True

TRUE

"Nenávidím tě! Nenávidím tě Sasuke, slyšíš? Podívej co si s námi udělal! Podívej na mě a na Naruta, je z něj troska! A to jsi způsobil ty! Ty a nikdo jiný! Slíbil mi že tě přivede a sám se utápí v žalu z toho že to nesvede ale kdo o to stojí? Já ne! Teď už ne! Podívej se do zrcadla třeba uvidíš co všechno si tím způsobil, kvůli tvé sobeckosti se ten kluk který vždy se zářivým úsměvem říkaval, že on všechno dokáže, že to nevzdá, trápí žalem, je z něj pouhopuhá troska protože si myslí že zklamal ale on nezklamal, to ty. A co já? Tolik let jsem se utápěla v slzách a to jen proto že si milostpán odešel a nechal mě na té pitomé lavičce i Kakashiho to vzalo, dokonce si na měsíc odpustil nové vydání té jeho zvrhlé knížky, a to všechno jen kvůli tvé pomstě ale ono toho bylo mnohem víc a ty to víš! Ta tvá pomsta, zavraždit tvého bratra, jako by to nebylo jasné, kvůli vraždě vznikne další vražda ale ty ses nemohl vrátit jak si sliboval, prostě to nešlo! Orochimaru tě změnil v krvelačnou obludu a nesváděj to na tu tvou spropadenou pečeť! Možná za to může, ale člověk i když ninja, má právo volby! Špatná či dobrá strana, ty ses rozhodl a k čemu to bylo dobré? Chtěl si spravedlnost a ta vedla k další pomstě a ta k další a tak dokola! Naruto měl pravdu když říkal že pomstou se nic nevyřeší, vyvolá to další a další vraždy! Možná si myslíš jak nejsi silný ale nejsi, ne si nula! Vždycky si snil o dvouch věcech, není liž pravda? První si splnil opravdu bravurně! Nezapomeň postřehnout ironii v mém hlase! A druhý sen? Ano Karin bude pro jeho uskutečnění vážně skvělá kandidátka, to aby sis brzy našel dobrého ušního! A ještě něco, stal se z tebe nukenin, když jsem se to dozvěděla opět jsem měla v očích slzy opět jsme ti já a Naruto chtěli pomoct a víš co Naruto udělal? Nechal se zmlátit, nepodrazil tě a ke všemu šel na setkání Kage, jen proto aby tě bránil, aby tě nezabili! Ponižoval se před samotným Raikagem a to jen proto že tě měl stále rád, možná ti tahle slova nic neříkají, možná je to pro tebe zbytečnost ale pro nás ne, vždycky tomu tak bylo! Ve světě ninjů si sám za sebe, vzpomínáš jak si mě vždycky chránil? Měla jsem horkou hlavu, do všeho jsem po ní skákala musela jsem dostat hodně ran než mi to došlo, on nepříjde. Není tu! Tak jsem se vschopila a postavila se na vlastní nohy a to všechno jen kvůli tobě, dobře v tomhle si mi možná dal lekci ale nebylo to z lásky k tobě nýbrž z pohrdání. Ne já tě nedokážu nenávidět, na to tě mám stále příliš ráda a navíc nechci další mrtvé jen tak, pro nic za nic. Když nad tím tak přemýšlel ty by sis zabít zasloužil, jaké by to asi bylo? Sám velký Sasuke Uchiha byl poražen...heh, docela zajímavá představa..."
"Už jsi skončila?" pohlédl na mě.
"Skoro, ještě chvíli vydrž, právě jsem se do toho dostala! Jenže tvoje smrt by k ničemu nevedla, to byl další z Narutova důvodů proč šel na to setkání. Další smrt by zapříčinila jen další pomstu! Což by znamenalo další oběti ale všem to bylo jedno, jako by nechtěli mír. Jako by chtěli boj!"
"To víš, bojovat můžou jen ti silní.." skoro se mi vysmíval.
"O to nejde a ty to víš. Vlastně nevíš, nikdy si se mnou nebojoval a věř mi, byla bych ti rovnoceným soupeřem ale o to prostě nejde! Proč brát roztomilým malým dítkám jejich otce nebo matky? Proč zapříčinit smrt někoho úplně neviného? Proč si chtějí dál hrát na boj o mír? Vždyť právě ten boj zapříčinil to, že tu není mír! Copak nejde aby se dohodli? Zřejmě ne, každý má totiž o míru a jeho zaniknutí vlastná představi. Ale Naruto měl pravdu, všechno zapříčinila krvelačná chuť, chuť po pomstě a to ty víš nejlépe! Naruto říkal že kdyby...."
"Naruto, Naruto! To jste to dali do kopy že nemluvíš o nikom jiném?" zarazil mne.
"Vadí ti to?" ušklíbla jsem se při myšlence že jsem dohnala toho, jenž neměl od holek pokoj, k žárlivosti.
"Jo, je to otravný!" odsekl.
"Ty o nás nevíš vážně nic, kdyby si věděl, nemohl bys tohle říct. Protože bys věděl že Naruto je naživu jen díky Hinatě! A jestli je tady něco otravného, je to ta tvoje žárlivost!" oplatila jsem mu.
"Ale, ale, Sakuře Haruno nějak povyrostl hřebínek! Asi bych ti ho měl zase srazit aby ses tu neproducírovala jako páv!"
"Takže chceš boj? Zase chceš bojovat? Jde ti jen o to?"
"Ne občas mám i jiný choutky!" ušklíbnul se.
"Heh, dokážu si představit jaký!" odfrkla jsem si.
"Ale dneska..."
"Chceš boj, opět ten bezdůvodný, zatracující lidské duše, boj. Chceš mě zabít? Můžeš to zkusit a kdyby se ti to, ke všem zázrakům, povedlo, povede to jen k další vlně pomsty a věř mi že tentokrát by ses s Narutem nesetkal proto, aby tě přivedl zpět. V tu vteřinu kdy by se dozvěděk kdo mě zabil, by i ta poslední nitka přátelství, byla přetrhnuta a co by bylo horší, klidně by tu umřel, umřel za mne a nebral by ohled na Hinatu! Tím že zabijíš lidi, možná to přinese potěšení tobě ale ostatní budou trpět. Vážně to chceš? Kde je ten tichý, správný kluk který hrál na fér play a který bojoval za správnou věc? Co se s ním stalo? Copak si nepomatuješ jaké to pro tebe bylo když jsi uviděl své rodiče mrtvé, celá tvá rodina byla vyvražděná, jak ti bylo? Trpěl si a právě to že už trpět nechceš a mstíš se celému světu, snažiš se dokázat jak jsi bezcitný a nejlepší, právě tím že zabíjíš, provádíš ostatním to, co kdysi provedli tobě. Byl si malý kluk, nemohl si za to a teď přesně ty pocity, které si měl když si nad těmi mrtvými těli stál, tyhle pocity nutíš jiným malým klukům..." pohlédla jsem do jeho očí.
Ztuhl, jako by v něm něco bojovalo. Jako by se ta malá, dětská dušička snažila dostat, přes tu bezcitnou, napovrch. A to všechno vyústilo v to že vytáhl katanu a rozběhl se na mě. Otevřela jsem mu staré rány, není divu že zuřil ale přesně o to mi šlo. Uhýbala jsem jeho útokům a pokračovala.
"Chceš mě zabít? Posluš si ale někde tam uvnitř tebe to bude bolet! Pořád říkáš jak moc námi pohrdáš, naší bezradností, naší citlivosti ale to že máme srdce neznamená že jsme slabí ba právě naopak. Říkal si nám že jsme slabí ale vzpomeň si jak si mě chránil, právě proto že jsem byla slabá. Něco tě k tomu muselo vést a ne jen to že jsem byla tvoje teamová partnerka. Měl si mě rád, možná ne tak jako já tebe ale někde tam hluboko uvnitř sebe si mě mal rád, jako kamarádku i když trochu víc otravnou, přesto jsem byla kamarádka a byla tu vždy pro tebe! A ještě hloub pod tvým povrchem, někde tam, jí stále jsem a tebe by to bolelo. Protože bys nezabil někoho neznámého nebo nenáviděného, nemáš mně za co nenávidět, zabil by jsi osobu, kterou jsi v hloubi tvého srdce, opevněného kamennou hradbou, měl stále aspoň trochu rád. Asi nevíš co jsou víčitky, tak já ti to povím, jsou to přesně ty pocity, že něco není v pořádku, že jsi něco zvoral..."
"Buď už konečně sticha! Kdo ti o ten tvůj srdceryvný výlev stojí?" vyštěkl, rozčílen že mě nemůže zasáhnout a umlčet mě tak, jednou pro vždy..
"Já nebudu sticha, jestli tu mám dnes zemřít tak aspoň s vědomím, že jsem řekla vše to, co jsem měla na srdci a věř mi že toho je ještě hodně!" znovu uskočím.
"Takže ty se necháš zabít jen proto abys mi řekla vše co máš na srdci?"
"Ne tak docela, já se nenechám zabít, zatím ne až ti to všechno řeknu, možná začnu bojovat.."
"Nebudeš mít příležitost!" opět sekl a opět minul.
"Takže to chceš? Toužíš po mojí smrti? Ale proč? řekla jsem jen pravdu, je krutá a bolí že? Bolí to stejně jako když si mi řekl že jsem otravná a slabá a bůh ví co dalšího, jenže i to byla pravda a ta hold občas bolí. Jenže já se s tím dokázala smířit a co víc, já to dokázala změnit. Proto jsem lepší člověk než ty. Právě jsem ti nahlodala svědomí, trochu jsem ti pošramotila to tvoje opevnění, přes které k sobě nikoho nepustíš a jak se to snažíš změnit? Tím co to opevnění způsobilo! Ty to nechceš změnit, máš rád ten stereotyp: Vstát, najíst se, někoho zabít, najíst se, někoho zabít, večeře a pak si trochu užiješ s Karin, jestli se tomu tak dá říkat a pak chvilku spánku a opět, vstát, najíst se, někoho zabít..., jenže přiznej si to Sasuke, ty nejsi ten typ který by měl na Karin nervy, jednou zatoužíš po něčem jiném, brzy tě to s ní unavený a budeš toužit po někom jiném, bude ti něco scházet, kus tebe, bude ti scházet láska. Jenže ty lásku nepotřebuješ, už jednu máš, zabíjení... Jenže ta ti nepomůže obnovit klan Uchiha! Pořád ještě se potápíš ale jednou narazíš na dno a buď se utopíš a nebo se probereš, odrazíš se a začneš plavat! Tu bolest jakou sis protrpěl si nezaslouží protrpět nikdo.."
"A já mohl?" ohradí se mezi bojem.
"Ne, byl jsi malý kluk, nezasloužil jsi si to, byl jsi malý a neviný a oni ti sebrali tvoje bezstarostné dětství, sebrali ti normální život a právě to je to, nikdo si to nezasloužit a přesto se stalo, nikdo nečekal jaké následky to bude mít. Měli jsme si z toho vzít ponaučení a pokusit se zabránit dalšímu utrpění a já mám pocit že právě o tohle ti šlo když si odcházel, nebo aspoň když jsi k nám přišel ale časem se ti to vymklo z ruky, byl jsi sice v právu ale to ti nedovoluje vraždit jiné pro tvé potěšení, stále je v tobě ten obraz, ten pohled na mrtvá těla, všude jen mrtvá těla a ty tohle chceš dopřát dalšímu a dalšímu klukovi nebo dívce? Taky bojuješ za mír ale za ten svůj vlastní, tvým mírem je pomsta. Ale ty nedáš někomu žvýkačku do vlasů jako by to někdo tenkrát, ve tvém věku, udělali jiní. Musel si jít a vraždit a postupem času se z tebe stal stroj, na vraždění lidí. To si chtěl? To bylo tvým cílem, tvým úmyslem? Tohle přece ne!"
"Tak už přestaň! Nestojím o to, poslouchat tyhle žvásty!"
"A kdo tě nutí je poslouchat? Můžeš odejít ale ty se mi chceš pomstít za mojí upřímnost, za pravdu kterou jsem ti tak drze vmetla do očí. Jak jsem si to jen mohla dovolit? Pche, stejně tak ti tu drze uskakuji před ostří katany a stajně tak drze jsem si sem naklusala a dovolila si otevřít pusu. Hrozné co? Jenže ty nedokážeš odejít, nemáš na to, přestat s tím.."
"Mám ale nechci..."
"Přesně takhle se pozná závislost, máš strach s tím přestat a zároveň s tím ani přestat nechceš... To by přece poškodilo tvou image tvrďáka. Ale můžu ti říct ještě posledních pět slova? Jdi se vycpat!" odfrkla jsem si, vytáhl katanu a v ten okamžik se rozezněl zvuk dvou o sebe zkřížených katan, dostala jsem se k němu tak blízko, cítila jeho dokonalou vůni ale bylo mi to jedno...
"Nauč se počítat, to jsou jen tři!"
Ale já ještě neskončila, druhou, volnou, ruku jsem natáhla a dala s ní Sasukemu facku která ho odhodila o kousek dál. Nečekal to.
"Za Naruta..." dodám poslední dvě slova.
"Ty malá potvoro!" setřel si z pusy krev, vyskočil na nohy a rozeběhl se proti mně.
"Ano, malá jsem a potvora o to větší!" odvětila jsem a uskočila před jeho výpadem o pět metrů dál.
Udělala jsem znamení a bouchla pěstí do země. Naučila mě to Tsunade a funguje to vskutku skvěle. Nejdřív se nic nedělo, což přimělo Sasukeho k úšklebku ale brzy se země rozechvěla a začala pod náporem síly praskat. Uskočila jsem od praskliny, ale on nestihl a opět odletěl. To ho přinutilo zapnout si sharingan.
"Dozvěděl si se krutou pravdu a začal svůj klan, plný intrik, nenávidět ale jeho výhody využíváš furt že? Ano Sasuke, původně si se chtěl pomstít, vrátit se a obnovit klan ale jak se říká: Člověk míní, život mění... Jenže to že půjdeš hlavou proti zdi nic nevyřešiš! Teď to nejsem já kdo se vrhá do všeho po hlavě. Ano ty si možná nejdřívě rozmyslíš jak dotyčnou osobu zabiješ ale stejně, jdeš proti pravidlům, nejsi o nic lepší než ti, kvůli kterým jsi tu!" opět se naše katany setkali. Pohlédla jsem mu do očí a věděla jsem že jestli budu pokračovat jeho pečeť se probudí ale já si nemohla pomoci, dnes je den pravdy a já za ní budu bojovat i za cenu holého života...
"Jsem v ANBU, ne na špatné straně!" ohradil se.
"Taky jsem tam byla, stane z tebe krutý člověk bez citů, ale, prý, bojuješ za správnou věc?! Už jen ten boj samotný není správná věc!"
"Nebuď naivní! Vždycky se někdo bude bít. Nikdy se lidi neshodnou, ne všichni a úplně!" odfrkl si.
"I tak, to že máš na sobě ANBU uniformu neznamená že jsi čestným ANBU, stále si se přidal ke správné straně abys mohl zabíjet dál a nikdo ti nic nevytýkal. Docela mě překvapilo že tě vzali, nukenina! Pche!"
"Naruto pomohl, to jeho ponižování bylo přeci jen k něčemu dobré!" opět se zašklebil.
"On je takový baka!" ulevila jsem si.
"Copak? Nejsi ráda?"
"Měla bych být? To že si změnil identitu a přidal si se k ANBU nezměnilo nic na tom starém Sasuke Uchihovi a máš pořád svůj team a pořád zabíjíš lidi a pořád to děláš kvůli pomstě a pořád si nedodržel svůj slib..."
"To svůj život vystavuješ nebezpečí jen proto že jsem nesplnil slib?" nevěřil vlastním uším.
"Ano je to tak, já totiž hraju čestně!"
"Nenávidíš mě a i tak chceš abych se vrátil?" ustrnul v pohybu a pohlédl na mě.
"Sasuke pozor!" vykřikla jsem náhle s upřeným pohledem na toho kdo stál za ním. Sasuke se otočil a odrazil jeho útok. Bojovali spolu hodně dlouho jenže jeho protivník měl na vrch. Vždyť mi už tu se Sasukem mrhali chakrou několik čtvrthodinek. Udělal chybu a pod tíhou rány, kterou udržel do zátylku, upadl do bezvědomí . Byl to nějaký bandita a tak jsem neváhala a zabila ho. Poté jsem vzala Sasukeho, nebo se o to alespoň pokoušela a přemístila jsem se s ním ke mně a položila ho na postel.
Jenže tím jsem si jaksi ubrala další množství chakry a tak že jsem mu stěží dokázala vyléčit nějaká vážnější poranění, naštěstí jich moc nebylo ale ostatní jsem stejně ještě musela ošetřit ručně. Cestou pro lékárničku jsem se převlékla a poté šla opět k Sasukemu. Sedla jsem si na postel a nadklonila jsem se k němu. Na vatu jsem nakapala dezinfekci a opatrně, i když pochybuji že by teď mohl protestoval, mu začala potírat ránu u úst. Tu jsem mu způsobila sama.
I takhle zuboženě vypadal k zulíbání, jeho vůně byla pořád stejná, jako by se na tom správném Sasukem nic nezměnilo, jen přibylo pár vrásek, vyrostl a zmžněl, na pohled. Jenže realita byla o dost drnější. Stal se z něho zabiják těžkého kalibru a ani ANBU maska to nezakryla. Žíznil po krvi a to ani nebyl upír. Nemohl si pomoci, bylo to jako prokletí kterého pronásledovalo na každém kroku a které ovlivňovalo vždy jeho mysl, když se na zorném poli objevila nějaká další oběť. Jenže přes to všechno, mám ho pořád ráda a to se nezmění, asi jsem slabá a naivní ale za to může on!
Pohlédla jsem na masku které ležela opodál a kterou jsem projistotu vzala sebou. Položila jsem vatičku a vzala do rukou jeho masku, byla od krve.
Kdyby si jí nesundal, pod myšlenkou ublížit mi, nikdy bych nevěděla že je to on, nikdy bych nespustila řeku výčitek a nikdy bychom neskončili tady. Žeby všchno zlé bylo vážně k něčemu dobré? To se teprve uvidí.
Skloumala jsem jeho masku tak důkladně že jsem si ani nevšimla že se probral. Z mého zamyšlení mě vytrhla až jeho slova.
"Zachránila jsi mi život.." řekl udiveně.
"A co má být?" pohlédla jsem na něj.
"Měla jsem nechat zabít svého teamového parťáka a nebýt ten kdo jej zabije?" zavtipkovala jsem ironicky.
"Bývalého.." dodal a rozkašlal se když se chtěl posadit.
"To nic nemění na faktu že si jím byl a můžeš opět být. Jenže ty nechceš a lehni si!.."
"Přesně.." pronesl už ledově a znovu zakašlal.
"Teď si ale můj pacient a to znamená že budeš dělat co ti říkám! Takže si lehni jestli mě nechceš naštvat.." řekla jsem nekompromisně a on udělal o co jsem ho zažádala.
"A když chci?" nadzvedl obočí a pohlédl na mě ledovým pohledem a já přesto věděla že žertuje.
"Tak máš smůlu!" zazubila jsem se, popadla vatu a znovu mu začala ošetřovat rány. Podle grimasi ho to štípalo ale ani nemukl a raději mne znervózňoval svými zkoumavými pohledy.
"Hotovo..." zahlásila jsem poté a konečně jsem se odtáhla.
"Fajn, protože jsem právě dostal chuť na.."
"Na co?" skočila jsem mu do řeči.
"Na TO druhý..." poprvé od té doby co jsem ho znovu spatřila, možná od doby co ho znám, se usmál. V těch onyxových studních se mu zablískl plamínek a já musela zčervenat.
"To máš blbý, Karin tu není..." ušklíbla jsem se a vstala. Chytl mne za ruku a zastavil mě.
"Počkej..."
Udiveně a úplně zaskočeně, jsem na něho pohlédla...Co to k sakru dělá?
"Víš to co si řekla..."
"Nelituju toho, klidně bych ti to kdykoliv řekla znovu a víš proč? Protože i já mám sny a i já bojuji za spravedlnost ale ne za tu svou, nejsem takový sobec, chci spravedlnost pro všechny, jen u některých to prostě nejde...chtit spravedlnost pro tebe, už bys byl mrtvý..." skočila jsem mu do řeči.
"Tak proč si mne tedy zachránila?"
"Protože jsem naivní a slabá, ano přiznávám to, nedokázala jsem tě tam nechat jen tak, na pospas osudu.."
"A co když je tohle náš osud?"
"Pan Uchiha věři na osud? Eh? To mi k tobě nesedí..."
"Tohle jsem ti ale říct nechtěl a to co teď řeknu bude, no prostě bys to ode mne nikdy jindy neslyšela ale, něco mě nutí ti to říct..." stiskl mé sevření ale né hrubě, naopak, jako by si spíše chtěl pojistit to, že mu neodejdu...
"Je to zvláštní ale když jsem upadl do toho polospánku nebo bezvědomí říkej si tomu jak chceš, zdálo se mi o tom masakru u nás v Uchiha klanu a znovu jsem cítil tu bolest, to pálení..."
"Promiň že ti do toho skáču ale to byl asi kysličník, dezinfikovala jsem ti rány.."
"Heh, počkej ale já mluvím vážně... a pak jsem viděl celý svůj život a všechno to co si mi říkala jako bych měl před sebou, najednou mi těch lidí bylo líto a dostal jsem ohromnou chuť splnit svůj sen o obnovení Uchiha klanu s prvním koho uvidím a pak jsem se probral a seděla jsi tu ty. V ruce si držela mou masku a byla si duchem nepřítomna a já si řekl: Sakra co jsem těch posledních sedm let dělal? To jsem byl úplně zaslepený? Nerad to přiznávám ale zřejmě mi ta maličká, slaboučká, otravná Sakura Haruno, které mezitím vyrostla, zesílila a zkrásněla, otevřela oči..." dokončil.
"A co chceš po mne..." pohldéla jsem na něj zoufalím pohledem.
"Sasuke, víš jak moc si mi ublížil? Co přemáhání mě stálo abych se vzchopila, co jsi udělal znaruta a další a další věci... A ty chceš abychom všechno hodili za hlavu a začali od znova?" pohlédla jsem mu do očí a doslova vyčetla souhlas.
"Ano..." promluvil potichu.
"Vím že je to troufalé ale chci aspoň z části napravit to co jsem způsobil..."
"Sasuke co to povídáš? Tohle nejsi ty..."
"Jsem ale nejsem, nejsem ta krvelačná stvůra ale ten malý Sasuke, tím že jsi mě zachránila si dobyla i ty poslední hradby které si před tím nahlodala..."
"Sasuke já.." nevěděla jsem co říct. Náhle jsem se dostala do strašných rozpaků. Takový spád jsem nečekala...
"Pojď sem.." zatáhl za ruku a než jsem se stačila vzpamatovat, vtiskl mi mezi ústa vlažný ale strašně krásný polibek.
"Sasuke..." zašeptala jsem rozpočitě.
"Šššš...prosím, dej mi poslední šanci! Vím že jsem jich promrhal už nesmírně moc ale tahle bude poslední, slibuji!" pohlédl na mě a jeho oči mě doslova pohltili. Nemohla jsem jinak než souhlasit a co víc, část mě chtěla souhlasit! Nač si zbytečně šlapat po štětí??