Já tě neměla ráda!
Já... stojím teď nad tvým hrobem a slzy se nedají zastavit. Nepláču proto, že jsi zemřel. To jsme jsi přece slíbili. Bulim jak malá holka, protože jsem tě neměla ráda. Říkali mi, ať si nic neudělám, ale mě to ani nenapadlo! Nedokázala bych si vzít život, protože ty už tady nejsi. Já jsem strašný sobec. Promiň. Dokážeš mi to odpustit? Dokážu s tím žít? Byl jsi celý můj život a najednou zjišťuju, že kvůli svému životu nedokážu zemřít. Zní to zmateně? Jsem zmatená. Měla bych kvůli tobě žít nebo zemřít? Měla bych žít kvůli naší lásce nebo právě kvůli ní žít? Jenže když budu žít, budu si to vyčítat. Kdybych zemřela, možná by na tebe zapomněli a to se nesmí stát! Tak co mám k sakru dělat? Vím, že kdyby jsi tu byl, dokázal by jsi mi pomoct. Ty už jsi si tím přece prošel... Díky smrti tvých rodičů jsme se vlastně potkali... Tenkrát v tom baru...
Mladý muž se sklenkou saké seděl na židli v rohu baru. Na stolku před ním stály už dvě prázdné lahve. Opilost se však nějak nedostavovala. Smutek nedával prostor ničemu jinému. Mladík nepříromně hleděl do protějšího kouta. Z očí mu začali vytékat slzy. Dveře baru se otevřeli a vešla zamyšlená žena. Objednala si pití a sedla si do rohu, do kterého plačící muž hleděl. Toho to vrátilo do reality. Zadíval se ženě do očí a v duchu se jí ptal proč. Žena moc dobře viděla tu otázku a nejen ji. Spatřila i slzy a strašnou spoustu bolesti. Nevěděla, proč to dělá, ale vstala a sedla si k tomu muži. Cítila, že potřebuje někomu říct, co ho tíží.
„Dobrý den.“ začala potichou konverzaci žena.
„Dobrý? Co vidíte dobrého?“ povzdechl si muž.
„Spoustu věcí. Ale vy by jste asi potřeboval trochu rozveselit.“ pousmála se.
„Já nechci rozveselit! Nebo chci... Jak mám být veselý, když rodiče zemřeli? Všichni říkají, že by si přáli, abych byl veselý, ale jak to mám udělat? Jak se mám smát, když oni tady už nejsou?“ Mnoho otázek a odpověď žádná...
„Vaši rodiče byli shinobi?“ zeptala se opatrně.
„Ano. A velmi dobří. Jenže na jedné z misí bojovali s mnoha nepřáteli a nepřežili návrat do Konohy.“ Muž do sebe kopl obsah skleničky a nalil si další.
„Nechci, aby to znělo necitelně, ale v životě shinobiho to tak už prostě je. Všichni jednou zemřeme a nejčastěji umíráme právě ve chvílích, kdy bojujeme za naši vesnici. Umíráme, abychom zabránili smrti někoho jiného. Není to dobrý důvod pro smrt?“
„Ale proč zrovna oni?“
„Ptáte se otázkou, na kterou není odpověď. Vždycky se na lí lidé ptali a ptát budou, jenže nikdy se nedočkají odpovědi. Proč? Prostě proto...“ Žena chápala, jak se asi cítí, prestože její rodiče byli živí a zdraví.
„A co mám dělat? Mám pocit, že všechno štěstí se někam ztratilo...“
„Není štěstí, že jste v Konoze s přáteli a živý? Vzpomínejte, nikdy nezapomeňte, ale hlavně s nadějí žijte! Život je moc krátký na to, abychom si mohli dovolit ten luxus zkracovat si ho. A vím, co máte udělat teď hned. Položit tu skleničku, protože alkohol nepomůže a jít se projít, vyčistit si hlavu.“ Usmála se na něj a povzbudivě mu stiskla rameno.
„A nechcete jít se mnou?“
Vyčistit si hlavu... O to se snažím už půl roku! A pořád nevím kam dál. Slíbila jsem, že tě pomstím, takže bych měla jít a udělat to, jenže ani to nemůžu... Zabil tě náš spojenec! Zabít jeho by znamenalo válku. Promiň, ale to nemůžu udělat! Jsem ANBU a vždycky nejdřív musím myslet na dobro vesnice. Vidíš jak jsem sobecká? Kdybych tě opravdu milovala, bylo by mi jedno, že zapříčiním válku. Splnila bych slib. Nikdy jsem neměla dovolit, abych se zamilovala! Nesmím mít city, abych neohrozila vesnici. Sbohem, Hayate a promiň mi to. Snad to chápeš. Vždyť i ty jsi byl ninja, který chránil...
Zdá se vám to divný? Jo, ale já jsem ráda, že jsem vůbec něco takovýho napsala... Poslední dobou mi psát vůbec nejde... Jednu dobu jsem si říkala, že s tím seknu, ale máte smůlu. Psaní pro mě hodně znamená a já se ho nehodlám vzdát jen proto, že mi teď momentálně nejde... Hold mě tady budete muset ještě chvíli přežít. 
Pár byl trochu zapomínaný... Gekkou Hayate a Uzuki Yuugao
Snad se to líbilo a prosím o upřímné komentáře...
Aili... Já nevím *bezradně krčí rameny a tváří se smutně* Na jednu stranu je to povídka dobrá, plna rozporuplných citů, ale na druhou stranu, pokud to mělo mít takový smutečný nádech... Nepovedlo se.. Zkrátka a prostě to tak je. Nejspíš máš to "blokovací" období, ale neboj, ono přejde
Prostě piš dál, akdyž už já budu cítit, že to te ten tvůj starý styl, budu vědět, že "blok" je pryč xD Takže ti popřeji mnoho štěstí, aby ti ten "tvůrčí blok" zmizel co nejdřív 
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
taková... taková bezmoc... chtít něco udělat, ale přitom vědět, že to čemu to uděláš miluješ ze všeho nejvíc... krása... nedokážu psát, jelikož pořád musím třást hlavou a uhýbat pohledem... takové to je, když pocítím příběh na vlastní kůži... tobě se povedlo u mě vyvolat pocit bezmoci, což je na jednu stranu pro mě strašné, ale jsem za to ráda, jelikož to znamená, že mě tvoje FFko zasáhlo, což se mi už dlouho nestaůp...
2 roky... já už tu jsem 2 roky právě dnes 17. srpna 2010 :)
Nenávidela a milovala... Ako sa vraví, od nenávisti je to už len krôčik k láske... Ale občas sa na to príde neskôr...
Moc krásne si to opísala, Aili
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Hm a co napsat...nevidím v tom tebe, nevím proč, je to zvláštní, ale i přesto se mi to líbilo. Protože to takhle občas bývá? Já nevím...Ale vím, že je to krásný
“A clear conscience is usually the sign of a bad memory.”
Dělej cokoliv, ale dělej to s úsměvem, protože bez toho to prostě nejde.
Jéé, Ailenko, to je nádherný... Víš, mám moc ráda tvůj styl, protože vždycky toho hodně řekneš, vždycky člověka donutíš zamyslet se a vždycky, vždycky ta povídka zůstane ve čtenářově mysli a ten na ni nezapomene... Vždycky... A tahle byla obzvlášť krásná
Jsem ráda, že zase píšeš... A náhodou, tohle se ti moc povedlo
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Tak na tenhle pár jsem povídku ještě nečetla! *_* Bylo to moc hezký. A ty její pocity! Ale máš pravdu, jako ANBU nesmí milovat, nesmí mít žádné city... Bylo bezvadný, jak se je snažila potlačit, vážně tleskám
n_n
_____________________
Jsem hrdým členem FC Naruta, FC Sasoríííka n_n, FC Minata a FC Kobylky v pyžámku
FC Kishimoto Masashi xD
Motta: Nejdříve skoč, potom přemýšlej, co dělat. xD
Smrt je jen vykoupení do nového života...
Tím se řídím já!!
Smeťák s mými FeFes xDD
Můj blog xP
aaa....ty v**e....juuuj...duchaplne co(momentalne sa na nic lepsie nezmozem(), chvilka pauzy
takze bolo to uzasne, vyber paru a vsetko, velmi sa mi pacil ten vnutorny monolog uzuki, bol uzasne napisany...taky rozporuplny no proste to bola krasa, taketo veci ja mam velmi rada
fajn kedze moje mozgove bunky klesli po ehmmm silvestri na minimum.....nedokazala som vymysliet ziadny originalny podpis (niezeby som niekedy nejaky mala
)
tak len jedno KDE JA TA OSOBA KTORA HOVORILA ZE OSLAVOVAT SILVESTRA S LUDMI KTORYCH VOBEC NEPOZNAM JE SPROSTOST?!!!! no niekto nevie o co tak prichadza
Holky děkuju
Já neumím psát dlouhé jednorázovky (ne, že bych něco jiného psát uměla xD). Ono to pak nemá smysl (jako by teď mělo xD). 
Děkuju mooooooc 
nettík: Tvrdá volba, co? Právě proto bych váhala, jestli do Narutosvěta jít... Děkuju, nett, díky moc... A nechť tě provádí síla a naděje, Jeda... totiž spisovatelko
Takkulík: Kuju kuju moooc
Jsem ráda, že si to někdo přečetl...
Dělej cokoliv, ale dělej to s úsměvem, protože bez toho to prostě nejde.
Tak shodou okolností je tenhle pár jedním z mých oblíbených. A jestli chceš upřímný komentář - mně se to fakt líbilo. Proč? Možná proto, že to bylo plné myšlenek a rozporů... Rozporů ve zmatených pocitech a jistotě, s jakou tvrdila své sobectví, rozporů mezi tím, co cítila a co měla cítit, rozporů mezi tím, co se čeká, a tím, co je... Prostě je to jedna z povídek k zamyšlení, které mám moc ráda, a navíc dobře napsaná.
No a kdybys vyloženě chtěla nějakou kritiku - je škoda, že to není delší a že jsi některé myšlenky nerozvedla o něco víc. I když je fakt, že pak by zase nejspíš tolik nevynikla jejich intenzita, takže takhle je to ok (vidíš, zase rozpor). 
Got a fullmetal heart? ;)
Musela jsem se podívat do seznamu postav, abych vůbec věděla, kdo ti dva jsou... takže pravda, hodně zapomínaný pár.
Ona není sobecká, je jenom dobrá shinobi. Hm... tohle je věc, která mě na tom světě zaráží... ta volba. Buď budeš dobrý otec/přítel/manžel/bratr... nebo dobrý shinobi. ALe obojí prostě nejde.
Já vím, že je tvá tradice psát ke každé povídce, že je divná... a atak já budu pokračovat ve své tradici, a to jest psát ti, že nemáš pravdu. Hm... ale až ty jednou konečně uznáš, že píšeš dobře, tak to bude... skvělý xD
Psát ti nejde? Asi nějaká epidemie, já jsem na tom podobně... ale taky s tím neseknu, suouhlasím s tebou. A co víc - jsem ráda, žes to napsala... o tvé povídky přijít nechci
A btw - líbilo se mi to, a moc
tohle jsem výš nějak zapomněla napsat xD