Břímě minulosti

Návštěva onsen byla jako sen. Zdevastované tělo ponořil do horké vody. Jako by každou poničenou buňkou těla proudil klid. A klid léčil. Lázně naplněny po okraj průzračnou vodou, vyvěrající z hlubin. Z hlubin myslí. V líně se převalujících vlnkách, způsobených vlastním, těžce se zvedajícím a klesajícím hrudníkem, viděl vlastní tvář. Pohledy všech.
"Itachi," ucítil letmý dotek na lopatkách. Otočil se. Kisame, jeho partner v boji a snad i přítel, jej zvědavě pozoroval. Itachi jen mávl rukou. Druhý muž pochopil a na nic se neptal. Dobře znal ninjovy hloubavé stavy. Poslední paprsky slunce, odrážející se od hladiny, na Itachiho tvář vrhaly tajemné odlesky, ztrácející se v prodlužujících se stínech. Temné mraky, které se tiše plížily z východu, zakryly horizont. Itachi přeletěl pohledem lázně, údolí pod nimi, ukryté vrcholky hor - sídla pradávných bohů a ještě dál. Zpět do minulosti.
Byli na ně dva. Přesné instrukce, přesný plán. Rutinní akce měla trvat jen okamžik. Když stanuli s Kisamem tváří v tvář svým soupěřům, předem znali výsledek boje. Jako již tolikrát. Itachi se přestal soustředit na svého partnera a veškerou pozornost svých černých očí věnoval ženě před sebou. Rozkaz zněl jasně - zabít. Přistoupil k nevinné hře. Vrhl kunai. V přesně vypočítaném úhlu se kunai srazil s shurikenem. Chvíli měřil ženinu pozornost a mrštnost. Poté černou vystřídala rudá. Zpomalený pohyb ženiných dlouhých, půvabných prstů Itachiho fascinoval. Skládala již třetí, tak důvěrně známou pečeť. Hned v příštím okamžiku proti sobě on a ona, jako věčný princip jin a jang, hříšné plameny proti spalující nenávisti a strachu. Oheň zapálil vše okolo. Trsy trávy, vyrvané z lůna bojem na život a na smrt, stromy, ti tišší, letití pozorovatelé a keře, věčně hrající druhé housle majestátních dřevin, o tolik bližších slunci. Itachi fascinovaně hleděl do jejích očí. Nehodlala mu svou mrtvolu jen tak hodit k nohám. Věděla, že nemá šanci a přesto bojovala. V jejích zpomalených pohybech Itachi nacházel krásu - tanec se smrtí. Obdivoval, v jakémsi podivném, vnitřním zoufalství křivky ladného těla. Blížila se. Vykryl úder, další a další. Výpad. Lehký obrat okolo vlastní osy a hned se sehnul. Nemocné tělo úpělo. Nemůže to přehánět, ještě chvíli musí vydržet! Odskok a okamžité vykrytí úderu a pak ta nekonečná sekunda, kdy se jejich pohledy setkaly. Itachiho srdce poskočilo čirou radostí, zaplavil jej hřejivý pocit, který vzápětí vyhořel. Tenhle cit nemá budoucnost. Chvilkovou nepozornost soka žena využila. Itachi dostal pořádnou ránu do hlavy. Trochu se zbrchal. Odskok a vykrytí další rány. Útlé boky vlnící se v poslední, marné křeči. Jedna, dva, tři. Ninja ucítil jen bodnutí neexistující čepele a proud krve, řinoucí se mu z oka. Má ji.
Kisame je také hotov. Zvedá na Itachiho palec a usmívá se. Spokojen s krveprolitím, které způsobil. Itachi přikývl a šel blíže k ženě. Jak je nádherná a stále dýchá! Ten vyděšený výraz...
V ten moment se mlha v její hlavě mění. Tma a pocit mrazivého chladu ustupuje hřejivému světlu. Sedí na louce, obklopena květy. Chvíli nevěděla, co se děje. Pomalu jí to však docházelo. Svou bitvu dobojovala až do konce. S tichým pokývnutím vyslyšela a přijala nevyřčenou omluvu.
Itachiho oko silně krvácelo, namáhavé Tsukuyomi však přineslo ovoce. Ženino, nyní již chladnoucí, tělo zdobil smířlivý úsměv. Zapotácel se a odstrčil Kisameho ruce.
"Mrtvoly jsou k ničemu," houkl na svého partnera.
"Amaterasu," krev se nyní řinula z oka druhého.
"Itachi, musíme jít. Máme ještě práci, pamatuješ?" hlas Kisameho jej probral. Jistě, že pamatuje. Naposledy podezíravě sjel horizont a vydal se dál.