Žánr
"Musím odejít!" pomyslel si Naruto a utíkal pryč. Pryč od lidí co považoval za rodinu, pryč od minulosti, pryč od bolesti, o které si myslel, že už se nikdy nevrátí.
"Proč, mi to udělali? Proč?!" pomyslel si a z očí mu začaly téct slzy. Běžel po ulici, neznámo kam jak nejrychleji uměl. Míhal lidi, kteří se po něm udiveně ohlíželi.
Tak tohle mě napadlo, když sem nemohla usnout 
za komentíky budu lááda :)
Ty naozaj existuješ? Nikdy som v teba neveril. Bral som ťa ako samozrejmosť, nie ako niečo hmateľné.
Vždy som premýšľal nad tým, čo bude, keď to príde. Som rád, že už to nastalo a je to takéto. Nádherné.
Vedel som, že raz sa to stane ,ale ani v tých najtajnejších snoch som si nemyslel, aký tomu budem rád. Každý tým raz prejde, a konečne aj ja.
Si nádherná. Pomaly ku mne kráčaš, celá pri tom žiariš. Aj keď ti nevidím do tváre, viem že si krásna. Cítim to.
Moje první kratší jednorázovka na fanfic Naruto. Je to spíše úvahovějšího rázu, z pohledu Sasukeho... Nemusíte si to dávat do souvislosti s příběhem, ale když si to já sama zasadím do děje, tak je to v tom období, kdy Sasuke Itachiho naprosto nenáviděl... Enjoy ;)
Znáš ten příběh o opičákovi, který se chtěl dotknout měsíce? Čeřil bez výsledku černou hladinu rybníka, měsíc se mu rozplýval a mizel. Nedokázal ho chytit.
Mala som v noci malú depku, lebo som akurát zase videla smrť môjho miláčika Ryuuzakiho, čo mi zase pokazilo trochu náladu. A tak ma napadlo toto. Príjemné čítanie...
Bolo strašné ticho. Aj keď cítila vôňu stromov, kvetov, počula zvuky zvierat, ktoré prechádzali okolo nej, aj tak jej to prišlo ako z iného sveta. Z veľmi vzdialeného sveta.
V mojom vnútri nič necítiť. Moje srdce dusí skaza tohto sveta. Moja zranená duša leží v prachu a krváca. Moje telo zohyzďuje mnoho rán ktoré sú nevyliečiteľné. Hľadám to dobré v tom prázdnom ničotnom svete plnom neznámych ľudí. Nik nedokáže hľadieť na mňa, ja na nich. Sú to ľudia, ktorý zradili, opustili, podviedli. Oni sú ten prach, čo dýcham, ktorý ma dusí.
// Napsal jsem si takovou rychlovku, venku pršelo a bolela mě hlava takže jsem nic veselého nenapsal//
Rychle! Ještě je čas! Ozvese velký výbuch Ne snad není mrtvá! Chlapec běží po chodbě se slzami na tváři.
Běží tak rychle že si nevšímá ničeho jíneho než pokoje kam má namířeno. Můsím být rycheljší!
Chlapec se stále snaží zrychlit ale brekot mu to nedovoluje. Neumírej mi! Už je téměř u cíle.
ech XD totálka nefim co to do mě vjelo, ale vzniklo z toho todle XD(ano, teď jsem vám výýýýrazně pomohla)
No, za komentíky budu mooooc ráda XD
P.S. ano!!! =D mě je vážně baví vraždit XDDD
Dívka s krásnými, růžovými vlasy a se slzami v očích koukala na své ruce.
[size=16]Ocelová jehlice se zaryla hluboko do kůry stromu, ale připadalo mu, že zasáhla jeho srdce. Právě odhodil jehlici, která k němu neodmyslitelně patřila mnoho let. Odhodil ji v zoufalém gestu plném vzteku, bolesti, strachu, nenávisti a... prázdnoty.
Jen prázdnota, strach a bolest. Bolest, na kterou není lék, strach, který nikdy neodejde, prázdnota, kterou nikdo nevyplní.
To se nemělo stát!
Toto je taká šialenosť, ktorá moc ani zmysel nedáva ale páčil sa mi originál "piesne" tak som vytvorila niečo na Naruta Tak čítajte a nech nechytíte infarkt z toho aká je to volovina
Originál je asi takýto:
Ide mravec po lese,
toto vrabec neznesie,
s chuťou mravca zožerie,
zum, zum, zum.
Ide vrabec po lese,
toto mačka neznesie,
s chuťou vrabca zožerie,
zum, zum, zum.
Ide mačka po lese,
toto pes neznesie,
s chuťou mačku zožerie,
zum, zum, zum.
Ide psíček po lese,
toto medveď neznesie,
s chuťou psíka zožerie,
zum, zum, zum
Další povídka, tentokrát NEbude o Sasuovi (slavte, žádná zmínka o Uchiháčovi 
), je smutná a vypovídá o nenaplněné lásce...
Je to uděláno formou posledního rozhovoru.
____________________________________________________________________
Tmavá noc, celá Konoha spí.
Úplněk, kdesi v lese vyjí vlci.
Nádherná chvíle pro romantickou schůzku...
...nebo odchod z vesnice, která je tvým domovem...
...kde jsi celý život žil...
...pro kterou, a hlavně pro lidi z ní bys obětoval svůj život...
...z vesnice, kde ti na všech záleží...
O zpracování Deidarovo minulosti jsem se pokusila několikrát, ale vždy to zůstalo jen u pokusu 
Tohle je "koláž" z nikdy-nenapsaných povídek
A předem upozorňuju, že je to jen takový pokus o depresi...
Jména Namiko a Kioko nemají jakoukoli podobnost s postavami ze A.S.P. (až na vzhled )
Upozorňuju všechny, že tahle povídka je moje první.Jinak hezké čtení a komentíky prosím.
Stál u kamene ZVB a prohlížel si všechna ta jména. Avšak zastavil pohledem u několika jeho nejbližších, které znal už velmi dlouho. Jeho týmoví přátelé:
Uchiha Obito, který zemřel aby zachránil své přátele.
Rin, kterou slíbil zachránit, ale nedokázal to.
Jeho sensei, Yondaime hokage, Namikaze Minato, obětoval svůj život za svou vesnici. Pohledem sjel trochu níže. Jeho studenti :
Šli spolu cestou lemovanou rozkvetlými sakurami. Vlastně nešli spolu. Byla jeho doprovod. Osobní strážce... Avšak představa, že by byla něco víc se jí poměrně zamlouvala.
Z úvah ji vyrušil zvuk ve křoví. Okamžitě zpozorněla, její levandulové oči se změnily na bílé a pozorně prozkoumala okolí. Za stromy se skrývalo několik necivčených lapků, jak odhadla podle nevyvinutého chakrového systému.
Všiml si jejího pohledu.
,,Děje se něco?"
,,Nic Orochimaru-sama. Jen nějací lupiči. Necvičení."
,,Pokračujme tedy. Nemám rád zdržení."
Návrat Sasukeho
Že by další stopa?
Takhle si představuju boj mezi Sasukem a Deidarou pač se mi to pravdivý moc nezamlouvá . Tohle je můj první výtvor, takže je to nic moc a jestli vymyslím něco dalšího budu se víc snažit.
Byl bílý den, který byl tak bílý, že by ho ani bělítko nepřebělilo. V lese ve Zvučné přistál Tobi který vyhlížel......Senpaaaiiieeho...tedy Deidaru, který měl zpoždění. Svým schovaným okem ho ale nemoh zaregistrovat a tak si sedl na větev a prohlásil:
"Když přijde, příjde když nepřijde... tak to má blbý."
To to je moje třetí povídka.Tentokrát je to něco co bych si mocinky přála tento díl je celkem dlouhý,ale nic moc.Tak ať se vám to líbí =)))))))
_____________________________________________________________________________
Začátek - Tady
Závěr
Dorazil na konec lesa. Na posledním stromě se zastavil a chvíli se díval dopředu. Jakoby pozoroval neviditelný příběh, promítaný před jeho očima. Příběh o tom, co teď asi přijde. Nadechl se a seskočil. Nohy se mu zabořily do trávy a okamžitě pocítil vlhkost země. Začalo jemně pršet. Rozběhl se a dával pozor, aby neupadl. Těch pár kroků mu připadalo jako maraton. Maraton bez konce.
Hnal se lesem. Jako přízrak. Jako posel noci, který tiše proplouvá krajinou a nepřeje si být viděn. Sám, se svými obavami. Měl strach. Strach o někoho blízkého. Myšlenky, jenom ty s ním promlouvaly v jeho nitru. Ale on jim nechtěl odpovídat. Zraňovalo ho to. Zraňovalo ho myslet na to, co se teď děje.
Tak tuhle povídku jsem psala jiným stylem, než jsem zvyklá .Nejradši píšu něco smutného a tak, ale tohle je trochu jiné.Nevím, možná je to nudné Dlouho jsem přemýšlela nad nějakým nápadem, ale nic mě nenapadalo a proto to asi tak vypadá :-D
„He? Sakuro?“ vykoukl Naruto do Sakuřina okna. Sakura si zrovna chystala své ninja vybavení. Koukla do okna na Naruta.
„Naruto? Co potřebuješ?“ zeptala se mile Sakura a zavěsila si svou tašku kolem pasu.
