, čemu se taková blecha může smát, a tak prozatím nepřemýšlel nad ničím, díky čemu že se tak smála a smála a smála… Samozřejmě se jí třásly nožičky. A vydávala přitom zvláštní zvuk. Znělo to, jako kdyby se dědeček Blešího chlapce dusil sladkým knedlíkem, tedy přesně jak to znělo, když se ten dědeček směje – alespoň takhle mi to Chlapec popisoval o pár let později. Ta blecha vypadala a chovala se jako jeho dědeček, a už tehdy mu to prý přišlo divné.
***Bohužel to nemá žádné fantastické a dobrodružné vysvětlení typu „Jeho dědeček byl utajovaný bleší král!“ nebo „Jeho dědeček vlastnil farmu nindža-blech!“. Ne. Prostě, bez nějakého zvláštního důvodu, mu ta blecha připomínala jeho vlastního dědu… Možná nakrčením zad, nebo něco podobného. Ani Bleší chlapec tuhle prapodivnou shodu náhod nikdy nerozluštil.
*** Ale věděl, že už zase rozzlobil svoji matku. Mrzelo ho to. A, víte, když něco mrzí dítě jako byl on, mrzí to tak silně, jako kdyby na světě neexistovala bolestivější a horší věc, kterou náhodou mohl způsobit.
Další den, když bylo stejně pěkně jako ten předchozí, matka znovu uvařila čaj z třešňových květů. Donesla ho na podnosu svému chlapci, který seděl na terase. A tentokrát si sedla vedle něho.
*** „Co děláš?“ zeptala se ho smířlivě. Možná jí bylo líto, že na něho včera křičela. To vážně nevím.
*** Bleší chlapec mlčel. Toho odpoledne, když se nudil, protože ho matka nikdy nepouštěla jít si hrát s ostatními dětmi z vesnice, přemýšlel celkem nad dvojím; nad tím i tím… A na jedno z těch „to“ se právě teď odhodlal zeptat.
*** „Zemřel táta zbytečně?“
*** Matka tehdy prý jenom přivřela oči, sklonila hlavu a mlčela asi pět minut. Netušil proč, ale věděl, že by jí měl dát klid. A zastyděl se… Asi ji zase zarmoutil.
*** Celých těch pět minut doufal, že mu odpoví. Že mu alespoň vynadá, hlavně ať se netváří takhle smutně, jak se tváří teď. Když konečně vzhlédla, možná to byl smutný úsměv, ale smála se. Pohladila ho po vlasech a řekla jenom jednu větu:
*** „Už jsi někdy viděl blechu smát se?“
*** „Ne,“ zavrtěl chlapec hlavou. Je to dobré, nebo špatné znamení, když někdo odbočuje od tématu?
*** „Tak tak. Blechy se nesmějí. A víš proč?“ zeptala se matka.
*** „Ne…“
*** „Protože nemají smysl pro humor.“
*** Bleší chlapec pokrčil obočí.
*** „Nemají?“
*** „Nemají… Kdyby měly, přece by se určitě smály. Alespoň zlomyslně, když tě někdy poštípou.“
*** „Ale… Taková blecha… Vždyť se musí smát jako děda a -“
*** Matka se tehdy široce usmála, už ne smutně, ale upřímně – asi si představila totéž, co on včera. Velkou blechu za stolem, jednou rukou se opíraje o dřevěný stůl – což bylo typické dědečkovo gesto – a dusivý stařečkův smích.
*** Potom zase mlčela, chvíli, a ještě potom mu řekla jednu věc; už bez úsměvu:
*** „Prosím tě, nikdy nechoď do války.“
*** „Co?“
*** „Nikdy nechoď do války. Hrdinou se přece můžeš stát i jinak…“
*** Po těhle slovech sklidila prázdné kalíšky ze stolu a pomalu odešla do domu.
*** A Chlapec zase osaměl…
*** Ta druhá věc, nad kterou přemýšlel celý den, byla, jak by mohl svoji matku potěšit. Aby se tolik nemračila.
*** Poprvé jsem ho potkala zhruba o půl roku později u zápisu na obyčejnou školu u nás ve vesnici. Byl tam jako jeden z mála chlapců a to hned kvůli dvěma věcem; za prvé – náš ročník byl asi dvakrát silnější na děvčata než na chlapce a ačkoli si s tím všichni lékaři z naší vesnice lámali hlavu, do dneška nezjistili proč. A za druhé – většina z toho mála chlapců se přihlásila jinam – do speciální nindžovské akademie, aby… Aby se stali hrdiny, jak o sobě často rozhlašovali. Tady, na obyčejné škole, celkově nebylo moc žáků. Ale alespoň jsem se s ním mohla náhodou potkat a mluvit s ním. Časem jsme se stali vážně dobrými přáteli. Vyprávěl mi o všech možných zajímavých historkách, které jako malý kluk zažil a já v něm, v tom nadšení a jiskřičkách v očích, pocítila zárodek té velké osobnosti, kterou se měl v dospělosti stát.
*** Jeho cílem bylo těšit lidi. Neuměl si vysvětlit proč, ale chtěl vidět úsměv jakéhokoli člověka, kterého potkal. A vždycky to dokázal. Měl talent bavit se s lidmi, popovídat si s nimi o tom, co je trápí a… Sakra, já vůbec nevím, jak to dokázal! Ale byl úžasný. Stal se takovým malým hrdinou naší vesnice. Silným mužem, který sice neválčil a nebojoval za vesnici, ale alespoň odstraňoval válku z našich srdcí.
*** V den, kdy jsem si ho brala, mi sliboval, že se pokusí udělat můj život tím nejkrásnějším, jak moc bude schopný.
*** A já… Já, i když jsem mu děkovala už milionkrát, vždycky jsem měla pocit, že jsem mu poděkovala málo… Nedostatečně. Proto… Jenom… Teď chci, prostě chci šířit jeho odkaz.
*** Děkuju ti, můj Bleší chlapče.
***
Tak trošku se vracím. Potřebuju sem něco přidat… Ani nevíte, jak velkej kámen mi tím spadl ze srdce. A tohle… Má to pro mě jeden velikej, velikej význam. Obrovskej význam…
Možná… Snad jsem vám, od mých prvních povídek, alespoň někdy zasela do srdce semínko naděje… Doufám. Chtěla jsem. Přála jsem si to.
Víte; vždycky jsem se bála psát v první osobě a tahle povídka je mojí vůbec první takhle napsanou. Chtěla jsem ji totiž udělat ještě osobitější, než pro mě doteď je…
Děkuju vám navždy, za všechno.
Mise Obl: Kami-sama, tohle je tak úžasně krásná povídka. Možná je dobře, že ji čtu až teď, neboť jsem se v ní trochu vzhlídla, a představila si sebe sama jako matku toho nevinného dítěte. Ano, otřepaná novinka, sama jsem už taky matkou. Taky by mě zajímalo zdali se blecha směje jak nás dokáže pěkně poštípat a pak to děsně svědí.
Nicméně povídka je to vskutku úchvatná pro svou nevinnost a nenucenost s jakou je vyprávěna. Nevím proč, ale pohladila mě na duši, i když místama byla smutná, díky jeho otci. Jsem ráda, žes ji napsala.
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Máš bohatou slovní zásobu a nemáš strach ji použít. To je skvělé. Na druhou stranu v psaní máš tolik odvahy, že občas kombinuješ, hraješ si, pipláš... až je toho moc. Mám na mysli některé věty, které na první přečtení nedávají smysl, jsou jako linka, kterou v půlce věty rozdělíš na dvě a čtenáři - chytej tu svou!
Jinak bych se stotožnil s tou částí, která tě vidí coby spisovatelku literatury pro děti. Píšeš s něžným, až mateřským nádechem. Tu matku jsem ti věřil. Dávám 4, ale jen proto, že to není můj šálek kávy.
Svět je tragédií pro toho, kdo cítí a komedií pro toho, kdo myslí.
Jonathan Swift
EDIT: Nyní žiji v jedné velké tragédii. A líbí se mi to.
Mimochodem: Mad_Ratt = RanDaal
Bože zase nadeje.......trapas!
FF BY HAGIKU
YURI FAN Ano i já jsem Yurifanista
Máš niečo čoho sa chceš zbaviť, alebo naopak niečo hladáš, tak neváhaj a pridaj sa do fb skupiny Anime a Manga Burza!
http://www.facebook.com/groups/478036032208994/
Asi mi dnes nedopína, alebo mám vidiny... alebo tu niekto proste sakramentsky žiarli na najlepšiu autorku Konohy?
PS: tiež nechápem tvoje spájanie slov nádej a trapas. Dúfam že vysvetlíš
Přečti si jeho práce... pochopíš xD A nežárlí, s Minatkou jsou přátelé...
Jo jo, už jsem si to s ním vyřídila! : D (Popravdě - jsem hrozně naivní, vím, a Hagiku je větší realista
I když k němu se slovo "realista" taky nehodí tak úplně, spíš snílek o skutečnosti, tak rozhodně žije v reálnu víc, než já s tou svojí naivní nadějí 
... )
Ale děkuju ti Leely, moc
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Hodně lidí podenou se k tomu rozepsalo takže... já vlastně ani nemám co víc k tomu říct. Jenom ti musím poděkovat, protože když jsem na dně, vím kam jít a na co přesně kliknout. Vím, že v tvých povídkách najdu novou naději. A za to ti hodně děkuju, protože ani tahle povídka není jiná
http://www.zkouknito.cz/video_59020_hymna-yaoi-fanynek Aneb milujeme yaoi =3
TWINCEST FÜR IMMER!!!
dneska me napadlo, ze prelouskam par FF -.- tohle je jedine, u ceho se ted chci zastavit ... kdyz porovnam povidky ostatnich a ty tve, tak je tam rozdil tridy ... udivuje me tva fantazie i zpusob vyjadrovani. Vim, ze ty na to mas, ale proste si nemuzu odpustit otazku, proc ty to cele zabijis necim relativne trivialnim jako jsou takovehle povidky. Prakticky nikdo tu nevymysli nic originalniho a ty, ktera ma takove moznosti vydas neco takoveho, cim si spis sama dokazujes, ze umis psat a ze vlastne na tom papire muzes rozebrat i neco vic. Mozna je to jen muj pocit, ale tak proc to nenapsat
..
Je fajn, že jsi něco napsala Minnie a tohle...tohle se mi moc líbilo.. nejsem sice nějaký světaznalý kritik, ale tohle...tomuhle nemůžu nic vytknout, líbí se mi atmosféra a nevadí mi, že tam není napětí... Tohle mělo příběh, který mě upoutal. Tohle bylo něco, na co si budu vzpomínat... < 3
Protože mi většinou zabijí postavy, které si oblíbím, tak už to nedělám. Ale Utakata byl prostě fešák!
Minnie..to je krása ^^
Já už ffky moc nečtu, víš, a tak když jsem si přečetla tohle..Myslím, že bych měla zase začít xD
Tvoje jednorázovky prostě miluju. A tahle patří k té hoře dalších, které si přečtu určitě víckrát.
Miluju tvůj způsob psaní. Miluju jak všechno do detailu rozepíšeš. Krásně se to čte.
Takže můj milý sýre (ojéé xD Zapoměla sem na UFOnky xD Sýr je lepší! ^^ xD) tohle je opravdu nádhera
Přijedu s tábora a první co si přečtu je tvoje povídka, naprosto klasická s nadějí a milostí, přesně taková jakou ty umíš a nikdo jiný ne. Nemůžu ti slíbit, že po tobě nikdy nebudu chtít abys psala něco jiného, já chci abys psala něco jíného, ale piš i tohle.
Možná jsem přišel na to co ti psát nejde, nedokážeš do povídky zasadit napětí, což není chyba. Rozhodně ne u jednorázovky, jenže kniha bez napětí... Napiš něco s čeho bude napětí přímo koukat a pak napiš knihu.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
wow, tohle je opravdu nádhera, musím uznat, já docela ráda píšu v první osobě, víc se vžívám do pocitů ostatních, a pokud jde o mou osobu, nemusíš se bát, že bych v dobrý zítřky nevěřila, já sem totiž děsnej optimista a nenávidim, když se lidi neuměj radovat... opravdu super povídka, jen tak dál...
Tahle povídka je rozhodně na úrovni. Fantazie? Možná... Ale já za tím vidím velkej osobní příběh, i když ne přesně podobnej. Samozřejmě že spousta věcí je přibarvených jak už to bývá... Ale v jádru věci cítím, že jsi do toho psaní vložila celou svou duši. Že jsi se zuřivým zapálením psala, aby jsi ze sebe něco dostala. Já to znám. Když si potřebuju vylít všechny své přetékající emoce, píšu a píšu... Desítky stran pro ostatní nesrozumitelného textu, myšlenek. Možná se mýlím. Ale alespoň tak na mě ta povídka působí. Nazvala bych jí povídkou emotivní.
Každý koment pod týmto mojim je veľmi dlhý... možno preto, že ľudia ktorí ti tie komenty písali sú FF-čkari. Ja nie som, FF takmer vôbec nečítam... takže ti tu nebudem vypisovať žiadne ultra mega super dlhé komentáre, pretože ja sa rozpísať vlatne ani veľmi neviem ^^
Dúfam, že postačí aj to, keď poviem, že to bolo veľmi krásne, plné fantázie a od srdca
Bylo to moc nádherný... Takový dětský, dětsky popsaný... Dokázala ses perfektně vžít do toho kluka a tak ta ich forma docela vynikla.
Zase jsi předvedla, že prostě umíš! 
A souhlasim se všema, kteří napsali, že tohle už bylo na vyšší úrovni. 
Prostě a jednoduše: Vítej zpátky... 
Dělej cokoliv, ale dělej to s úsměvem, protože bez toho to prostě nejde.
bylo to tak... jej, já pro to neumím najít slovo... krásňounké
povídka jak má být, myslím tu Povídku s velkým P, tu povídku z velkého světa a ne z naší malé Konohy. tvoje práce už přesáhla hranice naší vesničky Konohy, tím chci říct, že tvé psaní už není jen obyčejná fanfiction, je to takřka profesionální dílo... ty už jsi spisovatelka velkého světa, ne povídkářka Konohy... gratuluju 
a komu by při tvých povídkách také nepadalo... další slova jsou možná zbytečná, jelikož popis tvého talentu tu byl už milionkrát 
ber to jako doporučení faninky a případně i kolegyně 
jej... nějak mi spadlo sebevědomí
a na konec... víš co mi chybí? pamatuješ na své jednorázovky o snech? já si je už moc nepamatuju, ale vím, že se mi příšerně moc líbili... ze začátku jsem přemýšlela nad tím, jak nádherné by bylo, kdyby jsi psala na podobné téma... ach ano, co ráda píšu, to také ráda čtu. něco spíš... psychologického. tohle je taková krásná hrátka s fantazií, ale co třeba opravdová psychologie? to by bylo ve tvém podání nádherné. užívej si to, zkoušej nejenom styly psaní, ale i náměty, často píšeš dějovky, ale co zkusit spíše víc zamyšlení? joj, to by jsi fakt zkusit mohla!
2 roky... já už tu jsem 2 roky právě dnes 17. srpna 2010 :)
Jéé, konečně jsi zpátky. Chybělas tady a řekla bych, že všem. Tvoje povídky to hodně oživujou, jsou hrozně originální a tahle to jenom dokazuje
Je to moc hezké, zajímavé a to odstavcování a sloupcování se mi hrozně líbí, je to netradiční a dodává tomu lesk 
Ja vim, asi se to těžko chápe, ale tady v koemntářích ti nemůžu vylíčit jak moc se mi to všechno líbí 
Už to tak bude?
Ouki douki, zatím jako čtenářka doháním zameškané čtení starých známých i nováčků 
Return?
Já vám moc děkuju... Pánejo, po strašně dlouhý době jsem dostala komentáře, který mi vážně chyběly. Pokaždý, s každým jedním, mě totiž posunujete vpřed a zvyšujete nejenom mý psací sebevědomí
Nevím, to obyčejný slovo "díky" mi jako obvykle připadá zaprášený a zapadlý do stereotypu... Díky říká přece každej. Přijdete do obchodu, prodavačka vám prodá chleba a vy jí řeknete "Děkuju, nashledanou."... A přitom už jsme jí poděkovali penězma xD... Ale, mám tím na mysli; proč je v češtině jedno slovo pro malej i velkej vděk? Mělo by se vymyslet nějaký jiný...
Japonci to mají lepší - několik zdvořilostních stupňů a ten nejvyšší a nejuctivější, který znám, je Dómo arigató gozaimasu. Tak snad nebude vadit, když poděkuju zahraničně...
Dómo arigató gozaimasu, všem.
Nechci vás zklamat. Chci psát dál...
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Proč by mi to mělo vadit? Žádná autorská práva xD na to nemám a faktem je, že takhle to vypadá lépe, než když si to představím bez odstavců
Pravdou je, Minnie, že já v poslední době na naději moc nevěřím. Nebo spíš, na chvíli jsem zapomněla na kouzlo naděje, protože jsem si řekla, že to slůvko na n, ať zní jakkoli úžasně, je jen doufání, v něco, co se nemusí stát. Jenže realita se stane vždycky. Naděje mě nezajímala, protože naděje byla sen. A já musím žít.
Taky je ale pravda, že jsem dlouho nečetla nic od tebe.
Víš, co mi nedávno připomnělo tvé psaní? Obrázky od Melonade. Přijde mi, že mají v sobě něco stejného, jako je tvoje psaní. Zářivé barvy, snový nádech. Něco fantastického.
A k téhle povídce? Tak trochu mi tu naději vrátila. Donutit lidi k zamyšlení, změnit v nich něco je podle mě něco, co je na povídce jedna z nejdůležitějších věcí. Jen taková povídka se může opravdu nazvat kvalitní. Povídka, která lidem něco dá, je ta nejlepší, jakou může autor napsat, a je jedno, o čem je, jak je dlouhá... proto jsou tvoje povídky mé nejoblíbenější.
Ach jo... Min... Zrovna teraz, zrovna takto...
Hoci, v tejto dobe by som nejakú aj brala... Nerozdáva ju niekto niekde? xDD
Ten príbeh je krásny... Dokonalý... Blší chlapec... Celkom ho vidím.. Vidím, čo opisuješ.. A som naozaj veľmi rada, že si tu
Pretože vďaka tebe viem, že predsa len asi ešte niekde je niečo pekné
Ty posúvaš hranicu skvelých poviedok niekam úplne vysoko... A nielen ich, proste všetko...
Čo sa týka nádeje... Tú som nemala a nikdy mať nebudem, z ničoho
No nič, proste Minuška, moc ti ďakujem, že píšeš
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Ty bys měla psát pohádky. A určitě by je nečetly jenom děti. Věřím, že i dospělí by si je rádi přečetli třeba zrovna u toho šálku s čajem. A usmáli by se. Určitě by se usmáli.
A víš, co bych jim poradila? Aby napsali autorce... že jim tu naději vážně dala. Že to semínko naděje zaklíčilo. U mě tomu tak je.
Co víc dodat... asi jsi pochopila, že se mi to líbilo. Tak to radši ještě jednou oficiálně zopakuju. Krásný dílo... o naději
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Ja treba dospelej jsem, a celkem se mi to libilo
Sice doma mame jedno stvoreni, kteremu rikame Blecha, je to mala, cerna, zvedava potkanice, ale i tak ti nemuzu rict, jak se smeje blecha - mys se nesmeje
Ale o nedaji - nevim esli mi to nejakou dalo - ja totiz jsem tak strasnej, ze zadnou nadeji nepotrebuju. mam ji v sobe uz odmalicka, a i kdyz je obcas ubita zivotem, stejne se drive ci pozdeji zase objevi...
Ale jo. Trochu nadeje jsi mi preci jen dala. Nadeje, ze jeste porad jsou lidi s fantazii, lidi s neznou dusi a holky, ktery stoji za to drzet za ruku. Kdyz tak obcas potkavam mlady holky, slysim o cem se bavi, vidim jak se chovaji - nedavno jsem se pristihl, ze se bojim, ze posledni z rodu opravdovych holek jsem si nedavno vzal za zenu. Tak snad jsem se spletl...
Noční přepadení.
Moje čistě akční FF. Neskromně si myslím, že se opravdu povedla. Jednorázovka.
-------
Ona jediná.
Seriál o vojákovi z amerických speciálních jednotek, který se dostane do světa, kde vládne chakra. Do světa, kam nikdy nechtěl. Do světa, kde pro něj není místo...
Update! Třináctý díl je venku!
Neuvěřitelné, což? Ale je to tak! Nezapomněl jsem na vás!
Jen mi to trvalo o dost déle, než obvykle...
--------
Poslání: Speciální schvalovací FanFiction jednotka Konohy
Fanfikce o lidech, kteří tady na Konoze schvalují fanfikce. Jakákoliv podobnost s lidmi z Konohy je čistě náhodná, doopravdy, fakt.
Júú, hezké
. A vieš koho mi pripomína Bleší chlapec? hm... no asi teba 
!! S takou geniálnou fantáziou a tou neuveriteľnou schopnosťou vyvolávať výbuchy smiechu dokonca vo vedlajšom štáte si skvelým adeptom na Blešie dievča roku 
. A ešte som vlastne nenapísala že to bolo veľmi pekné...počkať, vlastne som to už napísala 
a písanie v prvej osobe ti ide. Mne sa to dokonca viac páči, som s tým štýlom tak nejak zžitá 
. Takže len tak dalej Min
PS: ludia ako bleší chlapec sú pre mňa ozajstnými hrdinami