Žánr

Louku osvětlovaly ranní paprsky těžce se prodírající skrz hustou mlhu.
On stál nad zkrvaveným tělem svého protivníka, sám však nevypadal o mnoho lépe; jedna ruka mu nehybně visela podél těla, druhou se opíral o tvrdou kůru stromu a prudce oddechoval. Do jeho světle modrých očí mu z vlasů kapala krev. Krev o tolik světlejší, než by čekal.
Znovu se podíval na muže pod sebou, jemuž patřila. Měl být starší! Potlačil představu, že by to tak nemuselo být. Určitě za to mohly jeho světlé vlasy, jenom vytvářely ten dojem.

Dneska je úplněk. V tu noc nebe rozzáří jasný stříbrný měsíc. Dneska však tuto krásu nevnímám. Vždy jsem o úplňku pozoroval to zářící nebe a měl radost. Naplňovalo mě to klidem. Dnes, ale ne. Poslední noc strávenou v Konoze nemůžu být klidný. Vždyť jsem před chvílí mluvil s rodiči naposledy.
Sasuke… To jméno mi zní v uších. Jak rád bych s tebou prožil ještě mnoho dnů. Moc jsem se ti nevěnoval Sasuke , vím. A teď mě ještě budeš nenávidět. Budeš si myslet, že jsem vyvraždil celý klan jen tak pro radost.

Když se stala součástí Anbu, samozřejmě věděla, že bude muset riskovat vlastní život. Ačkoli období míru neměnně pokračovalo už od války a jednotlivé vesnice spolu vycházely tak, jako nikdy předtím, pořád se nalézali určití jedinci, kteří působili problémy. Jejím úkolem bylo je vystopovat a pokud možno přivést zpátky do vesnice - zabíjení bylo povoleno jen v případě nouze, neboť nový vůdce Listové chtěl dát každému šanci začít znovu. Ona to schvalovala už jen kvůli tomu, že si Uzumaki Naruta nanejvýš vážila a milovala ho.

Návštěva onsen byla jako sen. Zdevastované tělo ponořil do horké vody. Jako by každou poničenou buňkou těla proudil klid. A klid léčil. Lázně naplněny po okraj průzračnou vodou, vyvěrající z hlubin. Z hlubin myslí. V líně se převalujících vlnkách, způsobených vlastním, těžce se zvedajícím a klesajícím hrudníkem, viděl vlastní tvář. Pohledy všech.

[i]Smrt. Tolik utrpení, smutku a bolesti, ale zároveň osvobození a klidu v jednom slově. Není to smrt která bolí, ale to, co předchází před ní. Ta ztráta a pocit bezmoci, před její nevyhnutelnou a každodenní všudypřítomností. Není to umírání, co tak ochromuje, ale život, co předcházel před ním.

Čierne oči, čierne vlasy, čierne myšlienky. Čierne myšlienky? Nie. Čierne určite nie, veď myslím farebne a nie čiernobielo. Sú to skôr temné, bezcitné, egoistické a negatívne myšlienky. Ale keď na to myslím, vidím to farebne. No niekedy by som radšej videl čierno bielo, a mal šťastné myšlienky.

Sedela som v malom domčeku na pohovke a pozerala do ohňa, ktorý pukotal v otvorenom krbe. Sledovala som, ako sa plamene prehýbali zo strany na stranu a olizovali drevo. Cez komín bolo počuť pískanie vetra, ktorý vonku nútil stromy do divokého tanca.
Unavene som si vzdychla a podoprela si hlavu rukou.
Večer bol u konca a nastala hlboká noc. A opäť som tu sedela a rozjímala. Ako vždy.

„Tsunade-sama, Tsunade-sama!“ rozleteli sa dvere kancelárie.
„Shizune, čo sa stalo? Napadli Konohu, alebo prečo si sem tak vletela?“
„Nie, len prišiel list, že nás žiadajú o pomoc.“
„Kto?“
„Korame-san.“
„To je tá medička zo severu?“
„Áno.“
„A čo potrebuje?“
„Našla nejakú novú liečbu a chce to niekoho naučiť, lebo už nemá moc času.“
„Dobre, pošlem tam Sakuru. Kto je ešte voľný?“
„Chcete s ňou niekoho poslať?“
„Pred nedávnom v tej oblasti videli niekoho z Akatsuki.“

Je to pravda? Opravdu tam stálo tolik lidí? Možná jsem udělal chybu, že jsem ji nevěřil a šel jsem tam, i když jsem věděl, že zemřu. Já jsem jen chtěl dokázat, že jsem aspoň trošku potřebný. Ale stejně mě nejvíc mrzí, že jsem neviděl Naruta, jak spasí svět. Byl bych vůbec teď užitečný? Asi ne...

Tma.
Nic jiného než všeobjímající tma doprovázející ho na každém jeho nejistém kroku do neznáma. Ani ta malá louče světla nemohla zahnat temnotu. Musel si proto dávat pozor kam šlape. Stalo se mu už dvakrát, že málem spadl do velikostně a hloubkově neznámé díry. Nehodlal to zjišťovat. Šel odhodlaně dál.

Mladá dívka postupně šla až k tomu okraji. Pomalými kroky se blížila ke koci cesty a ke své smrti. Už cítila tu slanou vůni a v srdci žal. Dnes byl ten smutný den, který ukončil život její lásky. Pořád vzpomínala na jeho úsměv, na jeho tvář a na jeho schopnosti. I když byl pro spoustu lidí podivný, pro ni byl výjimečný. Už došla až na okraj, přestávala pod sebou cítit pevnou zem a pomalu se blížila k smrti.

Ako vlastne vnikla najznámejšia zločinecká organizácia? Ako sa dopracovali k plášťom a pre nich typickým znakom? Čo v skutočnosti stojí za Orochimarovým odchodom? To všetko nájdete tu

Do už aj tak preplnenej miestnosti prichádzali poslední členovia.
„Ku*va, ako dlho ešte?! Mám pauznutý napoly rozbehnutý rituál, ak mi ten pošuk ujde, tento raz to ten **** už vážne schytá!“
Kakuzu ho prepálil povýšeneckým pohľadom: „Tvoje sadistické úchylky nikoho nezaujímajú, peniaze – to je božia moc!“

Naruto ležel ve své posteli. Bylo už odpoledne, několik hodin po obědě – dá-li se instantnímu rámenu říkat plnohodnotný oběd. Ve svém malém bytě měl otevřené okno a tak mu do jeho obydlí proudil čerstvý jarní vzduch. Naruto se tisknul ke stěně a ačkoliv už byl oblečený do domácího oblečení, a ne do pyžama, byl schovaný pod peřinou. Hlavu měl pod velkým polštářem a přemýšlel nad věcmi, které ho už několik týdnů, ba i měsíců, trápily. Zkrátka nemohl pochopit, jak mohl dopustit, aby vše dopadlo takto.

Sedela som na svojej posteli v izbe v úkryte. Po dlhej dobe som sa cítila odpočinutá a tak som len civela do steny a pozorovala ornamenty.
Z blúdivých myšlienok ma vyrušilo vŕzganie otvárajúcich sa dverí. Dopadol na mňa lúč svetla z chodby a tak som sa chtiac, nechtiac musela otočiť na prichádzajúceho.
,,Nelly, máš sa obliecť a dostaviť sa von.“ Zableskli sa jeho okuliare popri tom, ako strčil hlavu dnu.

Západ slunce se blížil a ptáci proletěli nad jídlem vonící Konohou. Začala nemilosrdná zima a zvířata se uchylovali ke spánku s rozzařující se hvězdou na nebi. Jen medvěd hladový a divoký pohazoval mocně svou srtí jak trhal kusy masa hubeného zvířete, kterému chyběli žeberní kosti a střeva. Oči vyhublé srnky byli zaplněny krví a hleděli směrem k hradbám chránící lid netušíc, co děsivého ve světě žije. První sněhové vločky byli zkrvavené teplou krví a se začínající nocí se ozývalo drsné vrčení mohutného zvířete.

Byl chladný zimní večer a blonďák s očekáváním postával při měsíčním svitu. Stál takto bez hnutí už více než půl hodiny. Opodál, schován za stíny stromů, posedával chlapec s vlasy zcela odlišné barvy. Na obloze se objevily první hvězdy a chlapci stále upírali své pohledy k obloze. Prvnímu z nich se na tváři objevil pramínek slz. Zafoukal silný vítr a nešťasten poklekl do studené přikrývky, která obklopovala celé okolí. Druhý, ač také smutný, zkřivil rty do úšklebku. Oba zde byli z jiného, ač ze stejného důvodu.
†

Je krásný. Je šarmantní. Je chytrý. Je odvážný. Je tajemný. Je silný. Je prostě…dokonalý. Ano, je to tak, mluvím o legendě jménem Sasuke Uchiha. Legendě, kterou já, Sakura Haruno, mohu titulovat přezdívkou ´moje drahá polovička´. Těžko bych na něm hledala chybu, ostatní jich však vyjmenují dostatek. Až nadbytek, řekla bych. Já však nevidím na svém milovaném jedinou chybičku. Každé jeho společensky nepřijatelné chování má naprosto logické vysvětlení.

Nastal Vánoční čas, ale nikdo se neradoval. Nikdo nepekl cukroví, nikdo nezdobil stromečky. Nikdo nepodléhal vánočnímu šílenství. Jen vločky se tiše snášely k zemi. A ani v Konoze, ani v Suně, ani jinde na světě už nevěděli, co to jsou Vánoce. A proč?