Žánr
19:00 Kakashi se právě před zrcadlem kontroloval, zdali vypadá šik. Místo své obvyklé jouninské vesty a ninjovského outfitu měl na sobě sportovně vypadající kalhoty a elegantní volnou košili. Masku a čelenku Konohy přes oko si ovšem nechal.
„Tak, ještě tenhle knoflík... a hotovo, jsem připraven.“
Kakashi se podíval na hodinky.
„No vida, mám ještě tak půl hodinky. To znamená že můžu dočíst několik stran Icha Icha Paradise, hehehe.“
Prý existuje místo, které se nazývá Eldorádo, Ráj, Eden a má mnoho dalších pojmenování, ale význam zůstává stejný a nemusí být celé ze zlata.
Stál tam. Všude bylo ticho, klid. Kromě poškozené krajiny nebylo poznat, že se zde před chvílí odehrála obrovská bitva. Jen mrtvá a vychladlá těla bojovníků prozrazovala, jaké oběti přinesla tato bitva. Nad bojištěm se vznášely výpary a pachy spálených těl. Byla to poslední bitva starého věku. Všichni teď věřili, že nastane nová doba, bez nepřátel. Akatsuki byli poraženi, ale ptal se někdo, jaké ztráty byly při tomto boji? Kolik přátel, rodičů, manželů, kolik nevinných lidí zemřelo?
Naruto je vystaven téžké zkoušce a společně se Saiem stojí proti těžkému nepříteli - Sasukemu. Oba dva se musí rozhodnout a rychle jednat. Na životě je ohrožen někdo jim oběma velmi blízký.
Ulicemi vesnice foukal vítr a vířil prach. Slunce se klonilo k obzoru a světlo rudlo. Vzduch se ochlazoval. Lidé pracující přes den odcházeli domů a naopak vycházeli lidé, jejichž život závisel na noční práci. Malého chlapce toulajícího se úzkými uličkami si nikdo nevšímal.
Chlapec s černými kučeravými vlasy se usadil nedaleko bistra a nasával pach vařeného jídla. Křečovitě se mu svíral žaludek. Celý den nic k jídlu nesehnal. Doufal, že majitel bistra opět dá ven zbytky kostí a slupek od zeleniny pro potulná zvířata.
Tahle povídka je věnována moji nej kamarádce =) která Naruta vůbec nezná xD budu se modlit , aby se v tom neztratila xD
Byla hluboká noc. Vesnice už dávno spala, jen jeden ze všech se převaloval v posteli ze strany na stranu a nedokázal usnout. Bál se, tak moc se bál toho dne. Nechce, aby ten den nastal, ale sám věděl, že jednoho dne přijde a nic s tím nedokáže udělat.
Proč já? řekl si v duchu a potlačoval slzy.
Popis: Právě jsem se vrátila od doktora a je na čase uvést již Pětiocasého, který by nám chtěl něco blíže sdělit o svém životě… Tak ho prosím uvítejte, přichází Gobi no Houkou…
*vstupuje na scénu a publikum ho vřele vítá a z něho čiší majestátnost*
Jsem rád, že jste mě tak pěkně uvítali a pokusím se co nejpřesněji zachytit můj život tak jak si ho pamatuji.
"Když jsem byl malý, říkali mi naši,
dobře se muč a jes sprostou kaši,
až jednou vyrosteš, budeš doktorem práááv.
Takový doktor si sedí pěkně v suchu,
žere velký prachy a škrábe se v uchu. (kosou)
já jim na to ale řek: "CHCI BÝT SEKAČEM HLÁÁÁV."
REF:
Já chci mít oběti pro toho nahoře,
jíst kajmany,
plout hloub do moře,
od rána po celý den,
MORDOVAT JÉÉÉN.
Mordovat! *skříp, kap kap, booom, sek, střík, kapkap, itaii, švih, trh, trhity trh, řízy řízy!*
K obědu mi porcovali hromady knih,
Popis: Tak tentokrát jsem tu se čtyřocasým a za chvilku mu předám slovo, aby nám také mohl vyprávět svůj příběh, tak jak si ho pamatuje… *aúúú něco mě klovlo, mizím se scény*
Tak to je dost, že jsem se dostal ke slovu! Tu pisatelku, moderátorku nebo co to je by jste měli zavřít za to, že zbytečně zdržuje! Anebo já vím *ďábelský smích* nechám ji padnout do Fuji sopky a tu nechám bouchnout, co říkáte?
*publikum souhlasí*
Proč..?
Seděl jsem sám na nejvdálenějším kopci vesnice. Tak jako už tisíckrát... Mé oči mapovaly noční oblohu. Ubíjelo mě to nesnesitelné ticho. Má ruka pomalu a nejistě vystoupala nahoru a já si jemně přejel po čele. Cítil jsem to! To proč tu teď jsem, proč nespím jako všichni ostatní, proč jsem pořád sám...
Nic neřekl, mlčel. Jen jeho pohled mi bylo posledním sbohem. A bylo to tak dobře, stačilo by jediné jeho slovo a všechna má síla a vytrvalost by opadla a já bych se vrátila k němu. Je dobře, že mlčel, díky tomu můžu na své cestě vytrvat déle.
Dostalo se Ti dalšího privilegia.
Vážně? Proč to pro mě děláš?
Jsi jako má dcera, musím se o tebe postarat. Když to sama nedokážeš.
Uvidím svého syna? Budu si pamatovat svůj minulý život? Budu vypadat stejně?
No tak pomalu, máme víc času na odpovědi. Nemusíš to na mě vychrlit hned.
Promiň Kanato, já vážně nechtěla. Jen jsem nadšená.
V pořádku. Odpovím Ti na otázky, postupně Ti řeknu odpovědi na všechno.
Výborně, jsi na mne velice hodný.
"Ok, ok, to zvládnu. Kontroluj chakru. Vyčisti mysl. Věř si, " opakovala si Sakura stále a pořád dokola. Právě se učila nové postupy lékařského ninjutsu, které si včera tak pečlivě studovala.
"Zvládnu to," stále si opakovala a donekonečna si odříkávala ty tři kouzelná slůvka:" Koncentruj se, vyčisti, věř si. Koncentruj se, vyčisti. Věř si. Koncentruj se. Vyčisti. Věř si."
"Snad si nemyslíš, že zesílíš natolik, abyste mě s Narutem donutili se k vám vrátit?"
Popis: Konečně se dostávám k dalšímu dílu a tentokrát nás Sanbi seznámí se svým životem, který je poměrně dosti zajímavě… mokrý…
Určitě mě znáte jako želvu s filleru o Guren a jednoho kluka Yuukimara, který mě ovládal, ale pouze na omezené úrovni!
Jinak jsem docela pěkný žraloček a fotku, kterou jsem vám poslal je uvedena níže a pak tam máte i druhou fotku, jak vypadám v anime.
Takhle plést lidem hlavu! To se vážený Kishimoto-sensei nedělá! Ale jinak obdivuji tvoji práci…
Jednoho podzimního dne, chladného a větrného odpoledne se nad Konohou objevil velký mrak. Byl tak velký a temný, že většině obyvatel vesnice naháněl mráz po těle. Ale byl tu někdo komu ten mrak přišel fascinující a dokázal se na něj koukat celou věčnost.
"Shikamaru?!" zavolal od branky Naruto. Shikamaru se zvedl ze střechy a shlédnul dolů.
5:00, sídlo Akatsuki
Venku zakokrhal kohout(a nebo že by to byla jen Tobiho nahrávka na gramofonu?)a Tobi prudce otevřel oči, respektive oko. Vyskočil z postele jako v nějaké reklamě na müsli(čti s rukama nad hlavou, sportovním oblečku - pouze modré spodky s dvěma bílýma čárama na boku - a se zívnutím)a začal cvičit.
"Á raz, á dva, á tři, sedum, pět, deset, dvacet devět!" prozpěvoval si do rytmu jakéhosi neznámého tanečku. Deidara se znaveně posadil na posteli a okatě zamžoural.
K lepšímu čtení si pusťte tohle: Yuki Kajiura - Vanity
Žena s dvěma culíky se procházela večerní Konohou. Nikdo zde již nebyl, ulice zely prázdnotou. Společnost jí dělal jen úplněk a hvězdy na obloze. Ráda se za těchto nocí procházela. Klapot střevíců o chodník se rozléhal tichem a její hnědé oči se zabodávaly do tmy. Nikdy se nezastavila, dokud jí to nohy samy neporučily. Kráčela beze smyslu, bez cíle.
[center][i]Cítim sa ako strom. Moje plecia, moja koruna je čoraz ťažšia od plodov, povinností, starostí.
Vietor mnou myká zo strany na stranu. Tlačí ma raz k jednému, potom druhému. Ten pocit, potreba vybrať si, kam ísť, čo robiť, ten nenávidím.
Neviem, čo mám robiť.
Na jednej strane moc, sila, nadradenosť, rešpekt. Nikto by o mne nepochyboval, mohol by som robiť, čo by som chcel. Ničiť, koho by ma napadlo.
Na druhej strane je tu priateľstvo. Rodina... Láska... Veci, o ktorých by som si
nikdy nemyslel, že by som chcel.
