Nenaplněná láska

O zpracování Deidarovo minulosti jsem se pokusila několikrát, ale vždy to zůstalo jen u pokusu Tohle je "koláž" z nikdy-nenapsaných povídek
A předem upozorňuju, že je to jen takový pokus o depresi...
Jména Namiko a Kioko nemají jakoukoli podobnost s postavami ze A.S.P. (až na vzhled )

„Kyuubi do svých drápů popadl jeden z Nekomantiných ocasů, načež mu na to odpověděla hrozivým prskáním, které se rozléhalo do dálky.“ Sedmiletá, zrzavé holčička četla líbezných hláskem pasáž z její nejoblíbenější knihy. Její hlas se měnil podle situace a díky němu vám celý příběh probíhal před očima jako film. Jako kdyby jste se objevili v tom příběhu a před vašima očima mezi sebou bojovala monstra. „Jenže v tu se mezi monstra připletl malý blonďatý chlapec. V modrých očích měl hrůzu. Hrůzu z konce… Jeho jméno bylo -“
„Deidara, že Nami.“ Namiko se s nasupeným výrazem otočila za sebe. „No jen se tak netvař, andílku. Čteš už moc dobře, ale sama víš, že je ´to brzo.“ Za ní, s úsměvem, stál její hnědovlasý otec. Malá Namiko se roztomile zazubila a šla pilovat kekkei genkai jejího klanu. Věděla, že jí otec pozoruje a proto se snažila ze všech sil. Když dočetla část o Deidarově ušetření, zaklapla knížku a otočila se zpět na svého otce. Vzápětí hrůzou vykřikla. Tam, kde stál její otec, byl osmiletý, blonďatý chlapec s překvapeným výrazem…
~.~
„Padej pryč!... Běž tam, odkud si přišel!... Nikdo tě tu nechce!...“ Tyto a ještě další výkřiky se snášely na hlavu blonďatého chlapce, který to mlčky snášel. Už si na to za ty dva roky, co uplynuli od jeho objevení se zde, v Iwagakure no Sato, zvykl. Všichni ho považovali za monstrum, stejně jako Jichuuriky…
Děti, podrážděné tím, že se nijak nebránil, vzali do rukou kamení a začali ho po něm házet. Deidara se zděšeně rozeběhl do míst, kde tušil svou záchranu. Byl ale pomalý… Pomalý na rozdíl od nich a tak už se zdálo, že pár kroků od jeho „záchrany“ ho doženou. Blonďáček nasadil co nejvyšší tempo a naštěstí proklouzl do výklenku v skále. Byla tam, přesně jak čekal. S očima zabořenýma do tlusté knihy, těkajícíma sem a tam… Kamení začalo létat už i sem, ale dívka to nevnímala. Teprve až se jeden kámen strefil do její knihy, si uvědomila realitu.
Z výklenku se ozvalo temné vrčení. Všem přítomným dětem proběhla myslí myšlenka s jedním jménem: „Namiko!“ Začaly vystrašeně couvat, ale to už se obávaná dvíka vybatolila ze svého úkrytu. Měla zrzavé vlasy, z nichž polovinu měla stáhnutou do culíku a druhá polovina jí volně splývala po zádech. Přes jedno oko měla přehozenou ofinu, díky níž ji snadno každý poznal. V krásných zelených očích se jí objevil šílený výraz. „Jak se opovažujete…?“ usykávala ledově a přejížděla temným pohledem přítomné. „Kterej blbec to hodil? Kterej blbec zneuctil tuhle krásnou knížku?!“ Namičin hlas nabíral na obrátkách, „Kterej vůl to byl?! No, jen se přiznej!“ až dosáhl hysterické výše. Zrzka začala popudlivě mávat knížkou a vztekle se třást. Děti marně uhýbali očima a vrtali se nohou v kamenech. Několik jejích „ctitelů“ ukázalo žalobně na postavu za ní. „Byl to on!“ Nami se jako na obrtlíku otočila a uviděla Deidaru. Se stejným výrazem se pak otočila zpátky. „Padejte pryč, vy hajzlové! V životě už mu neskřivíte ani vlásek, je vám to jasný?!“ Všichni začali okamžitě přikyvovat a brát do zaječích. Když už zmizel poslední, Nami se vyčerpaně obrátila na Deidaru, kvůli kterému ten povyk byl. „Nevšímej si jich…“
~.~
„Členové týmu 3 jsou tito: Aidokuša Namiko…“ Několik chlapců hodilo po Nami zvědavý pohledem. „Aika Kioko…“ zraky se obrátili na černovlasou dívenku, která seděla hned vedle blonďatého chlapce. „a Aidokuša Deidara.“ Blonďák se zářivě usmál. Vyšlo to! Je v týmu s Nami! Jeho úsměv ale pohasl, hned jak si všiml nenávistných pohledů, upřených na něj. Rozpačitě polkl. Ty pohledy říkaly jediné: „Jen počkej, dostaneš takovou nakládačku, jakou si nezažil…“ Rychle vrhl pohled po znuděné zrzce. Ne, Namiko už mu nepomůže… Celé ty čtyři roky se schovával za její sukni… Ačkoli byl o rok starší než všichni tady, pro všechny byl ubožák a monstrum. Až na Nami a Kioko… Když se tenkrát vynořil z knihy, bylo pro něj všechno neznámé. Díky jeho rukám ho všichni začali nenávidět. Jedině ty dvě ho ochraňovali a spolu jeho „nový klan“. Poté, co se do knihy, místo něj, vnořil Namiččin otec, přijmuli ho do jejího klanu. Vždycky byl pro ní JENOM bráška…
~.~
Deidara se znuděně díval do stropu. Jak ho to otravovalo… Najednou se ozvalo naléhavé zaklepání. „Dále…“ Nami vešla do pokoje a blonďák si okamžitě sednul a zčervenal. „A-ahoj, Nami-chan.“
„Deidaro, prosímtě mohl bys… máš dneska čas na menší oběd?“
„Samozřejmě… Ve dvě?“ Nami kývla a odešla. Deidara se roztřásl jako kdejaká puberťačka. Už mu neříká bráško! Už je pro ní Deidara!

„Tak co si chtěla?“ Dei si namotával nudle na vidličku. „Víš… já jsem se asi zamilovala.“ Blonďák poprskal nudlemi celý stůl. „C-cože? D-do koho?!“
„Do… Saloma…“ Deidarovým tělem okamžitě projelo zklamání jako ledový nůž. Roztřásl se a chtělo se mu všechno, jen ne tu sedět a poslouchat jak je Salo úžasný… Nami zvědavě pohlédla na skleslého kolegu. „Co se děje? Je ti dobře…?“
„Huh… Jo je… Víš, já jenom… já se taky zamiloval…“
„Hee…? A do koho? Do Kioko?“ Tohle Deidarovi doslova vzalo slova z jazyka, byť měl čtyři.

Ve svém pokoji váhavě předstoupil před zrcadlo a chvíli do něj koukal. Nakonec rozhodně popadl kunai, hřeben a všechny další „dívčí vychytávky“. Za několik minut v zrcadle uviděl blonďatou, modrookou Namiko. To je rozloučení… pomyslel si sklesle a popadl vak, aby do něj nacpal všechny věci a prchl.

„Proč…? Můžeš mi k čertu říct proč?!“ Nami ztěžka oddechovala a zlobně hleděla na skleslého Deidaru. „Víš… u toho včerejšího oběda… Když jsem ti řekl, že jsem se zamiloval, tak jsem tím myslel, že jsem se zamiloval do TEBE…“ Zrzčin výraz se změnil na šokovaný. Netušila, že by monstrum mohlo mít city…
~.~
Deidara bezvýrazně zkoumal hvězdy. Tohle jsme dělávali s Nami… uvědomil si po chvíli a sklesle se chtěl otočit a vrátit zpět do tábořiště. Něco mu v tom však bránilo… Ucítil přitlačení špičatého předmětu na jeho záda. Cítil jakýsi horký dech, přímo za svým krkem…

„Netušil jsem, že…“ Dei namáhavě oddechoval a svezl se vedle podobně oddechující zrzavé osůbky. Když nic neříkala, snažil se dál nadhodit nějakou konverzaci. „Jak se má Kio?“
„Ona… ona je mrtvá.“
„J-jakto…?“ Nami ignorovala jeho otázku a dál bezvýrazně pokračovala. „A tím se dostáváme k jádru problému…“
„Jakého problému?“
„TOHLE bylo její poslední přání… jen ho plním.“ Zrzka se od něj chladně odtáhla a vyrovnaně vstala. Deidarovi bezmocně do očí vhrkly slzy. Už zase… Zase se sklamal. Aniž by tušil co dělá, před Nami se snesl hliněný ptáček. Namiko, v předtuše něčeho zlého, se na něj otočila a vrhla po něm pohled, ve kterém bylo to, co před ním celé ty roky skrývala. Bolest ze ztráty otce. A nejhlubší nenávist k němu. Byl to zároveň její poslední pohled. Když se Deidaram vzpamatoval, už bylo pozdě. Ten pohled se mu vryl do paměti a nechal v jeho srdci dlouhou jizvu. A obyčejný hliněný ptáček explodoval a ukončil tak její život.
Po jeho bledé tváři stékaly slzy a razily si slanou cestičku. Stál nad hrobem. Hrobem jeho první a poslední lásky… Lásky, která se nikdy nenaplnila. Nenaplnila a na celý jeho život ho poznamenala… Nejenom táhlou jizvou…

Dohromady to dává tyto "období" Deidarova života: 8 let, 10 let, 12 let, 15 let a 18 let...