Žánr

Cŕŕŕ...Cŕŕŕn...
„Aaah! Nie! Už zase!“ zvolal Hidan a zúrivo pochodoval po izbe. „Ja tých malých pank*artov zabijem!“ fučal.
Konan s Kakuzom znudene sedeli na gauči, pozorujúc ho.
„Prečo ťa to tak štve?“ zaujímala sa Konan.
„Prečo?! Povedz mi, aký má zmysel chodiť po uliciach prezlečený za magorov a otravovať u každého domu?! A naviac tým znemožňujú Jashina!“ sykol a nebezpečne mával kosou.
„Preboha...zase ten tvoj Jashin.“ Zaúpela. Hidan ju počastoval nevraživým pohľadom.

[i]Já... stojím teď nad tvým hrobem a slzy se nedají zastavit. Nepláču proto, že jsi zemřel. To jsme jsi přece slíbili. Bulim jak malá holka, protože jsem tě neměla ráda. Říkali mi, ať si nic neudělám, ale mě to ani nenapadlo! Nedokázala bych si vzít život, protože ty už tady nejsi. Já jsem strašný sobec. Promiň. Dokážeš mi to odpustit? Dokážu s tím žít? Byl jsi celý můj život a najednou zjišťuju, že kvůli svému životu nedokážu zemřít. Zní to zmateně? Jsem zmatená. Měla bych kvůli tobě žít nebo zemřít?

Bylo slunné odpoledne a člen klanu Senju, Hashimara se procházel zemí Ohně. Měl v hlavě plno starostí, protože jeho klan právě uzavíral mírovou dohodu s klanem Uchiha, což většina lidí považovala za naprosté šílenství. Zrovna přemýšlel o tom, že by společně mohli založit vlastní vesnici, když ho vyrušilo zašustění v nedalekém křoví. Dělal jakoby nic a klidně pokračoval dál. Koukem oka ale nepřestával křoví sledovat. A dočkal se. Jakmile byl o kousek dál, křoví se zahýbalo a vyskočila z něj mladá dívka a začala Hashimaru sledovat.

,,Znovuzrození. Já jsem… znovuzrození. Jsem Orochimaru!“

„Ne! Jsem Kabuto! Kabuto!“ zakřičel mladý muž a chytil se za hlavu.

„Kabuto? Kabuto???!“ hlas se rozesmál „Kabuto není. Kabuto neexistuje.
Jsem sen já a můj oddaný stín…“

„Mýlíš se! Já jsem! Existuju! Překonám stín Orochimaru – sama… protože existuju! Jsem skutečný!“

„Ne. To ty se mýlíš. Nikdy nepřekonáš můj stín, protože já jsem ty a ty si já… já jsem svůj stín, který jsi ty. Co jiného je Kabuto? Co by byl Kabuto beze mě?“

K povídce: Další podivná jednorázovka...přímá řeč v uvozovkách, myšlenky kurzívou, minulost je modrá ;)
e
e

K zemi pomalu létaly kapky, snášející se z mraky stažené oblohy, kterou občasně problýskly záblesky svitu slunce, což dodávalo krajině zvláštní půvab. To jediné, co jí nyní bylo jakýmsi neřečeným trnem v oku byla polorozbořená stavba, u které se tyčil nenápadný, ale se vší pečlivostí vyrobený kříž.

Nad hrobem se skláněla vysoká postava, nebýt toho podivného zjevu, možná by někomu připomínala ochranitelsku siluetu někoho, komu podvědomě věří.
Neznámý se sklonil, vzal to jediné, co mu po tom někom zůstalo, a jal se do zapisování. Ryl kunaiem do dřeva, dokud nebyl se zápisem jména spokojen, potom se sklonil a přejížděl hrotem kunaie po zvlhlé hlíně, do které při tom dopadaly kapky navíc nikoliv z oblohy, a vpíjely se do zářezů. Neznámy se zarazil, než prudce zabodl kunai do země, jakoby definitivn odháněl vzpomínky.

„Ahoj! Já jsem Kisame!“ modrý ninja zběsile mával na právě přicházejícího Uchihu, v doprovodu zrzatého muže, jak mu bylo řečeno, vůdce Akatsuki.
Černovlasý se zastavil a obrátil se na Peina.
„Tohle je můj parťák? To myslíte vážně, Šéfe?“
Kisame jeho slova zaslechl, a ruku zase stáhl k zemi. A to se mu Uchiha hned od začátku zamlouval! Mýlil se, jako obvykle se v lidech spletl.

Louka…
„Miluju tenhle svět!“
Utíkal skrze celou louku. Vesele, rozpustile utíkal… Rychle, rychle a pomalu zároveň, tak pomalu, jak to umí jenom on. A utíkal… Běžel. Smál se. Běžel. Svou neviditelnou rukou se jemně dotýkal každého sytě zeleného stébélka, kolem kterého proběhl. On, Vítr. Dotýkal se jich a strašně se přitom smál, jako malé dítě. Jako malý kluk… Vždycky, když se dotkl, když se ta zelená, zázračně zelená tráva prohnula pod jeho něžným dotykem, vždycky rychle ucuknul. A tak, když se tráva narovnala…

Přežít Vánoce ve zdraví je jediné Vánoční přání, které vám Jashin nesplní.

Pokud Naruto píše Ježíškovi, chce zásadně něco nesplnitelného.
Například nesněditelný ramen.
S plastovou náhražkou, jež nemůže pozřít, se nespokojí.

Dát Kakuzovi, který ještě rozhodně nezačíná zapomínat, prášky proti senilitě, znamená jednu schytat nebo být zadušen. Pokud vám dříve Kakuzu neprorve dutinu ústní skrz naskrz ve snaze nacpat vám ty prášky, co nejhlouběji do krku.

Túto FF pre vás píšu:
Psycho-chan
Ero Michi
Kumiko--chan
Lalija

Tak tu to máte:

[color=#800000]V jednej rozlohou celkom veľkej dedinke v zemi ohňa, na malej lúčke (skôr záhradke, no) začal klíčiť malý na túto oblasť neobvyklý stromček. Bol to pomelovník.

Mraky pozorují tebe. Mraky pozorují mně. Mraky pozorují nás. Pozorují, jak se loučíme. Pozorují, jak se chystáš odejít na dalekou cestu. Pozorují, jak mi slzy stékají po tváři. Pozorují a vědí, že je to naposledy, co tě vidím.

Dopadá na mě smutná nálada... venku leje jako z konve a ta hudba co se právě lehce tiše line z repráku tomu nepomáhá-je to ta správná ,,EMO" nálada... Taky mě poslední dobou omrzelo psát kapitolovky a tak teď se pokusím napsat takovou jednu hodně divnou jednorázovku...

Černé mraky plují po noční obloze. Já se procházím po ulici. Nebojím se... Už nemám strach z ničeho. Jen touhu. Navrácení... Chci trochu štěstí, ale to mě stálé míjí. Míji mě stejně jako mě právě minulo auto.

obrázky postav - (pouze pro přiblížení)
Dva muži mířily tichými nočními ulicemi směrem k velké a nádherné budově.
„Jsme tady…“ Řekl jeden z nich a sundal si ze zad meč.
„Hlavně tiše… A důkladně!“ Pošeptal druhý a provedl pečetě. „Země: Půdní oštěp!“ Vykřikl , ze země vyjel oštěp a vyrazil dveře od budovy.
„Půdní oštěp.. to zní děsně…“ Pousmál se druhý a vběhl do budovy.
„A ten tvůj meč smrdí…“ Odpověděl potichu a taktéž vběhl do budovy.

Už jen chvíli. Touro říkal, že v nejbližších dnech by se měl narodit. Můj syn, můj prvovrozený syn. Chlapec, který se jednou stane vůdcem toho nejsilnějšího klanu. Klanu Uchiha.
Můj manžel je slaboch. Nemyslí na moc, jde mu jen o to aby klan přežil. Ale neuvědomuje si, že klan přežije jen když má moc. Nemyslete si, že jsem krutá nebo bezcitná, nejsem. Ale jen vím co je potřeba k přežití. Vím, co je nejlepší pro mého syna.

Kakashi si otřel levou rukou zpocené čelo, vytáhl z kapsy papírový kapesníček a otřel ním čelo svému malému kamarádovi. Tekutina se podobala škrobu. Ale jak se píše, je to zcela normální a přirozené v tomhle věku. Děti se prostě po jídle poblinkávají. Žádné z nich však nebylo tak šikovné jako malý Naruto a nepozvraceli si vlastní čelo.

„Vidím tvou smrt…“

„Ty, Sasuke! Ty budeš mým novým světlem!“

Bude se mi o tomhle zdát až do konce života? Pravděpodobně ano. Většinu svého života až do této doby jsem si vlastně prožil v nočních můrách. Nejprve to byly tváře a těla mých rodičů… mrtvých… těla ležící v kaluži krve.

Štyria ninjovia stáli v kancelárií Hokage.
,,Čo si chcel Naruto?” Hokage pozrela na chlapca, ktorý tam stál so zabodnutým pohľadom do zeme.
,,Kto sú moji rodičia?” pozdvihol hlavu a poobzeral si osoby v miestnosti.
,,Naruto... keď príde čas dozvieš sa to.” Tsunade odvrátila zrak.
,,Tsunade, ten čas prišiel.” prehovoril starší muž s dlhými bielymi vlasmi. Následne sa pozrel na Naruta, ktorý pozdvihol obočie.
,,Jirayia-sama, myslíte, že je to správne?” Kakashi odtrhol zrak od knihy.

Jejich kunaie se vrhly proti sobě. S kovovým třísknutím se odrazily každý na jinou stranu a dopadli na prašnou cestu.
"Itachi, Itachi, Itachi," jejich pohledy se zabodly do sebe a nespouštěli jeden z druhého z očí.
"Vážně nechápu proč tohle děláš. Jsi nemocný, nemůžeš ho bránit do nekonečna!" řekl mírným a pošetilým tónem muž s dlouhými černými vlasy.

Kisame byl tak sám... Itachi si ho vůbec nevšímal. A pak ho to napadlo!
,,Koupím si něco, co mě může vždy potěšit,‘‘ řekl si Kisame.
Šel do zverimexu. Ihned se přemístil do oddělení, kde byli vodní zvířátka.
,,Tuhle hnusnou želvu bych teď a tady přeseknul svojí milovanou samehadou,‘‘ odsekl se zuřivým pohledem Kisame. Na druhé straně viděl nějakou rybičku.

Jednoho krásného dne se tým 7 rozhodl, že půjdou do vedlejšího města. Samozřejmě Sasukemu se ten nápad nelíbil, ale nechal se přemluvit od Naruta. Sakura se ještě upravovala, Naruto dojídal svůj 10-ti denní prošlý Ramen a Sasuke koukal do blba. Všichni tři se pak sešli před hlavní bránou, jak se domluvili. Vyšli z vesnice a šli po lesní cestě. Každou vteřinu Sakura otáčela hlavu za Sasukem. To samý Naruto akorát na Sakuru. A Sasuke? Ten se koukal na veverky. Cestou bylo ticho, dokavaď Naruto nevykřikl:
"ÁÁÁ! Koukejte! Jelen!"

Sakura ležela v trávě,která jen kvetla sedmikráskami. Měla zavřené oči, užívala si paprsky, které jí byli velmi příjemné. Vzpomínala na den kdy Sasuke odešel. Bylo to přesně před pěti lety, když jim bylo dvanáct let. Celý den si probírala minutu po minutě. Rozesmutněla se. Vzpomněla si na tu chvíli, kdy mu vyznala lásku a on odešel. Po tváři jí stekla slza.
,,Sakuróó, jdeme na trénink honem!!! Sasuke a Kakashi už čekají.“ Volal na ni Naruto.
,,Jo už jdu.“