,,Nevím, co s tím dál"

POZOR!

Tento příběh může na někoho působit pohoršujícím dojmem. Nechci někomu způsobit újmu a nebo mu znelíbit jeho oblíbenou postavu. Pokud se nenecháš tak lehce pohoršit. Není tvoje nej. postava Kakashi, nebo je, ale je ti každá křivda na něj jedno, tak směle do čtění. Já tímto nenesu žádnou odpovědnost.

Že ho všechno opustilo a má jenom jí,
Potřebuje trochu citu nikdo se to nedoví.
Zdraví její Máti se zpátky nevrátí
Chudák vedle usíná, nic netuší.
Je těžce nemocná a otec plný síly,
Vzrušením už mu nabíhají žíly.
Jak se to stalo? Co se to stalo? Stále nechápe, nerozumí, nevěří, ale bolí to. Strašně bolí rány na duši jež se nikdy nezpraví. Jak jí to mohl udělat? On druhý jediný muž v jejím životě ke kterému vzhlížela. Viděla v něm vzor a chtěla se od něj učit. Byl pro ni jako otec, starostlivý, přívětivý a vždy ochotný jediné dívce v týmu pomoci. Jednou to však s pomáháním přehnal.
Snaží se upravit myšlenky. Vzpomínky. Ach, kruté a bolestivé.
Když Sasuke odešel, zůstal tým sedm osamocený. Všechny jeho odchod mrzel a všichni byli zdrceni. A pak přišel ten výlet. Pouhé táboření. Žádná mise, žádné úkoly, jen hry a zábava. Tak proč se to tak zvrtlo?
Bavili se, stanovali. Ona, Naruto a jejich sensei. Byli tam i další Hinata, Kiba a Shino s Kurenai a také Ino, Shikamaru a Choji s Asumou. Ti všichni si chtěli užít jeden poklidný den. Užili. Ona byla šťastná a zapomněla na to trápení. V blízkosti přátel ve víru her a zábavy.
Hráli schovávanou. Hezká hra a zábavná. On ji zavolal ať se jde schovat k němu. Bylo to bezva. Jen tak si popovídat se svým vzorem. Jasně milovala Sasukeho, ale Kakashi byl jiný. Byl vyspělý, byl tajemný a byl… Byl to její sensei.
,,Podívejte ty hvězdy.“ Vykřikl večer u ohně Naruto. Všichni se šli dívat a ona taky.
,,Pojď se mnou ukážu ti něco hezčího.“ Zašeptal jí do ucha a ona s radostí šla. V rozhledně se jí líbilo, malé světélko z ohně na louce nebylo ničím oproti záplavě hvězd na černé obloze, kolem nádherného měsíce.
,,Jak jste se o tomhle místě dozvěděl Kakashi-sensei?“ zeptala se rozzářeně. Byla šťastná a vůbec ne podezíravá.
,,Je to tajné místo.“ Odpověděl. Sakura si neuvědomovala jeho nebezpečnou blízkost. Stál těsně vedle nic netušící dívky. Ona obdivovala hvězdy a on ji.
,,Je to nádhera, podívejte padající hvězda, něco přejte sensei.“ Poslední radostný výkřik do tmy. Najednou se její svět zatočil a ztemnil. ,,Je to past!“ blesklo jí hlavou, ale pozdě. Nedokázala odporovat, nemohla. Uvězněná v jeho genjujtsu ležela na zemi v pokrývkách a dívala se do děsivých očí.
Z morálních zábran pro jednou sleví.
,,Tak buď holčička hodná a dej mi trochu něhy.“
Jsi téměř žena, k životu vybavená,
Jsi taková čistá a ničím nezkažená.
To bolí, mlčet v peřinách, jen tiše držet a mít děsnej strach.
Když se k ní sklání a cítí dotek dlaní,
Neví jestli křičet, brečet nebo řvát
Jak to má chápat jak to má brát?
To není žádnej sen, von je to holej fakt.
Sen. Kéž by to byl jen sen. Nemusela by ležet v jednom stanu s Hinatou a Ino a tiše plakat. Nemusela by druhý den mlčky překonávat bolest až do večera. Nemusela by ležet večer v posteli a třást se při každém pomyšlení na předchozí noc. Ale stalo se a ona ležela v posteli a panicky tiskla kolena k sobě. Prou vzpomínek ji děsil k smrti. Snažila se zabalit do deky, ale nešlo to. Cítila znovu každý dotek. Jak ji upoutává očima k zemi a sundává z ní mikinu a tričko. Leží před ním polonahá a jemu to nestačí. Vyhrnuje jí sukni a sundává kalhotky. Cítí jak se k ní naklání a dívá se do ďábelských očí. Hlaskými, studenými rty ji líbá a a hraje si s ní. Sakura už to nevydrží a hlasitě vykřikne aby zabránila těm vzpomínkám. Jenže jak? Není kam utéct, kam se schovat a deka jež přikrývá její tělo, nepřikryje její bolavou duši a neutiší tu strašnou bolest. Pořád se ptá:
(Proč zrovna jí)
Neví co s tím dál dělat má,
Kam utéct kam se schovat
(Proč se to muselo stát)
Jenom ví že už to nesmí
Nikdy zažít znova
(Proč zrovna jí)
Že to jednou bude lepší,
To jsou prázdný slova, jo.
Neví co s tím dál, ona neví co s tím dál.
Nevinný holky co vosolí je papá
Si budou těžko hledat,
Pro život svýho chlapa.
Ten, kterej pochopí i to, vo čem nic neví
A když něco ví, tak vám jen těžko sleví.
Ráno se nechce vyhrabat z postele. I když se cítí mizerně postel a peřina jí dávají malý pocit klidu. Leží a třese se.
,,Sakuro, miláčku, vstávej nebo se nestihneš umýt. Za půl hodiny musíš být přeci u arény.“ Do pokoje vchází matka a probouzí ji. Ale ona ji posílá pryč.
V břiše prima sychr, ale svědomí ji nedá
A máma se ptá proč jsi taková bledá?
S pocitem křivdy říkáš: ,,Mě nic není.“
Jen to dopovíš, už je to na zvracení.
,,Sakuro, vylez a jdi.“
Nekompromisně vytažená z postele, oblečena a vystrčena na ulici. Sakura musela jít. Nejistým krokem dorazila až k Aréně kde už čekal Naruto. ,,Ahoj Sakuro.“ Zamával na ni. Taky trpěl, Sasukeho odchod poznamenal jeho i ji, tak proč na ni spadlo i toho břemeno.
,,Ahoj.“ Šeptla. Při každém slovu, při každém kroku se jí dělá špatně.
,,Ahoj mládeži.“ Veselý hlas démona. Sakury se zmocnil další záchvat strachu. Jak to všechno zvládne? Musí jít. Následovat svého senseie a čekat co všechno se dnes stane.
Stará zřícenina skrývá poklad pro ninjy ale i nástrahy pro dívky. ,,Najděte, splňte a vraťte se.“ Zní rozkazy od sensei než se naděje jsou rozděleni a každý v jiné části hradu. Sakura utíká, hledá, ale ne indicie vedoucí k pokladu, ale Naruta.
,,Proč přede mnou utíkáš?“ znovu v pasti. Sakura v rychlosti narazí do Kakashiho. Její sny, děsivé sny, které ji trápili poslední dvě noci znovu ožívají v plné síle.
,,Já, ne… Já hledám Naruta.“ Začne koktat a ustupovat, jenže na co jsou křídla když jste v kleci?
,,Doufám že jsi nic nikomu neřekla, Sakuro. Snad jsi tak chytrá holka jak vypadáš.“ Jízlivost v jeho hlase se ji zabodává hluboko do duše a pohlazení po tváři, jindy tak hojivé ji spaluje.
Říct něco? Jak by mohla, nikdo by ji nevěřil a navíc:
Přiznat se znamená vslíci se do naha,
Nechat se okukovat, bože kam až to sahá.
Komu se svěřit a kdo to pochopí,
Kam těžkej balvan z krku odhodit.
Komu to říct? Ino? Hinatě? TenTen? Nevěřili by mi. Matce? Ne, ta by se hned bála a všechno by dopadlo katastroficky. Komu to říct?
Handicapovaná je na všechno sama,
Zoufalství osudu ponechaná.
Někdo se vzteká, někdo utře slzu dlaní.
Nepomůže jí, ani pomodlit se za ní.
(Proč zrovna jí)
Neví co s tím dál dělat má,
Kam utéct kam se schovat
(Proč se to muselo stát)
Jenom ví že už to nesmí
Nikdy zažít znova
(Proč zrovna jí)
Že to jednou bude lepší,
To jsou prázdný slova, jo.
Neví co s tím dál, ona neví co s tím dál.